TE - 11. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Svatba století se blíží, takže dochází i na zkoušku svatebních šatů. A vzhledem k tomu, že jejich vztah rozhodně není konvenční, konvenční nebudou ani svatební šaty, respektive v tomto případě jejich barva… A Neil si přečetl Stephenovu knihu. Asi nemusím říkat, že z ní není nadšený…                                            Sinnel

Do konce dubna se tíživá pošmournost zimy poněkud zvedla. Tím, jak se nám svatba čím dál víc blížila, začínal můj rozvrh práce stále méně připomínat editorku módního časopisu a mnohem víc připomínal kalendář trofejní manželky.

Ne, že bych vůbec nepracovala. Stále jsem trávila naprosto bláznivé hodiny ve své kanceláři. Minulý týden jsem byla doma jen dvě noci a to jen kvůli tomu, že jsem se cítila provinile, že opouštím Neila a nechávám ho s mojí mámou.

Bez ohledu na to, jak hodně jsme toho v práci měli. Seznam našich předplatitelů prudce stoupal, takže jsme nemohli přestat vytvářet stabilní a zajímavý obsah. Stále víc jsem inklinovala k tomu, být nevěstou. I když to nebyla až taková fuška, jako když přišel čas na zkoušku šatů. Byla jsem z toho psychicky hotová.

„Můžu jít s tebou,“ nabídl mi Neil, zatímco usrkával svou ranní kávu a sledoval mě přes okraj svého hrnku, jako bych byla tou nejhloupější osobou na světě. „Nemusíme až tak striktně dodržovat tradice.“

Naklonila jsem se přes kuchyňskou linku a zamžourala na číslo na váze potravin. „Jsme ještě tradičnější, než si myslíš. Ale je to jedna z tradic, se kterou nemám problémy. Nemůžu se dočkat, až uvidím tvou tvář, až půjdu dolů tou uličkou.“

„Nemůžu se dočkat, až tě tou uličkou uvidím jít.“ Přišel ke mně a objal mě kolem pasu. „Už se nemůžu dočkat, až budeš paní Neil Elwood.“

„Mmm, ne.“ Rukama jsem ho objala kolem krku a potřásla hlavou. Užívala jsem si pocitu, jak se mi vzadu kymácí můj cop. „Budu paní Sophie Scaife a budu vdaná za pana Neila Elwooda.“

Povzdechl si. Tohle byla předem prohraná bitva, kterou stejně nechtěl vzdát. „Žádná šance na paní Sophii Scaife-Elwood?“

„Ani náhodou. Nejsem žádná společnost.“ Stoupla jsem si na špičky, abych ho políbila.

Opřel se dozadu a pak se zamračil na krůtí na váze. „Tohle není všechno, co budeš snídat, že ne?“

Mávla jsem nad tím rukou. „Ne. Tohle je to, co si vezmu po zkoušce. Nebudu jíst před ní.“

„Musíš něco sníst,“ trval na svém. Přejel očima přes kuchyňský pult a pak se mu rozjasnil pohled. „Hele.“ Popadl rajče a podal mi ho. „Sněz si ho v autě.“

„Támhle jsou jablka,“ podotkla jsem.

Přešel k nim a jedno mi hravě hodil. „Slib mi, že při té zkoušce si o svém těle nebudeš myslet nic negativního.“

„Tohle ti nemůžu slíbit.“ Otočila jsem se zpátky ke svým šesti dekům krůtího a vedle jsem položila jablko. „Co tě vlastně přivedlo k téhle poznámce?“

Jeho výraz se pomalu změnil ze sexy a hravého na vážný a smutný. „Všiml jsem si nějakých…“ S frustrací se odmlčel. „Od té doby, co sem přijela tvoje matka, všiml jsem si, že jsi trochu… řekněme opatrná. Ohledně jídla.

Zamračila jsem se. „Ne, nejsem.“

„Co jsi včera obědvala?“

Ta otázka přišla tak rychle, až jsem o krok ustoupila. „Nevzpomínám si. Ty si pamatuješ, co jsi včera jedl k obědu?“

„Syrový špenát s grilovaným kozím sýrem, cherry rajčátky na hruškové zálivce,“ vyhrkl, aniž by byť jen na okamžik přemýšlel.

„No, většina normálních lidí nemá takou paměť,“ odsekla jsem. „Navíc jsem měla skutečně moc práce. Není to tak, že bych měla čas sednout si a dát si celý oběd.“

„Dobře,“ připustil. „Co si vzpomínáš, že jsi jedla včera?“

Probírala jsem se vzpomínkami. Měl pravdu, skutečně jsem toho moc nesnědla. Ale to bylo jen kvůli tomu, že to bylo v práci tak hektické. „Jedla jsem v autě něco jako půl pytlíku baby karotky.“

„A když jsi sem včera v noci přijela, říkala jsi, že jsi právě jedla a že nemáš na večeři hlad,“ připomněl mi.

