Uncontrollable - 20. kapitola

Překlad: Markéta

Samantha

Otevřu oči a podívám se na bílé stěny a malou, nepohodlnou postel, ve které ležím. Okamžitě připustím, že to musí být nemocnice. Moje oči se podívají dolů na mé bolavé zápěstí a vidím zářezy, které vypadají jako by kolem nich byl zabalený hrubý popruh. Položím si ruku na kapačku, snažíc se dát dohromady svou mysl, proč bych měla být v nemocnici. Vzpomínky se mi začnou vracet na parkoviště u Larryho. Jax mě hodil do mého auta. Nevzpomínám si, jaké věci byly řečeny, ani proč tam jeden z nás byl. Ale vzpomínám si, že jsem mu dala facku, když jsme seděli v mém autě. Poté jsou věci docela nejasné až do tohoto momentu.

Podívám se nalevo, když slyším slabé zachrápání a najdu Slada shrbeného v křesle. Moje oči se přesunou k hodinám na protější stěně přede mnou a vidím, že je půl sedmé ráno.

Podívám se k oknu a pod ním vidím Tatea na gauči. Vlastně se usměju, jak komicky vypadá. Jeho dlouhé nohy visí z konce gauče. Jeho široká postava je jen na půlce gauče. Jeho paže mu visí na straně a odpočívá na dlážděné podlaze. Pohne se a deka, která ho zakrývá, se posune dolů, odhalujíc mi tak jeho hrudník.

Zalapám po dechu a rychle se posadím. Rychlé nadechnutí mě zabolí v hrudi a hlava mi začne bušit.

„Co se děje?“ ptá se Slade, vyskakujíc překvapeně a rozhlížejíc se okolo.

Ignoruju bolest. „Tate,“ ukazuju, zatímco slzy plní moje oči. „Co se mu to stalo?“ nemůžu odtrhnout svoje oči od jeho hrudi. Má na sobě dlouhý, bílý obvaz, který jde od jeho pravé klíční kosti dolů k levé. Vypadá to, jako by se dostal do rukou Zorrovi.

Slade si přejede rukou po tváři a povzdechne si, než sebou plácne znovu do křesla. Položí si ruku na čelo a dívá se dolů do svého klína.

V tichosti ho sleduju, jak se několikrát zhluboka nadechne a snaží se uvolnit své ztuhlé svaly. Žíla na krku mu pulzuje a on tvrdě zavrtí hlavou. Zhluboka se nadechne a pomalu zvedne hlavu, aby se na mě podíval.

Odvrátím se od jeho pohledu, je znepokojující. Vypadá naštvaně a já nenávidím, že nevím proč.

Podívám se dolů znovu na svoje zápěstí a cítím slzy v očích.

„Ty víš, že bych tě nikdy takhle nezranil. Že jo?“ zakolísá jeho hlas.

Podívám se na něj a moje obočí se zamračí. „Já to vím. Ale proč to říkáš?“

Dlouze si povzdechne, jako by ho zadržoval, když čekal na mou odpověď. „Ty….“ Zavrtí hlavou, jako by chtěl změnit názor o tom, co se chystá říct. „Jen jsem chtěl, abys věděla, že bych tě nikdy nezranil.“

Pomalu si přisune křeslo blíž k mé posteli a položí ruce nahoru na mou přikrývku, vedle mojí ruky. Natáhnu se a položím svou ruku do té jeho a on si položí svou hlavu znovu dozadu a povzdechne si.

„Je mi líto, že jsem tě vzbudila,“ zašeptám. Vypadá úplně vyčerpaný.

Jeho hlava vystřelí ke mně a jeho tvrdé oči se uzamknout s mými, zatímco se mračí. Nakloní se v křesle a přitáhne svou hlavu ke mně. Velmi pomalu natáhne svou ruku, jako by se chtěl dotknout mé tváře, ale zastaví se. Přitisknu svou tvář do jeho ruky a on si těžce vydechne. „Neomlouvej se, Samantho.“

Odtáhnu hlavu dozadu, jako by mi dal facku. Popadne mě za druhou ruku a narovná se v křesle.

