TE - 12. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

V hlavní roli Emma se Sophií. Neil se stává dědečkem a Sophie bude hádejte čím? Tím ošklivým slovem začínajícím na b…                                                 Sinnel

I když jsme měli v plánu strávit část nocí ve městě a část u nás doma, stále na nás narůstal tlak, kterému jsme se snažili přizpůsobit. Teprve koncem května se nám podařilo najít vyhovující uspořádání. Neil se scházel se svým krejčím tak často, jak považoval za nezbytné, aby byl spokojený se svým smokingem. Já jsem trávila spoustu času v práci a snažila jsem se toho udělat tak moc, kolik jsem jen zvládla. Naštěstí jsem byla poblíž, když Holli právě získala „inspiraci“ na šaty družiček. A místo toho, abych se vracela z práce do prázdného, jen stěží trochu zásobeného apartmánu na tři noci v týdnu, vracela jsem se domů, no, do domova.

Po jednom mimořádně stresujícím dni, kdy jsme uvolňovali určité napětí, zazvonil Neilův telefon.

„Vyser se na to,“ vydechla jsem, zatímco jsem stále ještě lapala po dechu a byla na něm. „Pak zavoláš zpátky.“

Ale jen o pár vteřin později začal vibrovat můj telefon na nočním stolku. Pak se ozval i náš domovní telefon.

Neil mě chytil za boky, které jsem stále ještě měla na něm. „Někdo… nás očividně nutně potřebuje.“

„Jo, a já potřebuji tohle,“ zabručela jsem, ale zvedla jsem se a zhroutila se na postel vedle něho. Oba jsme se natáhli po našich mobilních telefonech. Pak téměř jednohlasně jsme řekli: „To byl Michael.“

Právě když se Neil natahoval po svých brýlích, aby zavolal zpět, telefon zazvonil znovu. Zvedl to a vyštěkl: „Michaeli! Je všechno v pořádku?“

Posadila jsem se a rukou si odhrnula své zpocené vlasy. Neil chvíli naslouchal, pak se postavil a rychle se pohyboval. Taky jsem vyskočila: definitivně se něco stalo.

Můj Bože. Prosím, ať je dítě v pořádku. Vzpomněla jsem si na máminu kamarádku Ricki, a to, jak se jí třikrát předčasně narodilo mrtvé dítě. Nakonec šťastně přijala batole v rámci pěstounské péče, ale to mě neuklidnilo. Vždycky jsem měla talent vzpomenout si na určité věci v tu nejhorší možnou chvíli.

Vylezla jsem z postele a popadla své pohodlné kalhoty na jógu a obrovský, světle šedý svetr s rozhalenkou u krku. Oblékla jsem si podprsenku a poskakovala po jedné noze, jak jsem se snažila dostat do svého spodního prádla. Když Neil zavěsil, právě jsem si přes hlavu přetahovala svetr.

Už měl na sobě džíny, a když promluvil, zapínal si jejich zip. „Musíme jít. Emma rodí.“

„Je ještě moc brzy,“ protestovala jsem, zatímco mé srdce konečně začalo bít v běžném rytmu z úlevy, že to není něco horšího.

„Ano, to jo,“ řekl Neil, naprosto soustředěný tou intenzitou a chladnou úzkostí, které cítil, když si oblékal svetr. Z římsy krbu popadl klíče, brýle a peněženku. „Vezmi si kabát.“

Neil jel jako šílenec. Takže tak jako tak skončíme v nemocnici.

Vzhledem k pozdní hodině byl hlavní vstup uzavřen. Museli jsme tedy dovnitř přes pohotovost. Nasměrovali nás na porodnické oddělení. Sestra pak šla pro Michaela.

„Přál bych si, abychom věděli, co se děje. Myslíš, že nám ji dovolí vidět?“ Neil střelil pohledem ke dveřím, kterými jsme právě vešli, jako by čekal, že se v nich objeví celý tým doktorů a pohotovostních sester s urgentními zprávami.

Seděli jsme ve dvou nepohodlných křeslech v čekárně a snažili se ignorovat zapnutou televizi, na které byl naladěný kanál Fox News. Byla dost potichu na to, aby nám nervala uši, ale až příliš hlasitá, než aby jí bylo možné ignorovat. V době, kdy byl Neil v nemocnici, stala jsem se pekelně dobrou v přežívání v čekárnách, ale mezi tím čekat na Neila a čekat s Neilem byl obrovský rozdíl. Jeho koleno neustále poskakovalo. Pořád kontroloval čas na hodinkách, pak na svém telefonu, pak znovu na hodinkách a stále dokola jako by tím mohl urychlit čas. Když jsem mu pak podala šálek kávy, vzal si ho ode mě třesoucíma se rukama.

