TE - 18. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Neila znovu dohání jeho minulost v podobě knížky, kterou sepsal jeho Ex. Vyléčí přímá konfrontace se Stephenem staré rány nebo je ještě víc rozjitří? A Sophie si skutečně upřímně promluví se svou mámou. Jak její máma přijme odhalení ohledně Neilovi minulosti a postaví se k sexuálním sklonům své dcery?                                    Sinnel

Po dvou týdnech slunce, písku a přemíry sexu jsem si po návratu domů udělala dovolenou jen sama pro sebe. Znovu jsem se zapojila do práce a užívala si blaženého návratu a osvěžení celé tři hodiny. Pravdou bylo to, že minimálně jednu z těch hodin jsem strávila s Dejou a Penny, kdy jsem jim ukazovala fotky z líbánek. Svatbu jsem měla za sebou a před sebou dlouhý seznam práce, který jsem potřebovala zvládnout. Snažila jsem se vyrovnat se stresem z práce, místo, abych se přizpůsobila svému novému životu.

Život doma byl mnohem lepší, než jsem čekala. Věděli jsme s Neilem, že až se vrátíme domů, budeme muset vyřešit problémy, které jsme tu nechali, ale vypadalo to, že to dopadne jinak. Možná, že ta „nudná“ část manželského života byla právě tím, proč lidem přišly svazky tak přitažlivé. Bez pochyb to tak prostě… bylo. Žádné drama.

Až do sobotního odpoledne.

Trávili jsme čas střídavě na Manhattanu a v Sagaponacku, kde nám dům poskytoval jakési soukromé útočiště, a každým dnem, který jsme tam strávili, byli jsme stále línější. S Neilem jsme na sobě měli pohodlné oblečení na cvičení, ale neměli jsme v úmyslu sportovat, ale jen tak lenošit v posteli. Neil ležel na polštářích, jeden z nich měl za hlavou. Já se skláněla vedle něj a právě když mu zazvonil telefon, lakovala jsem si prsty na nohou.

Samozřejmě, právě když jsem se snažila dohnat třetí sezónu Hannibala.

„Ale, no tak. Nech toho,“ zasténala jsem a odtrhala jsem oči plné slz od obrazovky. Sakra. Během té krvavé části jsem přetáhla nehet na malíčku.

Neil se zamračil na obrazovku a palcem zvedl hovor.

S přeháněným povzdechem jsem stiskla pauzu a vzala si vatový tampón, abych napravila svou chybu.

„Neil Elwood,“ ozval se a stále se mračil. Chvíli poslouchal. Tělo měl napjaté. Pak se posadil a přehodil nohy přes okraj postele. „Kde jste vzal tohle číslo?“

Nastražila jsem uši.

„Zlato? Kdo to je?“ zeptala jsem se a opatrně jsem zašroubovala víčko odlakovače. Vzhledem k tomu, že už se mi jím podařilo zničit jednu peřinu, Neil nesnášel, když jsem si lakovala nehty v posteli. Takže jsem mu tentokrát slíbila, že tu nerozliju ani kapku čehokoli páchnoucího.

„Ne,“ řekl pevně. Pak pokračoval důrazněji. „Pro teď bez komentáře.“

Co se to sakra děje?

„Můžete mi znovu zopakovat vaše jméno?“ Neil odešel z pokoje a znovu opakoval: „Jak jste se dostal k tomuhle číslu?“ Pak už byla jeho slova méně zřetelná, jak odcházel chodbou pryč.

Vyskočila jsem a šla za ním. Protože jsem měla lak na nehtech na nohou stále ještě mokrý, musela jsem jít opatrně. Když jsem konečně dorazila do jeho pracovny, už do telefonu prakticky křičel. „Pokud vy nebo někdo jiný z nakladatelství znovu zavolá na tohle číslo, ozvou se vám mí právníci.“ Ukončil hovor a hodil svůj telefon na stůl. Ten okamžitě zazvonil znovu. Popadl ho a bez představení začal vyhrožovat: „Jestli je to ten samý zatracený -“

Jeho výraz se proměnil v kámen, jako kdyby se podíval na Medúzu.

„Jiný… zatracený…“ Snažila jsem se odhadnout, jaké jiné anglické slovo by mohl použít dál. „Kokot?“

Ne, podle toho, jak se na mě za okamžik podíval, to nebyl dost extrémní výraz.

Právě odpověděl: „Pro tuto chvíli bez komentáře,“ a bez dalšího slova zavěsil.

Než stihl vypnout vyzvánění, začala mu pípat lavina e-mailových upozornění.

„Co se děje?“ Rukama jsem se objala kolem žaludku, jako bych tím mohla sama sebe uchránit před jakýmkoli nebezpečím.

Poraženecky řekl: „Vypadá to, že Stephen prohlásil ve svém rozhovoru některé, řekněme dosti šokující věci. Takže teď tisk chce můj komentář ohledně naší „milostné aférky“.“

„Milostné aférky?“ Musela jsem polknout.

„No, myslím, že si budu muset tohle číslo změnit.“ Rukou si podepíral bradu a zíral na svůj telefon na stole.

Jak mohl prostě tu příšernou věc zamést pod koberec? Jak to mohl ignorovat?

