TD - 19. kapitola

Překlad: Marťa

Na sobotu ráno, dva týdny poté, co jsem poprvé přijela do Montany, byla naplánovaná návštěva Cammie a já nedokázala ztlumit své nadšení. Červené boty jsem doplnila otrhanými šortkami a bílou halenkou a ještě jsem přidala červenou rtěnku. Oblečení, plus fakt, že jsem si během pobytu v Montaně nedělala nic s vlasy, způsobilo, že jsem vypadala, jako pravá countryová zpěvačka. Jak jsem tak stála u letiště, moje tmavě blonďaté kadeře trčely všemi směry, ale bylo mi to jedno. K čertu s vámi, paparazziové.

„Jestli se pokusíte přiblížit o jediný krok, zavolám letištní ochranku,“ varovalHank skupinu fotografů, stojící na druhé straně ulice. Jako hejno vystrašených holubů všichni o několik kroků ustoupili.

Věnovala jsem mu malý úsměv, ale on samozřejmě jen krátce přikývl, jako by říkal: „Je to součást mé práce, madam.“ Vážně, jednoho dne Hankovi dohodím ženu, která miluje silné a tiché tipy, jako je on.

Zasmála jsem se a přemýšlela o tom, jak strašně trapná ta konverzace u večeře bude. Automatické dveře do letištní haly se se svištěním otevřely, aby vypustily další skupinu cestujících z různých zemí. Někteří z nich nastoupí do taxíků, někteří obejmou své milované. Dívala jsem se na jeden pár, který se sešel – on měl na sobě armádní uniformu a dívka plakala. Po tvářích jí stékaly velké, upřímné slzy. Přesně o takovém okamžiku bych mohla napsat píseň. Na shledání vojáka se svými blízkými byla vždy radost se dívat.

„Ahoj! Země volá Brooklyn!“ Vyštěkl hlas přede mnou.

Když jsem odvrátila oči od šťastného páru, zjistila jsem, že přede mnou stojí moje sestra, zářící jako sluneční paprsek na zatažené obloze. Měla na sobě bílé tenisky, úzké džíny a značkovou halenku. Samozřejmě, že jsem toho návrháře neznala, protože v sedmadvaceti jsem byla, v porovnání s ní, stará.

Uvolnila si dlouhé, tmavě hnědé vlasy z volného drdolu a její úsměv se prakticky dotýkal koutků jejích světle hnědých očí.

„Cammie!“ Vyjekla jsem a jedním skokem jsem kolem ní obalila ruce.

Potom jsem jí otočila asi padesátkrát dokola, než začala protestovat.

„Ach můj Bože, pozvracím ti boty!“

„NE!“ Zařvala jsem, pustila jí a ustoupila. Nikdo se nedotkne mých červených kovbojských bot.

„Jsem tak nadšená!“ Řekla a rozhlédla se kolem sebe na montanskou přírodu, na kterou byl kolem letiště velký výhled.

 Dva týdny bez mé sestry byly mnohem těžší, než jsem si myslela, že mohou být. I když jsme si volaly, a každý den si textovaly, přesto mi chyběla.

„Dámy, co plánujete v Montaně dělat?“ Zakřičel jeden paparazzi.

Hank na muže prakticky zavrčel. Obvykle, když promluví jeden, zbytek davu se přidá, takže Hank přikročil blíž a nechal mě a Cammie nasednout do auta, které na nás čekalo u chodníku.

Jakmile jsme byly schované za tónovanými skly, opřela jsem se do sedačky a podívala se na Cammie.

Poté, co naši rodiče zemřeli, bylo snadné sklouznout do mateřské role, ale vždycky jsem se snažila udržet s Cammie hlavně sesterský vztah. Vidět jí v autě, jako dospělou (protože to ona byla) mě naplnilo hrdým mateřským pocitem, i když jsem neudělala nic, čím bych k jejímu úspěchu přispěla. Cammie byla inteligentní a cílevědomá. Vždycky dokázala vyniknout ve všem, co si zamanula a to jsem na ní obdivovala.

„Chystáš se na mě takhle dívat celou cestu? Protože pokud ano, vytáhnu svůj iPad a budu tě ignorovat,“ pohrozila mi s pousmáním.

Zavrtěla jsem hlavou, zhluboka se nadechla a snažila se potlačit emoce, které mnou cloumaly. Cammie potřebovala, abych se chovala normálně, ne jako ubrečený blázen.

„Už víš, co bys chtěla dělat v Big Timber?“ Zeptala jsem se a vytáhla svůj telefon.

Měla jsem tam mnoho emailů a zpráv od lidí z hudební branže, ale od Jasona samozřejmě nic. Byla jsem s ním včera večer, abychom vyzkoušeli starožitný nábytek a pokoušeli jsme se přitom být tak tiše, jak jen to bylo možné. (Zjistila jsem, že proutí je na holé kůži docela bolestivé. Řekněme, že otisky proutí na zadku mizí podstatně déle, než byste si mysleli.) Nebyl vzhůru, když jsem odcházela, abych vyzvedla Cammie a ani za nic jsem si nepamatovala, jestli jsem mu řekla, že Cammie přijede na víkend.

