TD - 11. kapitola

Překlad: Marťa

Rozhodla jsem se uposlechnout Cammiiny rady, zatímco jsem se druhý den ráno oblékala. Bylo jasné, že jsem neměla jezdecké kalhoty, protože jsem s něčím takovým nepočítala, ale rozhodla jsem se, vzít si místo nich těsné kalhoty na jógu. Když jsem si šla do kuchyně pro snídani, všimla jsem si, že Derek nespustil celou dobu pohled z mého zadku, takže jsem věděla, že budou stačit.

Posadila jsem se ke kuchyňskému stolu a LuAnne přede mě položila misku s müsli a jogurtem. Na oplátku jsem se na ní usmála.

„Jez. Slyšela jsem, že dnes ráno jedete na projížďku,“ řekla a pohladila mě po rameni, než se otočila a vrátila se ke slanině, která prskala na pánvi. Nechápala jsem, jak to, že Dereka, takové množství slaniny, které každý den spořádá, ještě nezabilo.

„Jedeš si dneska zajezdit?“ Zeptal se Derek, jak si doléval si kávu.

„Jo, vyrazíme s Jasonem hned po snídani.“

Derek přikývl. Otevřela jsem pusu, abych pokračovala, ale nedostala jsem šanci, protože jsem koutkem oka zahlédla sejít ze schodůJasona. Byl čerstvě osprchovaný, vlasy měl vlhké a o odstín tmavší, než obvykle. Měl na sobě obnošené džíny, které jsem ještě neviděla a zelenou armádní vestu na knoflíky, která vypadala, že ho během jízdy udrží v teple.

Když si LuAnne odkašlala, uvědomila jsem si, že ho sleduji se lžící vznášející se na půli cesty k ústům. Lžíce byla tak nakloněná, že z ní kapal jogurt na stůl přede mnou.

„Jsi v pořádku, Brook?“ Zeptala se mě LuAnne se škádlivým úsměvem.

Neobtěžovala jsem se jí odpovědět, trhla jsem lhostejně rameny a dalších deset minut jsem se soustředila na svůj jogurt, jako by to byla ta nejzajímavější věc na světě. Což nebylo snadné, vzhledem k tomu, že si Jasonsedl se svou snídaní přímo naproti mně. Cítila jsem pod stolem jeho nohu a musela jsem bojovat s nutkáním odtáhnout tu svou. Nechtěla jsem, aby si myslel, že mi záleží na tom, že se mě dotýká. Ale opravdu, opravdu mi na tom záleželo.

„To musí být nějaký dobrý jogurt,“ zažertoval Jason, čímž mě přinutil, abych se na něj podívala. Měla jsem se jeho pohledu raději vyhnout, protože když se můj pohled setkal s jeho, nemohla jsem v nich popřít svůj zájem o něj. Ahoj, tlukote srdce, ano, já vím, že bušíš extra rychle, protože je Jason čerstvě osprchovaný a já cítím vůni jeho těla a jeho vlasy mu tak perfektně sluší, že bych se nejraději natáhla přes stůl, a olízala ho.

Oh, jasně, on na mě mluvil. „Hm?“ Houkla jsem, jako podivínka.

Usmál se a zavrtěl hlavou. „To jen, že ses hodně soustředila na jídlo.“

Srovnej se. Nedávej mu najevo, že ses do něj prakticky zamilovala.

„Ach, jo. Pravděpodobně jsem jen přemýšlela o tom, že bych si raději místo jogurtu, dala raději jednu z tvých palačinek.“ Pěkný, Brooklyn. To znělo alespoň, jako poloviční pravda.

Přikývl a vrátil se ke své snídani, ale těsně předtím, než dojedl, mi na vidličce nabídl své poslední sousto. Ó můj bože. Jason = žhavý. Jason, krmící vás palačinkou = nukleární. Přinutila jsem se reagovat. Prostě jsem se naklonila dopředu a sevřela rty jeho vidličku.

Neobtěžovala jsem se výt svůdná. Určitě bych si přitom vrazila vidličku do oka, nebo tak něco.

„Připravená?“ Zeptal se poté, co seděl několik minut v tichosti, když jsme dojedli.

„Jo,“ řekla jsem s přehnaně nadšeným úsměvem.