Stephen vytáhl na světlo vztah, který měl s Neilem a to, co se mezi nimi stalo, popsal jako něco romantického. „Myslím, že bude potřeba udělat víc, než jen změnit tvoje číslo.“

„Zavolám Joea Davise z Elwood a Stern. Už dřív mi pomohli s minimalizací škod.“

Skoro zvedl svůj telefon, ale pak se otočil ke mně a zeptal se: „Můžu si půjčit tvůj telefon? Jestli se ještě nikomu nepodařilo vyšťourat tvoje číslo?“

„Proč by -“ Protože jsem byla jeho manželka. Teď jsem se stala známou osobností – naše svatba proběhla tiskem a dokonce jsem ji zveřejnila i v srpnovém vydání Módy. Ach bože, určitě mi budou lidi volat s otázkami. „Musíme udělat víc, než jen to, že prostě změníme telefonní čísla a požádáme o pomoc pár lidí z PR.“

„Jako co?“ zeptal se. „Co chceš, abych udělal?“

Jeho nálada se pochopitelně změnila, ale to, že se jeho hněv teď zaměřil tak divoce přímo na mě, mě šokovalo. Ještě horší bylo to, že jsem pro něj neměla odpověď. Nevěděla jsem, co jsem chtěla, aby udělal. Chtěla jsem, aby to napravil, nějak, jakkoli, aby to všechno bylo pryč. A připadala jsem si naprosto sobecká, protože jsem se nedokázala rozhodnout, jestli chci, abych to bylo pryč pro jeho dobro nebo pro to mé. Bylo to tak podobné tomu, co jsem zažívala během jeho chemoterapie a transplantace. Měla jsem své soukromé krize, chvíle, kdy jsem nedokázala říct, jestli chci, aby mu bylo lépe, protože měl takové bolesti nebo jestli jsem chtěla, aby mu bylo lépe, protože jsem byla unavená z toho, jak jsem se dívala na to, jaké má bolesti. Bylo těžké vyrovnat se s tím zmatkem a já už vyšla ze cviku. Teď jsem se díky tomu ocitla na místě, ze kterého jsem netušila, jak vycouvat.

„Sophie, chci vědět, co po mě chceš, abych udělal, abych dokázal zvládnout tuhle situaci, nad kterou nemám žádnou kontrolu a která na tebe nemá žádný vliv!“ vykřikl a rukou si prohrábl vlasy.

„Nemá vliv?“ Nevěřícně jsem vydechla pootevřenými ústy. „Za prvé, ovlivní mě, když mě lidé začnou krmit řečmi o tobě. Za druhé, myslíš si, že na mě nemá vliv, když ti něco ublíží?“

„Neublíží! Jsem rozzlobený, že se moje soukromé číslo dostalo ven k té bandě supů, kteří chtějí… kteří si libují v mém veřejném ponížení.“ Zlomil se mu hlas a odvrátil se ode mě, rukou si zakryl oči.

Chtěla jsem jít za ním, ale byl tak naštvaný, že bych tím nedocílila ničeho jiného, než ho ještě víc nasrala. Nesnášela jsem ten pocit bezmoci. Ale nemohla jsem ho v tom jen tak nechat.

„Neile… tohle nebyla tvoje chyba.“ Bolelo mě kvůli němu srdce. „Nemáš se za co stydět. Stephen tě znásilnil. On by měl být tím, kdo by se za to měl stydět.“

Neil přimhouřil oči a třel si čelo. „Můžeš to prosím přestat tak nazývat?“ vynadal mi, i když se to snažil zamaskovat pochopitelnou únavou v hlase.

„Proč?“ Že by neviděl tu křivdu, která se mu stala? Jak mohl nechápat, že nějaký šílenec se jen tak tváří, že prostě nepochopil něco naprosto pochopitelného. „Proč tu sedíš, celý skleslý kvůli tomu, co ti udělal? Chráníš ho? Proč prostě nemůžeš říct, jak to bylo?“

„Protože to není to, čím chci být!“ vykřikl. „Nechci být obětí nebo přeživším nebo co sakra čekáš, že řeknu. Nechci, aby se to stalo. Vůbec nechci být tím, čím jsem se stal. Nejsem hloupý, Sophie. Vím, co se tu noc stalo! Muž, kterému jsem věřil, do kterého jsem byl zamilovaný, neměl žádnou úctu k mému bezpečí, mým pocitům, mému tělu… Uškodilo mi to emocionálně, a ano, přimělo mě to celé roky potom divoce nedůvěřovat všem mým partnerům, ale je to něco, co se mi stalo. Nemusíš to slovo stále opakovat!“

Hanba mě fackovala. V prstech jsem cítila mravenčení a zrychlil se mi tep. Nikdy bych nebyla schopná pochopit obludnost toho enormního násilí, které zažil. Neil nikdy nezradil mou důvěru ani nezneužil mé tělo. Nikdy bych si nemusela projít tím strachem a zradou, který zakusil, a já mu teď dělala přednášku o tom, jak by se měl cítit?

Teď jsem ani nedokázala pomyslet na to, jak se mu omluvit, aniž by to znělo, že to dělám jen kvůli sobě.

Snažila jsem se přijít na to, jak to říct, aniž by to vyznělo, že se to snažím omluvit. Nakonec jsem opatrně řekla: „Máš pravdu. Nejsem v pozici, kdy bych ti měla říkat, jak na to máš reagovat. Nebylo to vůči tobě fér.“

„Ne, to ne.“ Zaškubal mu sval na čelisti. Pak se na mě podíval a vydechl. „Právě teď, Sophie, chci jen jedno jediné – aby to už bylo pryč. Nechci se bát, třeba když jsem s Emirem. Nechci se bát, že každý nový partner by mi to mohl znovu udělat. Nebo, aby se to stalo tobě. Tahle věc… zničila určitou moji část. Mluvil jsem o tom s doktorem Harrisem, že bych ho mohl konfrontovat. Ale to nemůžu. Nemůžu přiznat, co Stephen udělal. Cítím jako by vyhrál. Cítím, jako by mi to udělal znovu.“ Ramena mu klesla a svěsil ruce. Při tom jeho defenzivním postoji mi krvácelo srdce. „Zároveň však chci, aby uznal, co se stalo. Chci… Zní to naprosto rozporuplně.“

„Ne, pokračuj. Můžeš mi říct všechno,“ slíbila jsem mu, když už to vypadalo, že se mu nechce pokračovat.

Neil se nadechl. „Chci ho konfrontovat.“

To skutečně znělo rozporuplně, ale chápala jsem to. V tomhle směru to bylo něco podobného, co jsem cítila ohledně svého otce. Nechtěla jsem ho vidět, ale zároveň jsem to i chtěla. Jedna část mého já ho chtěla vidět a křičet na něj, jak moc mi tím ublížil, zatímco jiná část mého já chtěla dál pokračovat v mém životě a předstírat, že nikdy neexistoval. Ještě moje jiná část chtěla předstírat, že neexistuje, ale toužila po tom, aby on se mnou chtěl navázat vztah, takže bych ho mohla odmítnout. Přestože to nebylo to samé, čím prošel Neil, určitě jsem s ním dokázala cítit, že se na jednu stranu chce před tím skrýt a přitom to stále chce vykřičet.

