Unforgiven - 51.kapitola

Překlad: Peťa

„Jsi připravený o ni dneska přijít?“ Stál šokovaný, pořád se stetoskopem na hrudi starého Jerryho McHenryho, když Michelle odtrhla závěs. „No? Jsi?“ Její hlas byl ostrý a paže měla založené na hrudi. Stála tam a nohou klepala do podlahy, když se snažil přijít na to, co se to sakra děje.

„Uvědomuješ si, že sem je omezený přístup? Jak ses sem dozadu dostala?“

„Řekla jsem sestře, že se cítím na omdlení.“

„A cítíš se na omdlení?“

„Jo, teď když jste to zmínil, jo.“ Nebyla to Michelle. Jerry často lítal letadlem. Byl to taky největší hypochondr na světě. Darren mohl tomu chlapíkovi nadnést asi každou chorobu a ten si byl jistý, že na to během pěti minut zemře.

„Jerry, přišel jste s obavami, že tříska je zasažena gangrénou – což mimochodem není.“ Pak se obrátil zpět k Michelle a naklonil hlavu, zatímco čekal na cosi jako vysvětlení, ohledně toho proč ho vyrušila.

„Fajn, necítím se na omdlení. Ale budu se tak cítit, jestli budeš takový pitomec!“ Studoval ji, odmítal živit její bláznovství, dokud to nezačala vysvětlovat. „Dnes ve tři odpoledne se zastaví její starý kurátor a chystá se mu říct, že se vrací do Memphisu! A víš, proč se vrací do Memphisu?“

Jeho tvář poklesla a zamumlal: „Myslím, že tuším.“

„No, je tvoje tušení, že jsi idiot? Protože hádej co? Jsi idiot!“ Michelle si najednou odkašlala, otočila se na podpatku a vyřítila se od něj pryč.

„Myslím, že tahle holka je možná šílená, Dr. Cory. Je z psychiatrického oddělení?“

„Nemáme psychiatrické oddělení, Jerry, ale rozhodně je šílená.“ S obtížemi se dostal s Jerrym přes následujících třicet minut, když se jeho třískový problém změnil v obavy, že by mohl mít virus západonilské horečky nebo ebolu nebo sakra otravu antraxem. A jakmile toho chlápka propustil, unikl na lékařskou místnost a popadl telefon a pleskl sebou na gauč.

„Odchází. Odchází, protože nevím, jak jí odpustit. Sakra, co to vlastně vůbec znamená? Záleží mi na ní. Miluju ji. Chci, aby byla šťastná a v bezpečí a bylo o ni postaráno a ani jediná unce mého já teď nechce, aby trpěla nebo se cítila provinile. Proč to nestačí?“ Mluvil rychle a jeho matka ho nechala.

„Oh, Darrene.“ Zněla smutně. Jasně že zněla smutně. Její syn se opět choval jako dítě, které nemůže přijít na to, jak fungovat ve světě.

„Co mám dělat? Řekni mi to, protože ji nemůžu znovu ztratit.“ Prosil o pomoc. Byl ztracený a měl pocit, jakoby se pod ním jeho svět rozpadal.

„Darrene, co tě nutí myslet si, že jsi jí ještě neodpustil?“

„Oh, ježiš, já nevím. Fakt, že jsem se choval jako osel, když se mě zeptala, jestli jí odpouštím. Začal jsem koktat jako blázen a nemohl jsem přijít na to, co říct. Řekl bych, že to je dobré znamení toho, že nejsem připravený jí odpustit.“

„Musíš něco pochopit. Odpuštění není emoce. Je to krok a je to volba. Je to volba nenechat minulost, aby ovlivňovala, jak se ohledně ní cítíš. Jestli čekáš na nějaké emocionální zjevení, to se nestane.“

„Miluju ji – teď stejně jako vždycky. Takhle se ohledně ní cítím.“

„Pak co tě nutí myslet si, že už jsi neučinil tu volbu odpustit jí? Víš, tvoje odpuštění jí nesouvisí s tvým vlastním zahojením se. Pořád se hojíš a upřímně jsi trochu ve skluzu, protože jsi nebyl ochotný se s ničím z toho vyrovnat, dokud se nevrátila.“ V jejím hlase byl sarkasmus, který přiměl jeho pusu, aby se trochu vytáhla. Měla v tom oh takovou pravdu. „Jsi smutný, když myslíš na svou sestru. Chápu to. To ale neznamená, že nejsi schopný Bailey odpustit. Nemusí to ovlivňovat to, jak se ohledně ní cítíš.“

„Neovlivňuje – vůbec. Věřil jsem, že jo. Myslel jsem si, že to tak má být, ale… prostě to tak není. Nemůžu ji přestat milovat, i když se snažím.“

„Někdy mám pocit, jako bys čekal, až přestaneš být zraněný – jako by tě tvoje bolest nutila myslet si, že nejsi schopný jí odpustit. Spojil sis tyto věci, jako bys pro ni nedokázal mít odpuštění, dokud znovu nebudeš celý. Ty dvě věci prostě nemají souvislost, Darrene.“

„Chci jí odpustit.“ Jeho hlas byl tichý.

„Pak se tě zeptám znovu, co tě nutí myslet si, že jsi to ještě neudělal? Zdá se mi, že máš tuhle odpouštěcí věc v zásobě. Myslím, přešel jsi od toho, že jsi ji nenáviděl k tomu, že ji miluješ v řádu měsíců a zatímco to bylo svízelné, jsi pořád tady a bojuješ o ni a ona je taky pořád tady. Musíš si připsat větší zásluhu a musíš zapracovat na svých schopnostech sebeuvědomění.“ Znovu sarkasmus a tentokrát si dovolil usmát se.

Chvíli se sám pro sebe smál. Srdce mu bušilo a napětí bylo v jeho hrudi pevné. Jediná věc, kterou v životě potřeboval, byla ohrožená a měl pocit, jako by se mohl zbláznit, pokud ji znovu ztratí. Ale prostě si nebyl jistý, že to dokáže. Milovat ji, hračka. Odpustit jí, to byl zřejmě pojem, kterému se stále snažil porozumět.