 Kývl na souhlas a pak šel zvolna chodbou s očekáváním, že ho budu sledovat, jako štěně.

LuAnne našpulila rty, aby se nerozesmála, když jsem na ní vrhla vědoucí pohled. „Myslím, že to je tvoje narážka,“ zažertovala.

„Držte mi palce. Možná bude třeba vyslat za pár hodin pátrací oddíl, pokud se nevrátíme,“ řekla jsem jen napůl žertem. Vážně, existovala asi 50% šance, že Jasona vytočím natolik, že mě nechá v lese, abych se o sebe postarala sama. Budu muset vymyslet, jak pít vlastní moč a tak.

Ne. Ne, děkuji. Raději bych se nechala sežrat leopardem. Počkat, jsme v Montaně… takže montanským leopardem? Ať je to cokoliv, bude to mít ostré zuby.

„Jdeš?“ Zeptal se Jason, když otevřel jednu skříň na chodbě. Sáhl dovnitř a vytáhl vestu, podobnou té, kterou měl na sobě. Jen byla tmavě hnědá, místo zelené. „Nechci, aby sis stěžovala, že ti tam bude celou dobu zima.“

Zafuněla jsem. „Myslím, že jedna tvoje část se snažila být sladká, ale pak jsi to zničil svojí pusou.“

Na rtech mu pohrával soukromý úsměv. „To je poprvé, co mi bylo řečeno, že moje pusa něco zničila.“

„Ach můj bože, vážně jsi to řekl?“ Zeptala jsem se, ale to už rozevíral vestu, tak jsem se otočila a vklouzla rukama do otvorů.

Přešel ke dveřím, otevřel je a ohlédl se na mě. „Je to pravda.“

Nasála jsem nosem závan čerstvého vzduchu, jak jsem se loudala kolem něj. Samozřejmě, že je.

***

V zamyšleném tichu (protože to je opravdu jediný způsob, jak Jason něco dělá), jsme se vydali směrem ke stáji, abychom si připravili koně. Jason oba koně osedlal a já strávila pár minut poznáváním se s Dotty. Nevěděla jsem toho o koním mnoho, ale pokud se tahle holka chystá vézt můj zadek lesem, pokládala jsem za správné, alespoň jí poplácat, než vyjedeme.

„Jsi hezoučká, Dotty,“ řekla jsem jí, hladíc jí dlaní po dlouhém krku. „Možná, že až se vrátíme, upletu ti na hřívě cop.“

Jason ve stání cosi zavrčel. Když se otočil, aby vzal něco ze zdi, mlaskla jsem na něj jazykem.

„Nevšímej si ho,“ zašeptala jsem Dotty a ta v odezvě dupla kopytem. Podívejte se na nás, už jsme byly kamarádky.

„Kdys naposledy jezdila?“ Zeptal se Jason, když šel ke mně a za sebou vedl Jaspera. Černý kůň byl přinejmenším o několik palců vyšší, než Dotty a vypadal tak divoce, až jsem byla ráda, že na něm nemusím jet. Když vyfoukl nozdrami vzduch, udělala jsem dva kroky dozadu pro jistotu, kdyby si náhodou pomyslel, že vypadám, jako šťavnaté jablko nebo velká kostka cukru.

„Hmm, řekněme, že už jsem měla podprsenku, ale ještě jsem byla na škole.“

Jason se zamračil. „Dobře, fajn, vezmeme to pomalu. Dotty by ti neměla dělat moc problémů.“

Poplácala jsem klisničku. „Ne, ona a já si rozumíme.“

„Vážně?“ Zeptal se s vyklenutým obočím a udělal ke mně další dva kroky.

Přikývla jsem se samolibým úsměvem. „Jo. Ona je teď v týmu Brooklyn.“

Lehce se zasmál. „Neuvědomil jsem si, že hrajeme na týmy.“

„Jo, myslím, že to znamená, že už jsem vyhrála.“

Dotty si odfrkla a znovu dupnula nohou.

Pravděpodobně to znamenalo, že je připravená vyjet, ale já to brala tak, že souhlasí pro tým Brooklyn.