Sakra. Cítila jsem, jak ve mně narůstá defenzivita, i když jsem spíš čekala, že by ve mně měla narůstat zlost. To mě přimělo ještě víc se bránit. „Hele, v poslední době jsem byla pod obrovským tlakem, takže jsem ani nechtěla jíst. Není to žádný velký problém.“

„Pro mě to problém představuje. Jsem tvým partnerem. Předpokládám, že se o tebe postarám přesně tak, jako se staráš ty o mě.“ Mezi palcem a ukazováčkem si stiskl kořen nosu, jako by mohl všechnu tu tíhu uchopit do těch dvou prstů. Když pak vzhlédl, řekl: „Nejíš. Všiml jsem si, že nejíš, a vím, že je to kvůli svatbě a děsí mě to.“

V šoku jsem otevřela ústa a hrudník se mi škubal, jak jsem se marně pokoušela najít slova. I když to, co říkal, dávalo smysl, nebyla jsem si vědoma toho, že bych to dělala, a tak nějak jsem to cítila jako osobní útok. „Jsi… hloupý.“

„Já?“ Založil si ruce na prsou. „Ty vynecháváš v práci jídla a vím, že vynecháváš jídla i doma. Pečlivě vážíš svoje jídlo, to jsi nikdy dřív nedělala a teď, jsi čím dál víc defenzivnější, protože jsem si toho všiml. Vychoval jsem dospívající dceru, Sophie. Četl jsem Reviving Ophelia.“

„Jo, a já nejsem teenager a ty nejsi můj otec, takže si prosím nech pro sebe ty svoje šílené rádoby otcovské kecy vůči mně!“ vyštěkla jsem.

Můj rychlý nárůst hněvu nás oba zaskočil, takže jsme jen stáli a prostě na sebe zírali. Konečně Neil opatrně promluvil: „Já vím, že to, že tu máš matku, je pro tebe stresující. Slyšel jsem její poznámky ohledně tvojí hmotnosti a o tom, že všechny ženy ve vaší rodině mají tendenci… nabývat na objemu.“

Odfrkla jsem si.

Koutek jeho úst sebou škubl, ale stále ještě jsme se nedostali z území vážné konverzace. „Vím, že víš, že bych tě miloval bez ohledu na to, kolik vážíš. Ale oba jsme pracovali v módním průmyslu, a oba víme, co může dokázat osobní image. A teď, když je tu tvoje matka, jen zvyšuje ještě víc ten tlak na tebe.“

„Já vím, já vím.“ Zavrtěla jsem hlavou a koutkem oka zahlédla ten kousek dietního masa, který na mě čekal na váze. Tím jsem pocítila ještě větší vinu a rozpaky. „Neboj se o mě, jo? Neudělala jsem žádné vědomé rozhodnutí, že bych chtěla hubnout. Nyní, když jsi mě na to upozornil, začala jsem z toho vyšilovat. Slibuji, že na sebe budu víc dbát.“

„A já ti slibuji, že na to budu poukazovat.“ Znělo to hodně jako solidární slib, ale zároveň v tom bylo i varování. Neil nebyl jen přehnaně ochranitelským otcem. Stejně tak se choval hodně ochranitelsky i ke své snoubence.

„Víš, tuším, že bys mohl přijet na zkoušku,“ rozhodla jsem se. „Pokud zůstaneš venku a neuvidíš mě v šatech.“

„To bude lepší, když tu zůstanu,“ řekl, zatímco jsem si dávala své krůtí do sáčku. Postavil si svou kávu na kuchyňský stůl. „Dneska odpoledne se tu zastaví doktor Harris. Nechtěl bych, abys kvůli mně musela spěchat zpět.“

Uložila jsem si maso s jablkem do kabelky. „Přijede sem?“

„Bydlí v East Hamptonu. Domluvili jsme si schůzky u nás.“ Neil si nad hlavou protáhl ruce a hlasitě zasténal. „Možná už nikdy nebudu muset odjet.“

„Zatím nejsi pod zámkem,“ škádlila jsem ho. „Užij si to, dokud to trvá. Rychle to pak může přejít v nudu.“

„No, vždycky se můžeme sebrat a přestat být na suchu. Ale pokračuj dál a já budu pokračovat. Ale pokud to zajde dál, nakreslím čáru. Tvoje máma jde s tebou, že?“ zeptal se opatrně.

