TD - 15. kapitola

Překlad: Marťa

Kdybych vám měla dát jednu radu, byla by to tato: nikdy nechoďte do stájí v botách s vysokými podpatky. Nechte své Prady v LA.

Druhý den ráno jsem to zjistila, když jsem šla ke stodole s hrnkem kávy v ruce. Ranní vzduch byl chladný, ale měla jsem na sobě vlněný svetr, který mě udržel v teple. Po štěrkové cestě jsem šla v podpatcích trochu vratce, ale v pohodě jsem se dostala až k vratům do stáje, aniž bych si vyvrknula kotník.

Neviděla jsem Dotty od té doby, kdy jsem odjela do města, takže jsem se nemohla dočkat, až ji navštívím a dám jí kostkový cukr, který jsem v kapse propašovala z kuchyně.

Odložila jsem si hrnek s kávou, abych mohla k otevření vrat použít obě ruce a skoro všechnu svou tělesnou hmotnost.

„Uf,“ vydechla jsem, jakmile jsem je otevřela dost na to, abych se mohla protáhnout dovnitř.

Do stájí pronikalo přirozené světlo z oken na střeše, takže jsem se neobtěžovala rozsvěcením. Nechtěla jsem rušit koně, kteří stále ještě spali. Stejně jako minule, jsem nejdřív ucítila tu vůni. Nebyla příliš silná, jen takové připomenutí, že jsem ve stájích a ne v pětihvězdičkovém hotelu, ale pak jsem v jejím stání uviděla Dotty, která jakoby na mě celou noc čekala.

Usmála jsem se a vykročila pomalu vpřed, a abych ji na sebe nechala zvyknout, než k ní přijdu, nabídla jsem jí k očichání ruku. Otřela se mi čenichem o dlaň. Vystrčila hlavu a krk nad dřevěná vrátka, aby mi mohla očichat vlasy.

„Dotty, ty dnes vypadáš skvěle. Vsadím se, že z tebe hřebci blázní,“ řekla jsem jí, jak jsem jí hladila po hlavě a krku.

Začenichala kolem mé kávy a pak sklonila hlavu níž, aby se pokusila dostat do mé kapsy.

Zasmála jsem se a vytáhla kostky cukru, kterými jsem jí postupně nakrmila. Mohla jsem tam zůstat klidně celý den a psát vedle jejího stání, ale za třicet minut jsem měla mít přes Skype hovor se svým agentem a pochybovala jsem, že Jasonův kůň by byl dobrý v chytání internetového signálu.

„Ještě za tebou přijdu,“ slíbila jsem jí a hladila jí po krku tak dlouho, než začala frkat nozdrami. Když jsem vyšla před stáje, dávala jsem pozor, abych za sebou správně zavřela vrata, a když jsem se otočila k domu, podpatek se mi zachytil o kámen na cestě a já se horní částí těla zřítila k zemi. Nejhůř to odnesl obličej.

Do vlasů a na košili jsem si vylila horkou kávu, ale žádný strach, bahno jsem měla jen v puse, vlasech, očích, nose a uších. Nic důležitého. Jo, a moje botky od Prady, které mě stály víc, než kolik jsem si vydělala při studiích za měsíc? Byly nekompromisně zničené.

Kolébavou chůzí jsem se dobelhala zpět do kuchyně a potkala přitom všechny tři, kteří tam bydleli. Derek právě vycházel ven ze dveří, LuAnne domývala ve dřezu nádobí a Jason seděl u stolu a snažil se, aby se nerozesmál.

Když jsem promluvila, můj hlas byl děsivě klidný, ale sama jsem slyšela ve svém hlase prskat vysoké napětí.

„LuAnne, mohla bych si půjčit auto, abych mohla zajet do města, až ze sebe smyju to bahno a to, co páchne, jako hovno?“

Můj Skypeový hovor s agentem bude muset počkat.

„Ach bože, Brook. Jak se ti to podařilo? Den právě začal.“

Zavrtěla jsem hlavou a vzala si ručník, který mi nabízela. Předstírala jsem, že ta věc na mém obličeji, je jenom bahno. Předstírala jsem, že jakmile si to setřu, moje pokožka bude bezchybná.

„Myslím, že to má něco společného s těmi botami, co má na nohách,“ řekl Jason od stolu. Jeho tón byl na můj vkus příliš lehký a šťastný, takže když jsem si znovu otřela ručníkem tvář, dala jsem si dostatečně záležet, aby viděl můj vztyčený prostředníček. Jeho smích mi napověděl, že si toho gesta byl více, než vědom.