„Pojďme ven a já ti pomůžu do sedla.“

Navzdory svému nejlepšímu úsilí jsem se začervenala a vzpomněla si na včerejší rozhovor s Cammie. Neměla jsem v úmyslu nechat Jasona, aby se mi dostal na třetí metu, zatímco budeme stát vedle koně. Mám na mysli, možná na hřbetu koně… Ne, nic takového. Pokud se pod námi bude hýbat kůň, nic mezi námi nebude.

Poté, co jsme vyšli ze stáje, vdechla jsem závan čerstvého vzduchu a rozhlédla se po krajině před sebou. Na obzoru se ze všech stran klenulo krátké pohoří, které bylo částečně skryté za řadami borovic. Štěrková cesta vedla ze stáje do lesa, ale z místa, kde jsme stáli, bylo vidět jen několik metrů. Zabalila jsem se, do Jasonovy vesty těsněji. Byla mi příliš velká, ale voněla přesně, jako on nebo jsem to alespoň předpokládala. Byla to kořeněná, podmanivá vůně.

„Dobře, jsi připravená?“ Zeptal se. Uvázal Jaspera ke kůlu, aby mi pomohl nahoru do sedla.

Než jsem stačila odpovědět, položil mi ruce na boky a vsunul je pod vestu. Tenká vrstva mých jógových kalhot nezabránila jeho teplým rukám, aby necítily lem mých kalhotek. Proč jsem ho prostě neodehnala? Ach jo, zatracená Cammie mi včera nasadila brouka do hlavy.

„Jo, jo. Jasně, jen mě nech…“ Plácala jsem, protože jsem neměla ponětí, jak nasednout na koně. Když jsem byla mladší, použila jsem žebřík.

„Strč nohu do třmenu a já tě zvednu.“

Přikývla jsem a pak odpočítal do jedné. Když skončil, zvedl mě ze země. Skončila jsem tak, že jsem ležela na sedle na břiše a prsa a hlavu jsem měla na jedné straně a nohy na druhé.

„Měla bys zvednout nohu a rozkročit se,“ řekl Jason, jako bych to nevěděla.

„Opravdu? Myslela jsem, že všichni jezdí na koních s vystrčenými zadky do vzduchu.“

„No, technicky je teď v mém obličeji,“ opravil mě Jason s, na můj vkus, až příliš veselým tónem.

„Ach můj bože, přestaň mi zírat na zadek a pomoz mi, ať se můžu otočit.“

Ten blbec se smál, když jsem prováděla ten nepříjemný úkon, kterým jsem završila to správné usazení na Dottyině hřbetu. Rozhodla jsem se, že tohle je ten správný okamžik, který Jason myslel, když říkal, že nebude chodit s psychopatkou.

„Kruci, promiň mi to holka,“ řekla jsem Dotty, když jsem se konečně posadila, jako normální člověk. Jakmile jsem byla ve správné poloze, nebylo to tak špatné. Nohama jsem dosáhla do třmenů. Vklouzla jsem teniskami do popruhů a poté, co Jason provedl několik malých úprav na mém sedle, jsme byli připravení vyrazit.

Jasonlehce vyskočil na Jaspera, čímž zhatil veškeré mé připravené vtipy na jeho účet. Měla jsem vědět, že ať jde o cokoliv, Jason Monroe neselže.

Po několika pokynech, kdy mi řekl, jak mám používat paty ke komunikaci s Dotty, a jak díky tomu zrychlila nebo zpomalila, jsme mířili pryč po cestě, vinoucí se lesem. Štěrková cesta ustoupila hlíně a vůně borovic ještě zesílila.

„Je to tak krásné. Kdyby to šlo, byla bych tu každý den,“ řekla jsem, když jsem musela hodně sklonit hlavu, abych se vyhnula kolizi s větví stromu.

„Jsem rád, že se ti tu líbí,“ řekl Jason, když se na mě podíval přes rameno.

Jasper a Dotty nás převedli přes mělký potok, a pak jsme pokračovali po další cestičce, která byla ještě užší, než ta předchozí. Každých pár kroků jsem musela sklánět hlavu, abych se do ní neuhodila, ale byla to příliš velká zábava, než abychom se vraceli.

„Takže, plánuješ mě víc poznat nebo mě tím pralesem táhneš jen tak pro zábavu?“

Zasmál se. „Tohle není součástí poznávání?“

Zvedla jsem oči v sloup. „Ne. Musíme se skutečně snažit. Třeba tak, že každý odpoví na pět otázek nebo tak něco.“

„Raději bych to nechal jít přirozeně,“ odpověděl, aniž se obtěžoval otočit.

