Unforgiven - EPILOG

Překlad: Peťa

Jů, tak je to tu J takže moc moc moc děkuju za všechny komentáře a kliknutí během celého překladu. Knížka se mi děsně moc líbila, mám hrozně ráda emocionální příběhy, takže tohle bylo něco pro mě. A doufám, že se líbila i vám.

A jako dobrou zprávičku, aspoň tedy doufám, bych vám chtěla říct, že určitě přeložím i druhý díl. Už jsem se do něj mrkala a máte se na co těšit, slibuju.

Tak teď už šup, pusťte se do čtení epilogu. Po celé té smršti je to jako balzám na duši J

Peťa 

Část IV: Nalezení klidu

Většina párů nezačíná svůj vztah terapií, ale to bylo přesně to, jak začali ten jejich a celkem úmyslně. Každý týden se společně scházeli s poradcem. On měl velké zpoždění ve vyrovnání se se ztrátou své sestry a ona měla velké zpoždění v odpuštění si, právě tak jako on.

Ani jedinkrát nešel bez ní a ona nikdy nešla bez něj. Určitě měli své vlastní osobní potřeby, ale nebyla ani jediná unce toho, s čím by bojoval a o čem by nechtěl, aby věděla a byla toho součástí.

Měsíce a měsíce mluvení, smíchu, vzpomínání, odpouštění a vzájemné lásky a stále měl pocit, jako by se o nich neustále dozvídal něco nového a miloval tu přidanou hloubku, která přicházela s časem. Co se taky naučil, bylo to, že nebyla žádná pochybnost, že patří k ní a i ona k němu. Vždycky k němu patřila. On vždy patřil k ní. Jeho láska nebyla něčím, co by mohlo vyblednout a nebyla už žádná hrozba, že by je jeho vztek a jeho bolest zničily. Nejdřív si dělal starosti a věděl, že ona taky, ale časem přišel klid.

Naučil se, že je víc než schopný být s ní rozzuřený a nechodit nebo dokonce nechtít chodit do své minulosti, aby našel munici na to, aby ji zranil. Jednoho dne udělala chybu, šest měsíců poté, co byla znovu oficiálně v Savoy místní a bydlela s ním, že zastavila kolo na kraji klikatící se zatáčky na silnici, aby se podívala na srnku, která před ní vystartovala. Jen seskočila z kola a udělala pár kroků k lesům, když ze zatáčky vyletěl náklaďák, jel příliš blízko ke krajnici a vrazil do jejího kola.

Ani se neobtěžovala mu zavolat, pravděpodobně věděla, že bude rozčilený, že se vystavila nebezpečí, a když uviděl rozmačkaný nepořádek kovu, jak leží u schodů jejich verandy, když se vrátil z práce, zpanikařil. Byla uvnitř a nervózně přecházela tam a zpátky. Křičel deset minut bez přerušení a ona ho sledovala, zhluboka a klidně dýchala. Možná že křik byl špatný, ale co nebylo špatné, byl důvod, proč byl rozčilený. Byl rozrušený ze správných důvodů a nezaskočil se podívat do jejich minulosti po důvodu, aby byl naštvaný. Už to nikdy nechtěl dělat. Strávil zbytek večera usmiřováním se s ní a absolutně si z toho užíval každou sekundu.

Pořád na ně civěli, když je tu a tam viděli spolu a protože obvykle všude chodili spolu, byl to pravidelný případ. Neměl rád ten mrak, který nad ní v tomto městě visel, ale rozhodli se, že tady několik dalších let zůstanou – minimálně do té doby než skončí s kurátorem. Místo toho aby trávil čas trápením se kvůli občasnému divákovi, kterému se líbilo studovat je, preferoval poskytnout jim show. Chňapání po jejím zadku na veřejnosti byl dobrý způsob, jak zvednout několik obočí, ale jeho oblíbený byl vášnivý polibek uprostřed chodníku. Jak se ukázalo, lidé to shledávali těžkým zírat přímo na ženu, když měla v puse jazyk chlapa.