Otevřely se dveře čekárny a prošel jimi Michael. Hledala jsem ve výrazu jeho tváři stopy úzkosti, ale on vyzařoval jen čistým vzrušením. „Pane Elwoode, Sophie. Velký den, co?“

Přešla jsem k němu a objala ho. Jeho radost byla nakažlivá, takže jsem to vzala jako dobré znamení a vybuchla v nadšení. „Gratulujeme!“

Vypadalo to, že Neil je vůči Michaelově infekčnímu nadšení imunní. „Co říkají? Je příliš brzo. Snaží se porod zastavit?“

Michael zavrtěl hlavou. „Ne. Udělali další ultrazvuk a lékař odhaduje váhu dítěte tak na dvě a půl až tři kila.“

„Zapomeň na váhu, a co, ehm, ehm…“ Zvedla jsem ruce a otevřela je a zavřela. Měla jsem moc velký strach a nemohla jsem najít to správné slovo.

„Plíce,“ doplnil Neil za mě. „Plíce dítěte jsou -“

„Jen pro jistotu dali Emmě nějaké steroidy. Ale už má za sebou celých třicet pět týdnů, takže už je téměř v termínu.“ Neil mluvil s klidnou autoritou člověka, který nečeká nic jiného než ten nejlepší možný výsledek. „Emma říká, že ten poslední měsíc těhotenství je už tak jako tak jen k tomu, aby se dítě obalilo tukem.“

„No, Emma by to měla vědět,“ řekla jsem lehce a doufala, že by to mohlo Neila trochu uklidnit. Neil a Michael byli víc podobní, než by jim nebo Emmě bylo příjemné, takže jsem předpokládala, že to, co Michael řekl, byla jen mírně zhuštěná verze pravdy, kterou ho chtěl potěšit.

Neil vklouzl rukama do kapes a houpal se na špičkách. „Jde jí to dobře. Už je otevřená na čtyři.“ Michael se odmlčel. „Ještě se vám Valerie neozvala, že?“

„Mně ne.“ Ne, že bych to čekala, že. „Myslela jsem, že je tu s Emmou. Není se svým trenérem nebo tak něco?“

„Ne, byla s tím trenérem. Emma doufala, že mu nebude muset volat.“ Michael si přejel rukama přes obličej. „Její kamarádka Amy, jí měla volat, ale je v Indii na duchovní cestě a Valerie jí nezvedá telefon.“

Neil už na svém telefonu vytáčel číslo. „Zavolám její asistentce.“

„Možná byste tam mohli zajít?“ vytřeštil Michael oči plné prosebné naděje. „Nechci jí tam nechat samotnou moc dlouho, ale potřebuji se projít a spálit trochu té přebytečné výbušné energie.“

Takhle musí být cítit botox. I když jsem tam pořád stála, výraz mi naprosto ztuhl. V duchu jsem cítila, jako bych narazila do zdi. Rukou jsem se objala kolem žaludku, jak jsem se snažila nezvracet.

Není to tak, že bych děti nesnášela. Jen jsem se jich prostě extra bála a těhotenství mě odpuzovalo. Tuším, že protože jsem nechtěla děti, nechápala jsem, proč bych měla někomu pomáhat vším tím projít. Ale jestli to bylo to, co Emma chtěla, tak jsem jí musela podržet, že? Ale jestli uvidím krev nebo něco jiného, mohla bych se zhroutit.

„Valeriina asistentka říkala, že je v kanceláři v Londýně,“ řekl Neil a přejel si rukou přes vlasy. „To vysvětluje, proč nezvedá telefon. U ní jsou čtyři ráno.“

„Pojďme zpátky, ať se pozdravíte s Emmou,“ ukázal Michael přes rameno.

Porodnice vůbec nevypadala tak, jak jsem čekala. Myslela jsem, že by tu mělo být mnohem víc hluku, ale bylo to tu podivně klidné. I když stále ještě tu byl ten nemocniční zápach, který nepomáhal mé vzrůstající nevolnosti.

Také jsem čekala, že Emma bude spát nebo vypadat nemocně. Ona však ani neležela. Seděla v posteli s vyvýšenou hlavou a četla něco na svém telefonu. Vypadala naprosto v pohodě. Dokonce ani neměla zavedenou infuzi nebo něco takového.

Neil k ní spěchal jako by umírala. Políbil jí na čelo a ona obrátila oči v sloup. „Tati, jsem v pořádku. Nepřeháněj.“

„Nemáš bolesti, že?“ zeptal se a přejel jí pohledem, jako by čekal, že z ní někde bude trčet zakrvácená zlomená kost.

