TD - 14. kapitola

Překlad: Marťa

V mozku se mi zabydlela malá cizí civilizace za jediným účelem, způsobit mi bolest. Spousty a spousty bolesti.

„Brooklyn, budeš muset vstávat. Za hodinu máme schůzku se lidmi od parfumérky.“ I když Summer, sklánějící se nad mou postelí, šeptala, ti malí parchanti se divoce bouřili.

„Jestli do dvou vteřin nevypadneš, rozkopu ti obličej,“ řekla jsem, aniž bych pohnula rty.

Zasmála se, vycouvala a praštila s dveřmi tak hlasitě, jak to jen šlo. „Dávám ti další dvě minuty, ale ani o minutu víc! Taky chci zvýšení platu a prémie!“ Zařvala Summer proti dveřím. Odpověděla jsem jí tím, že jsem svou patou kopla do dveří.

Technicky mi dala dvě minuty, ale pořád jsem jí slyšela na druhé straně dveří, jak s někým telefonuje. Možná, že mě chtějí z hotelu vyhodit za můj včerejší break-dancetaneček, který jsem předvedla ve dvě ráno v hale.

„Jo, je v pořádku.“ Odmlčela se.

„Ne, odešly jsme brzy, aby se mohla vyspat.“ Další ticho.

„Jo, její bodyguard, Hank, byl s námi.“

S kým to mluví?

„Dobře, ahoj.“

„Kdo to by?“ Zařvala jsem přes dveře.

„Prezident.“

„Kecáš.“

„Máš pravdu, byl to KanyeWest. Teď vstávej.“

Chtěla jsem jí přinutit, aby mi řekla, kdo byl na telefonu, ale neměla jsem v mozku žádný manévrovací prostor. Ve chvíli, kdy jsem se posadila, mozek mi přepnul do režimu potlačení zvracení. Táhla jsem se do koupelny, jako malý, křehký hrbáč, a pak jsem dělala všechno, abych se na sebe nepodívala do zrcadla. Stačil mi ten odér, který jsem cítila. Očichala jsem si tričko v podpaží, a i když nevonělo po růžích, vonělo to po něčem jiném. Pak jsem si z tváře odhrnula pramen vlasů a ucítila ji. Sójovou omáčku. Když jsem se podívala do zrcadla, uviděla jsem něco, co vypadalo jako čtvrt láhve sójovky, kterou jsem měla napatlanou ve vlasech… což znamenalo, že jsem s ní už odcházela z restaurace a šla takhle do klubu. Proč bych si na sebe patlala sójovku?

Summer zemře. Pomalu a bolestivě.

Poté, co jsem si dala sprchu a asi milion šálku kávy, jsem celý den prožila, jako na houpačce a snažila se reprezentovat tak dobře, jak jen to bylo možné. Setkání bylo zajímavé, ale ani celá tuba Ibalginu mi nepotlačila bolestivé bušení v hlavě. Stalo se mojí součástí.

Právě jsme si sedly k obědu, když se Summer zmínila o včerejším večeru.

„Už sis zkontrolovala telefon kvůli svým opileckým zprávám?“ Zeptala se, když mi řecký salát polévala dresinkem.

Svraštila jsem zamyšleně obočí. Opilecké zprávy? Na žádné jsem si nevzpomínala. Ani jsem nevzpomínala, že bych telefon po odchodu z restaurace použila.

„Ne, proč?“ Zeptala jsem se nonšalantně, přičemž jsem si nabrala velké sousto salátu.

Summer vytřeštila oči. „Pamatuješ si ale, že jsi je odesílala? Jednu jsi poslala i Jasonovi.“

Musela jsem bojovat, abych, Summer, nepoplivala celou tvář salátem a rajčaty. Po bolestivém polknutí jsem se zhluboka nadechla a sáhla po telefonu. Summer si ze mě určitě dělala legraci. Já bych nikdy neps… Sakra. Kruci. Udělala jsem to.

