TD - 8. kapitola

Překlad: Marťa

Probudila jsem se druhý den ráno a v telefonu jsem měla fotku upravenou ve photoshopu od Cammie, na které jsme byli já a Jason. Ta malá ďáblice neměla včera čas dojít si koupit večeři, ale vytvářet imaginární fotografii mohla. Podívala jsem se na ní v plném rozlišení HD. Byl na ní Jason, jak stojí na jevišti bez košile, jak mi předtím psala Cammie, a já tam byla přidána dodatečně. Byla jsem předkloněná a olizovala jsem Jasonovu zpocenou hruď, zatímco on dál zpíval. Neměla jsem tušení, kde tuhle mou fotku vzala, ale padalo na mě podezření, že to bylo z jedné naší noci, kdy jsem měla příliš lahví vína.

Po dlouhém zvažování jsem si fotku nechala v telefonu. Jen pro výzkumné účely. Samozřejmě.

Neobtěžovala jsem se Cammie odepisovat, protože bych jí pravděpodobně napsala jen samé náhodné nadávky nebo náznak, kam by si mohla strčit ananas. Místo toho, jsem se protáhla na pohodlné posteli, odhodila přikrývky a nastartovala svůj den.

Věděla jsem, že bude chladno, takže jsem se po sprše zabalila do dalšího svetru, který jsem si sebou přivezla, džínsů a kotníčkových botek na podpatcích. Když jsem sestupovala dolů, zjistila jsem, že je dům opuštěný, s výjimkou vůně čerstvě uvařené kávy. Ta mě lákala, jako droga a přitáhla mě do kuchyně, kde jsem na pultu našla vzkaz od LuAnne.

Udělej si snídani. Vše je ti k dispozici. S láskou LuAnne. PS: Jen ta láhev Baileys, co je v lednici… ta tam zůstane, než se vrátím.

Zasmála jsem se a vrátila vzkaz tam, kde jsem ho našla. Vesmír by rád, abych se při mém prvním šálku kávy opila. To by jen dalo Jasonovi další důvod, proč mě nenávidět. On se bude snažit napsat píseň a já mu budu zvracet na koberec. Nádhera.

V lednici jsem našla mísu čerstvého ovoce a na pultu, pod malou tepelnou lampou, byl talíř se slaninou a klobáskami. Milovala jsem maso stejně, jako jiné holky, ale kdybych každý den, co budu v Montaně, začala slaninou, po návratu do LA bych potřebovala pár XL Derekových tepláků.

Poté, co jsem shromáždila všechny potřebnosti, sedla jsem si ke stolu, u kterého jsme včera s LuAnne večeřely. V ranním světle, byl pohled z oken ještě o něco lepší. Jak jsem snídala, vyhlédla jsem oknem ven a všimla si, že tam vede několik cest, které mířily od hlavního domu až k lesu. Možná, že bych se po obědě mohla vydat na malý výlet.

Možná, bych našla divokého muže, jak kácí stromy nahoře bez a bude potřebovat osvěžit. Samozřejmě bych mu dala doušek vody a navázali bychom konverzaci o tom, jak jsme oba milovníky psů, ale náš životní styl nám nikdy nedovolí, abychom některého vlastnili. Spadli bychom spolu do spadaného listí, kde bychom se pomilovali…

„Ránko, Brooklyn.“

Ach bože, málem jsem se udusila kouskem ovoce, které jsem žvýkala, zatímco jsem fantazírovala. Ale brzy jsem se vzpamatovala a otočila se k Derekovi až ve chvíli, kdy mi obličej nabral normální barvu, místo té jasně červené, kterou jsem měla na tváři před okamžikem. Ten, už si na talíř hromadil jídlo.

„Ahoj, Dereku,“ řekla jsem s uvítacím úsměvem.

Složil se na židli naproti mně s takovým množstvím jídla, že by tím nakrmil malou skupinu hladovějících studentů. Nejspíš všechno spálil při každodenní práci na ranči. Myslím, že proto byl ten kovboj tak fit.

„Vyspala ses dobře?“ Zeptal se a snažil se o zdvořilou konverzaci.