„Ano, to jo,“ ujistila jsem ho. „Kromě toho, určitě by sem nevtrhala nebo neodposlouchávala tvoji terapii.“

„Já vím.“ Zhluboka upil své kávy. „Jen se prostě cítím mnohem lépe při vědomí, že jsem sám.“

Moji pozornost upoutal náhlý nízký rachot. „To je náklaďák?“

„Hmm?“ Podíval se z okna. „Ach, ano. Rozhodl jsem se, že nastal čas na to, abychom předělali ty podivné malé francouzské budovy. Možná na nějaký dům pro hosty.“

Předchozí majitelé byli posedlí Francií, nebo přinejmenším možná americkou představou Francie. Na pozemku si nechali postavit v menším měřítku repliku Pavillon Français. Neil mi tam přichystal tu nejúžasnější oslavu narozenin pro dva, kdy nakonec se mnou sledoval film Kráska a zvíře. Bylo to od něj úžasné.

„Ach, svým způsobem mám to místo ráda,“ řekla jsem a své zklamání jsem maskovala škádlením. „Nebudeš toho měnit příliš mnoho, jo?“

„Ne, jen tomu dám pár drobných vylepšení.“ Bylo to záměrně neurčité, takže jsem předpokládala, že má v plánu nějaké překvapení.

Na dveře zaklepala máma a já zavolala: „Je odemčeno!“

I když z toho Neil šílel, nechávali jsme naše dveře během dne normálně odemčené. Vyrostla jsem ve městě, kde všichni nechávali dveře odemčené, a to i když nebyli doma. Tohoto zvyku jsem se, ale zbavila během dvanácti hodin, co jsem opustila New York. Obviňovala jsem z toho velikost našeho pozemku, protože od nás nebyl vidět žádný jiný dům, a poté, co jsem tak dlouho bydlela ve městě, cítila jsem se tu, jako bychom tu byli na našem malém soukromém ostrově.

Navíc jsme měli ochranku.

Máma se vtlačila do dveří ve svém falešném kožešinovém ponču s gepardím potiskem a u boku jí vysela její obří kožená taška. Vlasy měla shrnuté z tváře svými slunečními brýlemi ve tvaru drahokamů. „Jsi připravena? Těšíš se?“

„Tuším, že nejsem tak vzrušená jako ty!“ vysmívala jsem se jejímu nadšení kreslených postaviček. „Už ti dneska někdo udělal osobní prohlídku?“

„Nevím, co tím máš na mysli.“ Máma mi pokynula rukou a ukázala na svou obrovskou tašku. „Mám kameru, desinfekci na ruce, dětské ubrousky, deodorant -“

„Mami, mami,“ přerušila jsem ji se smíchem. „Nepotřebujeme takovou spoustu věcí. Jdeme na zkoušku šatů.“

„Už sis někdy zkoušela svatební šaty Sophie?“ dožadovala se máma.

Musela jsem připustit, že zatím ne. „Ne.“

„No, ani já ne, takže nevíme, co budeme potřebovat, že?“ Podívala se na mě a pak znovu zastrčila tašku na své místo. „Dobré ráno Neile.“

Zvedl svůj šálek s kávou. „Rebecco.“

„Opět tepláky, jo?“ Se slabým úšklebkem tu větu přerušila, naklonila hlavu a pak se otočila ke mně. „Takže, můžeme?“

Rychle jsem Neila políbila a on mě rukou objal kolem pasu a stiskl. „Užij si to,“ řekl mi a dřív než mě pustil, políbil mě na ucho.

Když jsme vyšly ze dveří, zasyčela jsem. „Nemohla by sis odpustit ty hlášky o teplácích?“

Zvedla ruce a pak nechala klesnout zápěstí. „Předpokládáš, že uvidím někoho, kdo se vzdá skutečných kalhot a nic k tomu neřeknu?“

„Ten muž rozběhl dva časopisy a dvacet pět let řídil globální mediální impérium. Dej mu pokoj.“ Když jsem to řekla nahlas, tak to neznělo jako tak dlouhá doba, ale taky se nedá říct, že by to byla růžová procházka parkem. „Kromě toho skoro umřel. Kdyby chtěl nosit každý den klaunské boty, dokud by byl naživu, bylo by mi to naprosto jedno.“

Tony zaparkoval na širokém konci kruhové příjezdové cesty, a když jsme se blížily, otevřel nám dvířka. „Dobré ráno, dámy.“

Máma se zasmála a tvář se jí zbarvila do jasné červené. To bylo… zajímavé. Sama pro sebe jsem se ušklíbla a obešla auto, abych nasedla. Nechala jsem tím Tonymu prostor, aby s mámou mohl zacházet jako s princeznou.

Cestou do města mámino vzrušení pomalu narůstalo. Když jsme pak zaparkovali u chodníku, už se prakticky vznášela. Při pohledu na to, jak nad mou svatbou vyzařuje takovým nadšením, i když byla tak dlouho proti svatbě, mi zvlhly oči dojetím. Mrkáním jsme slzy potlačila a otevřela dvířka. „Pojď. Dneska se setkáš se skutečnou New Yorkskou módní návrhářkou.“

Když jsem si začala poprvé vybírat návrháře pro své šaty, to, že jsem byla zasnoubená s bilionářem, mi poskytovalo nespočet možností. Navíc skutečnost, že ten bilionář vlastní módní časopis mi otvíralo ještě víc dveří. Díky mému statusu šéfky a koeditorky Módy se k mým uším doneslo jméno Pia Malik. Nebyla žádnou velkou hvězdou, ale jednoho dne by se jí mohla stát. Právě jsme fotily její jarní kolekcí a já skončila tím, že jsem si z ní koupila téměř každý kousek.