Zaklonila hlavu a frustrovaně zasténala. „Rodím. Samozřejmě, že mám bolesti.“

„Emma chce rodit „přirozeně“.“ Michael si založil ruce na prsou a opřel se o zeď. „Myslím, že je to trochu bláznivé -“

„Už jsme to probírali,“ varovala ho. „Proč odsud nevypadnete? Doháníte mě k šílenství.“

„To je pro mě omluva pro to, abych odešel.“ Narovnal se ode zdi a odešel. Dveře se za ním potichu zavřely.

Neil položil ruku Emmě na rameno. „Nemyslíš si, že by sis měla něco vzít? Jsem si jistý, že je to naprosto bezpečné -“

„Sophie,“ začala Emma rozumně. „Mohla bys, prosím, vysvětlit svému idiotskému snoubenci, že je to moje zatracené tělo, a jestli si nechci brát žádné zatracené léky proti bolesti, tak si je zatraceně dobře nevezmu!“

Neil se ke mně otočil a já jen pokrčila rameny.

Emma mezi rty vypustila měkké „uf“. Její telefon jí spadl do klína a ruka jí ztuhla, zatímco se jí tvář zkřivila. Vedle postele byl umístěn velice důležitě vypadající přístroj a ten ukázal zelenou linku, která ostře vyjela nahoru a chvíli tam dělala bláznivé křivky.

Neil se k ní sklonil s otázkou: „Co se děje? Potřebuješ něco?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Neile. Sklapni. Má kontrakce.“

Jak to, že já jsem byla tou klidnou? On už měl přece dítě. No, Valerie měla dítě. On tam prostě byl. Měl by vědět, jak to chodí, že?

Linka konečně klesla dolů. Emma zaklonila hlavu a několikrát se vratce nadechla. „Děkuji, Sophie.“

„Omlouvám se.“ Neil poplácal Emmu po ruce. „Je těžké vidět své dítě, když má bolesti.“

„Jo, to pro tebe musí být skutečně těžké,“ odsekla. „Kde je máma? Nezvedá ten svůj prokletý telefon.“

„Tvoje máma je v Londýně. Její asistentka se jí stále snaží sehnat, a určitě přiletí prvním možným letem,“ slíbil Neil.

„Má tu být se mnou!“ Emma se začala zvedat z postele, jako by se jen tak mohla vydat do Anglie a Valerii sem přitáhnout. Neil jí jemně zatlačil zpátky. Rukama si zakryla tvář. „S Michaelem to tu nezvládnu. Je tak zatraceně hloupý!“

„To říkáš jen proto, že rodíš,“ vložil se do toho Neil. Rozevřela jsem oči a pomalu jsem na něj zavrtěla hlavou, ale už bylo pozdě. Už toho pokazil víc než dost.

„Hele, ehm, možná bychom měli…“ ukázala jsem směrem ke dveřím.

Emma se na mě podívala s pohledem plným naděje. „Sophie zůstaneš? Prosím?“

To mě srazilo o krok zpět. Doslova. S Emmou jsme ušly obrovskou cestu v našem vzájemném vztahu, ale neměla jsem žádnou představu, že bychom si na té úrovni zůstaň-se-mnou-zatímco-trpím-porodními-bolestmi. Rozhodně jsem se necítila tak vysoko jako Neil nebo Michael a ona chce, abych všechny příšerné věci prožila s ní. Co to do pekla po mě chce. „Jsi si jistá?“

„Prostě potřebuji někoho, kde je skutečně sympatický a nemá příšerné mužské kecy.“ Ústa se jí zkřivila v tom nejsmutnějším pohledu, která jsem u ní kdy viděla. Vypadala, jako kdyby se chystala rozbrečet.

Vrátila jsem se v myšlenkách zpátky do července, do doby, kdy Neil byl tak šíleně nemocný a zrovna byl termín, kdy jsem měla rodit já sama. V té době, kdy Neilovo přežití stále viselo na vlásku, a já přemýšlela, jak by to vypadalo, kdybych se rozhodla si dítě nechat. Zvládla bych to sama bez jakékoli podpory?

Ne. Emma by zůstala se mnou.

Tuhle hypoteticky vytvořenou povinnost jsem nemohla ignorovat. Ukázala jsem Neilovi směrem ven a sedla si na křeslo vedle Emminy postele. „Běž. Běž najít Michaela a můžete si dělat starosti společně.“

Nejistě tam přešlapoval, nechtěl odejít. „Jestli budete cokoli pokračovat -“

„Dojdu pro tebe,“ ujistila jsem ho. Byla jsem na sebe tak pyšná, že jsem to vzala do svých rukou a pomohla Emmě. Moje sebedůvěra nabyla epických rozměrů. Wow, možná bych mohla dělat tohle. Kdyby se nedařila celá ta věc s módním časopisem, mohla bych být zdravotní sestrou či tak něco. Nebo lékařkou! Co kdybych vystudovala medicínu a stala se porodníkem?