„Řekl jsi mi Samantho?“ ptám se zmateně. „Nikdy jsi mi neříkal Samantho.“ Jediný případ, co si vzpomínám, kdy mi říkal Samantho bylo poprvé, když jsem mu volala.

Přikývne. „Řekla jsi mi, abych ti neříkal….ehm, Anděli.“

„Vážně?“ podívám se dolů na své ruce. Proč bych to dělala?

„Nevzpomínáš si?“ ptá se tiše.

Zavrtím hlavou.

Položí mi svou ruku zpátky na tvář a jemně jí zvedne, aby se setkala s tou jeho. Dívá se beze slov a já mám pocit, že ztrácím rozum. „Proč si nemůžu na nic vzpomenout?“ ptám se, když mi slzy stékají po tvářích.

Vypadá, jako by se mu tou otázkou téměř ulevilo. Když neodpovídá, popadnu jeho ruce a odtáhnu si je z tváře. Moje oči spatří pohmožděné a poškrábané klouby. Kousnu se do rtu, snažíc se zadržet pocity, které mě zaplavují.

„Jsem v pořádku,“ říká odtahujíc se.

„Jsi zraněný. Je to kvůli mně?“ hlas se mi trhá. Samozřejmě, že je.

Zavrtí hlavou. „Nic z toho není tvoje vina. Dobře?“

Přikývnu v jeho prospěch, ale znám pravdu. „Co se mu stalo?“ ptám se znovu dívajíc se na Tatea.

Slade dlouze vydechne, jako by mi to nechtěl říct. „Jax na něj vytáhl nůž.“

Nůž? „Bude v pořádku?“

Slade přikývne. „Je to jen pár stehů. Je v pohodě.“

„Jak se cítíš?“ ptá se, chytajíc mě za ruku.

„Trochu omámená,“ připouštím. „A trochu to bolí.“

Přikývne hlavou. „Jak je na tom tvoje hlava?“

„Mám bušící bolest hlavy.“ Vypadá to, jako by mi bolest pulzovala hned za očima.

„Co se stalo?“ ptám se snažíc se vzpomenout, na co nejvíc jen můžu, ale po Larrym už není nic.

Povzdechne si a dívá se dolů na jeho ruku, která drží mou. Zvuk tikajících hodin na stěně mě znervózňuje víc každou vteřinou. Co všechno se mohlo stát, že si nemůžu vzpomenout? Snažím se potrápit svůj mozek, ale je to jen prostě příliš mlhavé. A pak mě zasáhne ta myšlenka. „Už jsi mi říkal, co se stalo?“ ptám se měkce.

Zavrtí hlavou a pak se na mě podívá. Jeho oči tvrdé, přesto je jeho hlas měkký a plný lítosti. „Já vlastně ani nevím, co všechno se stalo, zlato.“

Přikývnu hlavou, když popotáhnu.

„Hej?“ Opře se o mě a jemně promluví. „Cokoli se stalo, dostaneme se přes to. Dobře?“

„Dobře.“ Hlas se mi zatřese.

„Je to za námi. Všechno bude v pořádku.“ Jeho hluboký hlas mě trošku uklidní.

Lehnu si zpátky a zhluboka se nadechnu. „Potřebuješ se trochu víc vyspat.“ Vstane a nakloní se, líbajíc mě na čelo.

*********************

O pár hodin později otevřu oči, když slyším rozruch a mluvit tlumené hlasy.

„Řekl jste jí to?“ ptá se sestra ve světle žlutém plášti Slada. Stojí u dveří zády ke mně. Jeo hlava je dole a on si přejede rukou po zadní části krku. Pomalu zavrtí hlavou a sestra se zamračí.

„Chcete, abych to udělala já?“ ptá se ona.