Vzhledem k tomu, že jsem předpokládala, že už o tom mluvil i s doktorem Harrisem, zeptala jsem se: „Co ti na to říkal tvůj doktor?“

„Že v mém současném stavu možná nejsem dost zdravý na to, aby byla konfrontace přínosem.“ Založil si ruce na prsou a pak je rozhodil, jako by si nebyl jistý, co má dělat. „Chci ho vidět. Myslím, že je to pro mě to nejlepší.“

Při myšlence, že by se Stephen fyzicky dostal k Neilovi, se mi zvedl žaludek. „Nechceš se s ním sejít někde v soukromí, že ne? Nechceš s ním být o samotě?“

„Nikdy,“ řekl rychle s nevěřícně vytřeštěnýma očima. „Sophie, to by bylo, jako kdyby ses chtěla ty sama ocitnout o samotě s pavoukem.“

„Nenávidím pavouky,“ řekla jsem s váhavým úsměvem. Nechtěla jsem, aby si myslel, že si z toho dělám legraci. „Ale pavouk se na mě nechystá zaútočit.“

„Ty se však chováš, jako by bylo jisté, že ano.“ Jeho trošku lepší nálada se vytratila. „Na to, abych s ním byl sám, se toho až příliš bojím. Doktor Harris mi řekl, že pokud budu trvat na schůzce, měl by na to dohlížet. A já bych byl rád, kdybys u toho byla i ty.“

Nechápala jsem, proč mě tam po těch hovnech, které jsem mu řekla, chce, nicméně vzhledem k tomu, že mě požádal o pomoc, souhlasila jsem. „Samozřejmě, že tam budu. A pokud, až k tomu dojde, si to rozmyslíš, pochopím to také.“

„Já vím, že ano.“ Napůl se usmál, tím unaveným výrazem člověka, který sice vyhrál bitvu, ale utrpěl při tom obrovské škody. Otevřel náruč dokořán a já k němu přešla. Na hrudníku jsem cítila bolestivou úlevu, že ho konečně můžu utěšit i fyzicky. Objetí sice nevyřeší vše, nicméně byla jsem si jistá, že přinejmenším může pomoci.

******

Neil kontaktoval Stephena prostřednictvím doktora Harrise. Bylo potřeba i určité přesvědčování – v jednu chvíli dokonce Neil požádal Valerii, aby zasáhla. Stephen nakonec souhlasil a na první týden v srpnu, kdy bude ve městě kvůli dalším veřejným vystoupením, byla domluvena schůzka. Přesně dle návrhu doktora Harrise by měl Neil Stephena konfrontovat v kanceláři terapeuta. Mělo by to být mnohem bezpečnější než restaurace, kde by byl alkohol až moc snadno dostupný.

Navíc, kdyby se to začalo stávat ošklivým, doktor by mohl Stephena vyhodit.

I když doktor Harris pracoval jako velice drahý terapeut jezdící až do domu, měl svou kancelář na Manhattanu v prvním patře budovy v nákladně přestavěné budově. Dorazili jsme brzy a lékař se s námi setkal v čekárně. Stěny byly vymalovány nádhernou břidlicově šedou barvou, nad námi byl bílý mírně snížený strop s litinovou korunou. Lesklou dřevěnou podlahu chránil perský koberec se složitým vzorem v odstínech námořnicky modré, stříbrné, černé a tlumené zlaté.

Doktor Harris byl pohledný asi tak jako Mitt Rommey s hranatou čelistí, vrásčitým čelem a kůží barvy vařených kuřecích prsíček. Docela snadno bych si ho dokázala představit jako pastora, který má šest dětí, všichni jsou oblečení ve stejných svetrech a pózují na vánoční pohlednici. Ale i když vypadal nemilosrdně a mrazivě, aspoň tak mi to osobně připadalo, Neilovi pomáhal a stále mu bude s pomocí pokračovat. Takže tím se pro mě pro teď stal doktor Harris jedním z nejoblíbenějších lidí na téhle planetě.

„Neile, rád vás vidím.“ Doktor Harris mu podal ruku. Pak se terapeut obrátil na mě. „A tohle musí být vaše žena.“

„Ano, to je Sophie,“ představil nás Neil. „Sophie, tohle je doktor Harris.“

„Už jsem toho o vás hodně slyšela,“ řekla jsem a nad svými vlastními slovy jsem se zamračila. „Tohle spíš měla být vaše věta.“

„Ne, lékařské tajemství mezi lékařem a jeho pacientem takové poznámky nedovoluje,“ řekl s takovou vážností, že jsem se skoro za svoje slova omluvila, že jsem ho nechtěla urazit. Pak se usmál. „Dělám si legraci. Snažím se zlehčit náladu.“

Neil nervózně zatěkal pohledem ke dveřím naproti čekárně. „Je…“

„Ano. Pan Stern je tady. Dejte si načas tak dlouho, jak potřebujete. Pokud se rozhodnete to neudělat, víte, že bych vás v tom rozhodnutí podpořil.“ To, jakým způsobem to řekl, mluvilo samo za sebe. Byl by raději, kdyby si to Neil rozmyslel. Vypadalo to, že na rozdíl od Neila nevěří v přínos tohoto setkání.

Doktor Harris pokračoval: „Nezapomeňte, že pokud byste se v průběhu setkání kdykoli začal cítit nepříjemně, můžete odejít, případně požádat, abych do toho vstoupil. Chci, aby to pro vás šlo tak nejlépe, jak jen to bude možné, ale musím vás předem varovat. Tyhle scénáře pro pacienta nedopadnou vždy tak očistně, jak pacient očekává. Jste si naprosto jistý tím, že tohle je něco, na co jste připraven?“

„Ano.“ Kývl směrem ke dveřím. „Jsem připraven.“

Navzdory Neilovu chladnému zevnějšku jsem cítila, že když mě vzal za ruku, ta jeho se chvěla. Doktor Harris nás vedl směrem ke dveřím a otevřel je. Místnost za nimi byla vystavěna v podobném stylu. Bylo tu i kožené křeslo s plastickým vzorem a černá kožená pohovka. A v křesle seděl muž, který byl zodpovědný za veškerou úzkost, ze které se Neil vzpamatovával.

