TE - 15. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Je tu to, na co jsme všechny tak netrpělivě čekaly. Vychutnejte si den D…            Sinnel

A byl tady - DEN, kdy jsem se vdávala.

„Potřebuji pytlík, potřebuji pytlík!“ Lapala jsem po dechu, ovíjela si obličej a máma mi do ruky podávala papírový pytlík od svačiny.

„Hyperventiluješ nebo se chystáš zvracet?“ zeptala se, a když jsem si zvedala pytlík k obličeji, popadla mě za zápěstí. „Protože uvnitř není impregnovaný, je to jen obyčejný pytlík.“

S mámou jsme čekaly v autě před hotelem Plaza. Po její včerejší řeči na oslavě zavládl mezi námi dvěma mnohem větší klid. Za to jsem nemohla být vděčnější, protože tohle ráno bylo šíleně stresující a já potřebovala veškerou podporu, kterou jsem jen mohla dostat. Včera se mi nervozitu podařilo zahnat, ale dneska ráno na mě zaútočila snad s ještě větší intenzitou, aby se mi pomstila. Většinu času u naší snídaně matky s dcerou, moje máma strávila tím, že mi slibovala, že všechno bude v pořádku.

„Já ještě nevím,“ zakňučela jsem. „Ach můj bože, co se to se mnou děje? Chci se za Neila vdát. Ve svém inteligentním mozku to vím. Moje srdce, můj mozek, všechno to -“ mávla jsem kolem sebe rukou, ve které jsem ten pytlík, a máma se radši posunula o něco dozadu, abych jí netrefila do oka.

„No, máš obrovskou svatbu, spoustu hostů, a chceš, aby všechno proběhlo naprosto perfektně.“ Než jsem stihla začít protestovat, dodala: „Znám tě až moc dobře, Sophie. Jsi posedlá kontrolou.“

„Nejsem! Jsem -“

Wow. Spoustu času jsem strávila tím, že jsem Neila obviňovala, že má sklony být posedlý kontrolou. Není divu, že jsem to poznala. Spoustu posedlosti jsem měla i já sama.

Ale neměla jsem v úmyslu vzdát se bez boje. „Víš, dobrých osmdesát pět procent plánů ohledně svatby jsem nechala na Neilovi. Myslím tím, že vybíral květiny, menu, zajišťoval sezení -“

„Takže všechno z toho bylo naprosto mimo tvoji kontrolu,“ dokončila máma za mě.

Zamračila jsem se na ní. „Skutečně hodně moc jsem toho měla v práci. Neil měl čas udělat to. Naprosto jsem se vzdala kontroly, protože vést časopis a k tomu plánovat svatbu jsou dva skutečně obrovské projekty, a já jsem nemohla dělat obojí. A nebylo by fér, aby čekal, že to všechno udělám, protože -“

„Sophie Anne! Soustřeď se,“ vyštěkla na mě máma jako nějaký instruktor. „Zvedni svůj zadek a dostaň ho ven z auta.“

Nesnášela jsem situace, když měla má máma pravdu. Nervy jsem měla už úplně na pochodu a skutečně jsem se potřebovala vzpamatovat. Spala jsem až do jedenácti svou poslední noc jako svobodná dívka jsem strávila s Holli, která mě držela vzhůru až dlouho do noci a teď mi hodiny utíkaly.

V Royal Terrace apartmá už čekal shluk mých ženských příbuzných. Tohle místo bylo samotným centrem pro svatbu – dvě salónní židle stály ve velkolepě pojaté místnosti. Vzduch byl prosycen květinovou výzdobou, stejně tak jako chraptivým smíchem tety Marie a spousty kapiček laku ve formě aerosolu. To mě přimělo uvažovat, zda z něj všichni nezískáme nějakou příšernou plicní chorobu. April, kadeřnice, už byla hotová s vlasy Holli. Natočila jí je a upravila do tvaru účesů „dívek z plakátu“ a teď se ozvala s nekompromisním zavoláním: „Matka nevěsty?“ a pevně ukázala na uvolněnou židli. Debra - kosmetička mě zahnala k osvětlenému zrcadlu.