„No, tiché sezení nám nepomůže.“

Zasténal. „Dobře. Ptej se.“

Rozhodla jsem se, že ptát se na hlouposti nemá smysl. Tahle projížďka nebude na celý den, a pokud pro nás byla nějaká naděje, museli jsme zbourat několik zdí – nikoliv kladivem, ale demoliční koulí. (Omlouvám se za ten obraz Miley ve vaší hlavě.)

„Jaké je tvé nejhlubší, nejtemnější tajemství?“ Zeptala jsem se.

Jason zaklonil hlavu, rozesmál se a držel se rukou za břicho. Nikdy jsem ho neviděla tak uvolněného. Nemohla jsem zadržet úsměv, který se mi šířil přes tvář, dokud jsem si neuvědomila, že se blíží k větvi, které si nevšiml.

„Jasone!“ Zakřičela jsem, ale bohužel bylo pozdě. Zastavil se přesně v okamžiku, kdy ho do čela praštila větev borovice. Když se to stalo, nemohla jsem dělat nic jiného, než výt smíchy. Nemohla jsem se zastavit ani na tak dlouho, abych promluvila.

„Bavíš se dobře?“ Řekl mi Jason a utíral si skvrnu na čele, díky které se mu jistě během několika minut udělá červený otok. Á, člověče.Teď jsem měla opravdu špatný pocit.

Donutila jsem se dát dohromady.

„Vydrž, nech mě se na to podívat, ať zjistím, jak moc je to zlé,“ řekla jsem a pobídla Dotty, aby se postavila vedle Jaspera. Oba koně jsem vedla na širší část cesty, kde zpomalili a zastavili. Pak jsem se natáhla, abych odtáhla Jasonovu ruku pryč z jeho čela.

„Jako bych ti mohl věřit. Mě teče po obličeji krev a ty se pořád směješ,“ řekl škádlivě.

Jeho slova ve mně vyvolaly pocit viny. „Ach můj bože, je mi to líto. Opravdu. Můžeš mi věřit,“ řekla jsem, držela obě jeho ruce, abych měla dobrý výhled na ránu. To byla chyba. Na čele měl náhodně přilepených asi dvacet jehliček. Nemohla jsem se přestat smát na víc, než pět minut.

„Já,“ smích, „se tak,“ smích, „omlouvám.“

Jason se usmál a zavrtěl hlavou, než sáhl nad sebe, chytil jednu větev a strhl z ní hrst jehličí.

„Hej!“ Snažila jsem se uhnout, ale většina si našla cestu pod mé tričko a do vlasů.

„Sluší ti to,“ zažertoval.

Vrhla jsem na něj zlý pohled, když jsem si vytřepávala tričko. „Jsme si kvit?“

Ušklíbl se. „Ani v nejmenším. A teď je řada na mě, abych položil otázku, kterou jsi ty promarnila. Pobídl patou Jaspera, který se hned dal do klusu a pokračoval po cestě dál. Dotty a já jsme byly ponechané v prachu, když jsem se stále snažila dostat jehličí z podprsenky.

Příštích pár minut jsme jeli v tichu. Nebyla jsem si jistá, jestli se snaží vymyslet dobrou otázku nebo mě prostě jen ignoroval. U něj by to mohlo být oboje. Pak se konečně otočil a podíval se na mě.

„Píšeš si tvoje písně sama nebo sis najala spisovatele?“ Zeptal se vážným tónem a tmavýma očima upřenýma do mých.

CO?

„Děláš si ze mě srandu?“ Oči se mu rozšířily v reakci na můj hněv. „Samozřejmě, že si píšu sje píšu sama,“ odpověděla jsem skrz zaťaté zuby. „To už bys měl vědět ty sám.“

Zavrtěl hlavou. „Chtěl jsem znát pravdu, ne to, co se píše na internetu.“

Zúžila jsem na něj oči a artikulovala jsem ostře každé slovo. „Napsala jsem každou jednu píseň. Jsou to moje písničky.“

Nebylo neobvyklé, že si někteří zpěváci najímali spisovatele, aby jim vytvořili texty. Některé skupiny své písně reprodukovali nebo použili kompilaci s původním obsahem. Já jsem vždycky chtěla zůstat věrná sama sobě. Chtěla jsem se postavit na pódium a fanouškům zpívat a hrát svoje texty i melodie. A Jason se mě na to zeptá takovým tónem, až se mi vařila krev v žilách.