Na živo se Stephen své sestře podobal ještě víc. Měl stejné oči oříškové barvy a kaštanové vlasy. Jeho výraz a řeč těla byla stejná jako Valeriina. Bylo to děsivé. Nikdy mě nenapadlo se zeptat, zda se nejedná o dvojčata. Teď mi to tak však začalo připadat. To proto je Neil miloval oba? Protože si byli tak podobní?

Možná jsem si představovala Stephena jako monstrum, jelikož jsem věděla, že jím byl, ale byl to prostě jen muž. Přes bílou košili s modrými proužky měl oblečené šedé sako a k tomu tmavé indigo džíny. Sprška hnědých pih na opáleném nose mu propůjčovala chlapecký vzhled. Přesně tak, jak jsem tušila, podstoupil buď chirurgický lifting nebo aspoň botox, neboť vzhledem k tomu, že byl padesátníkem, neměl ani jedinou vrásku.

„Neile,“ řekl a natáhl ruku. „Už je to tak dávno.“

„To ano.“ Stephenovu ruku nepřijal, takže ho donutil rozpačitě ji stáhnout zpět.

Stephen se obrátil ke mně. „A je mi potěšením, že vás poznávám.“
Nic jsem neřekla. Nebylo nic konstruktivního, co bych mohla říct.

„Tohle je moje žena, Sophie,“ řekl Neil chladně. Sedl si na pohovku a já si sedla vedle něj.

Doktor Harris si svou židli postavil na jeden konec oválného stolu, díky čemuž byl mezi Neilem a Stephenem. „Pane Sterne. Neil vás požádal o setkání, abyste tu spolu dnes probrali určité… nesrovnalosti, které jste uvedl ve své knize.“

„Valerie se zmínila, že jsi byl naštvaný kvůli tomu, co jsem o tobě napsal,“ řekl Stephen. Teď už se mu v hlase ozýval omluvný tón. Až moc omluvný, pomyslela jsem si. „Snažil jsem se tě, Neile, kontaktovat. Nikdy jsi mi to nezvedl.“

Samozřejmě, že nezvedal tvé hovory. Jsi násilník.

„O tvých hovorech jsem nebyl informován.“ Neilův hlas byl vyrovnaný a nezaujatý. „A mohl jsi mě kontaktovat přes Valerii.“

Stephen vypadal jako typ člověka, který byl překvapený, že jeho rutinní lži nefungují. Pro studijní účely by byl naprosto fascinujícím tvorem – vypadal jako dravá ještěrka, která si právě uvědomila, že její maskování není tak dokonalé, jak si myslela.

„Nechci se hádat ohledně toho, zda ses mě pokusil kontaktovat,“ pokračoval Neil. „Faktem je, že jsi lhal.“

Stephen se předklonil a opřel se lokty o kolena. Na tváři měl sympatický výraz, o kterém jsem si byla jistá, že si ho celou dobu cestou v autě nacvičoval. „Neile, vím, že ohledně minulosti a toho, co se tu noc s námi stalo, máme rozdílné názory.“

„S námi se nic nestalo,“ přerušil ho Neil. „Ty jsi mi něco udělal. Nebyli jsme obětí oba.“

„V tom musím se vším respektem nesouhlasit,“ řekl Stephen tiše, jako by mluvil s nějakým iracionálně přemýšlejícím, přecitlivělým dítětem. „Když jsem si uvědomil, co jsem ti udělal, dokonce, i když se jednalo o nehodu, cítil jsem se strašně. Představ si, kdyby se naše role obrátily. Jsem si jistý, že bys cítil stejně -“

„Ne, rozhodně ne. Protože by k něčemu takovému hlavně vůbec nedošlo.“ Neil se tvářil kamenně.

Stephen vydal krátký, žalostný zvuk, jako by právě dělal nějaké naprosto zbytečné pokání. „Vím, že se mi tě nikdy nepodaří přesvědčit, že to, co se stalo, byla nehoda -“

Bylo to tu znovu. Stalo se. Jako by neměl na vybranou. Jako by mu ta událost, kterou způsobil on sám, přinášela stejné utrpení.

„- ale doufám, že jednoho dne přijdeš na to, že bych ti nikdy úmyslně takhle neublížil. Starali jsme se navzájem o sebe. Byli jsme přátelé. Každý den jsi mi chyběl,“ pokračoval Stephen jako by se jednalo o nějakou řeč ve filmu.

„Nechápu jak,“ řekl Neil s nevěřícným hořkým smíchem, „ti můžou chybět všechny ty odpadky, které jsi vyhodil? Všechny ty věci, které jsi využil a odhodil. Máš pocit, že k nim cítíš stejnou lítost?“

Stephen si stále hrál na mučedníka a chápavě přikývl. „Máš právo zlobit se na mě. Vím to.“

„Nepotřebuji tvoje povolení, abych se na tebe zlobil.“ Neil teď mluvil mnohem důrazněji. „To, co jsi mi tu noc udělal… A pak ses o tom odvážil napsat, jako bychom se rozešli po nějaké vášnivé hádce. Řekl jsi, že jsem „nezvládl roli“ a zapojil jsem do toho až příliš mnoho emocí. Naznačil jsi, že jsem manipulativní a nestabilní. A aniž bys požádal o svolení, psal jsi o mé sexualitě. Neřekl jsem to ani své rodině, natož naprostým cizincům.“

Po páteři mi přeběhl mráz. Neil mi nikdy neřekl, co o něm Stephen napsal. Cítila jsem, jak se mi zvedá žaludek.

