TSOD - 17. kapitola

Překlad: Liv

Holky moje zlaté, děkuji za komentáře :)
Díky těm dlouhým kapitolám mám pocit, že je ta kniha nekonečná, ale už se pomalu a jistě blížíme k epilogu, tak ještě chviličku trpělivosti.
Teď budu mít ve škole trochu náročný týden a vím jistě, že překládat nebudu. Ale pokud všechno dobře dopadne, tak se do toho pustím a už to dopřekládám. Hlavně za chvíli vyjde White-Hot Hack, takže kdybych se začala flákat, připomeňte mi, že MUSÍ být hotovo co nejdřív. Spoléhám na vás :D
Přeji ničím nerušené chvíle při čtení, zatím ahoj :)

MOSES

TAG UKONČIL TEN TELEFONÁT moc rychle. Měl jsem si uvědomit, že je něco špatně. Ale věděl jsem, že řídí a tak jsem ho nechal jít. Měl jsem pocit, že zní jinak, ale na reproduktoru zní všechno zkresleně. Myslel jsem, že je to tím. Přesvědčil jsem sám sebe, že se nic nedělo. Ani nevím, kdy jsem začal věřit svým vlastním lžím.

S mrtvými jsem se smířil. Maloval jsem je do pěkných obrázků a oni mě za to přestali honit. Už nevěstili nic špatného. Nevypadali jako zombie a neprocházeli se v chodbách mého domu. Zvládal jsem je. Život byl sladký a příjemný.

To udělala Georgia. Usadila mě a zbrousila mé hrany, a proto jsem nebyl tak rázný, jak jsem býval.

Když jsem koutkem oka viděl sladký přelud Molly Taggertové, odmítal jsem to brát za něco podezřelého.

Osm let, skoro devět? Už to bylo dlouho, co si naposledy žádala mou pozornost. Byl jsem zrovna uprostřed něčeho, komunikoval jsem s mrtvým bohatého klienta. Jeho mrtvý neměl moc zájem udržovat kontakt a já jsem tlačil, otevíral stavidla ještě víc, snažil jsem se najít inspiraci, něco co by stálo za tah štětcem, něco s čím by se dalo pracovat. Zatím mi ukazoval jen prostředníček a neměl jsem pocit, že to by mého klienta potěšilo.

Říkal jsem si, že Molly byla jen náhodo, jednoduše jsem otevřel stavidla tak moc, že jsem přitáhl starého ducha, který uměl proklouznout. Naplnila mou mysl barvou, červená strachu, modré zoufalství, křiklavá fialová vášně a zelená lítost se začala prát na bílém plátně a smíchala se v černou. Než jsem se nadál, maloval jsem úplný nesmysl, zcela v rozporu s dívkou, kterou jsem už dávno nechal odpočívat v pokoji.

O dvě hodiny později jsem odstoupil od plátna a zaraženě zíral na obraz, který jsem vytvořil. Vypadalo to jako něco z knížek babičky Kathleen, těch, které vzala z kostela, protože byly moc erotické. Byl to David a Goliáš s detaily, které byly moc jasné a specifické, aby mi unikly.

Tak jsem mu zavolal. A nechal jsem ho, aby mi řekl přesně to, co jsem chtěl slyšet. Co jsem potřeboval slyšet. Řekl, že dostal ránu do hlavy. Tak jasná a jednoduchá pravda, která se obešla bez dalších detailů. Bez detailů. Které byly dost jasné a specifické, ale mi unikly.

Stejně jak mi řekla Georgia, jsem šel z tělocvičny rovnou do domu a moje žena beze slova pustila kazetu. A já jsem poslouchal svůj rozhovor s kamarádem, poslouchal jsem všechny ty věci, které mi neřekl. Teď se mi usadil ve střevech strach a já pochodoval po pokoji. Millie stála, když jsem přišel, jako by jí Tagovo odhalení zvedlo z křesla. Měla šokovaný výraz v obličeji. Když jsme došli na konec kazety a Tagův hlas se zlomil, Millie se zlomila s ním, sklonila hlavu, nahmatala křeslo a zhroutila se do něj. Henry seděl poblíž a vůbec poprvé se zdálo, že si je vědom toho, že něco bylo velmi, velmi špatně.

