TD - 9. kapitola

Překlad: Marťa

„Včera jsme si spolu poprvé sedli, abychom pracovali na písni,“ řekla jsem do telefonu.

„Aaaaa,“ zabručela Camie.

„Hmm,“ zírala jsem na bílý strop a snažila se vymyslet jednoslovnou odpověď. Nešlo to. „Bylo to hrozné. Náš výkon bude ještě horší, než duet Kanye a Taylor Swift „I´mma let you finish“, a máme mezi sebou nejhorší chemii vůbec.“

„Ahá,“ řekla a přitom protáhla á, jako by naprosto chápala, o co jde. „Napsali jste nějaký text?“

Zasmála jsem se. „Ani čárku.“

„Páni. Vy dva jste určeni pro nesmrtelnou slávu, jestli to tak mohu říci.“

Rozhodla jsem se její odpověď ignorovat, i když to bylo docela přesné. Překulila jsem se na posteli a zamířila k mému šatníku, abych si vybrala oblečení pro dnešní den.

„Jak ti to jde ve škole? Už jsi volala Graysonovi?“ Zeptala jsem se a odsunula svetry a bundy stranou, než jsem našla černé halenkové šaty, které mě zahřejí dost, když je zkombinuji s koženou bundou a kozačkami.

„Jde to dobře. Včera večer jsem dokončila ten model, takže teď…“

„Ach, to je vtipné. Já včera v noci taky dokončila model.“

„Ach, bože. Mluvíš o tom kolumbijském chlapovi?“

„Hm, je z Brazílie a má jméno. Jen si ho nepamatuju.“

„Sprosťando. Doufám, že sis od té doby myla ruce. Mimochodem, teď navrhuji plány na zřízení městské, víceúčelové zástavby.“

„Hm, ten městský model bude mít hodně víceúčelového využití.“

„To je tvoje dnešní poslední sexuální narážka na téma architektura,“ varovala.

„Dobře, fajn. Já ani nevím, co půlka těch slov znamená.“

Rozesmála se. „V podstatě je to budova s restaurací a obchody v prvním patře, nad kterými by byly byty.“

„Ach. Vidíš? Když se mnou mluvíš, jako bych byla dítě, naprosto ti rozumím.“

„Už jsem to tak dělala, žádný strach.“

„Ha, ha. Hej, neřekla jsi mi, jestli jsi volala Graysonovi,“ připomněla jsem jí.

„Co? Oh, divné, neslyším tě. Telefon se zasekává, koshhcoůzroshor.“

„Já tě slyším dobře.“

„Co? Ne. Je nám líto, žádný habla Inglés.“

Pak telefon oněměl, protože mi moje sestřička zavěsila.

Neobtěžovala jsem se volat zpátky. Kdyby mi o svém divném stavu s Graysonem chtěla říct, nechala bych jí. Šlo o její kariéru, ne o mou. Během pár dní Graysonovi zavolám a nechám to na něm. Možná, že kdyby Cammie zavolal on, uvědomila by si, že z jeho strany není žádná nenávist, pokud si právě to myslí.

Pořád jsem o tom uvažovala, když se ozvalo zaklepání na dveře. A za ním hned dvě další.

Podívala jsem se na své pyžamu, které jsem měla na sobě a ztuhla jsem. Moje prsa se zpod něj výrazně rýsovala a ze spánku byla přimáčknutá dolů. Nevypadám, jako holka z nějakého renesančního jarmarku, ale dost se to tomu podobalo.

„Vydrž!“ Zavolala jsem, jak jsem běžela do koupelny, abych si oblékla župan, který visel za dveřmi.

Jakmile jsem byla zabalená, šla jsem ke dveřím a našla za nimi stát Jasona.