„Hm, mají tady suši restauraci? Zabíjela bych pro pikantního tuňáka,“ odpověděla.

Ostře jsem se na ní podívala. „Uvědomuješ si, jak daleko jsme od oceánu, ne?“

Cammie se usmála. „Dobře, fajn. Tak si dám tři kopečky pěkně stavěného montanského kovboje, prosím.“

V mysli mi probleskl Derekův úsměv, a pak jsem pomyslela na to, že Cammie je mu celkově blíž, než já. Skvělééé.

„Popravdě, jeden takový existuje a pracuje pro Jasona. Ani vlastně nevím, co všechno dělá. Myslím, že pomáhá se zvířaty a tak.“

„Hm,“ ušklíbla se Cammie. „Myslím, že tě Jason hodně zaměstnává.“

Oči se mi rozšířily strachy. Neřekla jsem jí o své skutečné dohodě s Jasonem. Nebylo to vědomé rozhodnutí. Jen jsem se rozhodla ponechat tu situaci blížke svému srdci. Možná proto, že jsem sama nevěděla, co se děje. Nebo možná proto, že jsem nechtěla slyšet její názor. Ať tak či onak, bylo to mé malé tajemství.

Mé mlčení jí pobídlo, aby pokračovala. „Víš, se psaním písně,“ objasnila s podezřívavým pohledem.

„No jo. To. Vlastně nám to docela jde. Myslím, že budeme za pár dní hotoví.“

Cammie zatleskala. „To je skvělé! To znamená, že můžeš přijet dřív domů. V LA je bez tebe hrozná nuda. Šla jsem ven s pár lidmi z ateliéru a jediná věc, o které chtěli mluvit, byla architektura. Jestli ještě jednou uslyším jedinou diskuzi na téma modernismus versus klasicismus, bodnu někoho Dórským sloupem.“ Předstírala zvracení a já se zasmála.

„No, já ti zaručuju, že jestli znovu řekneš „dórský“ v mé přítomnosti, pozvracím se a okamžitě usnu.“

Cammie se usmála. „Perfektní.“

„Dokončila jsi své projekty?“

Přikývla a opřela se hlavou o opěrku. „Odevzdala jsem je přede dvěma dny, včera jsem vyklidila svůj ateliér a teď jsem tady. Konečně jsem hotová!“

„Takže jediné, co zbývá, je tvoje promoce příští víkend?“

Zeptala jsem se ve snaze si to zapamatovat.

„Ano, a potom musím začít hledat zaměstnání.“

Otevřela jsem pusu, abych se jí zeptala na Graysona, ale pak jsem se zarazila. Už jsem v téhle situaci udělala dost. Pokud mu nechtěla volat a on nechtěl zavolat jí, není nic, co bych s tím mohla dělat. Cammie si rozjede svou vlastní kariéru.

Po zbytek cesty autem zpět do Big Timber, jsme probraly, co všechno o víkendu podnikneme. Většina se týkala toho, že na sobě budeme mít pyžama a budeme se cpát jídlem, ale já věděla, že než víkend skončí, určitě nastanou nějaké problémy.

***

Na Jasonův ranč jsme přijeli v době oběda, ale LuAnne byla jediný člověk, který nás přivítal u dveří.

„Pane Bože! Vy dvě byste mohly být dvojčata, nebýt těch očí a vlasů. Obě vypadáte, jako sněhové vločky spadlé ze stejného mraku,“ řekla s rukama přitisknutýma k puse.

Oh, LuAnne. Její pohled kmital mezi námi sem a tam skoro minutu, než si uvědomila, že nám blokuje cestu do domu. „Ach! Pojďte, pojďte dál. Mám pro vás připravené sendviče.“

Uvedla nás dovnitř a já si všimla, jak se Cammie rozhlíží po ranči.

„To je opravdu cool. Myslím, že jsem čekala něco spíš chatu v lese nebo tak něco,“ řekla. Pravděpodobně obdivovala místní architekturu mnohem víc, než chtěla.

Vydaly jsme se spolu do kuchyně a posadily se ke stolu s LuAnne. Když jsme se pustily do jejích sendvičů s kuřecím salátem, vysvětlila nám, že chlapci odjeli do města pro nějaké dřevo na opravu stodoly.

Jen pomyšlení na Jasona mě přimělo zkřížit nohy. Proč byla představa muže, pracujícího se dřevem, tolik sexy?“

„Slyšela jsi mě, Brook?“ Zeptala se Cammie a štípla mě do ruky.