Jeho ruce spadnou k jeho bokům a on si povzdechne. „Já to udělám. Minulá noc nebyla na to vhodná.“

Poskočím, když si za mnou odkašle hluboký hlas.

Tate! Zapomněla jsem, že byl tady s námi.

Sestra a Slade se otočí a jejich oči přistanou na mě. Zúží na mě oči, jako bych poslouchala.

„Řekni mi co?“ říkám, snažíc se neucuknout od bušící bolesti hlavy. Koutky Sladových úst se ve skutečnosti zvednou jen trošku. Přejde ke mně a sedne si vedle mě, zatímco se napřímím na posteli. Popadne mě za ruku a usměje se na mě.

„Udělali ti pár krevních testů, když tě včera v noci dovezli a něco zjistili.“

„Co?“ říkám dívajíc se tam a zpět na sestru a Slada. Když se moje oči nakonec usadí na Sladovi, dává mi pomalý a sexy úsměv. Ten, který uklidňuje mé nervy.

„Budeme mít miminko, Anděli. Jsi těhotná.“

Omráčená by se ani trošku neblížilo k tomu, jak se teď cítím. Čím déle tam sedím a dívám se na něj, tím více mu úsměv mizí z tváře. „Řekni něco,“ naléhá.

„Beru antikoncepci.“ Beru ji pravidelně. Nikdy jsem nezapomněla pilulku.

Sestra reaguje. „Jsou spolehlivé jen na 99%.“ Sestra pokrčí rameny. „Brala jste v poslední době nějaké antibiotika? Ty mohou snížit jejich spolehlivost.“

A právě tady je otázka za milion dolarů. Brala jsem je, když jsme se vrátili zpátky z New Yorku.

Cítím, jak se moje oči plní slzami. „Budeme mít dítě?“ ptám se dívajíc se zpátky na Slada.

Jeho oči mě sledují pozorněji, snažíc se odhadnout mou reakci. „Ano.“ Pomalu přikývne.

Úsměv se mi rozšíří po tváři a já se zasměju, „Budeme mít miminko,“ vykřiknu, což ho rozesměje. Vtáhne si mě do objetí a políbí mě na čelo.

Odtáhnu se, když do mě udeří myšlenka. Začnu panikařit. „Dítě? Je dítě v pořádku? Jax….“¨

Sestra mě umlčí. „Uděláme ultrazvuk, abychom zkontrolovali dítě a uvidíme, jak dlouho jste těhotná. Jakmile bude postaráno o veškerou péči, měla byste být připravena jít domů.“

„Děkuju vám,“ říkám usmívajíc se.

Sestra jednou přikývne a odchází. Otočím se k Tateovi a přichytím ho, jak si obléká košili. „Je mi líto, že tě zranili.“

Podívá se na mě, jako by mu to bylo nepříjemné. „Nedělej si starosti. Jsem v pohodě.“

„Slade říkal, že na tebe Jax vystartoval s nožem.“

Jeho oči na malou vteřinu šlehnou ke Sladovi. „Jo, ten bastard podváděl. Chlap, který neumí používat svoje zkurvené ruce, si zaslouží nakopat jeho prdel.“

Otočím se zpátky ke Sladovi. „Co se s ním stalo?“

„Vězení,“ je veškerá informace, kterou nabídne.

Přikývnu. „A ten další člověk?“ ptám se. Nepamatuju si toho moc po Larryho parkovišti, ale pokaždé, když zavřu oči, slyším další hlas.

Slade se znovu podívá na Tatea a v místnosti naroste napětí. „Jaký další člověk?“ ptá se Tate, nepouštějíc oči ze Slada.

„Byl tam ještě někdo,“ říkám dívajíc se pomalu z jednoho na druhého.

Slade se odtrhne jako první a podívá se na mě. „Jsi si jistá, že tam byl ještě někdo další, Anděli?“

„Ano.“ Zamračím se. „Proč, neměla bych?“

Slade vydechne. „On tě zdrogoval, nevíme přesně kdy. Ale je velmi dobrá možnost, že jsi byla po celou tu dobu mimo….“

„Já vím, že tam byl ještě někdo další. Slyšela jsem je,“ tvrdím, dívajíc si ruce do pěstí v přikrývce. Mohla bych se mýlit? Byla jsem mimo celou tu dobu?