Už se díval z okna na konci chodby, pravděpodobně otrávený, že jsem ho nechala pět sekund čekat. Když uslyšel otevírání dveří, otočil se ke mně a očima mě sjel po županu dolů, který končil v polovině mých stehen. Oči mu zazářily, když zaregistrovaly mou nahou kůži a já bych přísahala, že jsem v jeho očích uviděla náznak zájmu, ukrytý hluboko pod jeho maskou domýšlivosti.

Podívala jsem se dolů a snažila se vidět jeho pohledem, ale pak moje oči přistály na mých nehtech a já se zasmála.

Samozřejmě.

Den před odjezdem jsem nechala Cammie ve svém bytě a dovolila jí, aby mi udělala nehty. Ani jsem si toho nevšimla, ale když skončila a já se na ně podívala, měla jsem chuť jí zabít. Dovolila si je nalakovat světle růžovou. (Není to ta nejhorší barva na světě.) Ale pak mi na každý nehet napsala jedno písmeno, ze kterého vyšlo: „Já ♥ J. Biebera!“ Nechápejte mě špatně, nemám nic proti Justinovi Bieberovi, ale radši bych měla Jamie Dornana nebo Davida Beckhama. Myslím tím, no tak.

Neodstranila jsem si nápis jen proto, že krátce potom dorazila objednaná pizza a já byla rozptýlená. Když mi strčíte feferonkovou pizzu před obličej, všechno pro mě přestává existovat.

Takže, Jason se díval na mé prsty u nohou, a já se začervenala, protože si určitě myslel, že mám touhy, jako čtrnáctiletá holka. Když se konečně podíval zpět na mou tvář, měla jsem na rtech malý úsměv.

„Měl jsem tě spíš za fanynku One Direction,“ řekl a jeho úsměv se ještě rozšířil.

„Jo, jo. Moje sestra to myslela, jako vtip,“ vysvětlila jsem s vědomím, že mi pravděpodobně nebude věřit.

„Nemusíš mi to vysvětlovat,“ řekl s mírně arogantním úsměvem.

Protočila jsem oči. „Potřeboval jsi něco?“ Zeptala jsem se trochu naštvaně.

„Máme spolu psát a já už jsem nemocný z toho, jak jsem uvězněný v domě. Pojďme psát do kavárny ve městě.“

Našpulila jsem rty a přemýšlela. V LA bych nikdy v kavárně psát nemohla. Z jedné strany byli s přilepenými foťáky k oknům paparazziové a z druhé strany fanoušci, kteří mě každou chvíli vyrušovali. Milovala jsem je, ale někdy už toho bylo příliš.

„Nikdo tě tam nepozná, princezno,“ řekl, jako by mi četl myšlenky. „Buď připravená za deset minut.“

Otočil se na patách a já ho sledovala, jak míří, v propoceném cvičebním úboru, chodbou ke dveřím. Zrovna se musel vrátit z běhu. (Nechtěla jsem ho pokoušet v tom, že bych mu odporovala.)

Možná bych protestovala, kdyby myšlenka na to, jít do města, nebyla tolik lákavá. Viděla jsem kousek náměstí, když mě Derek vezl na ranč, ale chtěla jsem ho vidět v denním světle, když byli venku lidé.

Poté, co jsem se oblékla, vyčistila si zuby, svázala si vlasy do ohonu a nanesla trochu make-upu, měla jsem chvilku nazbyt, tak jsem napsala Cammie smrtelnou textovku.

Brooklyn: Jason právě viděl mé Justin-Bieber-nehty. Jsi pro mě mrtvá. A od téhle chvíle jsme spolu skončily.

Cammie: Vrátíš se. Vždycky se vrátíš.

„Brooklyn, jdeme!“ Zařval Jason z přízemí.

„Dobře, už jdu, pane Pánovité kalhoty!“ Řekla jsem a strčila telefon do své tašky, velikosti pytle na mrtvoly a klusala jsem dolů.

LuAnne stála vedle Jasona s lehkým úsměvem.