Pia sdílela své studio s dalšími třemi návrháři v horním patře přestavěného skladu s Queens. Zazvonili jsme na zvonek a Deja nám otevřela dveře.

„Ahoj, jdeš pozdě na zkoušku vlastních šatů,“ řekla mi a sevřela mě v obrovském, slavnostním objetí. „Už se nemůžu dočkat. Ta děvka nám nechce ukázat tvoje šaty, dokud tu nebudeš.“

„Děvka osobně,“ řekla Pia se smíchem. S Dejou se pohybovaly v podobných společenských kruzích. Hlavně díky tomu zaujala naši pozornost. Pia měla dlouhé, rovné vlasy, které se za ní pohupovaly jako třpytivá opona černého hedvábí. Měla nanesený jen minimální make-up jako vždy. Ostře lomené oční linky jí mírně zdůrazňovaly lehce nalíčené oči, jen náznak Smashbox Soft Lights na její krémově hnědé kůži. Byla tak nádherná, že jsem byla zklamaná sama sebou, že bez ohledu na to, co dělám, nikdy tak dobře vypadat nebudu. A to jsem si nemyslela, že bych vypadala moc zle.

Usmála se na mě a řekla: „Jsi připravena podívat se na ně?“

Vrhla jsem na Deju nervózní pohled a zamračila se: „Kde je Holli?“

„Už čeká vzadu,“ řekla Pia a ukázala palcem přes rameno. „Pojď, už se nemůžu dočkat, až ti je ukážu.“

Studio představovalo otevřený prostor, ve kterém měl každý návrhář třetinu plochy. Dlouhými, obdélníkovými okny místnost prosvětlovalo jasné bílé sluneční světlo. V části patřící Pie, byl zakrytý obrovský stojan, který dominoval celému prostoru. Před ním seděla Holli a střežila ho jako oko v hlavě.

„Nikdo nenakoukl, že?“ zeptala se Pia a překvapila ji.

Holli nadskočila a vklouzla rukama do zadních kapes svých džínů. „Ani živá duše. Chráním tvoje šaty Sophie. Uvidíš je jako první. Dokonce, i když jsem musela Deju srazit na podlahu.“

„Srazit? Ty to tak dramatizuješ. Já bych spíš řekla zamezit.“ Stála před stojanem vedle mé mámy a mě. Z druhé strany byla Holli.

„Dobře Sophie,“ varovala mě Pia. „Tady to je.“

Sevřela jsem Holli i Deju za ruce a pevně zavřela oči, jak Pia přešla a pak odhrnula závěs. Pak jsem slyšela, jak Deja zalapala po dechu a znovu jsem se zamrkáním otevřela oči. Srdce mi bušilo jako o závod.

To byly ony. Šaty, ve kterých jsem se chystala jít uličkou. Šaty, které bych měla mít na sobě v prvních okamžicích svého manželství s Neilem.

Máma vedle mě zašeptala. „Sophie… skutečně mají být černé?“

„No, jsem si jistá jako peklo, že si nemůže obléknout bílou, jak jsi mi říkala,“ připomněla jí Holli rychle a moje máma vydala znechucený zvuk a zvedla oči v sloup.

Nezvládla jsem mluvit. Ty šaty byly tak krásné. Přiléhavý živůtek ze světle hnědého hedvábí, které se třpytilo jako tekuté perly. To bylo překryté propracovanou černou kajkou, která měla zvýraznit můj štíhlý pas a poskytovat iluzi mnohem vyvinutějšího poprsí, než jaké jsem ve skutečnosti měla. Výstřih byl ve tvaru růže a přecházel do jemného spleteného pruhu na jedno rameno. Široká sukně se skládala z mnoha vroubkovaných vrstev černé krajky. Pomalu jsem prošla kolem a bála se jich dotknout.

„Zkusíme je?“ zeptala se Pia se zábleskem naděje v hlase.

Uvědomila jsem si, že jsem vůbec nereagovala, a že by to pozorovateli zvenku mohlo připadat, jako že jsem upadla do špatného druhu šoku. Nadšeně se mi podařilo přikývnout. „To je… to je…“

„Ještě je čas,“ snažila se mě Pia uklidnit. „Můžeme provést změny.“

„Ne, ne, já nebrečím, protože -“ Přerušilo mě zaškytnutí. „Brečím, protože jsou perfektní.“

Možná to nebyl nejlepší nápad, abych si domluvila schůzku na odhalení těch šatů právě v týdnu, kdy jsem měla ovulaci. Hormony pracovaly.