„Neviděla jsi někoho jiného?“ ptá se Tate.

Zavrtím hlavou.

„Pak jak to víš tak jistě?“ ptá se Slade, dávajíc mi pár dlouhých pramínků vlasů za ucho tak, aby se mi mohl podívat do tváře.

„Prostě to vím.“ Povzdechnu si. „Pokaždé, když zavřu oči, slyším hlasy. Byli dva.“

„Co říkají?“ ptá se Slade s obavami.

Zavrtím hlavou. „Nedokážu to rozeznat.“ Dívám se do jeho očí prosíc ho, aby mi věřil. „Ale byl tam ještě někdo jiný.“ Podívám se zpátky dolů na svoje ruce. Oni mi nevěří. K sakru, já si nejsem jistá, že věřím sama sobě. Ani nevím, kde to ‚tam‘ je.

Tate prolomí ticho jako první. „Dallas říkal, že Jax měl spolubydlícího jménem J.“

Slade neváhá. „Zjisti to.“

************************

Teď už to jsou dva týdny, co jsem byla propuštěna z nemocnice. Modřiny se vybarvily do ošklivě zelené a moje tělo je mnohem lepší, krom toho, že jsem unavená.

Ultrazvuk potvrdil, že je dítě v pořádku. Je úžasné, jak jejich testy mohou detekovat tak rané stádium těhotenství. Byla jsem v té době jen tři týdny těhotná, což znamená, že k otěhotnění došlo buď těsně před nebo tu noc Missyiných narozenin, což mě děsí k smrti. Jeli jsme do Vegas a od té doby jsem pila alkohol. Ale sestra mě ujistila, že je všechno v pořádku.

Slade mě doma uvěznil od té doby, co jsme opustili nemocnici. Každý, kdo se v našem domě ukázal, přinášel věci k jídlu na večeři a vycpané zvířata. Vivian mi dokonce přinesla velkou kytici květin. Ona a Mark si dokonce vzali sebou domu Broskvičku, říkajíc, že cítí potřebu mít doma psa.

Tate zůstával přes noc každou noc, odkdy jsem se vrátila z nemocnice. Spí v pokoji pro hosty a nezdá se, že by někam v dohledné době šel. Nevím, jestli je tady kvůli mně, nebo zda je tady kvůli Sladovi. Zdá se, že udržuje Sladovu mysl pryč od všeho, co má co dočinění s tím dnem.

Někdy vidím Slada zírat na nebe, jako by vzpomínal na tu noc, kdy mě našli. Ti kluci byli velmi málomluvní ohledně toho, co se stalo tu noc. Vím, že Jax pořezal Tatea nožem a Jax byl zatčen. Jinak jsem bezradná v tom, čím si prošli.

Slade taky prodal moje auto. Řekl mi, že nechtěl, abych měla vzpomínku na to, co se stalo. Souhlasila jsem, tak jako tak to není auto pro mámu. Ani to nemělo zadní sedadla.

Nikdo neví, co se mi stalo a Slade chce, aby to tak zůstalo. Řekl, že tím, že je obhájce, tisk bude mít žně s tím, co se stalo, vymyslí si všechny druhy příběhů, včetně někoho, kdo se mu chtěl pomstít.

Byla jsem vyhozena z banky. Slade volal do banky, zatímco jsem byla v nemocnici a řekl jim, že budu mimo týden. Když jim odmítl udat důvod, řekli mu, že se tam nemusím vracet. Ochotně jim řekl, aby ‚šli do hajzlu‘.

Rozhodli jsme se pro teď držet zprávu o miminku v tajnosti. Neví to nikdo, kromě mě, Slada a Tatea. A právě teď si myslím, že je to pro nás to nejlepší.