***

O třicet tři minut později jsem vystoupila před „Callahanovým smíšeným zbožím“, v centru Big Timber. Parkoviště bylo úplně prázdné, až na starý, zaprášený pickup. Obchod sám o sobě vypadal staře, ale bíle natřená fasáda vypadala nově a velký vývěsní štít sebou ve větru kýval sem a tam. Byl na něm vyobrazený pár kovbojských bot s nápisem „Callahan“ psaný bílým kaligrafickým písmem. Věřila jsem, že tam najdu vše, co potřebuji.

Když jsem otevřela dveře, ozval se zvonek a naproti mně stál za pultem muž, který vypadal, jako grizzly. A jakoby to nestačilo, zíral na mě svýma černýma očima.

„Co pro vás můžu udělat?“ Zeptal se hlasem o oktávu nižším, než jsem vůbec pokládala za možné. Tento muž byl medvěd v lidské podobě. Bílé vousy mu vysely až pod bradu a mě napadlo, jestli tam není někdo jiný, kdo by mi pomohl najít pár bot. Ten chlápek vypadal, jako by si mě chtěl dát k obědu.

„Dobrý den, já ehm… potřebuju boty,“ řekla jsem. Očima jsem si prohlížela zboží, než jsem se na něj ohlédla.

Dvě sekundy neřekl ani slovo, ale pak se naklonil dopředu, odrazil se od proskleného pultu a obešel ho. „Pak jste na správném místě.“

Ach bože, opět se o slovo přihlásila moje bujná představivost. Ten muž vypadal, jakoby mě chtěl zabít, vycpat mé tělo a vystavit si ho vedle ostatků veverky. Neuklidnilo mě, že na pultu jsou vystavené rovnou čtyři. Jedna z nich měla na hlavě cylindr.

„Vsadím se, že máte velikost sedm a půl,“ řekl s pohledem na moje nohy, obuté do jediného páru tenisek, které jsem si s sebou přivezla. Nosila jsem je ven, ale po tom debaklu bahna na mém obličeji jsem si nechtěla zničit další pár.

„Ano, to je přesně moje velikost,“ zalapala jsem po dechu. „Jak to víte?“

„Není to poprvé, co chce někdo boty, zlato.“

Nažhavte telefony. Jestli mě tohle mužské monstrum nazvalo „zlatem“, neměla bych zavolat své kadeřnici v LA? Zúžila jsem na něj oči, ale on se díval na stojany s botami, které visely na zdi.

„Zkuste tyhle. Vypadají dobře téměř s čímkoliv, a i když já osobně jsem fanoušek kozaček a krátkých sukní, jsem si jistý, že budou slušet i vám.“

Nedokázala jsem jeho slova zpracovat. Vykazoval známky chování, kterým se pyšní homosexuálové, ale no ták. Z tohoto chlapa křičelo hetero. Mám na mysli to, že na sobě měl košili, potištěnou maskáčovým vzorem. Panebože, zpod košile mu pokukovala spona na opasku od Hermése. Měl na sobě maskáče, protože to bylo módní, ne proto, že žil na venkově.

„Chystáš se vyzkoušet ty boty nebo mi budeš zírat pod opasek, jako bys chtěla vědět, jakou velikost mám já?“ Zeptal se, našpulil rty a naklonil hlavu.

„Jsi ten nejzajímavější člověk, jakého jsem kdy potkala,“ vyhrkla jsem, když jsem si od něj brala červené kovbojské boty.

Zasmál se a pokrčil rameny. „Nesuď knihu podle obalu. Přestěhoval jsem se do Montany, abych si otevřel elegantní ubytování se snídaní, ale moc lidí sem necestuje. Takže mám jen obchod.“

O hodinu později sejm vyšla z Callahanova smíšeného zboží s novým párem červených kovbojských bot, s novými džínovými šortkami a kouřící kávou od Paula. Ano, to bylo jméno medvědího muže, Paulo.

***

O několik hodin později, poté, co jsem se vrátila z města, jsem šla do Jasonova pokoje a na sobě jsem měla nové šortky a boty. Kytaru jsem držela v pravé ruce, takže když jsem zaklepala levačkou, přitiskla jsem ucho na dveře, abych zjistila, jestli je uvnitř.

„Pojď dál,“ zavolal.

Zatlačila jsem do dveří a vstoupila dovnitř, očekávajíc, že ho najdu na stejném místě na gauči, ale on právě sundával ze stojanu černého akustického Gibsona. Když se otočil a přejel očima po mém novém outfitu, na vteřinu se zarazil a já se snažila zakrýt svůj vlastní úsměv, když se jeho pohled zastavil u mých holých nohou.