„Ach můj bože, ona mě rozbrečí,“ řekla Pia tiše.

Holli se zasmála. „Ještě nikdy jsem ji neviděla, že by kvůli oblečení byla tak emocionální.“

„Hej, Soph? Možná by sis je chtěla vyzkoušet dřív, než tvoje návrhářka dostane infarkt?“ Navrhla Deja a já o krok ustoupila, pečlivě si otřela oči a tiše poděkovala firmě Urban Decay, že mají úžasný vodě odolný make-up.

„Ano, samozřejmě.“ Přes své slzy jsem se usmála. Bylo to naprosto absurdní, že brečím nad těmi šaty. Pia znovu odsunula stojan zpátky na místo, takže jsem si mohla svléknout džíny a svetr a obléknout si podprsenku bez ramínek, kterou jsem si přinesla.

„To je ta, kterou budeš mít na svatbě?“ zeptala se Pia.

Hm. Měla jsem na to myslet. „Ne… Můžu si ji pak sebou vzít na poslední zkoušku?“

„Jo, to by neměl být žádný problém,“ ujistila mě. Sundala šaty ze stojanu a pak mi do nich pomohla. Díky čtyřem párům rukou, zapojila se do toho frenetického oblékání i Holli a pak i moje máma a Deja, takže jsem nakonec skončila oblečená a zapnutá v těch nejkrásnějších šatech, které jsem kdy na sobě měla.

Pia mě otočila k trojdílnému zrcadlu v rohu a pomohla mi vystoupit na nízký stupínek. Bylo to trochu složitější. Ach bože. Ty schody v Terrace Room.

Jakmile jsem se otočila a uviděla se, ten strach vyprchal. Kdybych skutečně nepodlehla svatebnímu šílenství, snažila bych se jen oklamat sama sebe. Nechtěla jsem si vzít Neilovo jméno, nebudu v bílé a uličkou mě nikdo nepovede. To už je samo o sobě dostatečně radikální, že? Ale bylo čím dál tím těžší přesvědčit sama sebe, že nejsem tradiční. Když jsem se viděla v těch šatech, věděla jsem, že hraju předem prohranou bitvu. Byla jsem nadšená jako samotné peklo, že chci být nevěstou. Ale v žádném případě jsem nelitovala toho, že jsem se odchýlila od tradičního výběru barvy, i když máma stále láteřila. „Prostě nechápu, co je špatného na bílé.“

„Bílá představuje mýtus kultu čistoty, na kterém bych raději netrvala,“ řekla jsem, naklonila hlavu a rukou jsem si pečlivě uhladila tu neuvěřitelnou korálkovou výšivku na živůtku. „A to mě děsí.“

„Jak se mají takové svatební šaty zvěčnit?“ brblala máma.

„Vaše dcera bude mít fotky na stránkách mnoha společenských časopisů,“ řekla Pia, zamračila se a něco upravila vzadu na šatech. „Potřebuji nějaké špendlíky.“

„Společenské časopisy?“ svraštila máma obočí. „Tvoje babička poslala oznámení o svatbě do The Mining Gazette. Potřebuješ kopii i pro New York?“

„To není to, co tím myslela, paní Scaife.“ Deja popadla z nízké police poblíž Piina stolu výtisk Vanity Fair. Otevřela ho, aby jí ukázala příklad. „Lidé v New Yorské společnosti jsou dost upovídaní. Takže to, když se žení bilionář, se vždycky rozkřikne a stane se to předmětem zájmu.“

„Emmina svatba byla,“ řekla jsem jí, aniž by jí to poskytlo nějakou lepší představu.

„Skutečně?“ Máma nasadila podivný výraz. „Sophie, neuvědomila jsem si, že Neil je tak slavný, že by to mohlo někoho zajímat.“

„Není to tím, že by ho znali lidé v domácnosti, ale lidé, kteří sledují podnikání, vydavatelství a podobné věci vědí, kdo je. A jeho ex-manželka je součástí vysoké společnosti v tomto městě.“ Jak jsem tu stála ve svých svatebních šatech, tak při použití slova ex-manželka se mi udělalo trochu špatně od žaludku.

Pia si klekla u mých nohou, špendlila lem a já se na ni dívala. Ozvala se Holli. „A s tou knihou, která vyjde, se o něj lidé rozhodně budou zajímat.“

Zaplať bůh, že zatím ještě neexistují bionické laserové oči. Protože jinak bych už byla spálená na popel.

„Jaká kniha?“ zeptala se máma.

Doufala jsem, že to, co jsem teď cítila, není tíha šatů, protože jinak by mi ty šaty byly naprosto nepohodlné. „Hm, řeknu ti o tom v autě.“

Když dodělala ještě pár drobných úprav, pomohla mi z šatů. Nechtělo se mi je sundávat, chtěla jsem tu svatbu hned teď.