Našla jsem svojí selfie se skleničkou v ruce. Při pohledu na fotku jsem zkroutila obličej. Asi jsem si myslela, že je to mrknutí, ale silně to připomínalo masivní mrtvici. Měla jsem sójovou omáčku ve vlasech a ano, určitě mi po bradě tekla slina. Příšerné. Byla jsem pitomá nestvůra a ochotně jsem tu fotku ještě poslala Jasonovi. Mohla jsem se jen modlit, aby jí neprodal bulváru.

O dva hluboké nádechy později, jsem se podívala na Summer. „O této chvíli nebudeme nikdy znovu mluvit. Vymažu jí ze své paměti.“

Summer se usmála, a přikývla. „Cokoliv řekneš, šéfko.“

Snažila jsem se, sama sebe přesvědčit, že na tom nezáleží. Každý dělá trapné věci, ale nebyla to ta fotka, co mě trápilo. Byl to fakt, že se mi Jason neobtěžoval odepsat. Copak ho vůbec nezajímá, jestli jsem se vrátila v pořádku do hotelu?

Odpoledne jsem se snažila soustředit na svou práci a ignorovat přetrvávající myšlenky na Jasona. Musela jsem potlačit nutkání, abych si znovu a znovu nepřehrávala v mysli chvíle, které jsme spolu trávili. Nedokázala jsem ani nemyslet na polibek, který mi dal v koupelně. Když jsem si uvědomila, že jsem spoustu času věnovala snění o něm, v duchu jsem se pokárala a donutila se vnímat hovor, který se kolem mě odehrával. Trvalo to tak deset, patnáct minut, než jsem znovu sklouzla k té smyčce, která mi probíhala hlavou předtím.

Bylo to k ničemu.

Začínala jsem, z pomyšlení na Jasona, bláznit.

***

O dva dlouhé dny později, jsem se znovu ocitla v Jasonově domě. Bylo něco po půlnoci a čekaly na mě odemčené dveře, protože tady, uprostřed lesů, nehrozilo, že by se do domu někdo vloupal. Dům byl tichý, když jsem vešla dovnitř, ale já to jen vítala. Znamenalo to, že ještě nemusím čelit Jasonovi.

Po poslední schůzce jsem jela sama do Big Timber, protože Summer měla naplánováno odletět zpět, do LA, z letiště v Billings. Snažila jsem se cestou zdřímnout, ale místo toho jsem neustále kontrolovala přijaté zprávy a divila se, proč mi vlastně pořád záleží na tom, že mi Jason neodepsal zpátky.

Domnívám se, že to mi mělo dát definitivní odpověď na to, co si o Jasonovi myslet. Myslela jsem si, že se mezi námi pomalu vytváří přátelství, ale mýlila jsem se. Byli jsme stále na začátku. Až na to, že jsme nebyli ani nepřátelé. Už ne. Neměli jsme k sobě absolutně žádný vztah. Ani takový, který by zahrnoval to, že mi odpoví na zprávu.

Skvělé.

***

Ráno jsem scházela ze schodů s tím, co jsem považovala za velmi pozitivní postoj. Potlačila jsem negativní myšlenky, které na posledních čtyřiadvacet hodin zachmuřily můj mozek, a zaměřila se na lepší věci, jako jsou například moje oblíbené džíny – ty, které mi dělaly zadek „jako z jiného světa“ (děkuji tímto prodavačce, která mě donutila si je koupit). Upravila jsem si vlasy do měkkých vln a rty si natřela jasně červenou rtěnkou. Dnes jsem vypustila děvku, která ve mně dřímá.

Když jsem vešla do kuchyně, LuAnne, která seděla u stolu a prohlížela si časopis, na mě zahvízdala. Její střapaté blond vlasy a zářivý úsměv byly přesně to, co jsem potřebovala.

„Vítej zpátky, Brooklyn. Byla tady bez tebe nuda,“ řekla a mrkla na mě.

Naklonila jsem se k ní a políbila jí na tvář, takže jsem jí na kůži nechala otisk své červené rtěnky. Zasmála se a nedovolila mi jí setřít.

„Potřebovala jsem trochu barvy do tváří,“ zažertovala.