„Uděláme ho teď a pak, těsně než odejdeš do zákulisí, dokončíme jen poslední korekce,“ řekla, jako by na tom slově „zákulisí“ ve spojení se svatbou nebylo nic bizarního. Najala jsem si ji na základě doporučení Holli, takže jsem předpokládala, že pracuje v divadle nebo televizi. „Prostě relaxuj.“

Relaxuj. Kdybych mohla vidět Neila, bylo by mnohem jednoduší relaxovat. Potřebovala jsem ho, aby mě uklidnil. Nebo možná, tuším, abych se na něj zaměřila. Když jsem se posadila, vytáhla jsem ze své tašky telefon a našla jsem v něm svoje fotky. Na posledních sedmnácti jsem byla s Holli a snažili jsme se vytvořit selfie opilých nejlepších kamarádek. Před nimi jsem však měla fotku Neila na pláži před naším domem. Na sobě měl šedé tričko a velice pohodlně vypadající rozedrané džíny. Měl je vyhrnuté, takže mu koukaly jeho chlupaté kotníky a usmíval se na mě a mžoural do slunce. Zhluboka jsem se nadechla a rozhodla jsem se, že se zaměřím na ty časy, kdy jsme s Neilem tvořili normální pár, abych zvládla ten dnešní šílený den.

„Ach, to je nádherná fotka,“ řekla Debra s tónem hlase, který používají všichni stylisté, když se snaží konverzovat s klientem. „Mnohem neformálnější, než když si googluji fotky Vás dvou.“

„Vy si nás googlujete?“ zeptala jsem se se smíchem, který spíš zněl jako odfrknutí. „Doufám, že vás nenudíme.“

„Vůbec ne,“ řekla se zdviženým obočím, zatímco protřepala láhev s hydratačním krémem. „Běží o vás některé skutečně zajímavé zvěsti. Ale to už určitě víte, že.“

Ne, to jsem nevěděla.

Ne. Dnes ne. Dneska jsem si nechtěla dělat starosti s fámami na Googlu nebo příšernými knihami či jakýmikoli jinými problémy. Už jsem s Neilem zažila spoustu nesmyslů. Neměla jsem v úmyslu nechat se teď rozhodit.

Na mém obličeji stylistka pracovala víc než hodinu, což mi přišlo trochu znepokojivé, jak jsem mohla vypadat za normálních okolností, když bylo teď potřeba tolik pečlivých úprav, abych vypadala přijatelně? Pokaždé, když jsem se snažila zahlédnout sama sebe v zrcadle, Debra pevně moje křeslo odvrátila na druhou stranu. Myslím, že asi neměla ráda, když jí lidé sledovali při práci. Když mi pak konečně dovolila vidět se, zalapala jsem po dechu. Nevypadala jsem jako Sophie Scaife. „Vypadám jako Kim Kardashian!“

Tvář tety Marie se rozzářila uznáním. „Mám její hru na telefonu.“

„Je vypadat jako Kim Kardashian špatné?“ zeptala se Debra a dívala se na mě přes tenké obdélníky svých brýlí.

„Děláte si srandu?“ Otáčela jsem tvář ze strany na stranu a prohlížela se ze všech úhlů. „Je to bohyně.“

Pak se objevila Pia s šaty a obrovským boxem na šití. Všechny moje ženské příbuzné včetně Holli měly již hotové vlasy i make-up, ale já jsem stále zatím měla natáčky.

„Nahoře jsou zrcadla,“ řekla máma a směřovala Piu ke schodům. „Potřebuješ s něčím pomoct?“

„Jo.“ Pie se podařilo, díky rozpačitému žonglování předat obrovskou krabici, kterou měla pod paží, mojí mámě.

Teta Marie taky odběhla z místnosti, aby řešila nějaké další věci, takže jsem si mohla dát přestávku na to, abych něco snědla. „Nechceš, abys cestou uličkou dolů omdlela,“ pokárala mě Holli.

I když byly croissanty delikátní a ovoce stejně svěží, jako bych ho právě utrhla v sadu, jen stěží jsem zvládla dostat něco do sebe.

Doufala jsem, že těch pár ukousnutí mi bude stačit, abych se během celé ceremonie nezhroutila.

Ozvalo se zaklepání na dveře a za nimi se ozvala Emma: „Jste všechny decentně zahalené?“

Holli přešla ke dveřím a pustila Emmu dovnitř. V jejím náručí se choulila Olivia, oblečená v těch nejroztomilejších růžových šatičkách s perličkami a jemnou výšivkou na horní části šatů. Na organzové sukni měla našito ještě víc perliček.

„Půjč mi ji!“ zvolala jsem, zatímco jsem se zvedala z gauče.