„Ach, do prdele, už je tu další?“ Emma se posadila a její steny se zdvojnásobily. Ta špičatá linka na monitoru teď byla ještě vyšší a zobrazovala se na delší dobu. Co se sakra předpokládalo, že budu dělat? Mnout jí záda? Mluvit na ní? Říct jí, aby si lehla jako ve filmech?

No, moje sebedůvěra byla ta tam.

Ozvalo se zaklepání na dveře, a já doufala, i když jsem věděla, že ta pravděpodobnost je extrémně nízká, že na druhé straně bude Valerie. Byla to zdravotní sestra, mladá žena s tmavými vlasy staženými do silného francouzského copu. „Jak jsme na tom?“

„Dobře,“ řekla Emma, i když stěží popadala dech. „Jak ještě horší to může být?“

„Ehm…“ sestra se rychle podívala jinam, hrála si s něčím na vozíku s monitorem. „Víte, že nevím? Nikdy jsem dítě neměla.“

Prakticky jsem mohla slyšet, jak v Emmině hlavě proběhla detonace zuřivosti o síle jaderného výbuchu.

„Můžu pro vás něco udělat?“ zeptala se sestra. „Ledové chipsy? Trochu vody?“

„Jasně, cokoli.“ Znovu zavřela oči. „Můžeme ztlumit světla? Hlava mě buší.“

„Rodíš a ještě tě bolí hlava?“ vyhrkla jsem. „To je na hovno.“

Porody prý trvají déle, než to vyobrazují ve filmech. Emma, kdykoli mohla, usnula, zatímco hodiny ubíhaly, ale stále jí pokračovala bolest hlavy, takže hlídali její krevní tlak. Což ji sralo a rozhodně to nepomáhalo. Občas došel Michael pro kávu, občas já. Z její vůně se dělalo Emmě špatně, takže jsme střídavě odcházeli na chodbu, abychom si ji dali, a pak jsme ještě použili žvýkačku, než jsme se vrátili zpátky.

Každou chvíli jsem si u Neila ověřovala aktuální zeměpisnou polohu Valerie. Také jsem ho ujišťovala, že by si neměl okousat nehty až do masa.

„Jak si vede?“ zeptal se, když jsem vyšla potřetí.

„Je teď otevřená na šest? Nevím, co to znamená. Ale vypadá to, že je v pořádku.“ Pokrčila jsem rameny a zkontrolovala čas. Skutečně nebyly čtyři ráno, že ne? „Vždycky to trvá tak dlouho?“

Neil souhlasně přikývl. „Než se Emma narodila císařským řezem, trvalo to Valerii třicet hodin.“

„Třicet hodin?“ V duchu jsem se zhroutila. Když jsem byla s Emmou, byla čilá a nevrlá, ale teď na tom byla mizerně a emocionálně vyčerpaná. Ale to Neil vědět nemusel, že. Jen by mu to přidělalo další obavy.

„Jsem si jistý, že Valeriin porod zpomalil Demerol.“ Neil vydal znechucený zvuk. „Ale přál bych si, aby se Emma matce víc podobala a nechala si dát nějakou injekci nebo takovou tu věc do páteře…“

Cítila jsem se, jako bych se ocitla v nějakém naprosto cizím světě, kde se sice mluvilo jazykem podobným angličtině, ale výrazy slov jsem nechápala. Něco, jako bych se právě ocitla na Islandu. „Nějaké novinky ohledně Valerie?“

„Je na cestě. Letělo jí to těsně po půlnoci.“ Neil se podíval na hodinky. „Myslím, že teď už je to jen závod s časem.“

Po chvíli začínalo být jasné, že se Valerii nepodaří dostat se sem včas. Kolem šesté se Emma ocitla ve fázi s názvem „přechod“ a celá ta záležitost se proměnila v přehlídku porodů z filmů. Až na to, že to nebyla žádná sranda. Nevyhrožovala Michaelovi, že ho zabije nebo mu skutečně silně nedrtila ruku. Bylo to ještě horší: popadla madla od postele a svíjela se a křičela. Michael zůstal po jejím boku, tiskl jí k čelu studenou látku a povzbudivě mumlal. Já tam seděla a nebyla si jistá, zda mám zůstat nebo odejít. Když jsem se rozhodla vstát, vrhla směrem ke mně rukou. „Ne, ne.“

„Dobře, tak tady zůstanu.“ Otřela jsem si ruce o své džíny a pak se nervózně zavrtěla na křesle. „Ale dovol mi, abych si došla ven zavolat. Hned se vrátím.“

Na chodbě jsem vytočila mámino číslo a podupávala, zatímco jsem čekala, až to zvedne. „Mami!“