„Kde jsou kluci?“ Zeptala jsem se a zamířila ke kuchyňskému ostrůvku. Byla tam připravená teplá snídaně, plná sacharidů, ale také jsem našla svůj talíř s ovocem a teplými, míchanými vejci. Protože kontrola byla můj život. Nepotřebovala jsem francouzský toust a rozhodně jsem nepotřebovala Jasona.

„Ach, Derek před chvílí odešel pracovat a Derek ještě nesešel dolů. Zůstal ve svém pokoji po celou dobu, kdy jsi byla pryč. Myslím, že jsem ho za tu dobu viděla tak deset minut,“ řekla LuAnne a zavrtěla hlavou.

„Písnička se sama nenapíše,“ prohlásil hluboký hlas z chodby.

Chloupky na krku se mi postavily a já trhla hlavoujeho směrem tak rychle, až jsem si málem vykloubila krk.

Jason si právě projížděl rukou změť vlasů a okrádal mě o odhodlání, kterého jsem se rozhodla držet. Vousy měl delší, než jaké jsem na něm kdy viděla, ale to jen zdůrazňovalo jeho temnou, divokou mužnost. Rozzářené oči upíral na mě, a když se setkal s mým pohledem, nebyla v nich ani stopa po hněvu,ani žádném rozčílení. Nic. Byl jako lidský Fort Knox, a já jsem, z jeho výrazu, nedokázala vyčíst jediný pocit. Očividně jsem v tom nebyla moc dobrá.

„Ahoj, Jasone,“ řekla jsem a doufala, že zním formálně a naštvaně, jak jsem zamýšlela.

„Ahoj,“ řekl a vykročil vpřed, aby si naplnil talíř jídlem. Mohl jít z druhé strany ostrůvku, ale on ne, postavil se přímo vedle mě tak, že jsme se srazily loky, když se natahoval pro slaninu přede mnou. Vůně jeho mytého těla mi naplnila smysly tím nejotravnějším sexy způsobem.

Popadla jsem svůj talíř, sedla si vedle LuAnne dřív, než se mě zase šťastnou náhodou dotkne. Ale ta zrádná mrcha vstala, jakmile jsem se posadila.

„No, nechám vás dva, vychutnat si snídani. Později si spolu můžeme popovídat, Brooklyn.“

Ne, neměla jsem žádné plány si s ní povídat. Měla jsem v plánu jí zavraždit za to, že mě nechala samotnou s Jasonem.

Jednou jsem šla na rande naslepo. V rozpětí jednoho jídla mu s pláčem volala maminka a pak, když dorazilo naše jídlo, se deset minut modlil (nedělám si legraci, deset minut. Když se rozhodl, že modlitba byla už dost dlouhá, moje linguini byly studené.), a pak zařval na naší servírku, že jeho steak není dost propečený.

Byl to nejhorší den, jaký jsem zažila, a přesto, jak jsem tam seděla naproti Jasonovi, měla jsem chuť ten den vrátit.

Nebylo nic horšího, než sedět u stolu s Jasonem v absolutním tichu. Bolestivém tichu. Z každého zaskřípění vidličky na mém talíři, z každého zacinkání skleničkypostavené na stůl, se mi chtělo křičet.

„Jestli jsi hotová, pojď se mnou. Máme práci.“

Ani se na mě nepodíval, když mi to říkal. Prošel kolem dřezu, skrz kuchyňské dveře a pak zamířil zpátky nahoru, přičemž bral dva schody najednou.

„Přijdu, až budu mít čas!“ Křikla jsem, protože mi to připadalo, jako dobrá věc. Jak se opovažuje myslet si, že se mnou může takhle jednat? Možná jsem teď nemohla psát. Možná jsem měla právě v tuhle chvíli důležitější věci na práci.

O deset minut později jsem si uvědomila, že vlastně nemáme nic společného. Už jsem obvolala a zkontrolovala Summer, i Cammie. Odpověděla jsem na všechny emaily, které mi přišly před snídaní. Dokonce se mi podařilo i cvičit, protože mi, před úsvitem, volal můj masochistický trenér. Takže, když jsem stoupala opravdu pomalu do schodů, snažila se tímJasonoviukázat, že přijdu, až budu skutečně připravená, mockrát děkuju.