„A udělal jsi to kvůli tomu, abys zlepšil prodejnost své knihy. Fámy a drby by ti mohly pomoci prodat víc výtisků.“ Neil naprázdno polkl. „Při tomhle pohledu ti skutečně není možné věřit, že lituješ toho, co jsi udělal.“

Na tohle neměl Stephen co říct. Přemýšlela jsem, kolik lidí už mu dřív na jeho kecy naletělo. „Musím říct, že jsem si myslel, že bychom se přes to mohli přenést a nechat ty špatné věci za námi.“

„Jde o to, aby za sebou nechal ty nechutnosti on,“ vložil se do toho trpělivě doktor Harris. „Ale nejedná se o žádnou záruku usmíření.“

„Samozřejmě doktore. Omlouvám se.“

Fuj. Bylo to jako by dolézal za třídním mazlíčkem. Měla jsem dokonce pocit, že neudělal dojem ani na doktora Harrise, a to jsem toho chlápka potkala poprvé v životě. Zoufale jsem se toužila zeptat doktora, zda podle jeho odborného názoru Stephen není maligní narcista. Aspoň tak na mě působil.

„Jediné, co můžu říct, Neile,“ pokračoval Stephen, „Je, že ať už jsi náš vztah jakkoli zkreslil, hluboce toho všeho lituji. A doufám, že mi jednoho dne budeš schopný odpustit cokoli, co jsem ti podle tebe udělal špatného.“

„Cokoli špatného?“ vztekala jsem se v duchu. Jako by tu byly nějaké pochyby o tom, co udělal.

„Znásilnil jsi mě,“ řekl náhle energicky Neil. Konečně to řekl. Místo toho, aby se mi ulevilo, že to přiznal, to jediné, co jsem cítila, byla prohlubující se hrůza. Díval se Stephenovi do očí s výrazem, který by mě vyděsil, pokud by se tak díval na mě. „Znásilnil jsi mě a pak jsi moji sexualitu vykřičel do celého světa. Podle mě jsi bez pochyb věděl, co se mezi námi „stalo“. A až přijde doba, kdy ti dokážu odpustit, nebudu tě o tom informovat.“

Stephen nevypadal otřeseně. V předstírané lítosti roztáhl ruce. „Tak potom proč jsem tady?“

„Protože jsi mi dlužil vyslechnout si to, vyslechnout mě. Po tom, co jsem s tím žil téměř třicet let, mi to hrozně moc dlužíš.“ Neil se zhluboka nadechl a kývl na doktora Harrise. „Myslím, že jsme skončili.“

Stephen se podíval na doktora Harrise, který přikývl a řekl: „Děkuji vám za to, že jste si na nás dneska udělal čas.“

Možná to bylo tím, že Stephen byl osobností televizní obrazovky, ale podle mě spíš tím, že si rád vychutnával drama, se postavil, jako by si myslel, že díky tomu bude vypadat jako větší osobnost. „Doufám, že ti tenhle lékař pomůže přijmout a smířit se s realitou, Neile.“

Pak vyšel ze dveří.

Snažila jsem se vzít Neila za ruku a on mi to dovolil. Za okamžik se však odtáhl.

„Sophie, mohla byste mi s Neilem poskytnout chvíli o samotě?“ zeptal se doktor Harris jemně. Přikývla jsem a opustila místnost.

Stephen tam stále byl v čekárně, měl v ruce mobilní telefon. Neuvěřitelné. Dokonce nedokáže ani odejít s grácií.

„Myslím, že to šlo dobře,“ mumlal do svého telefonu. Když jsem za sebou zavřela dveře, ten zvuk ho vyrušil a v šoku provinile přimhouřil oči.

Pečlivě jsem si hlídala výraz obličeje, abych neukázala nic z toho, co jsem cítila, a sedla jsem si do jednoho z prázdných křesel v místnosti. Zírala jsem mu přímo do očí, ani jsem nemrkla. Část mého mozku, ta část, která mě děsila, mě ponoukala, abych cokoli ve svém okolí brala jako zbraň. Mohla jsem popadnout tu lampu z leštěné oceli, která stála na stole sekretářky a rozbít mu ji o hlavu. Nebo telefon. Mohla bych ho uškrtit šňůrou od telefonu. Nepochybovala jsem, že bych na to nebyla dost silná, ale moje nenávist, kterou jsem k němu cítila, byla silnější než já.

„Zavolám ti později,“ řekl tiše a odvrátil zrak.

Já ne. Představovala jsem si, jak se mu pohledem zavrtávám do hlavy jako nějakým laserovým paprskem, jak mu ničím cévy a spaluji šedou kůru mozkovou stejně tak, jako se Predátoři prokousávali arktickým šelfem.

Schoval svůj telefon do kapsy u saka a kývl směrem ke mně. „Sophie. Velice rád jsem vás poznal.“

„Doufám, že umřete.“

„Prosím?“ zeptal se mírně zmateně.

Nemohl to kurva přeslechnout? Skutečně nevěřil tomu, že jsem řekla něco takového? Pokud byl tak hloupý, zopakovala jsem mu to. „Doufám, že zemřete. Vím, že všichni jednoho dne umřeme, ale doufám, že ve vašem případě to tak bude brzy. A doufám, že to bude příšerná smrt. A doufám, že zatímco se vám to bude dít, bude se toho dlouho děsit.“

Přinutil se k úsměvu. K samolibému, vítěznému úsměvu jako by mu moje mizerná nálada něco dokázala. Ten posun jeho projevu jen potvrdil můj názor. Přišel sem kvůli dramatu, pro své vlastní povznesení. Chtěl se spokojit sám se sebou a odprostit se od své minulosti.

Otočil se a vyšel ven. Já se pak zhroutila na své židli a po celém těle se třásla. Jen silou vůle se mi podařilo uklidnit, než se z kanceláře vynořil Neil s doktorem Harrisem.