Rok poté, co se přistěhovala, byl připravený. Nebo možná říct, že byl připravený, nebylo úplně to správné slovo. Vždycky byl připravený vzít si ji. To, co se změnilo, bylo to, že byl na takovém místě, kde si s ní absolutně důvěřoval. Věděl, že jí dokáže dát to, co potřebuje a věděl, že ona mu taky věří. Potili si zadky při běhu k vyvýšenině, a když chodila v kruzích, jak se snažila chytit dech, vytáhl z kapsy prsten. Bylo to to nejvhodnější místo, které dokázal vymyslet, aby ji požádal. Bylo to místo, kde jí dal to, co potřebovala, aby zůstala a bylo to taky místo, kde dal sám sobě to, co potřeboval, aby se zahojil. Odpuštění.

Přistoupil za ni, obalil kolem ní paže a zvedl ruku, aby to viděla. Prsten sotva pasoval na špičku jeho ukazováku, a když uviděla diamant, jak se na ni třpytí, jak vyčníval a zářil sluncem, které bylo pořád vysoko na obloze, zalapala po dechu a začala vzlykat.

Dotkla se ho, přejela mu rukou po dlani. Jemně ji kousl ze strany do krku a její dech se zazmítal. „Vezmi si mě.“ Pošeptal jí to do ucha a ona se k němu otočila, přičemž se usmívala, když jí slzy dál padaly. Její tvář byla růžová a zčervenalá z běhu a pořád těžce oddechovala, ale přikývla a pak přikývla o něco víc. Macy poskakovala a štěkala v kruzích kolem nich, když ji držel v náručí. „Miluju tě, Bailey. Vždycky jsem tě miloval.“

Teď ji sledoval, jak spí v jejich posteli, když se snažil soustředit na knihu. Bylo to nemožné. Byl skoro dvanáct hodin od toho, aby si ji vzal a byl nervózní. Nebyla to ale špatná nervozita; byla to absolutní netrpělivost udělat ji oficiálně svou. Jeho sliby byly napsané, nic víc než seznam slov – jeho nejlepší slova pro ni, jejich hra. Byla druhou půlkou jeho srdce a věděl, že s ní jako svou partnerkou bude celý.

Sledoval ji, když pokojně spala. Chtěl se jí dotýkat, ale nechtěl ji vzbudit a tak to s knihou vzdal a lehl si vedle ní, přetočil se na bok, aby studoval její obličej. Usmál se, když spokojeně zavrněla, vřelým vrčivým zvukem, který mu připomněl milování s ní.

Natáhl se po lampičce na nočním stolku a pozastavil se, když se jeho oči zachytily na jejich fotce. Kdysi byla schovaná v šuplíku, její připomínka, kterou se snažil ignorovat, ale zdálo se, že to nikdy nedokázal. Teď byla zarámovaná a stála pod jeho lampou. Podíval se na ni. Bylo nemožné se teď neusmát, když viděl její smějící se tvář a jeho nezbedný úšklebek, jak se na ni díval. Byl jí tak okouzlený, i tehdy. Byli opět párem na této fotce. Usmívali se, smáli se, navzájem se milovali, tak jak měli a vzpomínali na svou minulost, aniž by ji nechali, aby je ničila. Jessina fotka byla vedle té jejich a i tu chvíli studoval. Usmívala se na něj a v hlavě ji mohl slyšet, jak se směje.

Zhasl lampu a schoulil se kolem Baileyina těla, když něco zamumlala.

 

„Myslím, že si jednou vezmu Matta Damona.“

Bailey se otočila k Jess a snažila se nehihňat. „Proč Matta Damona?“

„Mám pocit, jako by mohl být mojí spřízněnou duší. Jako Sonny a Cher nebo Simon and Garfunkel.“ Teď se smích nedal zadržet a Bailey se přetočila na bok, když ji Jess praštila polštářem. „Myslím to vážně!“

„Hmm… No, já si jednoho dne vezmu tvého bráchu.“

„Eww! Ne mýho bráchu. To je tak příšerný.“

„Dá se předpokládat, že je to pro tebe příšerný, protože je to tvůj brácha. Můj brácha to není.“

„Oh! Pak bys byla moje sestra!“ Zaječela a Bailey se zasmála.

„Ano! A Matt Damon by byl můj brácha!“ Chichotaly se, jak ležely na podlaze Jessina pokoje a zíraly na plakát Matta v životní velikosti na jejím stropě a zíraly, když jejich smích odumíral, dokud se dveře najednou neotevřely. 