Za poslední dva týdny jsem se moc nevyspala. Stále si na moc nevzpomínám, ale věci, na které jsem si vzpomněla, si nechávám pro sebe. Mám sny, kde slyším hlasy a jsem držena dole. Všechno, co můžu slyšet je můj tlukot srdce a můj křik. Pokaždé se vzbudím s křikem a pokrytá potem. Slade je vždycky k dispozici s lahví vody a teplou žínkou. Drží mě, což mi pomůže se uklidnit.

Vzal si volno z práce, aby se mnou mohl zůstat doma a musím přiznat, že mě trochu dusí. Nebo to může být prostě fakt, že jsem zamčená v našem domě.

Kluci neřekli ani slovo o tom druhém, o kterém vím, že tam byl. Jsem si zatraceně jistá, že se prostě chovají tak, jako by to prošetřovali, ale nemyslím si, že mi věří. A Slade by mohl mít pravdu, byla jsem mimo. A za to jsem vděčná.

Ležím v naší posteli sledujíc opakování Supernatural (Nadpřirozený), když Slade vstoupí do místnosti s telefonem. „Co kurva myslíš tím, že nemůžeš přijít dnes do práce?“ dožaduje se.

Dám si další kousek mé tyčinky do pusy a poslouchám ho. Čokoláda, snídaně šampionů.

„Jsem tam, kde potřebuju být. Doma se svou snoubenkou,“ vyštěkne. „Musíš dostat svůj zadek do kanceláře,“ křičí.

Všimla jsem si, že v posledních dvou týdnech je jeho nálada čím dál horší. Jeho hranice výbušnosti přešla z minimální do neexistující.

„No, jsi nemocný?“ ptá se vcházejíc do šatny. Je zticha několik vteřin. „Braxtone,“ zavrčí. „Potřebuju tě v kanceláři. Já tam právě teď nemůžu být.“

Strčím si další tyčinku do pusy, když se otočím zpátky k TV, poslouchajíc jeho rozhovor. Je to mnohem zábavnější, než moje show. „Co to kurva znamená? Potřebuje tě přítel?“

Zamračím se. Nemyslím si, že má Braxton mnoho přátel.

„Fajn,“ nakonec vyštěkne Slade. „Ale budu ti mejlovat, abys udělal ty sračky a pro tebe bude lepší, když to uděláš.“ Útokem vychází ze skříně a hodí svůj telefon na postel, než se vřítí do koupelny.

„Braxton je nemocný?“ ptám se, než si vezmu další tyčinku, snažíc se dostat velkou porci.

„Ne.“ Slyším ho pustit vodu. „Říká, že se musí postarat o přítele.“

„No, to je od něj hezké.“

Dokončí to, cokoli tam dělal, a pak vyjde a mračí se. „Ne, je to nezodpovědné.“

Zamračím se. „Nemusíš se mnou zůstat doma, Slade. Můžeš jít do práce, pokud tě potřebují.“

Přejde k mojí straně postele a posadí se. „Neopustím tě, dokud ti nebude lépe.“

Povzdechnu si, dívajíc se dolů na zápěstí. Ta připomínka je tu stále, ale už se hojí. „To zní, jako bych byla nemocná,“ zašeptám. Dívá se na mě jinak. Drží mě, líbá mě na čelo, ale nedotýká se mě. Ne s láskou a náklonností. Je to spíš, jako by to dělal, protože cítí, že je to jeho povinnost, nebo možná, že je za to zodpovědný. 

Položí mi prst pod bradu a zvedne mi hlavu tak, že se na něj musím podívat. „Nenechám tě samotnou, dokud nebudu vědět, že jsi v pořádku. Anděli, bojím se o tebe. I když jsem v kanceláři, což je jen o jednu místnost vedle. Bojím se, že usneš a vzbudíš se s křikem.“

Vím, že je unavený tím, jak se se mnou musí smířit. To je důvod, proč chci, aby šel do práce. Jakmile se probudím a uvědomím si, že jsem doma, jsem v pořádku. „Omlouvám se. Snažím se na to zapomenout.“

„Co jsem ti říkal o omlouvání?“ varuje mě s vyklenutým obočím. „Přestaň to dělat. Já nikam nejdu.“

Přikývnu, když vstane. „Chci jít dnes večer pryč z domu,“ prohlašuju.