„Sophie?“ Při celém tom dramatu jsem zapomněla, že lidé, kteří na vlastní oči nesledují, jak se brzy díky nevlastní dceři stanou babičkou, by ještě mohli spát. „Co se děje?“

„Emma bude mít dítě. A já jsem tady. No, ne jako tady. Jsem na chodbě a extra vyšiluji.“ Snížila jsem hlas a doufala, že mě Emma neslyší. „Vypadá to, že to fakt hodně bolí.“

„Fakt hodně to bolí,“ řekla máma přísně. „Vypadá to, že jsi neposlouchala, když jsem ti to na střední zas a znovu opakovala.“

„Jo, já vím. Ale od té doby se toho mohlo spoustu změnit.“ Doufala jsem, že spíš než podrážděně, zním unaveně. „Prostě nejsem psychicky připravená na to, abych u toho byla.“

„Emma tě tam chce?“ zeptala se máma, naprosto prakticky.

„Jo. Nemám tušení proč, ale chce, abych tam byla s ní.“ Odmlčela jsem ses. „Možná proto, abych udržela Neila pryč? Nebo proto, že tu nemůže být její máma?“

„Ach, to je škoda. Když jsem rodila tebe, tvoje babička se mnou celou dobu byla,“ řekla máma, jako bych nikdy dřív neslyšela příběh o svém narození. „Samozřejmě, bylo to na mě, abych se rozhodla na vlastní pěst, a s těmi následky jsem musela žít.“

„Cítím se kvůli Valerii špatně. Přijde o narození svého prvního vnoučete.“ Možná, že narození jejího jediného vnoučete. Vzhledem k tomu, čím vším Emma prošla, aby tohle dítě měla, nikdo nemohl zaručit, že bude mít stejné štěstí dvakrát.

„Nemáš na svém telefonu možnost nahrání videa? Třeba nějaké aplikace nebo tak něco?“

„Ne, ale je tu – „Skype!“ Mami zatraceně, ty jsi génius.“

„Sophie Anne, budu ti muset vymýt ústa mýdlem!“

„Omlouvám se.“ Podívala jsem se na dveře. „Už musím jít. Prostě jsem si potřebovala promluvit s někým, kdo teď není pod takovým stresem.“ I když to nemohla vidět, zavrtěla jsem hlavou. „Skutečně jsem potřebovala slyšet hlas své mámy.“

„Kdykoli budeš potřebovat, můžeš mi zavolat.“ Hlas jí zněl jemně a měkce, tak jako vždycky, když jsem potřebovala útěchu.

„Dobře, mami. Ozvu se později.“

Navzdory všemu, čím mě štvala, to byla moje máma. A aby mě měla, prošla si tím, čím právě teď procházela Emma. Až ji uvidím, silně ji objemu. Po mámině brilantním nápadu, vklouzla jsem tiše zpět do pokoje a zagestikulovala směrem k Michaelovi.

„Hele, moje máma měla nápad, takže by Valerie nezmeškala porod,“ zašeptala jsem a zvedla svůj telefon. „Můžeme se s ní spojit přes Skype.“

„Může tu udělat i v letadle?“ zeptal se Michael. V tu chvíli se jako na povel objevil u dveří Neil.

„Hele nevíš, jestli se Valerie může v letadle napojit na Skype?“ zeptala jsem se ho.

Neil zavrtěl hlavou. „Ne v komerčním letu, ne. Ale právě teď by měla přistávat.“

„Dobře, zkus jí sem dostat. Jestli se to nepodaří, můžeme se s ní spojit po Skypu. Byl to nápad mojí mámy,“ dodala jsem.

„To je od ní chytré.“ Znělo to, že to na Neila udělalo dojem, ale nekomentovala jsem to. Teď nebyl čas na hádky. Poslala jsem ho zpátky do čekárny, aby dál pokračoval ve sledování Valeriina příchodu. Z jejího příjezdu jsem byla mnohem nadšenější než z dítěte.

Každou jednotlivou vteřinu, kterou Emma strávila v přechodu, nebo co to bylo zač, jsem měla srdce až v krku. Sténala jako skomírající kráva - to bylo přirovnání, které jí nikdy neřeknu a svíjela se v posteli jako by právě natáčela scénu z Trainspottingu, ve které právě prodělávají detoxikační absťák. V duchu jsem se rozhodla, že nikomu ze své rodiny v průběhu několika dalších let nedovolím vstoupit do nemocnice, ať už by to bylo z jakéhokoli důvodu, protože už tohle nezvládnu.

Michael seděl vedle postele, držel jí za ruku a hladil po paži, než se mu se zasténáním vytrhla.

„Mohli bychom jí rozptýlit?“ zeptala jsem se sestry.