„Dobré ráno, Brooklyn. Dnes vypadáš rozkošně,“ řekla, když jsem vykročila vpřed, abych jí políbila na tvář.

„Díky, Lu,“ odpověděla jsem s úsměvem. „Řekni mi, takovou náladu má Jason ze svých těsných kalhot nebo je to jen kvůli mně?“

Jason zkřížil paže na prsou, ale Lu zvrátila hlavu a zasmála se, potěšená z mé drzosti.

„Nemůžu uvěřit, že si váš vydavatel myslel, že je dobrý nápad, abyste spolu napsali duet. Určitě vás spolu nikdy předtím neviděl.“

Zavrčela jsem. „Oh, viděl nás spolu. Ačkoli si nemyslím, že by mu na tom záleželo.“

Jason kroutil hlavou, když šel ke dveřím a prošel kolem mě tak blízko, jak jen to šlo, aniž by se naše paže dotkly. Přeskočila mezi námi statická elektřina a stisknul ve mně spínač, abych o krok ustoupila. Ani na to nemysli. Přeskočilo to mezi námi, protože je zima. Nic jiného v tom nehledej, podivínko.

„Budu v autě,“ řekl v okamžiku, kdy mizel ze dveří.

LuAnne se setkala s mým pohledem a já v jejích očích uviděla slabou záři darebáctví. Viděla mou reakci na Jasona, ale nehodlala mi pomáhat. Byla jsem v tom sama. Team Brooklyn v současné době přijímá nové členy. Jedinou podmínkou je, že se jim musí hnusit Jason Monroe.

S povzdechem jsem zamířila ven ze dveří a neochotně nastoupila do Jasonova Jeppu Wrangler. K jeho cti je nutné podotknout, že mi otevřel dveře. No, jo, byly otevřené jen o několik palců, pravděpodobně náhodou. To se počítá, že jo?

Jason měl vypnuté rádio celou cestu, až ke kavárně v Big Timber, ale ne proto, že by si chtěl povídat. Seděli jsme vedle sebe v naprostém tichu a já sledovala jeho ruku na řadící páce. Předstírala jsem, že si prohlížím nehty, ale ve skutečnosti jsem to vzala jako příležitost, dobře si ho prohlédnout. Měl dlouhé a mozolnaté prsty díky tolika letům hraní na kytaru. Na ruce měl jizvu, která se táhla od kloubu palce až k zápěstí. Na rozdíl od jeho horké pokožky, byla chladná.

„Nehoda na kole, když jsem byl na vysoké,“ řekl mi, když mě přistihl, jak na něj zírám.

Zvedla jsem obočí. „Chodil jsi na vysokou?“

„Dva roky jsem chodil na univerzitu v Montaně, než jsem se upsal nahrávací společnosti. Poslední dva roky jsem dokončil dálkově.“

Představila jsem si mladšího Jasona Monroa, jak hraje dívkám v univerzitním kampusu serenády a zasmála jsem se. „Vsadím se, že když jsi měl v ruce kytaru, milovaly tě všechny holky,“ řekla jsem a snažila se zmírnit tiché napětí, které nás všude pronásledovalo. Nedokázala jsem poznat, odkud pochází, ale pravděpodobně to mělo něco společného s tím, že jsem měla nutkání rozkročit se nad jeho řadicí pákou.

Pohled měl upřený na silnici před námi, když odpověděl: „Jen jedna.“

Zdálo se, že je myšlenkami někde daleko a po zbytek jízdy jsme mlčeli. Stačilo říct, že Jason a já nejsme spřízněné duše, které spolu stráví zbytek života.

***

Když jsme vjížděli do Big Timber čekala jsem, že uvidím známky života. Možná pár dětí oblečených do miniaturních kovbojských obleků, staré muže sedící venku před obchodem, jak si čtou noviny nebo ženy, prodávající džemy na rohu hlavní ulice. Není to tak ve všech malých městech? Místo toho, bylo město skoro stejně pusté, jako když mě tudy poprvé vezl Derek.

