TC - 53. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

Znovuzrození

Do očí mi svítí jasné světlo a říkám si, opravdu? Toto je smrt?

To je kravina.

Ale pak něco slyším a jsem si jistý, že to není správně, protože A) po smrti neslyšíte žádný zvuk B) vůbec bych neměl přemýšlet.

Otevřu oči a vidím Charliin krásný úsměv, a pokud je toto věčnost, tak to beru.

„Je vzhůru,“ zaječí.

To je jekot. Udělej to znova. Prosím, znova.

V představě mě vezme Charlie za ruce, zvednu se z postele a hledím. Vypadá přesně tak, jako jsem ji viděl naposledy – s malými rankami, ale jinak je perfektně krásná.

„Opatrně,“ řekne. „Nepřežeň to.“

Rozhlédnu se okolo a vypadá to tu jako u babičky, všude jsou květiny a trochu zápach chudých lidí. Tak moc to miluju, že se mi chce křičet.

„Aby to nepřehnal? Nemůže to přehnat. Je to Dante Walker, ne?“ najednou je v pokoji Max a září jako opravdový živý člověk.

„Je to doopravdy?“ jsem překvapený, že slyším svůj vlastní hlas a rozhodnu se, že mám perfektní mužský hlas.

„Zatraceně, že je,“ řekne Valery, která se objeví za Maxem. Objímá svého snoubence a usměje se na něj a pak na mě.

„Zachránili jsme tvůj hnusný zadek. Ale sundat si náramek? To bylo debilní.“

„Bylo to hrdinské.“ Charlie mě políbí na tvář. „A ano, debilní.“

„Nechápu to,“ řeknu a zavrtím hlavou. „Jak to, že jsem tady?“

Charlie a Max se podívají na Valery, takže jsem přišel o něco velkého.

Valéry si odkašle. „Ehm, pokud máš náladu na návštěvy, je tady někdo, aby tě viděl.“

Kývnu a otočí se k odchodu.

„Ne, počkat, nechoďte. Ještě ne,“ řeknu a narovnám se.

Valéry se soucitně usměje. „Budeš chtít chvilku o samotě. Věř mi.“

Odejdou a o pár sekund později někdo vejde do pokoje. Když ho vidím, srdce mi poskočí a otevřu pusu.

„Tati,“ zašeptám.

Táta spěchá k mé posteli a obejme mě. Chvíli mě drží a vezme mi pak tváře do dlaní. „Můj synu. Můj D.“

„Jsi naživu,“ zalapám po dechu a nevěřím, že je opravdu tady.

Kření se a najednou si vzpomenu, jak moc mi chybí jeho tvář. Otevírá to ve mně úžasnou stránku.

„Tak trochu,“ odpoví. Vyhodí nohu na postel, vytáhne si kalhoty a ukáže mi zlatý náramek na kotníku.

Zalapám po dechu. „Jsi osvoboditel?“

„Ne, půjčili mi ho,“ řekne a posadí se na mou postel.

„Speciálně jsem zažádal o pomoc…s tvou situací.“

Nemám slov a prostě na svého otce jen hledím.

„Poslouchej, Dante, nemůžu tady být dlouho. Ale chtěl jsem ti něco říct.“ Vezme mě za ruku a poplácá mě po ní. Dívá se na naše spojené ruce, a když mluví, je pro něj trochu těžkédívat se mi do očí. „V tu noc. To nebyla tvoje vina. A viděl jsem, jak se tím trápíš celé dva roky.“ Táta zvedne hlavu. „Nech to být.“

Polknu knedlík v krku. Nakonec vyhrknu: „Ale kdybych se díval na cestu a nestěžoval jsi, že jsi nestihl moje narozeniny…“ V očích mě pálí slzy, ale odmítám před ním brečet.

„Byla to nehoda, synu,“ řekne klidně.

Kousnu se do rtu a dívám se na jeho ruku.

„Dante Walkere, řekni mi, že to necháš plavat.“

„Dobře, mami,“ řeknu.

Táta se zasměje. „Dobře,“ řekne a usměje se. „Chci, aby ses chytil této šance a byl mužem, kterým vím, že můžeš být.“

Nevím, o čem to mluví, ale jsem ohromený vším, co se během pár posledních minut stalo a kývnu. Můj táta – můj táta! – mě znova obejme.

„Miluju tě, dítě,“ řekne.

„Já tebe taky, tati.“ Plácnu tátu po ruce v přátelském gestu, ale dál jej držím. Prostě se na něj v úžasu dívám: prohlížím si jeho husté šedé vlasy, široká ramena a hřejivý úsměv. Pak se začnu obávat. Řekl, že si náramek půjčil, což znamená, že bude muset brzy odejít. Ale nemůže. Když ho mám před sebou, nevím, jak zvládnu jeho odchod.

Skoro jako kdyby tušil, na co myslím, vstane z postele a jde ke dveřím. Otočí se, jako kdyby ho to bolelo, a zasalutuje mi.

„Tati,“ řeknu.

„Vím, že je pro tebe můj odchod těžký,“ řekne a přestane se usmívat. „Ale musí to tak být. Potřebuju…potřebuju, aby ses rozloučil a žil dál. Chápeš to?“

Protože nedokážu promluvit, zasalutuju mu taky a bolí mě u srdce.

Vyjde ze dveří a musím se kousnout do tváře, abych na něj nezavolal.

Charlie strčí hlavu do dveří a už nekulhá. Valéry a Max jsou za ní.

„Můžu ho zase vidět?“ zeptám se Valery a doufám, že mi kladně odpoví. Doufám, že si nevšimla mého třesoucího se hlasu.