Neil cestou v autě moc nemluvil. „Vím, že jsi měla v plánu zůstat dneska večer ve městě. Doufal jsem, že bychom mohli jet domů.“ Smutně se usmál a vzal mě za ruku. „Potřebuji být teď doma.“

„Jo, samozřejmě.“ Přejela jsem svým palcem po jeho. „Cokoli chceš.“

„A nechci -“ odmlčel se a třel si zátylek, zatímco z okénka sledoval provoz na Manhattanu. „Když tu je, necítím se v bezpečí. Vím, že je v tomhle městě osm milionů lidí, takže vím, že je nepravděpodobné, že bych na něj narazil, ale… Ach, to je blbost.“

Položila jsem mu ruku na koleno. K ničemu by nebylo, kdybych se s ním dohadovala o tom, zda je nebo není jeho strach naprosto pochopitelný. Alespoň podniká kroky, aby sám sebe ochránil, i když byly v tomto případě naprosto nelogické.

Doktor Harris předepsal Neilovi pár tablet Valia, aby mu pomohly zvládnout jeho post konfrontační úzkost. Radši jsem ho donutila před doktorem slíbit, že je s ničím nezkombinuje. Neil si vzal jeden prášek v autě a další, když jsme pak dorazili domů. Nasměrovala jsem ho přímo do postele, ale můj spánek mi unikal.

Opatrně jsem vstala z postele, zvedla svůj mobil a napsala chatem mámě: „Jsi vzhůru?“

Poznala jsem, že ano, protože se mi okamžitě objevily malé šedé tečky, které naznačovaly, že píše odpověď. Ale ta jí trvala dost dlouho. Když jí konečně poslala, bylo tam jen jedno slovo: „Jo.“

Se zamračením jsem si oblékla župan a odešla na chodbu, abych vytočila její číslo.

„Jo, Soph?“ odpověděla. Na pozadí byla slyšet zapnutá televize.

„Nemůžu spát. Měla jsem hodně těžký den.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Máš něco k pití?“

„Jo. Ale co se stalo s tím fantasticky zásobeným obřím barem v suterénu? Neříkej mi, že jste všechen chlast vyhodili jen proto, že jste ho předělali?“ Zasmála se svému vlastnímu vtipu.

Možná to bylo tím, že jsem měla den, jaký jsem měla. Možná to bylo tímhle rokem. Najednou jsem byla tak unavená, až mi vyhrkly slzy. Když jsem se zeptala: „Můžu přijít?“, popotáhla jsem.

„Samozřejmě, zlatíčko,“ řekla a v hlase jí byla slyšet její mateřská starostlivost, která se jí tam vždycky objevovala, když jsem se s někým rozešla nebo dostala špatnou známku. Ale nikdy jsem to tam neslyšela, když jsem měla rozbité koleno, protože rodiče, kteří pracují v nemocnici, nikdy nelitují své „děťátko“, když si rozbijete nohu.

„Dobře. Jen se obléknu a jsem tam.“

Oblékla jsem se a popadla mikinu. I když byl červenec, díky takové blízkosti oceánu tu byly noci trochu chladnější. Když jsem otevřela dveře kuchyně, právě jsem míjela Tonyho, který šel ke svému bytu nad komplexem garáží.

„Není už hodně pozdě?“ zavolala jsem na něj a on si polekaně přitiskl ruku k hrudi.

„Paní Scaife. Pekelně jste mě vyděsila.“ Vypadal, že je tak v rozpacích, že se nechá tak snadno vystrašit, že jsem se rozhodla nesmát se mu.

„Omlouvám se. Jsem jen ráda, že je právě teď ještě někdo vzhůru.“ Ukázala jsem k příjezdové cestě. „Mířím k mámě. Taky nemůže spát.“

„Potřebujete svézt?“ zeptal se až příliš rychle.

Na vteřinu jsem o tom zvažovala ve vzpomínce, že jsme se dneska nestarali o čas. Zvlášť když celý den dneska strávil tím, že nás někam převážel. Přišlo mi, že by to ode mě bylo blahosklonné, ho ještě dál využívat, takže jsem to odmítla: „Ne, myslím, že se prostě projdu. Nadýchám se čerstvého vzduchu a vyčistím si hlavu.“

Tony přikývl a ve venkovním osvětlení mi jeho úsměv spíš připomínal grimasu. Byl to náš řidič a jezdil s námi téměř všude. Musel vědět, co se děje. „Buďte opatrná, madam.“

Ignorovala jsem tu část „madam“ a pokračovala jsem dál v cestě.

Dům pro hosty byla dvou patrová budova, která velikostně odpovídala velkému domu. Vyrazila jsem k ní po hlavní příjezdové cestě, která se tu klikatila ve světle pouličních lamp. Nade mnou byla temná obloha. Těch pár stromů a křovin poskytovalo trochu soukromí, což bylo jedině dobře, protože tím, že máma většinu života prožila v lesích, mnohdy zapomínala zatahovat závěsy a žaluzie. Vzadu byla ještě garáž pro dvě auta a malý bazén. Bylo to tu větší a lepší než jakékoli místo, o kterém kdy snila, takže pokaždé, když na to přišla řeč, musela uznat, že se jí nechce pryč.

Dveře mi otevřela oblečená do hedvábného županu s ručně malovanými třešňovými květy, který jsem jí dala k narozeninám.

„Vypadáš fantasticky,“ řekla jsem s předstíraným zářivým úsměvem. Bezprostředně poté jsem se rozvzlykala. Máma mě zatáhla dovnitř a posadila mě do kuchyně. Pak mi do obří skleničky nalila zdravé množství bílého vína a postavila ji přede mě na žulový stůl. „Řekni mi, co se děje.“

Tohle bylo to nejhorší. Nemohla jsem ji říct, co se skutečně děje, protože to bylo soukromé. Byla jsem zatáhnuta do Neilova soukromého pekla a já nemohla nikoho požádat o pomoc. Takže jsem jí řekla aspoň to, co jsem mohla.