Jason našel parkovací místo (na rozdíl od LA, jich bylo k dispozici asi 100) před kavárnou, která stála mezi řeznictvím a opravnou obuvi. Markýza byla trochu potrhaná, ale v oknech byl namalovaný velký šálek kávy a kurzívou napsaný nápis, který nás vítal v Bigtimberské kavárně.

„Vypadá to, že jsme našli Mekku městského života,“ zažertovala jsem, když jsme vyskočili z auta. Jak tam bylo pusto, každou chvíli jsem čekala, že se kolem začnou valit chuchvalce laskavce bílého.

Jasonova ústa se stočila nahoru, ale neodpověděl. Naučila jsem se, že všechno, co se ho týká, je výzva. Nesmál se ani nemluvil, jen proto, aby vyplnil ticho. Smál se, jen když bylo něco opravdu zábavného a mluvil jen tehdy, když měl skutečně co říct. Já jsem na tom opačně. Klidně bych mluvila i do zdi, pokud by to znamenalo, že bych nemusela sedět v tichu. Jinak by se mohlo stát, že mi exploduje hlava.

Podržel mi otevřené dveře a nad mou hlavou se ozvalo jemné zazvonění, když jsem vešla dovnitř. Zasáhla mě vůně kávy a já se zhluboka nadechla. Lepší, než crack, to vám říkám.

„Co si dáš?“ Zeptal se Jason, když vytahoval ze zadní kapsy kalhot peněženku. Oh, pan Tichý za mě zaplatí kávu.

„Půjdu a objednám si,“ řekla jsem, hlavně proto, že jsem nechtěla, aby si dělal legraci z mé složité volby.

Za pultem stála tělnatá žena s mikádem. Její zelená zástěra zvýrazňovala všechny její křivky, ale její široké rty se usmívaly, což mě zaujalo.

„Dobré ráno, Jasone,“ zavrněla a v očích jí zajiskřilo, než sjela pohledem ke mně.

„Ahoj, Marcy,“ odpověděl s kývnutím. Kdyby měl na hlavě kovbojský klobouk, vsadím se, že by se chytil za krempu. Na Jasonovi bylo něco, jakoby staromódního. „To je Brook…“

„Brokklyn Heartová!“ Vykřikla Marcy a položila si ruku na ústa. „Nežiju v jeskyni, hlupáčku!“

Vyběhla ke mně zpoza pultu s nataženýma rukama. Měla jsem jen tolik času, abych na Jasona vrhnula znepokojený pohled, než mě její paže sevřely v objetí. Mmm, káva. Vlasy jí voněly, jako moka frappuccino a to se mi líbilo.

„Ty jsi ta nejkrásnější bytůstka, jakou jsem kdy viděla,“ řekla, jak ode mě ustoupila a držela mi ruku nahoře, takže jsem byla nucená se otočit dokola. Co se týkalo lidí v Montaně, které jsem potkala, bylo to dva na dvě. Mí fanoušci v LA byli stejně rádi, že mě vidí, ale lidé, které jsem potkala v Montaně, se zdáli skuteční, jakoby mě chtěli přijmout do rodiny a udělat mi nedělní oběd.

„Přišli jsme sem trochu psát, jestli to nevadí.“ Ozval se Jason za mnou.

Marcy konečně pustila mou ruku a podívala se jeho směrem. „Samozřejme! Víš, že jsem ti říkala, že tady najdeš hodně dobrých námětů na píseň.“

Usmála jsem se na Jasona, ale on byl očima přikovaný k ceduli s nabídkou za pultem. Kůži na ostře řezané bradě měl lehce zarostlou, a kdyby nehrozilo, že mi ukousne ruku, pohladila bych ho od ostrých lícních kostí až k čelisti. Věděla jsem, že bude trochu škrábat, ale dokázala bych si na to zvyknout.