„Kvůli čemu se vy dvě hihňáte?“ V chodbě stál Darren s rukama založenýma na hrudi, ale nebyl naštvaný. Nikdy na ni nebyl naštvaný. Na Jess, jasně. Ale na Bailey, nikdy. Usmál se na ni a zavrtěl hlavou, když jeho obočí vystřelilo pobavením.

„Kvůli ničemu.“ Její hlas byl tichý. Vždycky byl tichý, když byl kolem.

„To je tajný, Dare. Vystřel,“ zamumlala Jess z druhé strany, ale Baileyiny oči byly na něm přilepené.

Protočil oči, ale pak se na ni znovu usmál. „No, můžu vás dvě slyšet, jak se smějete, až z obýváku.“

„Promiň.“ Opět, zdálo se, že nemůže mluvit víc než šeptem.

„Ne, neomlouvá se. Vůbec.“

„Taky tě mám rád, sis. Dobrou noc, Bay.“

„Dobrou noc.“ Chvíli ji sledoval.

„Taky tě mám ráda, Dare. Teď vypadni!“

Ještě jednou na ni bleskl pěkným úsměvem a pak odešel. Myslela to vážně. Jednoho dne si ho vezme.

Vystřelila na posteli do sedu, lapala po dechu, když se probrala a on si ji okamžitě přitáhl do náruče. „Jsi v pořádku. Špatný sen?“

„Ne. Opravdu opravdu dobrý. Vlastně vzpomínka.“

Rozsvítil světlo na nočním stolku a Macy ožila. Byla schoulená u nohou jejich postele, a jak znali její bláznivý zadek, bude raz dva nahoře s vodítkem v tlamě a bude očekávat běh. Hodiny ukazovaly dvě třicet ráno. Rozhodně žádný běh nebude.

Políbil ji. Milovala jeho polibky. Mohli s nimi rychle ztratit kontrolu, ale byly chvíle, kdy to byl jen polibek – perfektní, sladký, láskyplný. Jeho ruka se přesunula na vnitřek jejího stehna. Tohle zřejmě nebude nevinný druh polibku. Pořád byla nahá z jejich předešlé bouře polibků, které se zvrtly. Jen dotek jeho prstů, které se jí jemně posouvají po kůži a během sekund byla vlhká. Vklouzl jí prsty mezi pysky a spustila kolena.

„To je moje holka.“ Mumlal proti jejímu spánku a vsunul do jejího těla prst a zasténal, když ji lehce kousal na krku.

„Počkej!“ Jeho oči k ní bleskly, ale neodtáhl ruku. „Možná bychom to před svatbou neměli dělat.“

„Možná jsme tohle rozhodnutí měli udělat spíš před dvěma lety, když jsme začali s milováním, než noc před svatbou.“ Uculil se a ona se usmála.

„Prosím.“

Zasténal, ale byl tam úsměv, který tahal za jeho rty. „Fajn. Ale pokud se musím vzdát milování se svou snoubenkou naposledy, než se stane mou ženou, pak si místo toho budu hrát.“ Při té myšlence se kolem jeho prstů zachvěla. „Bože, miluju, jak krásně výmluvné je tvoje tělo.“ Zabroukal, jak se sklonil, aby ji znovu políbil. „Miluju tě celou věčnost.“ Jeho oči byly tmavé a vážné.

„Taky tě miluju.“ Chvíli se vzájemně sledovali. „Byla by za nás šťastná, že?“ Znala odpověď na tuto otázku, ale stejně se jí líbilo slyšet odpověď od něj.

„Víc než šťastná. V hlavě nemám ani jedinou pochybnost. Řekneš mi teď o tom tvém opravdu dobrém snu?“

„To je tajné.“ Plaše se na něj usmála.

„Holky a jejich tajemství. Výborně. Uvidíme, jestli to z tebe nedokážu dostat.“

Zavřela oči, nechala hlavu padnout dozadu, jak se jí jeho rty posunovaly dolů po krku a jeho prsty začaly zkoumat. Poslouchala chichotání dvou malých holek z jiného života a usmála se. Vezme si tohoto muže – muže, kterého milovala celou věčnost.