Emma mi předala Olivii. „Vypadáš jako Kim Karadashian.“

Když to řekla Emma, neznělo to ani zdaleka tak pozitivně, jako když jsem to řekla já.

„Vem si nějaké ovoce a sklapni,“ řekla jí Holli a vrazila jí do rukou talíř.

Políbila jsem Olivii na hlavičku. Její roztomilé oči se zachvěním otevřely. Dívala se na mě přesně tím univerzálním lidským výrazem někoho, kdo se právě probudil a je zatraceně zmatený.

„Ahoj, srdíčko,“ vrkala jsem na ni. „Už ses dneska ráno viděla s dědečkem?“

I když jsem se na Emmu nedívala, přísahala bych, že jsem slyšela, jak zakoulela očima. „Ach, ano. Už jsme byly za dědou.“

„Jak vypadá?“ Podívala jsem se na Emmu. „Nenechá mě stát u oltáře nebo tak něco?“

„Sophie Anne!“ vykřikla máma. „Něco takového neříkej ani v žertu. To je prostě příšerné.“

„Vypadá nepřístojně v pořádku, Sophie,“ ujistila mě Emma. „Jsem v šoku, že není přímo tady, aby se s tebou hned teď oženil.“

Ta úzkost, kterou jsem cítila v hrudi, se o něco zmírnila, a slyšitelně jsem si oddechla.

Znovu jsem si sedla na pohovku. Emma si sedla vedle mě. „Nemusíš mít kvůli němu jakékoli pochybnosti. Jsi pro něj ta jediná.“

„Díky. To skutečně pomáhá,“ řekla jsem jí a jen abych jí potrápila, dodala jsem: „Dcero nejdražší.“

Emma zavrtěla hlavou. „Ne.“ Pak se zamračila. „S tím obrovským množstvím květin, které tu jsou, budu potřebovat prášek na alergii.“

„Jo, já vím. Je to tady jak v deštném pralese.“ Už hned ráno, jakmile mě začaly svědit oči, vzala jsem si půlku Benadrylu.

„Počkej, kdo sem poslal tyhle?“ zeptala se máma a ukázala na obrovskou kytici lilií a bílých růží, která stála na stolku.

„Ehm… já nevím.“ Neměla jsem čas, abych se podívala, kdo všechny ty různé květiny poslal. Skutečně to bylo ode mě kreténské?

Holli se postavila a začala pečlivě prohledávat kytici. „Je tu kartička.“ Vytáhla ji a pak zalapala po dechu. Holli vrhla pohled po Emmě a pak se podívala vytřeštěnýma očima na mě. „Pravděpodobně to není důležité.“

„No tak, řekni mi, od koho jsou.“ Nutila jsem se k smíchu, ale žaludek se mi svíral.

Holli pomalu přešla po koberci ke mně a kartičku držela daleko od sebe, jako by to byla časovaná bomba, která může každým okamžikem vybuchnout. „Dobře, ale nerozčiluj se.“

„Proč bych se měla -“ To první, čeho jsem si všimla na tom lístečku, bylo Valeriino vlastnoručně napsané jméno.

Hrudník se mi sevřel. Jedna moje část, jen maličká, doufala, že by to stejně jako ve filmech, mohlo být od mého otce.

„Takže?“ naléhala máma. „Od koho jsou?“

Pohledem jsem vyhledala Emmu. Nemohla jsem si pomoct. Omluvně jsem se zatvářila. „Je od Valerie, Emminy mámy.“

„Tak to je na nich pravděpodobně antrax,“ ušklíbla se Holli. V Emmině výrazu jsem zahlédla bolest, ale jen díky tomu, že jsem jí dobře znala. Nikdo jiný to vidět nemohl.

„Myslím, že je to od ní skutečně sladké,“ řekla jsem Emmě a očima přejela to blahopřání, které tam připsala. Skutečně si dala tolik práce, aby došla do květinářství osobně a napsala tam kartičku? S ohledem na rozhovor, který jsme spolu měly před pár týdny, to bylo mnohem víc, než jsem čekala.

„Moje máma se nějakou dobu zvládne chovat slušně,“ řekla Emma tiše. Netušila jsem, jak se tady může cítit, když je tu s rodinou a kamarádkami ženy, která si bude brát jejího otce. Nebrala to jako zradu vlastní matky? Nebrala to Emma jako by se pohybovala na nepřátelském území?

„Celou dobu je slušným člověkem,“ opravila jsem jí.