V půli cesty nahoru jsem se naklonila přes zábradlí a křikla na LuAnne. „Nepotřebujete s něčím pomoct? Něco uklidit? Oprášit? Prolistovat časopisy?!“

„Ne, jdi napřed a věnuj se psaní. Já jsem v pohodě,“ řekla, a když bylo ticho, nemohla jsem vymyslet jinou výmluvu. Sakra. Byla moje poslední možnost.

S rychlostí sotva se pohybující starší osoby, jsem si došla do pokoje pro kytaru a pak jsem hledala Jasona na terase, kde jsme se snažili psát poprvé. Nebyl tam. Na vteřinu jsem byla zmatená a předpokládala jsem, že opustil dům vstříc zeleným pastvinám, ale pak jsem vykulila oči. Jeho pokoj. Byl ve svém pokoji a já mám možnost konečně si ho prohlédnout. Prakticky jsem do prvního patra běžela. Tiše jsem zaklepala na dveře s předstíranou vyrovnaností.

„Dále,“ řekl.

Otočila jsem klikou a otevřela dveře. V očekávání toho, co uvidím, jsem zadržela dech. Věděla jsem, že pohled do jeho pokoje,bude jako pohled do jeho duše. Bylo to místo, kde tvoří hudbu, kde sedí a vymýšlí slova a celé hodiny hraje. Jak jsem tak stála ve dveřích, nebyla jsem ani trochu zklamaná. Byl to celý Jason. Pokoj byl zařízený naleštěným tmavým, dřevěným nábytkem a čistými liniemi. Závěsy propouštěly ranní světlovelkým oknem, vedoucím na balkon. Nazývat to pokojem, bylo moc obyčejné.

Na jedné straně stála obří postel s nebesy, která byla, samozřejmě, neustlaná. Zírala jsem na polštář, kde ještě před chvílí spočívala jeho hlava a pocítila jsem zvláštní touhu lehnout si do stejné polohy, v jaké spal on, abych mohla získat představu o tom, jak spí.

Vedle nočního stolku stál regál zpola zaplněný knihami a zpola roztroušenými drobnostmi, které vypadaly, jako upomínkové předměty z různých cest po celém světě. Byla tam i miniaturní Eiffelova věž, podpírající učebnici Hraní na kytaru a orientální slon vyvedený v zářivých barvách.

Na druhé straně místnosti, u otevřeného balkonu, stálo malé posezení. Jason seděl opřený v kožené pohovce, umístěné čelem k oknu. Naproti ní stálo křeslo, a protože se nepohnul, aby mě přivítal, šla jsem rovnou k němu a sedla si. V zátylku jsem cítila slunce a věděla jsem, že ze svého místa musí mít Jason úžasný výhled, ale nešla jsem si k němu sednout. Nejspíš by mě stejně odstrčil.

„Začal jsem pracovat na úvodu,“ řekl nepřítomně. Brnkal na akustickou kytaru a sledoval mě, jak si sedám. Hrál měkkou a příjemnou melodii. Tělo kytary bylo kolem zvukového otvoruvybledlé, ale jinak bylytóny naprosto čistý. Přemýšlela jsem, kolik let už na tuhle kytaru hrál, kolik skladeb na ní vytvořil.

Začala jsem pokyvovat hlavou do rytmu, znovu a znovu. Byl to jednoduchý rytmus. Zahrál na basové struny, následovaly vysoké tóny a za zase hluboké. Zapsal si poznámku k dalšímu rytmu a pak pokračoval v akordu C. Am, Em, F, C, G. Akord po akordu, jsem byla naprosto uchvácená jeho prsty, tančícími na strunách.

Nedokázala jsem se hned přidat se svou kytarou. Ještě dvakrát jsem poslouchala stejný rytmus, a pak jsem začala hrát spolu s ním. Napodobovala jsem jeho akordy a drnkání do strun, dokud jsme se nesehráli.