„Jo. Jo. Ta postel, v pokoji pro hosty, je opravdu pohodlná.“

Přikývl: „To je dobře. Nebýval to pokoj pro hosty, ale Jason ho z něj udělal, než jsi přijela. Myslím, že původně ta místnost sloužila k ukládání kytar nebo tak něco.“

„Opravdu?“ Zeptala jsem se.

To vypadalo, že o tom docela přemýšlel. Stačil by mi gauč nebo tak něco. Jsem si jistá, že by byl dostatečně pohodlný.

„Jo, a říkal taky něco o „popové princezně“ a „vyspání se do krásy“,“ odpověděl s úsměvem.

Zasténala jsem. Tolik k dostatku ohleduplnosti.

Derek si mé zlosti musel všimnout, protože změnil téma. „Máš po snídani chvíli vyjít si ven a podívat se na stodolu a ohrady? Můžu ti ukázat naše nové koně a jiná zvířata.“

„Jo. Jo. Tak jo,“ usmála jsem se. Už jsem měla v plánu je sama později zkontrolovat, ale jeho nabídka byla lepší. Nemyslela jsem si, že už bude Jason vzhůru a než začneme psát, nebylo by na škodu, využít Derekovy nabídky.

Poté, co jsem snědla svoje müsli s jogurtem, a Derek zhltnul jídlo, co si naložil (což se dalo přirovnat ke třem malým prasátkům), jsme se vydali ven. Čekala jsem, že mě přivítá rázný chlad, ale po nárazu větru, který se do mě opřel, jsem se musela obejmout rukama.

Můj zatracený svetr byl moc děrovaný, než aby mě udržel v teple, ale byl příliš roztomilý na to, abych se ho zbavila. Derek mě vedl kolem domu, po stěrkové cestě. Zvuky zvířat jsem slyšela už z dálky a napadlo mě, jestli bych je uslyšela i ve svém pokoji, kdybych otevřela okna. Mohla bych se probudit do zvuků koní a slepic. Počkat, co to se mnou je? Já přece nemám ráda přírodu.

„Takže, stodola je tam nahoře napravo. Támhle, máme několik prasat a kuřat,“ řekl a ukázal na první dřevěnou stavbu. „A přímo tam jsou ustájení koně.“

„Oh! Můžeme jít do stáje?“ Zeptala jsem se nedočkavě, abych viděla koně. Jednou, nebo dvakrát jsem na nich jela, jako malá, ale v dospělosti nikdy. Ačkoliv to bylo na mém seznamu. No, byla tam jízda na koni se sexy mužem… a potom, co bychom skončili, bych si osedlala jeho a skutečně se projela na koni. Haha.

„Jasně. Jdeme,“ řekla a položil mi ruku na záda, aby mě nasměroval k budově.

Stáje samotné, byly dvakrát tak větší, než stodola. Masivní dřevěné dveře se odsunovaly do strany. Hned za vchodem se štěrková cesta proměnila v dlážděnou podlahu. Po obou stranách byla řada stání, možná celkem osm. Byla prostorná a otevřená. Přes horní část byly černé mříže, aby bylo možné vidět dovnitř. Všude bylo čisto, ale přesto nebylo možné ignorovat pach koní. Milovala jsem to.

„Už jsem je dneska ráno krmil, ale mám v kanceláři nějaké kostky cukru. Hned jsem zpátky,“ řekl a otočil se a zamířil ke dveřím u vchodu, které vedly, jak jsem předpokládala, do kanceláře. Otočila jsem se zpátky ke stáním a s malými krůčky vpřed jsem doufala, že uvidím nějakého koně. První stání na pravé straně bylo obsazené malým bílým koněm, který strkal nosem do černých tyčí, aby zjistil, kdo vešel dovnitř. Přistoupila jsem opatrně blíž, a držela ruku nahoře, abych zjistila, jestli koně nevyděsím. To se ale začalo tlačit tělem proti dveřím ještě víc, ve snaze dostat se k mé ruce. Zasmála jsem se a pohladila ho po čenichu. Jeho hříva byla hladce vykartáčovaná a byla tak měkká, že jsem tam stála několik minut a hladila ho dál, dokud se nevrátil Derek.