Do místnosti vplula Shelby svatební koordinátorka. „Dámy jsme tu oproti plánu trochu pozadu.“

Pevně jsem držela Olivii, aby mi nevypadla, a natáhla jsem se na stůl po vytištěném plánu. Na to, abych se oblékla, měla dokončený účes a doopravený make-up jsem měla jen hodinu. Protože Emma ještě stále něco jedla, předala jsem dítě mámě. Poté, co mi April sundala natáčky, málem mě zadusila množstvím laku na vlasy, a pak jsme se vydaly nahoru po schodech do hlavní ložnice.

Moje šaty byly umístěné na krejčovské panně, a Pia pilně uhlazovala poslední nesrovnalosti, které však byly jen v jejích představách, protože šaty vypadaly přesně tak dokonale, jako když jsem je poprvé viděla. Emma se v půli cesty zastavila a s plnou pusou ananasového melounu vydechla: „Ach můj bože. Jsou úžasné.“

„Stále jsou černé,“ povzdechla si zklamaně máma.

Odešla jsem do koupelny, abych si na sebe oblékla základ. Neměla jsem nic, co bych potřebovala schovat, ale i tak jsem chtěla, aby mi všechno dokonale padlo. Pak se za mnou stavila do koupelny Holli, která nesla v ruce dva silikonové „kuřecí řízky“, jak to nazvala, a pomohla mi je umístit do košíčků mé spandexové podprsenky. Když jsem se pak naklonila a urovnala si prsa, podařilo se mi docílit žlábku mezi prsy. Pak nastal čas na šaty.

Pokud šlo o mě, byl to bod, od kterého už nebylo návratu.

Vzhledem k tomu, že už byla k šatům připevněna vlečka, byly dost těžké, takže jsem se vážně obávala, aby mi nesklouzly dolů. Pia však použila tolik oboustranné lepenky, aby je na mě připevnila, že jsem se pak naopak začala bát, jak se mi je podaří sundat. Konečně mi dokončila i poslední úpravy sukně. „Teď už potřebuješ jen šperky.“

„Ach!“ Emma předala Olivii znovu mé mámě. „Zůstaň tady.“

Na okamžik zmizela, a když se vrátila, držela v ruce velkou plochou krabičku.

„To je od táty,“ řekla, když mi jí podala. Byla k ní připojena obálka. I když jsem strašně moc chtěla vědět, co je v krabičce, ještě víc jsem chtěla vědět, co mi Neil chtěl sdělit o našem svatebním dni.

V obálce byla pevná kartička. Se zamračením jsem ji vyndala.

„To je vaše svatební oznámení?“ naklonila se mi máma přes rameno.

„Jo.“ Obrátila jsem ji. Zezadu načmáral Neil svým rukopisem vzkaz:

Má drahá Sophie,

Vzhledem k tomu, že Deja viděla tvoje šaty, zatímco já ne, věřil jsem jí, aby mi to pomohla vybrat. Doufám, že se ti to bude líbit. Možná je to ode mě trochu troufalé, když jsi bez pochyby strávila celé hodiny tím, aby sis vybrala ty správné šperky na dnešní den… ale vůči komu si to může muž dovolit, když ne ke své milované ženě? Slibuji, že z toho neudělám zvyk.

Při té zmínce mi srdce poskočilo. Četla jsem dál.

Miluji tě. Miluji naše nejlepší i nejhorší dny, naše hádky (a to, co po nich obvykle následuje). Miluji tě, když mi dáváš přednášku o feminismu, i když posloucháš moje žvanění o autech. Miluji tvoje nohy studené jako led, tvoje nádherné poprsí –

Zasmála jsem se a viděla, jak mě čtyři ženy napjatě sledují. Zašeptala jsem: „To je soukromé.“

- a všechno ostatní. Miluji tě, Sophie Scaife. Neuběhne ani jediný den, kdy bych tě nemiloval. Je mi ctí, že se stanu tvým manželem.

S lákou, Neil.

Přitiskla jsem si ten papír k hrudníku a mrkáním rozháněla slzy. Sakra. Obřad ještě ani nezačal a já už brečela. Zkoušel vyhrát tu pitomou sázku ještě dřív, než začal samotný obřad. Hrál špinavě.

„Otevři tu krabičku!“ prakticky zaječela máma a Emma zvedla víčko.