On zavrtí hlavou.

„Prosím?“ trucuju. „Pojeďme k tvým rodičům,“ říkám.

„Proč?“ ptá se, jako by to byl špatný nápad.

„Protože jim chci říct o miminku.“ Povzdechnu si.

On se zamračí. „Myslel jsem, že jsme se rozhodli to držet v tajnosti?“

„To ano, ze začátku. Všichni tady chodí a všichni vidí jen to špatné, co se stalo. Chci jim dát nějaké dobré zprávy.“

Koutek jeho úst se otočí vzhůru a on přikývne. „Dobře. Půjdeme tam dnes večer a řekneme jim dobré zprávy.“ A s tím odchází z ložnice. O vteřinu později ho slyším v jeho kanceláři na telekonferenčním hovoru s jeho bratrem. I když nechodí do kanceláře, pořád pracuje.

SLADE

Sedím na gauči mých rodičů v obýváku a snažím se nemyslet na události, které se staly před dvěma týdny. Je to pořád tady, bez ohledu na to, co dělám, nebo kam jdeme. Vidím Jaxův obličej a vidím Anděla ležet na té ošklivé matraci tváří dolů. Nemůžu to setřást. Jsem pořád vytočený a nasraný na celý svět.

Anděl na druhé straně, si vede skvěle. Chce se pohnout dál, začít plánovat naší budoucnost – já nás udržuju v minulosti. Ale ona neví, jak zlé to bylo. Ona neví jak jsme jí našli; zdrogovanou a svázanou. Ona neví, že jsem jí musel dát sedativa, protože pokračovala v nemocnici ve vyšilování. Tak moc jí ty drogy ovlivnily. Vzaly jí téměř dva dny jejího života. Nevzpomíná si, že se mě ptala, jestli jsem to byl já, kdo jí zranil. Nebo co udělal Tate Jaxovi. Musel vyhledat lékařskou pomoc dřív, než ho zatkli, což je škoda. Doufal jsem, že Parker nechá toho zkurvysyna vykrvácet k smrti, než je zavolá.

Přeju si, abych mohl zapomenout a pohnout se dál. Pokusím se o to dnes večer. Jax je ve vězení. My budeme mít dítě. Takže se budu usmívat a předstírat, v noci mě nenavštěvují zlé sny, jako se to stává jí.

Moje máma si odkašle a já na ni vzhlédnu, jak sedí naproti nám. Zvedne sklenici vína a podívá se na Anděla. „Dala by sis skleničku?“

„Ne,“ vyštěknu, odpovídajíc za ní. 

Anděl se na mě podívá se zamračením ve tváři. Natáhne se a poplácá mě po noze. To byla chyba, moje oči spočinou na značkách, které jí stále krouží okolo jejích zápěstí a čelist se mi utáhne.

„Ne děkuju,“ odpovídá sladce.

Máma přikývne. „Neměla jsem se ptát. Musíš být pod léky proti bolesti.“

Stisknu zuby k sobě, další zkurvená připomínka.

„Ne, vlastně….“ Odmlčí se.

Ve skutečnosti je kurevsky odmítla, když zjistila, že je těhotná. Řekla, že nechce, aby nějak ovlivnily dítě.

Podívám se na ni, když si uvědomím, že je v místnosti ticho. Anděl kývne hlavou směrem k mým rodičům a obočí se jí zvedne.

Co je?

Ach ano, chce jim říct dobrou zprávu. Zvednu skleničku s pitím, co mi dal táta, když jsem přišel; skotská. Dám svým rodičům velký falešný úsměv. „Čekáme miminko,“ oznamuju vesele.