Tichým hlasem odpověděla: „Pravděpodobně ne. V této fázi se většina žen raději soustředí, aby udržela bolest mimo sebe.“

Udržela bolest mimo sebe? Co to sakra mělo znamenat? Emma tady byla z poloviny při vědomí a sténala. Břicho se jí s každou další kontrakcí vzdouvalo. Tohle skutečně mělo být normální? A když jí sestra „kontrolovala“, přišlo mi to jako dost velké rozptýlení: nějaký cizinec, který mi prsty narážel do děložního čípku, by mě jistě rozptýlil.

I když tohle bylo to, co Emma chtěla víc než cokoli jiného na tomhle světě, přála jsem si, aby tím nemusela projít. Mohl by být nějaký způsob, jak by děti jen tak bezbolestně vyndali z dělohy, třeba zip nebo něco takového, kudy by se děti dostávaly ven.

I na Michaela to skutečně bylo příliš. Vypadal naprosto příšerně, byl asi tak dvě vteřiny od toho, aby se rozbrečel.

„Hele,“ zašeptala jsem mu. „Proč nejdeš na chvíli do koupelny nebo cokoli jiného? Prostě si protáhnout nohy?“

Když se zvedl, trhl sebou. Nohy musel mít naprosto dřevěné. „Jo, pravděpodobně je to dobrý nápad. Dojdu poskytnout panu Elwoodovi nejaktuálnější informace a zavolám svým rodičům.“

Znovu jsem se opřela ve svém křesle a dala si nohy pod sebe. Neměla jsem v úmyslu usnout, ale ještě, než jsem si uvědomila, že jsem musela usnout, probudila jsem se s trhnutím Emminým výkřikem.

„Musím tlačit.“

„Ne!“ odsekla jsem s očima plnýma soustředění. Během jediného úderu srdce jsem byla na nohou. „Nemám žádné dovednosti v chytání dítěte. Netlač. Jdu najít sestru.“

Měla jsem v plánu dojít na tichou chodbu a někoho najít. Nicméně se to tak nestalo. Byla jsem celá plná adrenalinu jako bych se snažila zvednout auto, abych osvobodila oběti automobilové nehody a vykřikla jsem: „Okamžitě někdo pojďte sem, je připravena tlačit a já nevím, jak dostat dítě ven!“

„Sophie. Ztiš svůj hlas!“ vyštěkl někdo na chodbě.

Zamrkala jsem, nebyla jsem si jistá, zda nemám jen halucinace. Ale ano, skutečně to byla Valerie, kdo kráčel chodbou a za kým vlál kabát jako pelerína nějakého superhrdiny. Rozhodila jsem ruce a běžela k ní. Srazily jsme se v objetí, které bylo skutečně pouze jednostranné, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Při pohledu na ní se mi šíleně ulevilo.

„Možná bys mě mohla nechat jít k mé dceři?“ Vymanila se mi a zamířila směrem k pokoji.

Opřela jsem se o zeď a vydechla jsem úlevou. Jedna ze sester, která mě míjela, vrhla na mě zvláštní pohled. Pravděpodobně jí nezajímali lidé, kteří křičí o pomoc.

Spěchala jsem do čekárny, kde do sebe Michael stále ještě lil kávu. Neil tam spal v křesle s hlavou nakloněnou v podivném úhlu. Vypadalo to, že je to velice nepohodlné.

„Hoši?“ Okamžitě jsem měla jejich plnou pozornost, i když se na mě Neil díval zakalenýma, rozostřenýma očima. „Už to bude.“

Michael odhodil svůj kelímek s kávou do koše a rozběhl se.

„Neměla bys tam jít s ním?“ zeptal se Neil a hodil pohledem ke dveřím.

„Ne, Valerie díky Bohu konečně dorazila.“ Zřítila jsem se do křesla vedle něj.

Poprvé za celou noc vypadal, že cítí něco jiného než strach. Zacukaly mu sebou koutky úst. „Dobře. Od tebe to byl skutečně zvláštní výběr slov.“

Unaveně jsem se na něj podívala a pak jsem si položila hlavu na jeho rameno, abych si odpočinula. Nepohodlné dřevěné opěradla našich křesel se mě zarývaly do boku. Byla jsem až příliš vyčerpaná, než abych si poposedla.

„Sophie?“ Neil pohnul svou rukou a já zamrkala. Rukáv trika měl mokrý od slin. Když jsem posadila, dívala jsem se na něj a hřbetem ruky jsem si otřela ústa. Kdy jsem to udělala?

V pootevřených dveřích stál Michael, celý zářící. Okamžitě jsem byla vzhůru.

„Jak dlouho jsem do pekla byla mimo?“ zamumlala jsem. Vteřinu trvalo, než jsem si všimla jiné rodiny, která se tu objevila, zatímco jsem byla bez sebe. Všichni na mě nesouhlasně koukali s kým, že to vlastně sdílí prostor.