Uvnitř byl žlutý diamant tak tmavý, až prakticky vypadal jako opálený, zasazený v dokonalé slze ve zlatě. Podlouhlé plátky zlata tvořily celý řetízek, který vypadal, že je moc tuhý. Když jsem však ten náhrdelník zvedla, pohyboval se velice hladce a v jednotlivých výběžcích, které původně vypadaly jako vyřezávané, bylo zasazeno množství sněhobílých diamantů. Vypadalo to jako větvičky jemné révy, na kterých byly místo ovoce diamanty.

„Chtěl, abych ti řekla, že pokud si budeš raději chtít šperky, které sis vybrala, nevadí mu to, ale „proboha, nech pak tohle uložit do hotelového trezoru“.“

Zvedla jsem směrem k ní obočí. Neil měl sklony, pokud šlo o mě utrácet absurdní sumy, ale jen když si myslel, že by mu to mohl projít, aniž by dostal vynadáno.

Emma obrátila oči v sloup. „Má to celkem víc než čtyři sta karátů. Tohle není něco, co bys mohla jen tak ledabyle ztratit. Chtěl, abys věděla, že to získal od jednoho z vašich přátel v Bahrajnu. Od kdy má táta přátele v Bahrajnu?“

Emir. Okamžitě mi to jméno vytanulo na mysli. Našel způsob, jak být s námi o našem svatebním dnu.

„Sladký Ježíši,“ řekla máma a postavila se. Přešla ke mně a přiblížila se rukou k řetízku. Nedotkla se ho však, jako by se bála, že by za ten dotyk musela platit.

„Tady.“ Holli si ten náhrdelník převzala a pomohla mi ho zapnout kolem krku. Emma měla pravdu, vypadal naprosto úchvatně s mými šaty. Dokonce i ladil s malými kulatými diamantovými pecičkami, které jsem si měla v úmyslu nasadit do uší.

Otočila jsem se čelem k zrcadlu. Ta žena, kterou odráželo, byla až moc sexy, než abych to mohla být já. Její tmavé vlasy byly příliš lesklé, příliš odborně upravené a načesané, spadaly jí dolů přes ramena ve spirálách jako u princezen z pohádek. Její make-up – jemné kouřové oční stíny a rtěnka barvy lesního ovoce, vše bylo odborně nanesené, její kůže zářila bezchybnou dokonalostí.

Dobře, nevadilo mi, že bych mohla vypadat tak sexy. Ale byla jsem překvapená, jak klidně jsem vypadala. Nenašla jsem na svém odrazu žádné výmluvné kapičky potu na svém napudrovaném nose nebo tvářích poprášených bronzerem. Žádný třes ramenou nebo rukou. Jako by celý ten zmatek, který jsem cítila uvnitř, vůbec neexistoval.

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla: „Dobře. Jsem připravená.“

Shelby nás odvedla ke vchodu, který používala cateringová služba a ve svém sluchátku se ujistila, že foyer už bude prázdné a všichni hosté jsou již uvnitř.

„Vypadáš nádherně, holčičko,“ řekla mi máma a já viděla, jak se jí v koutcích očí leskly slzy. V duchu jsem si poznamenala, že jestli stále ještě budu chtít vyhrát tu sázku ohledně toho, kdo se první rozbrečí, nesmím se na ni při obřadu podívat. Pak se otevřely dveře výtahu a všechny se společně soustředily na to, abych se z něj dostala, bez toho aniž by šaty došly k úhoně. Když už se začaly zavírat jeho dveře, vzpomněla jsem si na svůj slib, který jsem měla sepsaný, úhledně vytisknutý a složený v kabelce nahoře.

„Ale ne!“ Vydechla jsem a znovu se chystala nastoupit do výtahu.

Holli mi před obličejem zamávala složeným papírem. „Hledáš tohle?“

„Já…“ Hlas mi uvízl v krku a já ji objala kolem jejích hubených ramen. „Jsi ta nejlepší kamarádka na světě.“

„Ve vesmíru, ty děvko,“ opravila mě. „A teď se narovnej. Nepůjdeš uličkou shrbená jako nějaký mrzák.“

„Správně, jo.“ Narovnala jsem ramena a ovíjela jsem se tím papírem. Snažila jsem se udržet suché své oči, do kterých se již tlačily slzy.

Hlavní vchod, kterým dovnitř vstupovali pozvaní hosté, byl teď zakryt závěsem a zdál se užší. Shelby tlumeným hlasem promluvila do sluchátka, které měla u úst: „Pozor, teď jde matka nevěsty…“ Odmlčela se a pak ukázala na dva uniformované pomocníky, kteří stáli u závěsu. Udělali jí prostor pro vstup a zavřeli za ní.