Nejasně slyším, jak máma pláče, zatímco mluví o vnoučeti a já cítím, jak Anděl vstala vedle mě, zatímco mluví s mými rodiči. Přinesu si drink ke svým ústům ještě jednou. Dítě! Dám si velký lok.

„Slade?“

„Hmmm?“ Vzhlédnu a vidím, jak na mě všichni dolů zírají. „Co jsem zmeškal?“ ptám se dívajíc se od mračícího se Anděla na stisknutou čelist mého táty.

„Omluvíte nás na okamžik?“ ptá se mých rodičů, než si sedne zpátky vedle mě. „Co je to s Tebou?“ ptá se.

Povzdechnu si. „Mám jen nějaké věci, o které se musím postarat,“ lžu.

Podívá se dolů na svůj zásnubní prsten a pomalu jím otáčí na prstě. „Nechceš už být více se mnou?“

„Cože?“ Moje oči se na ni podívají. „Jak si to můžeš myslet?“

Zkousne si nervózně spodní ret. „Pak je to dítě?“ ptá se. „Nechceš ho?“ zašeptá. „Zvládnu to sama.“

Položím svůj drink na konec stolu a vezmu její ruce do svých. „Proč se mě takhle ptáš?“

Odtáhne svoje ruce z mých. „Protože se chováš, jako by tě zabíjelo být kvůli tomu šťastný. Vidím, že tvé úsměvy jsou falešné a taky vidím, jak jsi naštvaný.“ Zhluboka se nadechne. „Říkal jsi, že budeme pracovat ohledně toho ‚cokoli se stalo‘ společně, ale zdá se, že jsem jediná, která se přes to snaží dostat.“

Povzdechnu si, snažíc se uklidnit. Myslel jsem si, že jsem tady pro ni, ale nebyl jsem, ne ve skutečnosti. „Omlouvám se, Anděli. Jsem nadšený z našeho dítěte. Miluju tě. Vás oba.“ Položím ruku na její bříško.

„Vím, že je to těžké, Slade. Ale co jsi mi řekl, když se Jax vrátil do našich životů?“

Ten zkurvysyn! Protočím rameny. „Co?“ je vše, co mohu říct staženým hlasem.

„Říkal jsi, abych ho nenechala vyhrát. Podívej se, co máme před sebou.“ Poplácá mě po ruce, která odpočívá na jejím břiše. „Nenech ho vyhrát.“

Povzdechnu si. A ona se na mě usměje. Tento nádherný Anděl sedí vedle mě, bez ohledu na to, co na nás život hází, budeme mít jeden druhého spolu i s dítětem.

„Máš pravdu.“ Usměju se. A je to můj první skutečný úsměv za dva týdny.

Moje máma s tátou znovu vstoupí do místnosti a moje máma se okamžitě ptá na svatbu.

„Už jste si vybrali datum?“ ptá se, když si konečky prstů setře koutky očí.

„Ne.“ Anděl zavrtí hlavou.

„No přemýšlím o svatbě v zimě,“ říká máma vzrušeně. „Nebylo by krásné mít svatbu, zatímco je na zemi sníh?“

„Ne.“ Zamračím se. „Nechci, aby mi umrznul zadek. Ty víš, že nejsem zimní typ chlapa.“

Anděl se zasměje.

„No pak mi dovol vzít si kalendář.“

Vidím, jak se vedle mě Anděl nepohodlně posunuje a to mě znervózňuje. Sleduju, jak se znovu dívá dolů na svůj zásnubní prsten. ‚“Jsi v pořádku?“ nakloním se a zašeptám.

Pokračuje v dívání se dolů na prsten a malinko přikývne. Polknu nervózně. „Nechceš se vdávat?“ ptám se pomalu.

Podívá se na mě s očima dokořán. „Ne, to chci,“ říká smutně.

„Tak co se děje?“ Strčím jí pramen vlasů za ucho.

Kousne se do rtu, když se rozhlídne po místnosti….. Sleduju její oči a všimnu si, že jsme zase sami.