„Omlouvám se, ale nemohl jsem žádný cukr najít. Budu muset nějaký koupit, až pojedu později do města.“

Usmála jsem se a držela ruku na koni. „Bez obav, myslím, že mě má rád i bez kostky cukru.“

Zasmál se. „To je Dotty. Miluje všechny, kdo jí věnují trochu pozornosti. Ačkoliv, neočekávám to samé od Jasona Jr.“

„Ale chlape,“ řekla jsem a náhle se cítíc mimořádněji. Na okamžik jsem si myslela, že je zaříkávač koní.

Derek mě provedl uličkou koní. Představil mi každého z nich a na konci, blízko k zadní stěně, stál černý kůň. Hned jsem věděla, že to byl Jasper, arabský valach, o kterém mi Jason říkal včera. (Alias Jason Jr.). Jeho srst byla hustá, lesklá a černá, jako noc a jeho hříva byla stejně tmavá a zářivá. Stál se vztyčenou hlavou, ale nepohnul se, aby nás pozdravil.

„To je náš nejnovější přírůstek. Dostali jsme ho před několika měsíci a ještě jsem nepřišel na to, jak s ním jednat,“ řekl Derek a opřel se lokty o stání.

„Je nádherný.“

„Jo, to je,“ ozval se stájí hlas. Prudce jsem otočila hlavu a uviděla Jasona, jak stojí u dveří s rukama zastrčenýma do kapes tmavých džínů. Zezadu ho rýsovalo ranní světlo a na okamžik stál bez hnutí, nejistý, co má dělat. Oh, Ježíši. Nemohla jsem se podívat na jeho vzácného koně?

„Dobré ráno, Jasone,“ řekl Derek, odstupujíc od Jasperova stání.

Jason kývl na pozdrav, ale nijak dál nereagoval, když kráčel směrem k nám. Měl na sobě bílé tričko s dlouhými rukávy. Ty měl vyhrnuté nad lokty a jeho temný výraz mířil přímo na mě. Ztěžka jsem polkla, jak jsem čekala, až na mě zjevně začne křičet. Toho rána se mohlo stát téměř cokoliv. Možná jsem ve spánku chrápala a probudila ho. Možná jsem jen špatně dýchla a jemu to vadilo.

„Hledal jsem tě,“ řekl a zastavil se několik kroků přede mnou.

Zamračila jsem se. „Šla jsem se sem podívat po snídani. Derek mi to tu chtěl ukázat,“ vysvětlovala jsem a podívala se na Dereka, aby mi to potvrdil. Ten se díval na Jasona zvláštním pohledem, ale nenabídl mi žádnou podporu. Tak díky.

„Zapomněla jsi, že spolu máme dnes ráno psát?“ Zeptal se s podrážděně svraštělým obočím.

„Ne,“ řekla jsem a postavila se mu čelem. „Hned bych byla zpátky.“

Přikývl, okamžik zíral na Dereka, a pak prošel kolem mě k Jasperovu stání. Dvakrát mlaskl jazykem, kůň zatřásl hřívou a pomalu přistoupil k nám. Jason natáhl ruku a Jasper mu o ní jemně otřel hlavu. Zafrkal a Jason se usmál.

Derek a já jsme tam jen stáli a dívali se na něj. Bylo nezvyklé, takhle Jasona vidět. Co to bylo za koně, že si s Jasonem tolik rozumí a naopak? Oba byli tak dumavé typy, že se k sobě navzájem hodili? Možná to byl důvod, proč mě Jason nenáviděl. Nebyla jsem úplně klidná a rozjímavá.

Po další minutě Jason odstoupil a zamířil k vratům stáje.

„Tak jdeš?“ Zeptal se přes rameno.

Derek a já jsme si vyměnili pobavený pohled, a pak jsem se za Jasonem rozeběhla s podpatky klapajícími po vydlážděné podlaze. Když už jsem byla u něj, pata levé boty mi uvízla mezi dvěma dlažebními kostkami a já upadla a spadla na Jasonova záda. (Dovedete si představit obrázek toho, jak je můj obličej zabořený do jeho zad?)