Začínali jsme znovu a znovu, stokrát jsme experimentovali s rytmem, který vytvořil. Pak konečně zavřel oči a začal pomalu zpívat. Z jeho zastřeného, jemného hlasu mě zamrazilo v zádech.

Nechci, abys zůstala

Nemůžu ti říct, abys odešla

Nechal oči zavřené a já držela rytmus a modlila se, aby nepřestal zpívat.

Ale je tu ještě jedna věc, kterou musíš vědět

Jsi bezcitná královna reklamního světa

Jeho rty se po posledním řádku zvlnily a já věděla, že mě škádlí.

„Wow, tak to vážně cítíš,“ smála jsem se a dál jsem hrála. „Tak, co teď?“

Otevřel oči a usmál se. První skutečný úsměv, za několik dní. „Pokračuj.“

Čekala jsem, že se budou akordy znovu opakovat, jako na začátku, zatímco moje mysl vytvářela text. Nebyl to můj obvyklý způsob práce. Mé písně byly propracované.Pomalé a promyšlené, ale tohle bylo zábavnější, když jsem vytvářela slova, která mi přišla na jazyk a okamžitě viděla výsledky své práce. Olízla jsem si spodní ret a než jsem začala tiše zpívat, polkla jsem.

Chceš, abych odešla

Nemáš rád to, jaká jsem

Úsměv se mu rozšířil. Jeho tmavé oči sledovaly pohyby mých prstů na strunách s nápadným obdivem.

Dostala jsem se na samotné dno

Podívala jsem se dolů, na hmatník, vyzkoušela sklouznutí, které pak plynule přešlo v to, co jsme už vytvořili.

Šla bych, kdybych mohla

Ach, ano, já vím, že bych měla

Musíš mě pochopit

Kousla jsem se do rtu a usmála se.

Ty odsuzující troubo, doufám, že se cítíš dobře.

Oba dva jsme přestali hrát, jak jsme se smáli našemu žalostnému pokusu o píseň. Nevěděla jsem, co děláme… rozhodně jsme nepsali náš duet… ale v místnosti nebyla ani polovina napětí, která tam byla, když jsem vešla dovnitř. A to už je co říct.

„To bylo opravdu hrozné,“ řekla jsem, než jsem zabrnkala o struny a kytaru si položila do klína.

„Hudba nebo naše texty?“ Zeptal se.

„Ne, líbí se mi ty akordy. Chci říct můj text.“

Při mé odpovědi zkroutil rty. Oči se mu zastřely zamyšlením, ale pořád jsem nemohla přijít, na co myslí.

„Nemyslela jsem tím tenhle text. Možná jsem to tak myslela, když jsme se poprvé setkali, ale teď už ne,“ řekla jsem a přes rameno jsem se podívala z okna.

Usmála jsem se. „Ačkoliv, tehdy jsem to tak rozhodně myslela.“

Zasmál se a celé ráno pokračoval v brnkání na struny. Toho dne jsme žádný text nenapsali, ale zapracovali jsme na melodii a nakonec jsme vytvořili hudbu k našemu duetu. Kořeny nápěvu byly podložené akordy, které zněly jako listí, padající ze stromu.

Vytvoření akordů k písni byl proces, který nikdy není jednoduchý. Na začátku mi prsty seděly na hmatníku, a jak moje mysl pracovala, snažila se najít pohonnou hmotu pro svou kreativitu. Brnkala jsem a brnkala, trhala a škubala, dokud všechno nezačalo spolupracovat.

Začala jsem s jedním akordem. A když jsem skončila a znovu si celou píseň přehrála, měla jsem pocit, že přesně takhle, měly ty akordy být.

Dobrá písnička by nikdy nevznikla bez toho, abych do ní vložila kousek sebe. Bylo to, jako by si sám osud přál, aby byla prostá chaosu a jasně dýchala nekonečnou kombinací zvuků.

Jason a já jsme se do tohoto bodu nedostali, když jsme spolu první den hráli, ale věděla jsem, že bychom se tam brzy dostali. Nikdy jsem necítila, že by ze mě všechen shon a chaos opadl tak rychle, jako se to stalo, když jsme Jason a já hráli spolu.