„Asi pětačtyřicet minut.“ Neil vstal a nabídl mi ruku. Jakmile jsem byla na nohou, už mě netrpělivě táhl směrem ke dveřím. Ten závratný úsměv na jeho tváři byl nakažlivý, takže jak jsme se blížili k Emmině pokoji, chichotala jsem se jako idiot.

„Dvě kila, padesát,“ řekl nám Michael, když nám otevřel dveře. „Čtyřicet tři centimetrů. A větší nohy, než jsme čekali.“

Když jsem Emmu viděla naposledy, byla celá zpocená a vypadala mizerně. Teď byla v tlumeně osvětleném světle v noční košili. Navzdory tmavým kruhům pod očima naprosto zářila štěstím. Valerie stála vedle postele, měla v náručí zabalený balíček, vrkala na něj a usmívala se od ucha k uchu.

„Ach můj bože!“ vyjekla jsem a vrhla jsem se k Emmě. „Máš dítě!“

Objala mě a já ji pevně sevřela. Neil už měl tvář celou tvář mokrou od slz a to ještě ani neviděl dítě. Dítě, které leželo Valerii v náručí a on k ní zvedl ruce se slovem „prosím“.

„Ach. Ach. Ach.“ V očích mu zářily slzy, zatímco si vnučku uložil do ohbí paže s dovedností někoho, kdo se s dětmi cítí mnohem jistěji než já. „Podívejme se na tebe. Ach, já ti pořídím poníka.“

„Tati,“ pokárala ho Emma.

„Je naprosto perfektní,“ nadšeně se rozplývala Valerie a stiskla Emmě rameno.

Neil, aniž by spustil oči z dítěte, řekl: „No, samozřejmě ho ode mě dostane.“

Proklouzla jsem kolem nohou postele, abych se mohla lépe podívat na malou, čepičkou zakrytou hlavu, která stěží vyčnívala z deky. Neil se ke mně obrátil, ale svůj uchvácený pohled měl stále pevně upřený na dítě.

Na Olivii.

Tohle dítě by nevyhrálo žádnou soutěž krásy. Její oči, dva groteskní ohýnky pod víčky a celá pohmožděná hlavička do fialova. Tváře měla červené a na nose a tvářích měla vyrážku z teček bílých pupínků. Obličej měla hněvivě svraštěný, vypadala jako malý trpaslík.

Byla to ta nejošklivější věc, kterou jsem kdy viděla.

A milovala jsem ji. Milovala jsem ji hned na první pohled. Ona nebo on, jak ukáže čas, byla osobnost. Celý malý človíček, který tu ještě před hodinou nebyl. Kombinace dvou lidí, které jsem považovala za svoji rodinu, a stejně tak i nový člen mé rodiny.

„Chceš si jí podržet?“ zeptal se opatrně Michael. Myslím, že on byl tou jedinou osobou v této místnosti, který rozuměl mé nedůvěře sama v sebe, co se týče dětí. Viděla jsem ho, jak se na své svatbě neobratně snažil držet Neilovu neteř.

„Ach, já nevím, jestli bych měla.“ Ustoupila jsem o krok ze strachu, že i jen ten náznak, že bych ji mohla podržet, by způsobilo, že spadne na zem.

„Samozřejmě, že bys měla,“ řekla Emma a ukázala ke křeslu. „Můžeš si sednout, a my ti ji dáme do náručí jako bys byla její hrdá velká sestra.“

„Ha, ha.“ Vyhrnula jsem si rukávy, usedla do křesla a cítila jsem se naprosto stejně jako nejisté dítě, jemuž se právě narodil sourozenec, jak to Emma trefně podepsala. Neil se sklonil a pomohl mi převzít si Olivii do náručí. Pak se narovnal a ustoupil.

„Váží míň než galon mléka,“ udivovala jsem se. „Připomíná mi to situaci, kdy jsem dostala svůj nový laptop a málem jsem ho po vybalení z krabice vyhodila, protože mi přišel mnohem lehčí, než jsem čekala.“

„Tak to prosím nedělej s mým dítětem,“ poznamenala Emma suše.

Podívala jsem se na Neila a usmála se. „Hele, do značné míry to dokazuje, jak miluji tvoje dítě jo? Protože bych nedržela dítě jen tak prostě někoho.“

„Něco jsme vám zapomněli říct,“ řekl Michael a odkašlal si. „Trochu jsme jí změnili jméno. Místo Olivia Jane, jsme se rozhodli pro Olivia Rose. Po Vaší matce, pane Elwoode.“

Neilovi přelétl po tváři záblesk hořkosladké bolesti, ale udržel se. „Byla by tak hrdá.“

„Tiše hrdá,“ řekla Emma s drobným smíchem. „Myslím, že pro ni budeme vymyslet nějakou směšnou přezdívku, tak jako měla pro nás všechny.“

„Počkej, jaká byla tvoje směšná přezdívka?“ zeptala jsem se. Neil byl matčin malý ptáček. Také tak byl nějaký ježek a zelí, i když bylo těžké určit, kdo byl kdo.