Jak se naše těla střetla, zabručel, a pak se rychle otočil a ovinul mi ruku kolem ramen, aby mi pomohl udržet balanc.

Jeho tmavé oči byly několik palců od mých a já si vzpomněla na to, co mi včera večer napsala Cammie. Měla naprostou pravdu. Byly to jeho oči, které mě táhly blíž. Byly to jeho oči, které mi způsobily nejprve zástavu dechu, a pak jeho zrychlení. Bylo to, jako bych nahlédla do světa, kam jsem nepatřila, ale chtěla jsem víc. Jen o maličko víc.

„Nemáš jiné boty?“ Zeptal se a postavil mě na nohy.

Byla jsem sedmadvacetiletá žena a Jason měl zvláštní schopnost vzbudit ve mně pocit, že je mi znovu pět. S tvrdým úšklebkem a pohozením svých blond vlasů, jsem kolem něj prošla tak sexy krokem, jak jsem jen na svých vysokých podpatcích dokázala. Nosila jsem je každý den, a kdybych mohla, spala bych v nich. Slyšela jsem, jak se Derek na druhém konci stáje směje, ale Jason neřekl ani slovo, když se se mnou vracel zpátky do domu.

Seděl naproti mně, takže jsme byli oddělení stolkem. Byl to chytrý tah, vzhledem k tomu, kolik mezi námi bylo napětí. Odhodil tužku a papíry na stolek a upravil si kytaru na klíně. Pak ke mně konečně s prázdným pohledem vzhlédl.

„Ty sis, ani do jednoho ze svých dvanácti kufrů, nezabalila jediné pero?“ Zeptal se s vyklenutým obočím.

„Ano,“ odpověděla jsem. „Ale nepotřebuji ho.“

Ušklíbl se. „Jak to?“

„Mám dobrou paměť.“

Zavrčel a sáhl pro pero a blok na psaní. Ve vzduchu mezi námi viselo ticho, a pak se podíval zpátky na mě.

„Takže předpokládám, že chceš, abychom napsali milostnou píseň.“

Vyštěkla jsem smíchy, protože myšlenka toho, že budu psát milostnou píseň s Jasonem, vypadala, jako nejzábavnější nápad na světě.

„Přesně moje myšlenka,“ odpověděl a ťukal perem o papír.

„Mohli bychom napsat rozchodovou píseň?“ Navrhla jsem.

Přikývl s pohledem upřeným na verandu. „To by mohlo fungovat.“

„Vážně jsme se na něčem shodli?“ Vtipkovala jsem a snažila se o zlepšení nálady.

Jason neodpověděl. Zvedl kytaru a nepřítomně brnkal na struny. Okamžitě jsem pocítila bodnutí závisti. Posledních deset let jsem brala kytarové lekce, a byla jsem dobrá. Dost dobrá na hraní na jevišti. Ale Jason byl přirozený. Prsty mu tancovaly po kytarových strunách, jako by se pro to narodily.

„Dobře, pojďme prostě začít házet nějaké nápady, jak bychom chtěli, aby ta píseň zněla,“ navrhla jsem.

Nakrčil obočí a prsty stále vybrnkával na kytaru. „Takhle obvykle nepíšu.“

Pevně jsem se usmála. „No, budeme muset dělat kompromisy.“

„To zní dobře. Můžeš jít do jiné místnosti a mluvit k sobě a já zatím napíšu skladbu sám,“ řekl se sebejistým úšklebkem. Oh, on si o sobě prostě myslí, že je hrozně vtipný.

„Pojďme napsat píseň o muži, který je arogantní debil,“ řekla jsem. Zavrtěl hlavou se samolibým, nevšímavým pohledem.

Ozvalo se zaklepání na dveře z verandy, a o okamžik později vstoupila LuAnne, ve svém standardním, konzervativním oblečení. Vlasy měla vlnité a upravené, jako by na Jihu pořádala večírek, ale slušelo jí to. V rukou držela vyleštěný stříbrný podnos s čajem a rafinovaně uspořádaným občerstvením na porcelánovém talíři.