„Tu noc tě přišel hledat, Mosesi. Pamatuješ? Nebyl jsi doma a nezůstal moc dlouho.“ Georgiin hlas se třásl, když držela Kathleen u hrudi a houpala jí v náručí. Byl to mechanický pohyb, který dělala, i když nedržela dítě. Stal se to zvyk a já jsem si jí kvůli toho dobíral. Houpej a dítě se nerozbrečí. Houpej a dítě se nevzbudí. Chtěl jsem, aby mě taky držela. Chtěl jsem, aby mě houpala ve svém náručí, abych se nemusel probudit, abych se nerozbrečel.

Kdybych spal, tak by tohle nebyla pravda. Ale bylo tady víc. A bylo to až moc pravdivé.

TAG – kazeta

JEL JSEM DÁL. Počasí bylo krásné, slunce svítilo, nebe bylo modré a vzduch svěží, takže jsem řídil a přemýšlel. V pozdních odpoledních hodinách jsem zastavil na Mosesově a Georgiině příjezdové cestě a obloha byla v tu chvíli za horami tak zářivá, že jsem vystoupil z auta a chvíli jen stál a sledoval. Ale ta krása mi způsobila bolest. Co budu dělat? Co budu dělat? Co budu dělat? Zase jsem v hlavě slyšel ozvěny.

Nikdo neotevřel dveře a já jsem se prošel dozadu, abych zjistil, jestli někdo nepase koně. Moses se v okolí zvířat lepšil, ale jezdkyně byla pořád Georgia. Pracovala na svém muži a několikrát Mosese přemluvila, aby si sedl do sedla tolikrát, že si to začal užívat, ale když jsem se ho na to ptal, tak se jen mračil a vrčel.

Georgia byla v kruhové ohradě a nechala běhat lesklého koně dokola. Lesklý kůň spolupracoval a Georgia mu věnovala svou pozornost, mluvila na něj, uklidňovala ho a vyvíjela nátlak, jen aby ho mohla po chvíli zase uvolnit. Nebyla vůbec jako Moses.

A proto pro něj byla perfektní. Věděl jsem to v tu chvíli, kdy otevřela pusu. V ten moment, kdy se mi podívala do očí a natáhla ruku.

„Čau, George.“ Říkám jí George, protože to Moses nesnáší.

„Čau, Tagu! Jak se máš, krasavče?“ Georgiin obličej se rozzářil do úsměvu tak velkého, že jsem cítil bolest v hrudi, která se šířila až do mých střev. Už teď mi chyběla. Nechtěl jsem, aby mi chyběla. Co budu dělat? Co budu sakra dělat?

Přistoupila k plotu ohradu, postavila se na jeho spodní příčku, natáhla se po mně a přitáhla si mě do pevného objetí.

To objetí jsem potřeboval. Tak strašně jsem ho potřeboval. Ale věděl jsem, že jestli jí budu držet déle než obvykle, pochopí, že je něco špatně. Takže jsem jí pevně stiskl a pustil jí, zatímco jsem se donutil k úsměvu, který mi připadal jako lež, ale tak už to bylo s mým přetvařováním. Byla to dovednost, která mi dobře sloužila.

„Ahoj, zlato. Kde je Mo?“ Jo. Pořád to umím. Můj hlas byl pevný a ruce se netřásly, když jsem jí z hlavy sundal kovbojský klobouk a nasadil ho na tu svou. Vždycky flirtuju, i s ženou mého nejlepšího přítele, i když jsem emocionálně na dně. Tak jsem to dělal. A Georgia to věděla. Vzala si klobouk zpátky a přelezla plot. Kůň, kterého trénovala, nespokojeně zařehtal, protože ztratil její pozornost a Georgia se ohlédla a zasmála se.

„Ha, teď chceš mojí společnost, Sis? Před chvílí jsi ode mě utíkala!“

„Ah, ale to nahánění je nejlepší část, George. To přece víš,“ řekl jsem a zasmál se s ní, oči na lesklém zklamaném koni. „Ta chvíle, kdy se otočíš, je ta chvíle, kdy bude žebrat, aby ses vrátila.“

„Pravda pravdoucí,“ zasmála se Georgia. „Ale teď je na mě, abych hrála netykavku. Když už jsme u toho, zrovna jsi minul Mosese. Dneska má sezení v Salt Lake. Vlastně myslím, že měl v plánu se za tebou zastavit. Ale ty jsi tady. Takže to nevyjde. Nevzal jsi sebou Millie?“

Trhl jsem sebou. Nebylo to úmyslně. Jen jsem nemohl myslet na Millie. Ne teď.