„Pudink,“ zakroutila Emma očima.

„Protože byla tak tlusté dítě,“ vysvětlila Valerie.

Podívala jsem se dolů na malou, hrubou trolí tvář Olivie. Ústa měla zamračená, už teď v ní bylo vidět spoustu z její matky, a pak si zívla a začala se ve své dece ošívat.

Byla tak malá, až jsem se bála, jestli nedržím hodně deky a ne dítě.

Vydechla jsem „Aw“ a jedním prstem jí pohladila po tváři. Na někoho, kdo mi připadal, že má to nejhorší akné v životě, měla pozoruhodně jemnou kůži. „No, pokud bychom se měli držet její váhy, řekla bych, že musí být Roštěná. Protože váží zhruba stejně.“

„Roštěná Pečeně. To je ono,“ vykřikl Michael se smíchem. Manželka ho umlčela smrtícím pohledem. Dobře, tak bych možná tak Olivii před jejími rodiči nazývat neměla.

Za pouhých pár hodin se náš život tam moc změnil. Nemohla jsem uvěřit tomu, jak jsem se okamžitě zamilovala do Olivie. Byl to přenos: milovala jsem Emmu a byla jsem za ní šťastná, takže jsem se samozřejmě zamilovala i do té věci, která ji udělala šťastnou. Ale malé dětské ručičky a prstíčky…

*******

„Možná bys měl zůstat dneska ve městě,“ navrhla jsem, když jsme odjížděli z nemocnice. „Můžeme se sem vrátit o mé polední pauze.“

Neil se na mě podíval a ten trvalý úsměv, který měl po celý večer vrytý do tváře, se mu ještě rozšířil. „Myslel jsem, že nemáš ráda děti.“

„Nemám ráda děti,“ trvala jsem na svém. „Mám ráda Emmino dítě. Je tak sladká a tak úžasně voní -“

„Sophie,“ přerušil mě Neil se zdviženým obočím. „Nechtěla bys… Tohle tě nepřimělo chtít dítě, že ne?“

„Fuj, ne! Zvlášť když jsem celou noc seděla s rodičkou.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Podívej, už teď Olivii zbožňuji. Ale taky jsem ráda, že jdeme domů a budeme spát v našem tichém bytu. To, čím se chystají projít Emma s Michaelem? Ne, děkuji.“

„Ach, díky bohu,“ řekl Neil s úlevným zasmáním. „Měl jsem noční můry, že chceš dítě, a že musíme použít Rudyho spermie. Což mi nabídl, ale já jsem nechtěl být tak troufalý.“

„Nebylo by takové dítě naprosto perfektním monstrem? Tolik úšklebků a smysl pro módu? Mohlo by dobýt New York.“ Zavřela jsem oči a s úsměvem jsem si opřela hlavu dozadu. „Ne. Kdybychom to udělali, vybrali bychom si někoho, koho neznáme. Jinak by to bylo příšerně podivné.“

„Ale na tom by nezáleželo, protože…“ vyzval mě Neil.

„Na tom by nezáleželo, protože se to nikdy nestane. Tak moc mám ráda spánek.“

„Stejně je to tak nejlepší. Myslím, že být dědečkem se mi bude líbit ještě víc, než být otcem.“ Hlasitě si zívl. „Když jsi dědečkem, můžeš si dopřát všechny ty tyranské batolecí rozmary a pak je vrátit rodičům celé nabuzené sladkostmi.“

„Wow.“ Natáhla jsem se k němu a stiskla mu koleno. „Teď jsi dědečkem.“

Když jsme zastavili na červenou, podíval se na mě. „To předpokládám. Vypadám jako dědeček? Neměl bych teď nosit vysoko vytažené kalhoty?“

Aha, takže je to tady zas. Krize středního věku znovu směšně vystrkovala svá chapadla. Pomalu jsem zavrtěla hlavou a špičkou jazyka jsem si oblízla horní ret. „Ne. Vypadáš skutečně sexy.“

Neřekla jsem mu, že pro mě vypadá skutečně dobře, protože mu tak moc záleželo na jeho – ne, na naší rodině. A jen tak mě škádlil. Oba jsme byli až příliš unavení, než abychom dneska v noci dělali. Ale když se otočil, zachytila jsem jeho samolibý polovičatý úsměv.

„Tak pojď, babi,“ dobíral si mě. „Pojďme domů.“

Sakra. Tak nějak jsem zapomněla na celou tu „babičkovskou“ věc.