Odolala jsem nutkání nahlédnout dovnitř a podívat se na Neila. Chtěla jsem vědět, jak vypadá. Chtěla jsem ho vidět, abych díky tomu mohla dostat pod kontrolu svoje nervy. Zatínala jsem pěsti a znovu je otevírala. Zpocené dlaně jsou dobré znamení, že?

„Sophie?“ zeptala se Holli a vtiskla mi do dlaní moji kytici vínově červených lilií. Stonky byly svázané jednoduchou zlatou stuhou, vepředu s dlouhou mašlí. Zírala jsem na ně, než mnou Holli jemně zatřásla. „Sophie, dýchej.“

Myslela jsem na svůj strach ze včerejší noci. Myslela jsem na svou úzkost, kterou jsem cítila, když mi Neil poprvé řekl, že mě miluje. A vzpomněla jsem si na ten den v nemocnici, kdy se jeho zdravotní stav náhle tak zhoršil a jeho přežití vypadalo přinejlepším jako nepravděpodobné. Tehdy jsem chtěla utéct. Tolikrát jsem chtěla utéct.

Hudba ztichla. Pak začala hrát znovu. A zmocnila se mého srdce.

Tohle nebyla ta skladba, pro kterou jsme se rozhodli. Tohle bylo nepochybně Neilovým dílem. I když bylo tempo mírně rychlejší a nebyla slyšet žádná slova, žádný tklivý zvuk klavíru, poznala jsem ji a Neil to věděl. Byl to „Fljótavík“ od Sigur Rós. Zvládneme to Sophie. A posílí nás to. Tohle už jsme slyšeli tolikrát: tu noc po našem potratu, po našem rozchodu, ty dny poté, co mi řekl o své rakovině, když jsem mu ležela v náručí a on mi ta islandská slova překládal. Zůstal se mnou tu noc a všechny noci poté. Vybral si, že se mnou zůstane, i kdybychom spolu měli být jen na pár týdnů. Dokonce, i když jsem ho zklamala. Mohl utéct, ale zůstal.

„Připravena?“ zeptala se Shelby. Závěsy již byly otevřeny, abych se mohla projít zlaceným vstupem. Konečně jsem ho uviděla. Vepředu dole pod elegantním, zlatě zbarveným lustrem stál ten jediný muž, kterému jsem kdy věřila celým svým srdcem. Muž, kterého bych nikdy, nikdy nedokázala opustit.

Jeho smoking měl tu nejčernější černou, kterou jsem kdy viděla. Byl od Brioniho, kterého doháněl k šílenství skoro tak, jako jsem šílela nad svými šaty já sama. K tomu měl dokonale padnoucí košili. Celý střih mu zdůrazňoval šíři jeho ramen. Ten muž i v motýlku vypadal tak skvěle, i když na všech ostatních lidech mi připadl směšně.

To hlavní, co mě zaujalo, byl jeho obličej, když se otočil a pohlédl mým směrem. Jeho pohled zahnal všechny hloupé pochybnosti, které jsem doposud cítila. Zhluboka se nadechl, viditelně se mu při tom zvedl hrudník, že to bylo vidět dokonce až z místa, na kterém jsem stála. Ohryzek mu přeskočil. Vypadal nervózně. Vypadal neuvěřitelně.

Vypadal jako moje budoucnost.

Setkali jsme se pohledem a už jsem nechtěla utéct pryč. Chtěla jsem běžet k němu. Nad tím hloupým rozumem a vážností převzala vládu radost. Už jsem nemohla vydržet být od něj tak daleko. K čertu s nějakými zatracenými fotkami, nějakou zatracenou důstojností a prokletým infarktem, který hrozil, že dostane naše svatební koordinátorka.

Nešla jsem důstojně tou uličkou.

Běžela jsem.

Ignorovala jsem Hollino vyjeknuté překvapení a tu krátkou vlečku, kterou jsem měla při zkoušce. Hodila jsem veškerou opatrnost a strach za hlavu a rozběhla se jako vítr. Svou rychlost jsem cestou zvyšovala, než jsem konečně stanula po jeho boku. Díky bohu, stihl mě zachytit dřív, než jsem mohla vrazit do ministranta, a sevřel mě v náručí.