„Tagu?“ Georgii to neuniklo a studovala mě, uprostřed čela se jí udělala ustaraná vráska.

„Ne. Nevzal jsem jí. Byla to spontánní cesta. Moses mi volal a říkal, že mě včera namaloval, tak jsem byl zvědavý. To je všechno. Navíc mi chyběla moje kmotřenka. Chtěl jsem si jí pochovat. Kde je maličká Taglee?“

„Má jí moje máma.“ Georgia našpulila rty a přimhouřila oči. „Moses mi o tom obrazu nic neřekl. Pojďme trochu slídit, jo?“

Ten obraz mě ve skutečnosti nezajímal – byla to jen ta první věc, která mě napadla – ale souhlasně jsem se vlekl za Georgii a dál prohazoval blbé kecy, aby na nic nepřišla.

Byl to David a Goliáš, ale chtivý a svěží, s výraznými barvami a sotva zakrytými těly, jako by biblická konfrontace mezi pastýřem a vojákem proběhla v rajské zahradě místo na bojišti.

Mosesův David byl malý a mladý. Ve skutečnosti jen chlapec, deseti nebo jedenáctiletý, mladší než jsem myslel, že je. A v té chlapecké tváři jsem poznal svou vlastní. Střapaté vlasy, zelené oči a silný postoj. V jedenácti jsem takhle nevypadal. Byl jsem kulatější a jemnější. A byl jsem na svůj věk moc velký. Moje velikost ze mě udělal terč, jako to dělají všechny fyzické rozdíly.

Goliáš byl obrovský, tyčil se nad chlapcem, jako by ani nebyl z tohoto světa. Bicepsy a stehna měl svalnaté, lýtka nepřirozeně velká a ramena měl stejně široká, jak byl chlapec vysoký. Hlavu měl zakloněnou a ústa dokořán, jako by řval jako šelma.

Pěsti zatnuté kolem boků byly větší než chlapcova hlava a mladý David stoicky vzhlížel ke Goliáši, prak mu visel u ruky a oči měl vážné. Naklonil jsem se blíž a zkoumal nedostatek strachu v chlapcově tváři. Podíval jsem se znovu na Goliáše, porovnal jsem ten rozdíl a pak se mi zasekl dech v krku. Neviděl jsem svou tvář jen v Davidovi. Viděl jsem se i v Goliáši.

Byl jsem David. A byl jsem i Goliáš. Oba měli můj obličej. Byl jsem chlapec a byl jsem i obr. Ustoupil jsem a distancoval se od znepokojujícího obrazu.

„Georgio? Jenom si to představuju, nebo namaloval Moses můj obličej na Davida i Goliáše?“

„Ať se propadnu.“ Byla překvapená. Ale taky to viděla.

„Co myslíš, že to znamená?“ naléhal jsem.

„To kdybych věděla, Tagu. Nerozumím polovině Mosesových obrazů. Ani on jim nerozumí. Je to intuitivní. To přece víš.“

„Ale vždycky to něco znamená.“ A viděl Molly. Molly ho k tomuhle obrazu inspirovala.

„Možná to znamená, že jsi svých vlastním nejhorším nepřítelem,“ řekla Georgia vesele a mrkla na mě. Polkl jsem a podíval se zpátky na obraz. „Který teda jsi? David nebo Goliáš?“

„Ani jeden,“ řekl jsem tiše a vzpomínka mi zahltila hlavu tak náhle, že mě smetla.

„Boj, boj, boj, boj!“ Zvuk skandování se točil kolem mé hlavy a ani skutečnost, že to byly dětské hlasy, neotupily ty posměšky. Nezmírnilo to ten tlak, který jsem cítil na pěst, protože jsem jí chtěl vymrštit. Ještě nikdy jsem nechtěl někoho tak moc praštit. „Boj, boj, boj, boj!“

„Je to zbabělec! Mimino. Jsi mimino, že jo Cammie?“

Cameron Keller byl schoulený do klubíčka, kolena si držel u hrudi. Byli jsme kamarádi.

Cameron byl malý a slabý tam, kde já jsem byl vysoký a podsaditý. Cameron byl tichý a já jsem byl třídní klaun. Ale oba jsme byli outsideři, balancovali jsme na kraji společnosti a pojmy jako normální nebo přijatelný leželi někde kolem nás. Prodral jsem si cestu do kruhu, s čímž mi pomohla moje velikost. A lidi se mi klidili z cesty, spíš kvůli překvapení než čemukoliv jinému. Ještě nikdy jsem se nikoho nedotkl.