„Dobře, co si dáš?“ Zeptala se Marcy, čímž upoutala mou pozornost zpátky k ní.

Dívala jsem se do jejích medově hnědých očí a vychrlila jsem svůj obvyklý nápoj. „Malé vanilkové latté s mandlovým mlékem a extra espresem.“ Ve chvíli, když jsem za sebou uslyšela Jasona tiše se smát, začala jsem se cítit rozpačitě. „Ehm, pokud by to šlo.“ Dokončila jsem a ovinula si ruku kolem břicha a přidržela jí druhou.

Marcyin úsměv mírně poklesl. „Hm, nemáme mandlové mléko. Ale můžu…“

„Káva stačí,“ řekla jsem s úsměvem a nadávala si, že jsem v Marcy vzbudila dojem, že její služby jsou nedostačující.

„To samé pro mě,“ řekl Jason a položil na pult dvacku, když se Marcy otočila, aby naplnila dva hrnečky horkou tmavou tekutinou. Posunula k nám dva hrnečky a snažila se Jasonovi vrátit drobné. Zvedl na protest ruku, a pak se otočil, aby našel místo, než mohl vyvstat problém.

„Myslím, že budeš muset pít stejnou kávu, jako všichni ostatní,“ řekl Jason. „Složité, jako samo peklo.“

Měla jsem mít špatný pocit z toho, že jsem chtěla mandlové mléko?

„Jo, a bude černé, jako tvoje duše,“ řekla jsem opravdu naštvaně, protože o mě zjevně neměl dobré mínění. „To jsi pořád tak kritický?“

Jason se ve svém křesle opřel a zaťal zuby silněji, než obvykle. Po chvilce uvažování se mi podíval do očí a vydechl. „Omlouvám. Můžeš chtít kávu, jakoukoli chceš,“ řekl a upíral pohled na hrnek, když to říkal.

Pak se ušklíbl, jen tak lehce, že levý koutek jeho úst se nadzvedl tím sexy způsobem. „Kromě toho, mám rád kávu se smetanou a cukrem.“

Zabručela jsem a protočila oči, než jsem jeho směrem hodila několik balíčku sladidla.

Nelíbilo se mu, když se mýlí a ještě víc se mu nezamlouvají omluvy. Už jsem věděla, že Jason byl hrdý muž, ale možná měl i jemnou stránku.

„Takže, chceš začít?“

Byli jsme jediní lidé v kavárně, ale seděli jsme dost daleko od pultu, takže nás Marcy, přes hudbu, která jí hraje nad hlavou, neuslyší. Stůl, který Jason vybral, byl starý a vratký. V průběhu několika let do něj děcka načmárala stovky frází, jako: „Kaley miluje Alexe“ a „Ava + Nick 4ever“.

„Moje jméno je na jednom z těch stolů taky,“ přiznal Jason a naklonil se, aby si nápisy přečetl.

„Vážně?“

Přikývl. „Bydlím tady celý svůj život. To je důvod, proč jsem si nechal ranč, i když teď primárně žiju v LA.“

Předpokládala jsem to, protože mi Derek říkal, že Jasona potkal na střední, nicméně to byl zajímavý údaj.

„Co jsi napsal?“ Zeptala jsem se, jak jsem prstem obkreslovala růžové srdce, které bylo vedle mého šálku kávy.

Pousmál se. „Myslím, že něco jako „Jason Montroe je borec“.

Kdybych měla v puse kávu, tak by teď byla všude. Místo toho jsem prskla přes rty. „Co? Vážně?“

Usmál se víc. „Na střední jsem byl osel. Myslel jsem, že jsem, na tohle místo a na všechny místní holky, příliš cool.“

„To je šok,“ řekla jsem a natáhla se pro svou kávu.

Zasmál se a zavrtěl hlavou, myšlenkami u vzpomínek. S pocitem, že se náš rozhovor posunul dál, jsem vytáhla z kabelky prázdný list papíru a tužku.