Ozývalo se šelestivé překvapení, tlumený smích a dokonce i několik srdečných výkřiků hostů. Konečně se ty zvuky prodraly i do mého štěstím zamlženého mozku a já se rozpačitě začervenala.

„Nepředpokládám, že se musíme ptát, zda to uděláte,“ zavtipkoval ministrant a v místnosti se ozval další smích. Narovnala jsem hlavu. Neil mě vzal za ruku a podíval se na mě s tím svým potěšeným polovičatým úsměvem.

„Drazí,“ začal ministrant. „Sešli jsme se tu dnes, abychom se stali svědky uzavření manželství mezi Neilem Charlesem Leifem Elwoodem a Sophií Anne Scaife, dvě bytosti, které se spojí v jedno před Bohem i svými rodinami a přáteli.“

Ani jednomu z nás nezáleželo na božím posvěcení, ale shodli jsme se, že když to do toho zahrneme, vyhneme se mnohým problémům s mojí mámou a babičkou.

„Neile,“ zeptal se ministrant. „Chcete si vzít Sophii za svou zákonitou manželku, chránit a opatrovat její lásku a přátelství, dokud budete žít?“

„Ano.“ Oči mu už zářily. Věřila jsem jeho neprůstřelnému klidu, který mu při tom pomohl držet emoce pod kontrolou. „Absolutně ano.“

Já jsem žádný takový klid neměla, takže když jsem se otočila a řekla: „Ach, ano,“ hlas se mi třásl.

Unikla mi na tvář šťastná slza a Neil sáhl do své kapsy pro složený černý kapesník. Pečlivě mi tu kapku z tváře setřel a na ústech se mu objevil samolibý spokojený úsměv. Vyhrál tu sázku. Rozbrečela jsem se jako první.

„Nevěsta a ženich si teď stvrdí své závazky a navzájem si slíbí svou lásku prostřednictvím slibů, které si sami napsali. Sophie?“

Holli, která stála po mém boku, mi okamžitě podala papír, na kterém jsem měla svůj slib. Když jsem ten papír narovnávala, ruce se mi třásly. Zhluboka jsem se nadechla. I když jsem si při psaní představovala, že se mu budu dívat přímo do očí a budu mu mluvit až do hloubi duše, neexistoval žádný zatracený způsob, jak bych to teď zvládla, když bych se na něj měla tak dlouho dívat.

„Neile Charlesi Elwoode,“ začala jsem a snažila se zůstat při čtení důsledná a nehihňat se. „Miluji tě i přesto, že máš až moc jmen. Před osmi lety jsi mě zachránil. Dokonce, i kdybych tě už potom nikdy neviděla, byl bys pro mě tím nejdůležitějším mužem v mém životě. Díky nečekaným zvratům osudu ses znovu objevil v mém životě a dal jsi mi lásku, kterou jsem si nedovolila představit ani v těch nejdivočejších snech.“ Teď jsem se musela zastavit, přesně v čas. Nasucho jsem polkla a snažila se vzpamatovat. „Dal jsi mi jí navždy.“

Při psaní tady toho jsem to řešila sama se sebou. Žádné navždy jsem s Neilem neměla. Díky našemu věkovému rozdílu se takhle vyhlídka jevila nepravděpodobnou. Ale nikdy nikde není garantovaný šťastný konec. Nikdo si nemohl být jistý navždy, ať už to skončí jakkoli.

„Nikdy jsem nepotkala nikoho, jako jsi ty,“ pokračovala jsem. „Nikdy jsem nepotkala nikoho tak klidného a netradičně romantického.“ Položila jsem si ruku na hrudník přes náhrdelník, takže mohl vědět naprosto přesně, co jsem tím myslela. „Nikoho, kdo si dokáže poradit se vším, co může život přinést. Když to vypadá, že se děje to nejhorší, dáváš mi sílu jít dál. Když se děje to nejlepší, co se může dít, jsi úžasný.“

„Už jsme si vyzkoušeli naše „lepší i horší časy“. Ale tak jako tak nepotřebuješ dokazovat svou lásku slovy. Děláš to každý den. Jsi tou nejlepší částí mého života a já budu čelit čemukoli, co se v budoucnu stane, ne s tebou po boku, ale jako část celku, který není možné už nikdy rozdělit. Slibuji, že budu tvá, tvým srdcem, tělem, myslí i duší po celý zbytek našich životů.“

Když jsem se na něj podívala, Neilovy oči zářily a rty pevně tiskl sevřené k sobě.