Když jsem se za zástěnou převlékala, Holli ke mně proklouzla. Slyšela jsem, jak někde dál ve studiu se baví Deja s mojí mámou. Holli teď měla oči ještě větší než obvykle. „Tak. Hrozně. Moc. Se. Omlouvám.“

„To je v pořádku,“ lhala jsem. Nevěděla jsem, co bych teď měla udělat. Nemohla jsem to o Neilovi říct mé mámě a tak jako tak jsem si nebyla moc jistá, jestli vůbec chce, aby někdo o té knize věděl. Takže teď budu muset minimalizovat škody.

„Ne, vážně mám pocit, jako bych jako kamarádka stála za hovno.“ Zarazila se. „Omlouvám se. Tvářila jsem se jako by šlo o mě.“

Mávla jsem nad tím rukou. „Prostě jí dám poznámky Cliffa a řeknu, aby na to zapomněla. Nic mu neřekne.“

I tak, když jsme se dostaly do auta, žaludek mi nadskočil.

„Děkuji Vám, Tony,“ řekla máma, když vklouzla na sedadlo. Poté, co za námi zavřel dvířka, se na mě otočila. „Takže, co je to za knihu?“ Oči se jí leskly vzrušením. „Chystáš se napsat ještě jednu?“

„Ehm, ne. Je to jiná kniha.“ Otočila jsem oči v sloup a zavrtěla hlavou. „Jsou to doopravdy skutečné sračky, které někdo vytáhl ohledně Neila. Jedna z jeho ex píše knihu a chce tam zahrnout některé osobní detaily ohledně Neila, které jsou skutečně citlivé.“

„Ach, zlatíčko.“ Máma mlaskla jazykem. „To je prostě příšerné. Je Neil v pořádku?“

„Vůbec ne. Takže mu prosím nedej najevo, že to víš. Měli jsme to pro teď v úmyslu udržet v soukromí.“

„Jo, bez problémů.“ Obavy, které měla vryté do tváře, se jí prohloubily. „Není to ta ex, se kterou jsem se setkala na té party, že?“

„Valerie? Ne.“ Abych se jí nemusela dívat do očí, předstírala jsem, že sleduji něco venku. „Je to prostě někdo, koho potkal na vysoké.“

„No, je to prostě hloupé. Kdo se stará o to, co dělal na škole?“ Slyšela jsem cinkot máminých náramků, takže jsem věděla, že u toho gestikuluje rukama. „Děti na vysoké spolu spí, chodí na party -“

„Balí čtyřiceti dvouleté muže na letištích,“ řekla jsem jen proto, abych to uvedla na pravou míru.

Nevzala to. „Sophie Anne.“

„Žádné výčitky!“ Praštila jsem rukou nad hlavou do vzduchu, ale místo toho jsem se uhodila do střechy auta. Zakňučela jsem bolestí a mávala jsem rukou.

„Dobře ti tak,“ zabručela máma.

„Takže,“ začala jsem a plynule změnila téma: „Co si myslíš o šatech?“

„Myslím si, že pravděpodobně stojí asi tolik, jako dům u mě doma,“ řekla a poté bezprostředně dodala: „A myslím, že budeš vypadat nádherně.“

Šťastně jsem si povzdechla a opřela se o své sedadlo.

„Jen doufám, že si Neil nebude myslet, že máš v plánu opakovaně je použít i na jeho pohřeb,“ řekla s odfrknutím.

„Narážíš na to, že je Neil starý?“ Tohle bylo znamení lásky v mé rodině. Teď mě zahřála u srdce. Natáhla jsem se po svém telefonu a otevřela si v něm poznámkový blok.

„Co to děláš?“ zeptala se mě máma a naklonila se ke mně s podezřívavě zvednutým obočím.

„Píšu si to,“ řekla jsem a vystrčila špičku jazyku. „Protože se už nemůžu dočkat, až řeknu Neilovi, že jsi udělala poznámku z lásky. Nicméně si ji musím uložit, než mě v těch šatech uvidí.“

Když jsme dorazily domů, nikde jsem Neila neviděla. Je pravda, že náš dům byl dost velký na to, že klidně někde mohl být a já ho zatím ještě nezahlédla, ale nebyl na žádném ze svých obvyklých míst. Zavolala jsem telefonem Tonymu.

„Zkuste garáž,“ navrhl mi. „Chcete tam dovézt?“

„Ne, myslím, že se tam dostanu.“ Byla by to ode mě až moc velká rozmazlenost, nechat se tam naším šoférem dovézt. Znovu jsem si oblékla kabát a pak jsem si pospíšila naší příjezdovou cestou až ke garáži, aniž bych přitom ve svých kožených botách, které vypadaly lépe, než se v nich chodilo, spadla na zadek.