Ucukla jsem a vyjekla. „Au, to bolí!“

„Promiň, ale LuAnne se ptá, jestli bys mi nechtěla ukázat stáje a ty jsi byla duchem v Lalalandu.“

Nebyla jsem v Lalalandu. Byla jsem v Jasonlandu.

„Jasně, nech mě dojíst ten sendvič a půjdeme.“

Ve skutečnosti jsem potřebovala zchladit svou touhu a přestat si Jasona představovat v kompromitujících polohách nebo klečícího přede mnou na kolenou.

Vzduch se ohřál, když jsme se konečně vydaly na inspekci stodoly a stájí. Usmála jsem se, při pohledu na své červené boty a ty stejné, kterými jsem po obědě obdarovala Cammie. Věděla jsem, že nebude mít žádnou obuv, vhodnou pro chození po ranči, takže jsem botky vyzvedla u Paula už během předchozího týdne.

„Cítím se, jako severozápadní verze Dorotky,“ řekla, když klepla patami do sebe, jakoby na sobě měla rubínově červené střevíčky.

Zavrtěla jsem hlavou a táhla jí po cestě, která vedla za dům. Protože jsem si nebyla jistá, kde budou kluci stodolu opravovat, rozhodla jsem se jí obejít a ukázat jí rovnou stáje. Dotty se už beztak nemohla dočkat, až nám v kapsách vyčenichá kostky cukru.

„Kolik koní tady mají?“ Zeptala se Cammie, když jsem se naklonila dovnitř a otevřela těžká vrata.

„Pět. Dvě klisny a tři hřebce. Dotty je první napravo,“ řekla jsem a ukázala tím směrem, jakmile jsme vstoupily dovnitř. Odpočívala na seně, ale v okamžiku, kdy nás spatřila jít dovnitř, se k nám za klapotu kopytpřiblížila a pozdravilaměkkým frkáním.

„Ta je tak pěkná! Chci jí dát všechny kostky,“ řekla Cammie a už natahovala ruku dopředu. Do tří sekund byly všechny kostky pryč.

„Cammie, nemůžeš jí dávat všechny najednou,“ zasmála jsem se a poplácala Dotty po krku.

„Možná, by tě měla radši, kdybys nebyla tak lakomá,“ protestovala Cammie. „Neboj se, Dotty, já tě nedám.“

„Haló, jste ve stáji?“ Zavolal z venku hluboký hlas. Když jsme se Cammie a já otočily k vratům, vcházel dovnitř, s úsměvem na tváři, zpocený Derek.

Podle jeho překvapeně zdviženého obočí ho Cammie příjemně překvapila. Jo, jo, kovboji, je docela štramanda.

„Ahoj,“ řekl a očistil si ruce do hadru, který měl v zadní kapse. „Jsem Derek.“

Cammie přijala jeho nataženou dlaň. „Ráda tě poznávám. Jsem CameronHeartová.“

Derek se na mě podíval. „Tvá mladší sestra! Neuvědomil jsem si, že přijedeš na návštěvu.“ Záblesk neplechy v jeho očích nebylo možné přehlédnout.

Kroky za ním mě upozornily na to, když dovnitř vešel Jason. Aniž bych chtěla, okamžitě si pro sebe ukradl veškerou mou pozornost. Vlhké vlasy měl sčesané z očí, pravděpodobně, aby mu do nich nestékal pot, jako to bylo v případě jeho krku a hrudníku. Rukávy flanelové košile měl vyhrnuté nad lokty a několik knoflíků od krku měl rozepnutých. Na nohách měl pár tmavě hnědých, kožených pracovních bot a vybledlé džíny. Do prdele. Pan Nepřístupný muzikant vypadal chutně.

Stejně, jako u všech ostatních, směřoval Jasonůvpohled na nás dvě, sem a tam, dokud se konečně nezastavil u mě. Na tváři se mu objevil pomalý úsměv, když ke mně přistupoval, ale zastavil se dřív, než ke mně došel. Nečekala jsem, že by mě vzal do náručí nebo mě políbil. Nikdy se mě nedotkl, když byl někdo s námi. Další nevyřčené pravidlo. Ale i tak mě bolelo vědomí, že vypadáme jen, jako dva lidé, co se zrovna potkali. Musela jsem předstírat, že jsem to nechtěla řešit a že nevím, jak pod tou flanelovou košilí vypadá.

„Vypadáš stejně, jako v televizi,“ řekla Cammie při pohledu na Jasona. Většinou se v přítomnosti celebrit takhle nechovala. V LA na ní bylo dost osobností, na které si musela zvykat, ale Jason Monroe byl zřejmě jiný případ. Pusu měla od ucha k uchu a celá zářila.

Vypadala naprosto úžasně a poprvé v životě jsem chtěla svou sestru strčit do Dottyiných bobků. Páni. Nejsem nějak teritoriální?

Jason udělal krok vpřed, aby Cammie potřásl rukou a já se dívala, jak se jejich ruce dotýkají a přemýšlela, co je se mnou sakra špatně.