Unforgiven - 52. kapitola

Překlad: Peťa

„Oh, Bailey. Je dobré tě vidět, drahá.“ Srdečně ji objal a ona ho zavedla do obýváku. „Jsi jedna z mých oblíbenkyň, víš to?“

„To je tvůj profesionální názor, Harolde?“

„Oh, k čertu, holka. Jsem příliš blízko k důchodu, abych se trápil profesionální částí mé práce. Jsi dobré dítě. Jsi úspěch.“

„Uvědomuješ si, že mám podmínku za zabití dopravním prostředkem, že jo?“

Chvíli se sám pro sebe smál. „Uvědomuješ si, že podvádím při golfu pokaždé, co ho hraju a mám sakra krátkou hru. Nikdo není perfektní. Děláme to nejlepší, co umíme.“

„Harolde.“ Zíral na ni a musel vidět vážnost v jejím výrazu, protože jeho obličej najednou vypadal ustaraně. „Myslím, že se musím vrátit do Memphisu.“

„Myslíš, jo?“

Přikývla. „Vím. Myslím, že možná když budu chvilku sama, bude to pro mě dobré. Soběstačná a nezávislá.“

Usmál se, ale zavrtěl hlavou. „Lidé tohle říkají o vztazích, když se rozejdou, ne pokud jde o to, že se mají izolovat ve městě, kde nikoho neznají.“

„Bude to dobrodružství.“ Snažila se znít přesvědčivě.

„To stoprocentně bude.“ Nežral jí to, vzhledem k výrazu na jeho tváři. „Uvědomuješ si, že tvůj tamní kurátor není tvůj největší fanda. Nevím, cos udělala, žes ho naštvala, ale člověče, ten chlap tě opravdu nemá rád.“

„Myslím, že jsem v nevhodnou chvíli řekla ‚duh‘.“

Zasmál se pro sebe. „Takže víš, že jsem viděl tvůj spis, že?“ Přikývla. „A víš, že je moje práce zabývat se věcmi jako, kde bydlíš a čí telefonní číslo to, které jsi mi dala, abych tě zastihl, když jsi přijela do města, je. Asi si nemůžeš myslet, že jsem si nevšiml, čí jméno je na schránce.“ Oči se jí okamžitě rozslzely a on vypadal provinile. „Je to to, od čeho utíkáš?“ Zavrtěla hlavou. To byla lež. Jasně, že utíkala od něj.

„Šílené, myslet si, že bychom mohli být přátelé. Šílenější myslet si, že bychom mohli být víc.“ Pohlédla na něho, hledala nevěřícnost, ale nebylo tam nic kromě laskavého úsměvu.

„V tvém těle není jediná šílená kost.“

Zírala na gauč mezi nimi a bojovala s emocemi, které se bouřily pod povrchem. Nechtěla čelit světu sama. Nebyla připravená přijmout fakt, že je její máma pryč. Nebyla připravená jít zpět do jejich bytu a zabývat se svými vzpomínkami. Ale pak, nikdy nebyla připravená na žádnou kravinu, která se jí v životě stala. Místo toho aby bojovala s emocemi, se vzdala, nechala slzy, aby se usadily na okraji jejích víček.

„Rozhodla ses, huh?“

Přikývla, když se jí nakrčil nos, jak bojovala se slzami. „Bojím se, že jo.“ Sotva dokázala dostat slova ven a odvrátila pohled, když jí padaly slzy.

Vzal jí za ruku a držel ji. Dlouhou chvíli neřekl nic a ona zírala oknem ven, zatímco nechávala slzy bez zadržení padat.

„Jak jsem řekl, jedna z mých oblíbenkyň.“ Poplácal ji po ruce a ona se otočila zpět, vynutila na tváři uslzený úsměv. „Takže teď co to oblečení? Vypadáš, jako bys byla připravená běžet maraton?“ Snažil se odlehčit náladu a obvykle uspěl.

Zasmála se. „Maraton? Ne, ne já. Ale dobrý běh dokáže s mozkem zázraky.“

„To jsem slyšel. Jak jsem zmiňoval, preferuju spalovat kalorie podváděním na golfovém závodišti.“ Znovu ji donutil smát se, jak vstávali. Šla s ním k jeho autu s Macy v závěsu. Pevně Bailey objal a znovu byla ponechána tomu, aby se bránila slzám. Než se odtáhl, trhl s culíkem, který jí držel vzadu vlasy. „Do záznamu nikdo si nevede líp, když je sám.“

Ustoupila, když vlez do auta – s vnitřním rozporem ohledně kurátora, který se k ní choval spíš jako k vnoučeti než k odsouzenci. Sledovala, jak od ní jeho auto pomalu odjíždí po dlouhé příjezdovce a mizí v hustých lesích.

„Pojď, Macy. Poslední běh. Jen ty a já, holka.“ Macy zaštěkala, skákala a běžela do lesů a po stezce.