„Neil je alkoholik. Jako, ne nefunkční.“ Zhluboka jsem se napila vína, abych se nemusela podívat mámě do tváře. Pak jsem skleničku odložila. Vzhledem k tomu, že zatím nevyletěla, pokračovala jsem: „Je jím už skutečně hodně dlouho. Takže, tuším, že musí být funkčním? Skrýval to přede mnou.“

Máma zvedla obočí. „Věděla jsi to, ještě než sis ho vzala?“

 „Ano. Ve skutečnosti to vím už od ledna. Když zemřela jeho matka. V Londýně si vzal nějaké prášky a drogy a na to pil… Myslela jsem, že umře. Krátce po narozeninách přestal pít. Pokud vím, od té doby se napil jen jednou. Ale je to těžké, mami. Je to tak těžké.“

Teď díky téhle zámince bych to mohla rozebrat. Všichni věděli, jak je to těžké, když jste oporou partnera, který prochází léčbou závislosti. Možná to bylo ode mě sobecké, ale v tuhle chvíli jsem byla za Neilův alkoholismus vděčná. Poskytlo mi to dostatečné krytí pro to, abych mohla brečet a dostat ze sebe všechnu tu frustraci z jeho situace, která byla tak nespravedlivá, aniž bych se musela zmínit o té knize.

„Samozřejmě, že je to těžké, zlato,“ přikývla máma a natáhla se přes stůl, aby mi stiskla ruku. „Je ti dvacet šest a máš úplně jiný život. Předtím, než ses seznámila s Neilem -“ Zaksichtila se a opravila se. „Předtím, než ses s ním znovu setkala, jsi byla plně oddaná své kariéře. Nemusela ses starat o život kohokoli jiného. Prostě jsi žila na svou vlastní pěst.“

„Nežiju Neilův život,“ opatrně jsem protestovala. Nechtěla jsem, aby si myslela, že odmítám její rady nebo společnost, když jsem přišla přesně kvůli tomu. „Žiju svůj život s ním.“

„Tahle manželství nefunguje Sophie.“ Máma zvedla ruce v jemné preventivní obraně. „Vím, že jsi nikdy neměla vážný vztah. Aspoň ne tak vážný, aby ses k někomu přestěhovala. Ale já o tom něco vím. A vím, že když se dva lidé vezmou, nemůžou jejich životy zůstat oddělené. Vždycky se míchají dohromady dobré i špatné věci. Když říkám, že žiješ Neilův život, on také žije ten tvůj. Neříkám, že se máš vzdát a plně se mu podrobit. Snažíš se o něj starat.“

Nešťastně jsem se dívala do své sklenice. „Je tak smutný, mami. A já nevím, jak mu pomoci.“

„Je rozdíl mezi tím, pomoci mu a snažit se něco udělat za něj. Nemůžeš to z něj sejmout. To je něco, co musí zvládnout on sám.“

„Ach můj bože.“ Zavrtěla jsem hlavou a zasmála se i navzdory tomu citovému zmatku, který jsem cítila. Postavila jsem se a z role jsem si utrhla papírový ručník, abych si utřela nos. „Jsi moje máma. Neměla bys říkat tak chytré věci.“

Mámin výraz se změnil. Spadly jí koutky úst a obočí se jí setkalo ve smutném zamračení. „Četla jsem na webu něco, o čem jsem s tebou chtěla mluvit.“

Potřebovala jsem oporu, takže jsem se opřela zády o ledničku. S těmi všemi nesmysly, které se objevily kolem Stephenovy knihy, to skutečně byla jen otázka času.

„Víš, co ti chci říct,“ řekla máma. Dívala se přímo na mě, nemrkla při tom ani okem.

„O Stephenovi.“ Vrátila jsem se zpátky na svou židli.

„Je to někdo, koho znáš?“ zeptala se a já mohla říct, jak tak silně se snaží neodsuzovat Neila.

„Je to někdo, koho znal Neil.“ Netušila jsem, kolik toho zjistila, takže jsem si vybrala tu jedinou věc, kterou mohla s určitostí objevit sama. „Stephen Stern je bratr Valerie. Neil a Stephen spolu chodili a díky tomu se Neil setkal s Valerií.“

Skutečně bych měla mámě zatleskat za to, že na to zvládla viditelně nereagovat. V mysli se jí muselo objevovat milion otázek. Po několika nekonečných vteřinách se zeptala: „Neil je gay?“

„Ne. Neil je bisexuál.“ Nesnášela jsem, že jsem to musela říct před mámou, ale když už věděla, že se scházel s mužem, tenhle bod mi přišel jako zřejmý. Pak jsem v impulzivní solidaritě dodala: „Stejně jako já.“

„Aha.“ Máma se odmlčela. „Ale… oba jste teď hetero, že? Vzali jste se.“

Jo, a šukali jsme se spoustou dalších lidí. „Takhle to skutečně nefunguje. Je to spíš jako… jsme manželé, ale ani jeden z nás by se nemohl vzít s někým stejného pohlaví. Je to… já nevím. Je to komplikované. Stále se to ještě snažím vysvětlit a pochopit sama v sobě. Prosím, prostě… neposlouchej, co Stephen říká, jo? Jen se snaží zvýšit prodejnost své knihy.“

„No, myslím, že od toho chlapa Stephena, je velice neslušné, že ve své knize žvaní o svých minulých milencích a pak k tomu ještě dává rozhovory.“ Zavrtěla hlavou. „Je to spodina.“

„To je…“ opatrně jsem souhlasila. „Ty nejsi na Neila naštvaná?“

Máma zavrtěla hlavou a podívala se na mě, jako bych se jí zeptala, zda v posledních volbách nevolila republikány. „Proč bych měla být naštvaná na Neila? On není tím, kdo všem v ranní show vypráví o své sexuální minulosti. Věděla jsi, že ta osoba, Stephen, také chodil s nějakým britským parlamentním politikem, či co tam mají? Je z toho prý obrovský skandál.“

„Já… to jsem nevěděla.“ Pokud jde o můj coming out, byla jsem trochu zklamaná, že z toho nebyl větší problém. Možná to bylo tím, že máma viděla, že jsem teď s mužem a díky tomu jí nezáleží na tom, že se mi líbí i dívky? Mělo se mi ulevit nebo jsem měla být uražená?

„Jen mi něco slib,“ řekla máma a vyzařovaly z ní obavy. „Nedovol, aby ses nechala zatáhnout do Neilových problémů do té míry, že se přestaneš starat o to, co potřebuješ ty sama.“

„Nemá tolik problémů,“ protestovala jsem, ale máma s našpulenými rty vědoucně přikývla.