„Sakra,“ zaklel a otřel si slzy svým kapesníčkem.

Když jsem svůj papír vrátila Holli, vytáhl z vnitřní kapsy svého saka svůj vlastní slib.

„Elskan mín, Sophie Anne Scaife,“ začal a se svým polovičatým úsměvem dodal, „ty, která máš příliš málo jmen.“ Pak pokračoval: „Už ode dne, kdy jsem tě potkal, ses stala mým srdcem. I když jsme bez sebe strávili dlouhých šest let, neuplynul ani den, aniž bych myslel na tebe. V mých nejtěžších dnech jsi ty byla tím důvodem, proč jsem vstal z postele. Jsem tvou nejhorší částí, a ty jsi tím nejlepším ze mě. Jsou lidé, kteří tvrdí, že vášeň časem mizí a láska se začíná brát jako samozřejmá věc. Jako starý svetr nebo oblíbené křeslo. Ale až do dne mé smrti bude náš společný život dobrodružství, cestou, která nikdy nedosáhne svého konce. Ty jsi moje, stejně tak jako já jsem tvůj a bude to tak navždy. Kdekoli budu, budeš se mnou, dokonce i když tam nebudeš fyzicky. Budu tě chovat ve svém srdci a chránit tě a pečovat o tebe se vší silou mé oddanosti. A zabiju všechny pavouky.“

Z hrdla mi uniklo zabublání smíchu a popotáhla jsem. Už nemělo smysl bojovat proti tomu, už jsem mu to dlužila.

Se sladkým, vážným úsměvem dokončil svůj slib: „Zanechala jsi v mé duši nesmazatelnou stopu a moje srdce je tvoje, na věky a ještě dýl.“

Při poslechu jeho upřímných slov jsem se nikdy necítila víc milovaná. A to bylo neuvěřitelné, když vezmu v úvahu, jak mě miloval a každý den se o mě staral.

Přistoupil k nám Rudy a nabídl nám prsteny. Neilův byl hladký platinový kroužek z platiny s drobným černým safírem. Můj z platiny s leštěným, světlým akvamarínem. Kámen jeho znamení v mém, kámen mého znamení v jeho. Navrhla nám to Emma s tím, že to má romantický nádech.

Neil mě vzal za ruku. Oba jsme se chvěli. Když jsem se setkala s jeho očima, oba jsme se chichotali jako idioti.

„Tímto prstenem si tě beru za ženu, a spolu s ním se ti odevzdávám celou svou myslí, srdcem i tělem,“ zamumlal, když mi prsten nasazoval.

Když přišla řada na mě, vzala jsem ho za špatný prst. Neil na mě zamával tím správným a já to rychle napravila. „Tímto prstenem si tě beru…“ opakovala jsem slova, která mi předtím řekl on.

Ministrant rozpažil. „Neile a Sophie, za naší přítomnosti jste si slíbili svou lásku, věrnost a přátelství. Je mi obrovskou ctí prohlásit vás za muže a ženu.“

Při těch slovech se mi zastavil dech.

Následně ministrant vyzval Neila: „Můžete políbit nevěstu.“

Neil mě objal kolem pasu, a když si mě k sobě přitáhl, naše ústa se setkala za jásotu a potlesku všech našich hostů. Smyčcové kvarteto spustilo veselou skladbu od Beach Boys: „God Only Knows“. To jediné, co jsem však byla schopna vnímat, byl tlukot mého srdce. Náš polibek trval déle, než bylo tradicí, a celým tělem mi proběhlo chvění. Když jsme konečně oddělili, Neil byl červený od krku až ke kořínkům vlasů. Se spojenýma rukama jsme proběhli uličkou zpátky a musím říct, že jsem celou dobu cítila závrať.

Shelby na nás čekala, aby nás odchytila pro další průběh. Zatímco nám se ulevilo, že to všechno máme za sebou, její práce byla teprve v polovině. „Pojďme, pojďme,“ směřovala nás k místnosti, kam jsme se měli ukrýt, než se hosté přemístí na koktejl do Grand Ballroom.

Jakmile jsme se ocitli sami, Neil se opřel o dveře. Jeho obrovský úsměv byl nakažlivý. „Jsme manželé.“

„Ano!“ Vrhla jsem se mu do náruče a on mě šťastně chytil a zvedl, aby se otočil se mnou v závratném kruhu.

Vidíš, Sophie? Tolik starostí a pro nic za nic.