Neilova garáž spíš připomínala letecký hangár. Uvnitř stály řady vozů s názvy, které mi byly známé – Maserati, Lamborghini, Ferrari, i těmi mně neznámými – Pagoni, Bugatti, Zenvo a všechna z nich zářila svými barvami jako cukrátka pod oslnivým osvětlením. Od leštěného betonu se odrážely moje kroky. Díky té výrazně citlivé akustice prostoru se mi Neila podařilo najít podle zvuku elektrického klíče. Našla jsem ho na kolenou v teplácích a tričku, vedle jednoho z jeho Aston Martin. Když jsem se opřela o auto a podívala k němu dolů, nezvedl oči.

„Ahoj, hledala jsem tě. Nezvedal jsi mi telefon.“ Rozhlédla jsem se kolem a uviděla, že jeho telefon leží asi patnáct stop od něho. „Ty máš vypnuté vyzvánění?“

Neodpověděl. Možná, že se na tu svoji práci skutečně soustředil?

„Omlouvám se, ruším tě?“ Přesunula jsem svoji váhu z jedné nohy na druhou. Něco nebylo v pořádku. Neil nikdy prostě jen tak se mnou nepřestal mluvit. Nemyslela jsem si, že by na mě měl vztek.

Pustil klíč a posadil se na paty. Než promluvil, naprázdno polkl. „Četl jsem to.“

Srdce mi spadlo. „To proto jsi chtěl být dneska sám?“

„Ne. Měl jsem terapii. Nebyla to lež.“ Stále se mi ještě nepodíval do očí a ta neobvyklá nesmělost v jeho hlase mě vyděsila mnohem víc, než kdy zvládla nějaká láhev, kterou rozbil o zeď. Nevěděla jsem, co říct, aby to nebral jako masivní dotěrnost, takže jsem zkusila: „Je něco, o čem by sis chtěl promluvit?“

„Ne!“ důrazně vyštěkl a konečně ke mně vzhlédl. „Sophie, potřebuji, abys pro mě něco udělala.“

Jeho výraz byl plný zoufalství a prosby, až mi z toho přejel mráz po zádech. Jen stěží jsem přikývla. Byla jsem šokem celá ztuhlá. „Jasně.“

„Potřebuji, abys to řekla Emmě.“

Polkla jsem. Od kdy jsem měla v krku tak sucho? „Ehm, říct jí…“

„Řekni jí, co se stalo. Žádné podrobnosti, prosím.“ V šíleném zahanbení, které cítil, svěsil hlavu. To jen zesílilo můj hněv, který jsem vůči tomu bastardovi cítila. „Prosím. Jen jí prostě řekni pravdu, aniž bys to dál popisovala, a požádej jí, aby tu knihu nečetla.“

„Nemyslíš, že tohle by jí měla říct Valerie? Možná by to bylo lepší, kdyby se to dozvěděla od matky.“

„Nechci, aby o tom s ní mluvila Valerie. Nechci, aby o tom Valerie vůbec mluvila.“

Znovu zvedl klíč a opřel si ho o dlaň. Pak se znovu sklonil, jako by se vracel k práci. I když to nic nedělal. Jen tam seděl. „Řekla to Elizabeth, jen pár týdnů poté, co jsem se o ni začal ucházet. O tom, co se stalo mezi Stephenem a mnou.“

Už jsem to věděla, Emma se o tom jednou zmínila. Pokud jde o Neila, tak jsem věděla, že si Emma myslela, že její otec je heterosexuál. I když byl Neil velice liberální, co se týče jeho dcery, byl nemístně konzervativní. Před ní svou sexualitu velmi dobře skrýval. Takže Emma jednoduše věřila tomu, že se její matka pokusila udělat něco skutečně strašného, jen aby sabotovala vztah jejího otce.

To nebylo, proč to řekla. To vůbec nebylo kvůli tomu. Najednou se mi v hlavě rozsvítila nepříjemně silná žárovka. Tu nechutnost Valerie udělala proto, aby dostala Neilovu snoubenku mimo hru. Pro její čin nebyla žádná omluva. Ale přesto, že ve zlém úmyslu řekla i nepravdivé věci, tak v něčem se trefila. Vždyť jsem už věděla, co udělala mně, jen aby mě s Neilem rozdělila.

Tohle však nebyl požár, který bych potřebovala řešit právě teď. Neil po mně chtěl, abych si o tom promluvila s Emmou? I když jsem se v její přítomnosti cítila mnohem příjemněji než v minulosti, stále to byla Neilova dcera. Jak může přijmout zprávu, že její strýc udělal něco takového jejímu otci?

„Jo. Řeknu jí to, žádný problém,“ řekla jsem, protože jsem musela. Neil mě potřeboval. Takže to bylo jednoduché.