Lyle Coulson se naklonil nad Cameronovo třesoucí se tělo, nasbíral do úst slinu, a nechal ji viset z jeho úst v dlouhém hlenovitém pramínku, než dopadl dolů na Cameronovy vlasy.

S řevem jsem strčil Lyle Coulsona na zem a přitiskl jeho šklebící obličej do hlíny.

Někdo mě udeřil do zad, já jsem ztratil rovnováhu a Lyle měl čas vstát a nadávat.

Někdo mě chytil za ruce, abych nemohl dát ránu Lyleovi dřív, než praští on mě.

V uších jsem slyšel řev. Možná to bušilo moje srdce, možná mi adrenalin otupěl smysly, ale ať už to bylo cokoliv, mně se to líbilo. To hučení se mi vztekle ozývalo i v břiše. Takhle znělo se konečně někomu postavit. Cítil jsem v zádech tvrdou ránu, nebo do mě někdo kopl? Otočil jsem se, divoce jsem mával rukama, rozdal jsem pár ran a ještě víc jsem jich dostal, než se děti rozprchly jako stádo pakoňů v africké savaně – bylo to v National Geographic, na který jsem se v neděli díval s Molly. Ale teď jsem byl já ten lev. Já jsem byl predátor. Ale Cameron neutekl. Cameron zůstal schoulený jako poraněné tele, kterým byl vždycky.

„Camerone?“ Klekl jsem si vedle svého kamaráda. „Jsi v pohodě, kámo?“

Cameron vykoukl zpoza paže, kterou si chránil hlavu. „Tagu? Jsou pryč?“

„Jo, kámo. Všichni utekli.“ Moje hruď se naplnila pýchou. V úžasu jsem se podíval na své ruce. Použil jsem vlastní pěsti. Klouby na ruce jsem měl od krve a odřené, ale ta bolest byla sladká.

„Donutil jsi je utéct, Tagu?“ Cameron byl stejně překvapený jako já. Nikdy jsem se nikomu nepostavil. Byl jsem tlusté dítě, které se snažilo ostatní rozesmávat. Nikdy jsem se nebil.

„Jo, Came. Donutil. Zmlátil jsem je.“

Můj první pěstní soubor. Asi to vypadalo jako wrestlingový zápas mezi tlustými štěňaty, ale poprvé jsem z toho vyšel jako vítěz. Tehdy jsem byl David. A asi i Goliáš. Ten chlapec, který se ubránil a obr, který donutil všechny utéct.

Teď? Teď jsem nevěděl, jestli David ještě existuje a jestli vůbec někdy byl Goliáš, ale ten obraz mě trápil. Očividně to trápilo i Mosese, jinak by nezavolal.

„Je všechno v pořádku, Tagu?“ zeptala se Georgie jemně. Odvrátil jsem pohled od obrazu a setkal se s jejím vážným výrazem.

Jednou jsem přikývl, jen rychlé trhnutí hlavou a Georgia pokračovala.

„Řekneš mi o Millie? Moses si myslí, že je výjimečná. Je to pravda?“

„Je výjimečná.“

„Je dost výjimečná, aby zkrotila divokého muže?“ Georgia si dělala srandu, snažila se mě pobavit, protože si všimla, že nejsem ve své kůži. Nebo to možná byla jen holka, která chtěla romantické drby.

Moje sestry byly taky takové, nebo bývaly, když jsem je ještě znal.

Dal jsem jí ruku kolem ramen a vedl nás ke dveřím.

„Některé věci mají zůstat divoké. Některé koně prostě nemůžeš zlomit,“ řekl jsem s hlasem Clinta Eastwooda.

„Dobře. Tak by ta otázka měla znít, jestli jsi ty dost výjimečný, aby ses nechal zlomit slepou holkou?“

„Už se to stalo. To jen já jí nechci lámat.“ Můj hlas se zlomil a já jsem sundal ruku z Georgiiných ramen a dal jí do své kapsy, aby si nevšimla mojí chvějící pusy nebo paniky, kterou jsem cítil. Byl jsem tak rád, že tady není Moses. Nevím, co jsem si myslel, když jsem za ním přijel. Ještě jsem nebyl na Mosese připravený.