„Já….“ Odmlčí se na vteřinu a polkne, „Já prostě nemám žádnou rodinu, kterou bych pozvala. Nebudu mít tátu, který by mě provedl uličkou.“ Podívá se na mě, zatímco jí oči naplní slzy. „Moje máma….“

Cítím bolest ve své hrudi. Nechal jsem svůj hněv, aby mě požíral, že jsem ani nepomyslel na to, že nemá nikoho, kdo by jí provedl uličkou. Snažil jsem se být chápající k tomu, proč Tate drží svoje tajemství, ale právě teď jí chci říct o jejím bratru. Velký bratr, který by jí mohl provést uličkou, ale je tady taky ještě pořád možnost, že by od něj utekla. Vyhodila by ho ze svého života a on by všechno ztratil.

Takže místo toho jí beru její ruce do svých. „Omlouvám se zlato. Chtěla bys utéct? Jen my dva?“ Ona si zaslouží víc, než to, ale nechci, aby se cítila povinna dělat cokoli, co by jí bylo nepříjemné.

Dává mi malý úsměv, zatímco se natáhnu a setřu jí z tváře slzu.

„Líbí se mi tenhle nápad, ale tví rodiče….“

„Můžu něco říct?“

Oba vzhlédneme a vidíme stát mámu s tátou znovu před námi. Anděl k němu přikývne.

Zhluboka se nadechne, když se posadí vedle ní, dívajíc se jí do očí. „Nechci překročit svoje hranice,“ říká táta opatrně. „Ale pokud ti to nevadí, rád bych tě provedl uličkou. Vivian a já tě vidíme jako naši dceru. Byl bych hrdý na to, kdybych to mohl udělat.“

A právě tak je celý můj hněv pryč a nahradila ho láska. Cítím, jak se mi sevře hrdlo, když mi slzy zaplní oči.

„Udělal bys to pro mě?“ ona zašeptá.

Můj táta přikývne. „Samozřejmě, že ano. Vím, že nemůžu nahradit tvého tátu, ale bude mi ctí mít tuhle příležitost. My tě milujeme, Samantho.“

Ona uvolní moje ruce a obtočí svoje ruce okolo krku mého táty, když ho objímá. „Děkuju Ti, Marku.“ Slyším trhliny v jejím hlase a to mi znovu trhá srdce. Podívám se na mámu, když ucítím její ruku na mém rameni. Taky má slzy v očích.

„Takže.“ Snaží se na mě usmát. „Začněme plánovat tuhle svatbu.“

Anděl se odtáhne od mého táty, utírá si oči a zářivě se usmívá. „Ano, pojďme naplánovat naši svatbu.“ Podívá se na mě.

„Já nechci čekat,“ říká dívajíc se na mě. „A taky nechci být tlustá.“ Zachichotá se hladíc si bříško.

„Co takhle za dva týdny?“ navrhuju. Čím dřív bude mou manželkou, tím líp.

„Dva týdny?“ Oba se podíváme na mámu, která stojí před námi s očima dokořán.

„Mám v tebe plnou důvěru, Vivian.“ Směje se Anděl.

Moje máma se usměje, zatímco jí změkne pohled. „Dva týdny,“ souhlasí.

Sleduju, jak Anděl vstane a odchází s mou mámou, zatímco jí říká o nějakých věcech na internetu. Otočím se a podívám se na tátu, který je taky sleduje, jak odcházejí z místnosti.

„Díky tati,“ říkám získávajíc si jeho pozornost.

Usměje se. „Nemusíš mi děkovat. Řekl jsem jí pravdu.“ Natáhne se a vtáhne si mě do velkého objetí. „Mám tě rád, synu, a jsem na tebe velmi hrdý.“

Odtáhnu se poněkud omráčený. „Můžeš být nejsilnější člověk na světě, ale nic se nevyrovná tomu, mít ženu, která tě miluje.“ Poplácá mě po rameni. „A tahle žena tě miluje.“