Měla jsem náhlé nutkání kopnout Dotty do boku tak, aby vyrazila cvalem pryč a nechala Jasona vzadu, ale nebyla jsem si jistá, zda už jsem byla tak dobrý jezdec. Takže jsem se, místo toho, zhluboka nadechla, abych se uklidnila a snažila se na to zapomenout. Ptali se mě na to lidé, po celou dobu mé kariéry. Měla jsem hroší kůži, ale tohle byla vždy moje slabost. Zvlášť, když otázku pronesli lidé, jako Jason Monroe.

Věděla jsem, že se Jason chtěl omluvit a hájit se. Neustále se na mě díval vážným pohledem, ale já jsem neměla v úmyslu mu to ulehčit.

Jen ať se v tom trochu podusí.

Nakonec si odkašlal. „Neměl jsem naznačovat, že si své písně nepíšeš. Omlouvám se.“

Zavrčela jsem a uvolnila tím trochu té zlosti. Ale po další chvíli v tichosti jsem to nevydržela a ustoupila jsem.

„Jakou nejdelší dobu ses obešel bez sexu?“ Zeptala jsem se ve snaze prolomit napětí.

Zaváhal jen na chvíli, než odpověděl. „Dva měsíce, možná trochu víc. Nikdy jsem to nepočítal. Ty?“

Polkla jsem. Měla bych počítat toho brazilského modela? Technicky vzato, ne. „Rok,“ odpověděla jsem upřímně.

„Vážně?“

„To je další otázka?“ Zeptala jsem se s nahnutou hlavou.

„Už ses někdy s někým rozešla?“ Zeptal se Jason.

Usmála jsem se. Vlastně jsme se nerozešli, protože jsme žádný vztah neměli. Rozhodla jsem se ale, že ho nebudu zatěžovat detaily, takže jsem říkala pravdu, když jsem odpověděla: „Ne.“

„Co ty?“ Zeptala jsem se, protože jsem si na něco vzpomněla.

Skoro jsem jeho odpověď neslyšela, protože ji zašeptal. „Jednou.“

Dojeli jsme k mýtině v lese, kde se na několika stech metrech rozprostírala tráva, obklopená ze všech stran stromy.

Uprostřed byl rybník s vodou tak čistou, že musela přitéct přímo z nedalekého pramene. Seskočila jsem z koně a nechala ho několik minut odpočinout a napít se. Sedla jsem si do trávy a nacpala ruce do kapes své vypůjčené vesty.

„Oh, mám dobrou otázku!“ Zvolala jsem, zvedla borovou šišku a hodila jí přes mýtinu. Kývl, abych pokračovala.

„Chtěl bys raději lásku zažít na vlastní kůži nebo psát o lásce smyšlené skladby?“

Nejdřív nakrčil obočí, a pak ho uvolnil. „Jsou dvě možnosti? Buď to jí prožít, nebo o ní psát?“

Usmála jsem se. „Jo.“

Cítila jsem na sobě jeho upřený pohled. Paže měl zkřížené na prsou a čelist pevně sevřenou. Věděla jsem, že kdybych se otočila, naše oči by se setkaly a já bych chtěla JasonaMonroa víc, než kdy předtím. Ale já se neotočila. Upírala jsem pohled na vodu.

O chvíli později odpověděl tichým, ale tvrdým hlasem. „Psát o ní.“

Spadla mi čelist. „To myslíš vážně?“

„Psané slovo bude mojí životní milenkou,“ odpověděl s uštěpačným tónem.

„Ach, prosím.“ Odpověděla jsem, protočila oči a opřela se o lokty do trávy. „Mluvíš, jako snobský blbec.“

Mrkl. „A co ty?“

Samozřejmě, jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Až do tohoto okamžiku, jsem to nikdy nezažila. „Já bych jí chtěla prožít.“

„Vzdala by sesskládání?“ Zeptal se a naše pohledy se do sebe zaklesly, když se na mě díval.

„Samozřejmě. Proč bych měla psát o něčem, co už nikdy nezažiju?“