„Musím jít, George. Dej za mě Taglee pusu. Dej za mě pusu i Mosesovi. Miluje moje polibky.“

Georgia se zasmála, ale pořád jsem v jejím hlase slyšel obavy. Choval jsem se trochu divně a věděl jsem, že přemýšlí, co se mnou sakra je.

„Zase brzy přijeď, Tagu. Chybíš nám.“ Zavolala za mnou Georgia, když jsem nastupoval do auta.

„Taky mi budete chybět, George. Každý zatracený den.“

MOŽNÁ TO BYLO TÍM, ŽE Moses mluvil o Molly, ale patnáct minut potom, co jsem opustil Levan, jsem zabočil na dálnici a zastavil u odpočívadla v Nephi, blízko místa, kde našli ostatky mé sestry. Psi našli tělo mé sestry. Museli jí najít psi, protože já jsem to nedokázal. Hledal jsem. Hledal jsem tak zoufale, že jsem se skoro přesvědčil, že se nedá najít. Kdyby nešla najít, potom bych neselhal. Ne tak docela.

Její hrob byl jen díra v zemi, zakrytý byl plevelem. Skoro dva roky jsme jí hledali a ona čekala v poli poblíž nadjezdu u městečka, jehož jméno každý vyslovoval špatně. Město, které nic neznamenalo pro dívku, která byla nucena z něj mít poslední místi odpočinku. Nephi. NEE FIGH. Když jsem to slyšel poprvé, pomyslel jsem na obra v Jack a fazolový stonek, který křičel ze svého zámku do nebe, „FEE, FI, FO, FUM, cítím krev Angličana.“ FEE FI se rýmovalo s NEPHI.

NEE PHI FO FUM, cítím krev těch, kteří ti chybí.

Cítili jí psi. Ale nebyla tam žádná krev. Teda v té době už ne. Našli jen kosti, kousky látky a pár dlouhých blond vlasů. Bylo s ní pohřbeno pár drog, označilo jí to za narkomanku, která si zasloužila svůj osud. Najednou už se nepohřešovala. Ale pořád byla pryč. A po celé léta jsme nevěděli, kdo jí vzal.

NEE PHI FO FUM, cítím krev těch, kteří ti chybí.

Říká se, že nejvíc vražd se odehraje mezi rodinnými příslušníky. Blízkými. Ale ten muž, který zabil mou sestru, jí vůbec neznal. A nemiloval jí. Ukázalo se, že zabil hodně dívek. Spoustu dívek za spoustu let. Všechny se pohřešovaly. Všechny jsou pryč.

NEE PHI FO FUM, připravený nebo ne, já už jdu. A přišel. Zasadil jsem kulku do jeho hlavy a pomstil krev té, která mi chyběla. Krev všech, které chyběly.

NEE PHI FO FUM, stiskni spoušť a máš to za sebou.

NEE PHI FO FUM, stiskni spoušť a máš to za sebou.

Ach, Bože. Nechci to mít za sebou. Seděl jsem v autě, myslel na Molly a zíral na pole, kde našli její tělo. A chvíli jsem s ní mluvil. Ptal jsem se jí, co mám sakra dělat. A přemýšlel jsem, jestli přišla za Mosesem, protože můj čas nastal, jestli se najednou motala kolem, protože na mě čekala. Pokud nastal můj čas, vyrovnám se s tím. Ta pravda mě překvapila. Ale vyrovnám se s tím. Moses mi jednou řekl, že sám sobě utéct nedokážu.

Jednou jsem chtěl. Ale teď už ne. Smířil jsem se sám se sebou. Měl jsem se rád. Měl jsem rád svůj život. Zatraceně, já jsem svůj život miloval.

Ale nestrávím zbytek života tím, že budu nemocný.

Nikdy jsem nebyl dobrý v prostředku. Všechno nebo nic. Takový jsem. Všechno nebo nic, živý nebo mrtvý. Ne umírající. Ne nemocný. Živý nebo mrtvý, to nebo nic.

Když jsem se rozhodl, zavolal jsem doktorovi. Slyšel jsem v jeho hlase úlevu, když jsem mu řekl, že jsme připravený na to, co má přijít. Ta jeho úleva mě vyděsila. Okamžitě si pročistil rozvrh a na druhý den jsem měl naplánovanou kraniotomii.

Vjel jsem zpátky na dálnici a nechal stín své sestry ve zpětném zrcátku. Zamířil jsem zpátky domů, zpátky za Millie, protože jsem jí najednou chtěl zoufale vidět.