„Takže, chceš začít s tím, že si promluvíme, o čem chceme psát?“ Na okamžik uvažoval a přitom zíral na papír.

„Myslím, že ano. Je zvláštní takhle na to myslet. Obvykle píšu jen to, co mi přijde na mysl.“

Přikývla jsem. „Já taky. Ale protože máme dvě hlavy a ne jednu, budeme muset komunikovat na úrovni, na jakou za normálních okolností nejsme zvyklí.“

Přikývl. „Dobře, tak bychom se měli rozhodnout, jaké bude téma.“

„Tak to většinou nedělám. Myslím, že většina písní má smyšlený příběh zejména proto, že by ve skladbě nemohlo být skutečné drama, jaké zažívám v reálném životě,“ řekla jsem a dívala se z okna ven na černý sedan, který zaparkoval před kavárnou. Jako klaun z krabičky, z něj vyskočili fotoreportéři se svými obřími objektivy. Naježila jsem se při pohledu na ně. Očekávala jsem to v LA, ale pár dní v Montaně zřejmě obnovilo můj měřič blbostí, protože jsem vůbec nebyla ráda, že je vidím.

„Marcy?“ Zavolal Jason ostrým hlasem. Střelil rychlým pohledem k pultu, kde stála baristka a pohled měla upřený na novináře.

„Já jsem jim nezavolala,“ zaklela a prosebně se na mě podívala. Ubohá Marcy. Cítila jsem se jejich přítomností vinná. Pravděpodobně mě sledovali drony, nebo tak něco.

 Paparazzi nesměli vstoupit dovnitř, ale mohli stát venku a šmírovat mě a Jasona přes sklo.

„Sakra, to je směšné,“ řekl Jason a vypil zbytek své kávy jedním douškem. Jeho hněv mě překvapil a vynořila se moje potřeba o zachování klidu.

„To je v pořádku. Zkusíme si něco sepsat a pak se můžeme vrátit zpět na ranč.“

„Prostě pojďme pryč,“ řekl Jason a odsunul židli po podlaze, až vydala ostrý skřípavý zvuk. Natáhla jsem se k jeho ruce, abych ho zastavila a dívala se dolů na své prsty.

„Prosím. Líbí se mi tady a jsou tam všude novináři. Pojďme je na okamžik ignorovat a jen si tuhle chvíli užít.“

Těžce polknul a na okamžik zaváhal, než stáhl ruku zpět. „Dobře.“

„Přinesu ti ještě kávu,“ řekla jsem s úsměvem, ve snaze zmírnit napětí.

„Víš co,“ začala Marcy, „můžu zatáhnout přední závěsy. To by jim mělo zablokovat výhled.“ Šla dopředu k černým závěsům, které visely po bocích velkých okem. „Obvykle je používám k blokování odpoledního slunce, ale tohle je perfektní.“

Závěsy byly téměř průsvitné, takže neblokovaly ranní slunce, ale rozhodně to stačilo. Byla jsem si jistá, že i se sebelepšími foťáky neudělají žádnou kvalitní fotku a já se na ně alespoň nemusela dívat.

***

O třicet minut a dva šálky kávy později, jsme Jason a já měli napsaná tři slova: „láska“ a „v lásce“. Takže to asi byla jen dvě slova, protože láska se tam opakovala dvakrát. A dá se „v“ skutečně počítat za slovo? Drahý bože, vůbec nám to nešlo.

Vstala jsem, abych si dolila kafe, i když jsem věděla, že budu ještě nervóznější, jestli si dám ještě nějaký kofein.

„Jak to jde?“ Zeptala se Marcy se zářivým úsměvem.

„No, docela dobře,“ lhala jsem a vrátila jí úsměv.

Chystala jsem se, zdvihnout hrnek, když se ozval zvonek nade dveřmi a já za sebou uslyšela slyšitelný vzdech a pak zaječení. „Ach, můj bože!“