„Tak si to spočítejme. Je tu dospělá dcera, ex přítelkyně, ex milenec, který píše všechny ty sračky, rakovina,“ vypočítávala na prstech. „Alkoholismu, tepláky -“

„Ach můj bože, mami, nenosí tepláky tak často!“ Zvedla jsem svoje víno. V dlaních jsem kroužila skleničkou a přemýšlela o všem, co jsem se v posledních sedmi měsících o Neilovi dozvěděla. Ani jedna z těch zatracených věcí mě nepřesvědčila, abych si ho nevzala. „Měl víc času, aby to na sebe v životě nabalil. A nemyslím si, že se to stane. Každou z těch zatraceně těžkých věcí, které jsem ve svém životě zažila, prošla jsem s ním, a on mě při tom chránil. Myslím, že strávil spoustu času tím, že se mě snažil chránit a kvůli tomu skrýval spoustu věcí.“

„Hele. Ty jsi moje dcera. Nemáš říkat chytré věci,“ řekla a obrátila má vlastní slova proti mně. Její úsměv byl jen drobný a smutný. „Víš, že za mnou můžeš přijít s čímkoli. Obě víme, že se o Neilův názor nestarám, a on mě stejně nemá rád. Ale já tě miluji, a jestli něčím prochází on, procházíš tím taky ty. Nechystám se ho soudit. Ledaže by ti ublížil. A to si nemyslím, že by kdy udělal.“

I když jsem se díky našemu rozhovoru začala cítit o něco lépe, stále se mi nechtělo vrátit zpátky do domu. Zůstaly jsme tu spolu a sledovaly jsme na Netflixu Cheers. Položila jsem si hlavu do jejího klína, jako jsem to dělala v době, kdy jsem byla malá, a ona si hrála s mými vlasy, nepřítomně zaplétala je a zase rozplétala.

„Mami?“ ospale jsem se zeptala. Budu muset brzy jít, jinak bych tu usnula. Stejně jsem nechtěla Neila nechat samotného na tak dlouho, jako jsem už byla pryč. On byl tím, kdo měl za sebou ten nesmírně traumatizující den a já bych tam měla být s ním, prostě pro případ, kdyby se probudil a potřeboval mě. Ale potřebovala jsem trochu uvolnění.

„Hmm?“ zeptala se a stále dělila svou pozornost mezi mě a televizi.

„Nevracej se zpátky do Michiganu.“

Její ruka se zastavila. Poté, naprosto jasně jako by jí ta myšlenka nikdy ani nenapadla, řekla: „Víš, myslím, že tu zůstanu. Potřebuješ podporu a Holli bydlí dvě hodiny cesty odtud. Tak jako tak jsem potřebovala změnu tempa. Možná se tu třeba i seznámím s nějakým mužem.“

Narovnala jsem se. „Wow. Mami, podívej se na sebe.“

„Dobře, už jsem o tom přemýšlela. Tak jako tak jsem tu už půl roku. A chystám se v tomhle městě uvíznout už napořád. S kým se mám setkat? Jsem už unavená z toho, že jsem starou pannou.“ Pokrčila rameny. „Nechtěla jsem se o tom zmínit dřív, než seženu práci. Nesnáším ten pocit, že vás vysávám.“

„Nevysáváš nás. A i kdyby, není to o tom, že bych si to nemohla dovolit. Splatila bych ti tím poplatky za střední a vysokou a všechna ta předplatná všech těch magazínů,“ podotkla jsem.

„Dobře, nebudu to řešit. Dovol mi, abych tu žila bez placení nájmu a možná, za pár desítek let, tím splatíš všechno to školné.“ Ukázala směrem ke dveřím. „Zůstaneš tu nebo chceš jít? Protože já jdu do postele.“

Nešla. Po všech těch podivných hodinách, které máma strávila prací v nemocnici, skutečně nepotřebovala moc spánku. Prostě mi poskytovala záminku k tomu, abych běžela zpátky za Neilem.

Poté, co jsem mámě slíbila, že si dám pozor na všechny ty šílence, co by se mohli venku potulovat, jsem se postavila a zamířila zpátky do hlavního domu. Dokonce, i když jsme měli ochranku dvacet čtyři hodin denně, nevěřila tomu, že nás někdo jen tak nezavraždí, protože stále žijeme moc blízko u New Yorku.

Máma mě někdy svými kecy doháněla k naprostému šílenství. Většinou. Ale zapomněla jsem na to, že jsem jí někdy potřebovala. Protože jsem byla tak neústupná ohledně své nezávislosti, osm let jsem se vyhýbala jejím radám.

Vklouzla jsem zpátky do domu a našla Neila, jak stále ještě chrápe v posteli. Musela jsem se zasmát, protože od doby, kdy přestal pít, neslyšela jsem ho nikdy tak tvrdě spát.

Svlékla jsem se a přitulila se k jeho zádům. Emma vždycky mluvila o tom, jak je důležité pro dítě, aby mělo kontakt kůži na kůži. Kromě různých zdravotních výhod ho to zřejmě i uklidňovalo a připadalo mu cítit se díky tomu více milované. Napadlo mě, zda by to tak nemohlo fungovat i na dospělé.

Držela jsem Neila, hladila ho po vlasech a přála si, aby cítil každý kousek té nekonečné lásky, kterou jsem ho milovala. Jednou jsem si myslela, že jsme navzájem tak propojeni, že jeho bolesti jsou i moje. Teď jsem věděla, že to tak není. Nemohla jsem všechno udělat za něj. Musela jsem věřit, že je naprosto schopný udělat to sám na vlastní pěst.

Tiskla jsem se mu k rameni a zhluboka vdechovala jeho vůni. Tenhle muž, vzrušující, ohromující muž, byl součástí mého srdce a bral mě jako část sama sebe. I když jsme nemohli udělat všechno, byli jsme pro sebe vším a byli jsme si zatraceně jistí, že nebudeme sami.