„Vypadáš, jako mladá Nancy Sinatrová,“ zavtipkoval, přičemž si mě prohlížel hezky pomalu. Poprvé, byl jeho zájem jasně vidět. Bylo mu to vidět ve tváři a z toho, jak se zhluboka nadechoval a nevědomky si okusoval rty. Možná tam byla znamení už od začátku, ale já byla příliš rozptýlená utajením svého vlastního zájmu o něj.

„Spíš, jako Jessica Simpson. Ale díky.“

Posadila jsem se do křesla a čekala, až si sedne na své místo na pohovce. Už si ostříhal ty dlouhé vousy ze včerejška, ale zůstalo mu krátké strniště. Jeho černé triko s dlouhými rukávy měl rozepnuté od krku. Mohla jsem tak vidět větší část linie jeho krku a hrudníku, než kdy předtím.

Když se posadil, odkašlal si, položil si na klín kytaru a zkřížil bosé nohy v kotnících.

V takové situaci už jsme dřív byli, ale dnes se napětí mezi námi vrátilo a vzduch kolem nás zhoustl. Vytáhl si tužku, kterou měl za uchem a naklonil se nad prázdnou stránku poznámkového bloku, které ležel mezi námi.

Čas vrátit se k psaní.

Beze slova jsme začali hrát úvodní tóny, které jsme napsali včera, ale s žádnými slovy. Cítila jsem, jak se chystají prorazit, ale nebyla jsem zvyklá na nervozitu, která mi je zatlačila zpět do krku. Psala jsem sama. Vždycky. Nikdy jsem si nemusela dělat starosti, že si o nich někdo myslí, že jsou hloupé, protože v době, kdy jsem je někomu ukázala, byly perfektní. Možná to byl důvod, proč ani jeden z nás nepromluvil.

Stále jsme brnkali, hráli dál a dál. Tiší, obklopení jen zvuky našich kytar. Pořád jsem si všímala Jasonova pohledu, který těkal na mé nohy… ruce… krk. Zaměřoval se na mě jen na krátký okamžik, a jakmile jsem vzhlédla, odvrátil pohled. Ale cítila jsem, jak se napětí v jeho těle hromadí. Všímala jsem si každého jeho nádechu a stoupající touhy ve svém těle, která rostla s každým pohledem, který na mě upřel.

„Obvykle nemívám spisovatelský blok,“ promluvil Jason o několik minut později poté, co si odkašlal.

Přikývla jsem a dívala se na hmatník své kytary. „Já taky ne.“

„Napadá tě, jak to vyřešit?“ Zeptal se.

Chvíli jsem přemýšlela. „Mohli bychom říct několik prvních věcí, které nás napadnou, bez ohledu na to, jak budou hloupé.“

Přikývl, ale neodpověděl.

„Mohli bychom začít s jedním slovem a zkusit se od něj odrazit.“

Stále žádná odpověď.

„Nebo můžeme mít prostě sex,“ dodala jsem, jen abych se ujistila, že poslouchá. Jeho kytarové struny vydaly ostrý zvuk, než přestal hrát.

Když jsem se na něj podívala, upíral své tmavé oči přímo na mě. Ne na moji kytaru, ne na okno za mnou… zíral na moji tvář, jakoby se snažil číst mezi řádky. Nikdy jsem nebyla ten, kdo flirtuje a jakmile ta slova vyšla z mých úst, dumala jsem o tom, proč o něčem takovém žertuji. Jason a já jsme dost blízko k tomu, pochopit humor toho druhého. I když, vlastně jsem si nebyla jistá, že Jason nějaký humor vůbec má.

„Líbí se mi ten nápad,“ řekl a nechal úsměv rozvlnit jeho krásné rty. Ztěžka jsem polkla.

Tak to byla ta poslední věc, kterou jsem očekávala, že řekne.

Pak pokračoval: „Očividně jsme ze sebe pořád nervózní. Ty se bojíš zpívat, i když vidím, jak se v tobě vaří slova.“

Co se to pro všechno na světě děje? Vážně spolu právě teď mluvíme o sexu? Očima jsem zůstala přilepená na svých prstech, kterými jsem klouzala po kytarových strunách. Nedívej se na něj. Nedívej se na něj.

„Takže je to čistě obchodní záležitost,“ navrhla jsem a snažila se vymyslet případné výmluvy, jak ho dostat do postele. Klidně bych to svedla na světový mír, pokud by to bylo to, co chce slyšet. Pokud by to byla pravda, měla bych orgasmus kvůli světovému míru, tak ušlechtilá jsem.

„Můžeš se na to dívat i takhle,“ odpověděl, když si třel strniště.

„Takže bychom měli sex… tady a teď?“ Zeptala jsem se s pohledem upřeným do jeho očí.

Olízl si spodní ret, blýsknul na mě sebevědomým úsměvem a pak…

…to začalo.