„Jak jde psaní?“ Zeptala se s úsměvem, když se podívala z jednoho na druhého. Její úsměv znejistěl, když viděla naše naštvané tváře.

„Opravdu dobře,“ lhala jsem a natáhla se pro sklenici vody.

„Skvěle,“ řekl Jason.

LuAnne zvedla obočí. „Opravdu? A jak jste daleko?“

Jason zavrčel, ale já se na LuAnne usmála. „Bude to balada, ale většinu songu budu psát já, protože Jason nemá srdce.“

LuAnne se zasmála a zavrtěla hlavou. „Ještě, že máte měsíc na to, abyste tu píseň napsali, ne?“

„Mhm,“ zamumlala jsem, když jsem se napila vody.

„Za to díky, Lu,“ řekl Jason a natáhl se pro plátek jablka.

„Samozřejmě,“ řekla a pohladila ho po rameni. „Uvidíme se u později u večeře, vy dva,“ řekla a zamířila zpátky ke dveřím.

Když byly pevně zavřené, a věděla jsem, že je LuAnne z doslechu, podívala jsem se na Jasona. „Jeden měsíc je dost času na to, abychom to zvládli,“ řekl a otočil se zpět ke své kytaře. „Samozřejmě, pokud mě nechceš nechat pracovat samotného, to by mohlo být za týden hotovo.“

Dramaticky jsem protočila oči. „Má tvá domýšlivost nějaký vypínač nebo je vždy nastavená na nejvyšší stupeň?“

„Myslím, že jsi mě prokoukla, co?“ Zeptal se, když se mu náhle zastavily prsty.

Polkla jsem odpověď s pocitem, že bych mohla naši hru vyhrotit příliš daleko.

Když jsem neodpověděla, vstal a zamířil ke dveřím, opouštějíc jídlo, pití i jeho blok.

„Pro dnešek to stačilo,“ řekl, aniž by se obtěžoval na mě podívat, než vyšel ven a zabouchl za sebou dveřmi.

Zaraženě jsem seděla, a přemítala si v hlavě průběh několika posledních minut. Jediné, na co jsem přišla, byla skutečnost, že já a Jason jsme byli časovaná bomba, která vybuchuje pořád znovu a znovu. S povzdechem jsem vstala, když v ten okamžik ozářilo ranní světlo černé klikyháky na Jasonově bloku. I když jsem věděla, že bych neměla, podívala jsem se na něj.

Jeho rukopis byl hrozný a rušil naškrábaný text, ale bylo to poprvé, co jsem nahlédla do jeho procesu psaní:

Nikdy se jí nelíbilo, jak jsem se snažil, aby se usmála

Ale řekl jsem si, že se budu snažit více

Nikdy se jí nelíbilo, jak píšu mou hudbu, můj styl, mou prózu

Ale řekl jsem si, že všechno změním a přepíšu

Myslel jsem, že to všechno spraví, ale pak odešla

Řekla mi to

Naučila mě všechno, co jsem potřeboval říct

Ale přesto se tyto vrstvy začaly třepit a loupat

Četla jsem si text pořád dokola a snažila se rozluštit, před jakou dobou už ho napsal. Na papíře byly viditelné skvrny od kávy a některé řádky, psané tužkou, byly úplně smazané. Bylo lákavé vytrhnout stránku a odejít s ní do svého pokoje, kde bych mohla pokračovat v průzkumu, ale ve chvíli kdy jsem se sklonila, abych blok zvedla, jsem na chodbě uslyšela dole na štěrku kroky a uskočila jsem dozadu ze strachu, aby mě nepřistihl. Po chvíli, kdy jsem zadržovala dech, jsem se rozhodla vzít tác s jídlem zpět, ale nechala jsem tam sešit.

I kdyby to byla jen první strana, tyto texty byly hodně osobní. Takové, které se mnou Jason pravděpodobně nezamýšlel.

LuAnne mi poděkovala za tác, který jsem přinesla do kuchyně a já jsem strávila celý zbytek odpoledne ležením na své posteli a rozebírající v hlavě jeho slova, ve snaze je rozluštit.

Chtěla jsem vědět, o kom ten text byl – jestli to bylo skutečné nebo fikce.