„Je tu ještě něco dalšího.“ Stále se viditelně snažil ovládnout své emoce. Zvládl to, ale jen stěží. „Tohle… Myslíš, že díky tomu o mně Emma změní své mínění?“

„Ne,“ řekla jsem bez zaváhání. „Ze své dcery jsi vychoval velice empatického člověka. Podle toho, jak znám Emmu já, tak až jí to řeknu, bude víc než naštvaná, ale ne na tebe.“

„Přál bych si, aby byl nějaký způsob, jak jí to sdělit, aniž bych jí to musel říct sám. To nedává smysl, já vím, ale… kdyby existoval nějaký způsob, jak by se to dozvěděla, aniž by to kdy musela slyšet.“ Za celou dobu, co jsem Neila znala, nikdy nevypadal tak naprosto zlomeně. Jestli takhle vypadal, když byl na dně, doufala jsem, že ho nikdy nic nezlomí ještě víc.

Koutkem oka jsem si všimla flašky. Kdyby si Neil nesedl na bobek, nikdy bych si jí nevšimla, protože byla zastrčená vedle zadního kola auta. V hrudi jsem pocítila bodnutí něčeho ostrého.

„Co to je?“

Z obličeje mu zmizela všechna barva.

„Já ne…“ Nemohla jsem to říct: „Nešílím“, aniž bych lhala. Šílela jsem. Jen ne na něj. „Můžu to odnést?“

„Ano, prosím.“ Stiskl si kořen nosu, loket měl na straně. „Tak strašně moc se omlouvám. Já nevím, co jsem chtěl dělat, prostě -“

Svěsil ramena a třásl se. Přešla jsem k němu. Nemohla jsem si pomoci. Když jsem ho držela, v očích se mi objevily slzy. „Jsi v pořádku, Neile. Neznamená to, že jsi selhal. Prostě jsi to jednou zpackal. Víš, kolik obalů od burgerů jsem musela skrývat v kuchyni v koši, když jsem byla údajně s tebou veganem? Ty jsi v minulosti zvládl i mnohem horší věci a skončil s tím. Říkal si mi o všem tom koksu, který jsi bral, když ti bylo kolem dvaceti a třiceti.“

„Co bych právě teď dal za pořádný šluk,“ řekl se smíchem, který mě však neuklidnil.

Rozhodla jsem se raději přejít z tématu drogové závislosti na bezpečnější území. „Zlato, zvládl jsi leukémii. Zvládneš i tohle. Rozhodně se ti u toho bude chtít mnohem méně zvracet.“

Zvedl obličej a věnoval mi slabý úsměv. „Uvědomuješ si, že vždycky, když jsem citově na dně, dokážeš říct tu správnou věc, ale nikdy nečekáš tu samou podporu ode mě?“

„To mě činí tím nejpokornějším člověkem na celém světě,“ odpověděla jsem a po jeho zvídavé pauze dodala: „Včetně vesmírných stanic.“

Přesunul se k láhvi, zvedl ji a podal mi ji. Když jsem jí držela, překryl mé ruce svými. „Máš pravdu. Můžu to zvládnout.“

Po jeho odvážném a pozitivním prohlášení jsem se však ještě musela zeptat: „Máš ještě někde schované nějaké další láhve?“

Zavrtěl hlavou: „Ani jednu.“

V duchu jsem si vydechla úlevou. „Dobře. Co kdybychom se spolu vrátili do domu a uvelebili se spolu před krbem, dokud je na to ještě ta správná sezóna? Můžeš si číst a já se můžu hodinu strávit plýtváním času na Tumblr.“

„To jediné, co je na Tumblr je pornografie, kde jsou muži v oblecích a mají strčené prsty do těla sexy brunetek,“ poznamenal se zvednutým obočím. „Stěží bych to nazval ztrátou času.“

„No, skutečně nejsi v pořádku.“ Naklonila jsem hlavu na stranu. „Chci, aby ses cítil lépe, ale nevím, jak přesně ti pomoci. Takže, jestli budeš ode mě cokoli potřebovat, ať už abych něco udělala, nebo ti něco řekla nebo přestala říkat, dej mi vědět.“

Jeho výraz se změnil do předstírané hrůzy. „Jestli se chystáš být člověkem, který mi chce radit, jak mám vyjádřit své pocity, potom jsem na tom zcela jasně ještě hůř, než jsem si myslel.“

Zamračila jsem se na něj. „Vypadá to, že někdo nechce dneska v noci zabořit své prsty hluboko do těla nažhavené brunetky.“

Hravě zavrčel, přitáhl si mě k sobě a pak cestou podél té řady nablýskaných strojů z uhlíkových vláken jsme o sebe navzájem zakopávali. Bylo toho mnohem víc, co bych mu mohla říct, a mnohem víc, než jsem si případně myslela, že je mu potřeba říct. Ale pro tenhle okamžik toho bylo dost.