Pokrčí rameny. „Možná.“

„Vidět mého tátu, to bylo jako…“ vydechnu a zasměju se. „Úžasné,“ dořeknu. V hlavě se snažím vyrovnat se ztrátou táty a radostí z toho, že jsem ho viděl. „Nechápu, proč musel jít,“ zamumlá. „A pořád nechápu, že jsem tady.“

Max otevře pusu, ale Valery mu položí ruku na hrudník.

„Prosím, dovol mi, abych mu to řekla já.“ Pak se otočí ke mně a řekne: „S první otázkou ti nepomůžu. Ale s druhou…“ Jde k mé posteli a odtáhne deku. „Podívej se.“

Sehnu se a nevěřím, co vidím. „Ne,“ řeknu.

„Ano,“ řekne vesele Valery. Ťukne rudě namalovaným nehtem do zlatého náramku na mém kotníku.

„Opravili jste můj náramek?“ zeptám se a už nejsem tak šťastný.

„Ne tak docela,“ řekne.

Charlie si přitáhne mou ruku do klína a podívám se na ni.

„Jsi teď jedním z nich,“ řekne.

Vytřeštím oči a Charlie kývne.

„Sakra, ne,“ řeknu a položím se. „Nemůžu být anděl.“

„Už jím jsi,“ řekne Valery. „Tvůj táta doručil náramek přímo od Boha. Asi si myslí, že můžeš být užitečný. Měl bys být šťastný. Hnil bys v zemi, kdyby nebylo jej.“

Když slyším o hnilobě, rozhlédnu se po pokoji, jako kdybych ho měl vidět.

„Blue?“ zeptám se tiše.

Charlie má v očích slzy a utřu jí je.

„Byl jsi chvíli mimo,“ řekne tiše Max. „Blue měl před pár dny pohřeb.“

V krku mě pálí, když myslím na svého padlého kamaráda. Byl opravdovým hrdinou. Díky němu je Charlie naživu a vedle mě. Zachránil ji. Když myslím na něj a tátu, je to nesnesitelné.

„A Annabelle?“ zeptám se. „Ví to?“

Charlie kývne. „Řekla jsem jí to.“

Valéry s tím viditelně nesouhlasí, protože nechápe Charliinu oddanost kamarádům.

„A co budeme dělat teď?“ podívám se na Valery. „Mám její duši, ne? Půjdeme nahoru a předáme ji, nebo co? Pokud ji máme dát Tomu nahoře, že? Necháte ji vy sběratelé být?“ stisknu Charlie ruku. Ale i když se na to jen ptám, vím, že budeme ještě v mnoha bitvách. I když bývalý Šéf nedostal její duši, nepřestane riskovat a nenechá ji naživu kvůli Trelvatoru.

Valéry přešlápne. „Ehm, musíme počkat na další příkazy.“ A jako kdyby chtěla změnit téma, řekne: „Jak se ti líbil Kraven?“

„Vole!“ vloží se do toho Max. „Nevěřím, že mám křídla? Černá nebo bílá, prostě je beru.“

Valéry se zasměje a políbí jej na bradu. Pak se otočí ke mně.

„Jo, co je s tím volem?“ řeknu a žárlím, že Rector věděl, jak rozvinout křídla a já ne. „Věděli jste, že to sběratelé a osvoboditelé dokážou?“

Valéry se kousne do rtu. „Ne, nevěděla jsem to. Vůbec.“

Max se postaví k ní. „Valery říká, že nám tuto schopnost Ten nahoře vzal, takže nejsem tak mocní, ale možná ji kvůli tomu debilovi znova probudíme.“

„Dobře, jo,“ řeknu s ne takovou radostí. „Pokračujeme.“ Představuju si, jak rozvinu hrdinská křídla a budu nezastavitelný. Pokud to Rector a Kraven umí, tak já taky. Zajímá mě, jaké další schopnosti máme. Chci to zkusit co nejdříve.

Valéry a Max ustoupí, když do pokoje vejde babička se silnou vůní parfému.

„Ven,“ řekne Valery a Maxovi. „No tak. Ten chlapec se musí vyspat.“

„Později, vole,“ křičí Max, když na mě Valery mává přes jeho rameno. Sleduju je odcházet a zajímá mě, jak dlouho se Max může skrývat před Šéfem. Je velezrádce a je jen otázkou času, než ho sběratelé přivedou dolů.

Když jsou kamarádi pryč, babička se otočí ke mně a Charlie.

„Teď,“ řekne vážným tónem: „zavřu dveře a nechci slyšet žádné blbosti. Chápete? Žádné muchlování, muckání, nebo jakkoli tomu říkáte.“

„Babi,“ řekne Charlie.

Babička na ni mrkne jako liška a zavře za sebou dveře. Asi neví, že jsme živí mrtví, protože to je kategorie nás a Kamarádů, Se Kterými Se Nemáme Přátelit. Nevím, jestli řekla Charlie, že je nemocná. Charlie tuší, o co jde, takže obě čelí faktům. Ale možná na to není správná chvíle, když je rána z Bluovy smrti tak čerstvá.

Charlie se široce usměje, ale vidím, že se trápí kvůli kamarádovi, který tady není.

„Pojď sem,“ řeknu.

Charlie vleze do postele a položí mi hlavu na hrudník. Obejmu ji a přitáhnu k sobě. Pokud bych si ji mohl vtáhnout do sebe, kde by byla navždy v bezpečí, udělal bych to. Charliina přítomnost vše zlepšuje. Jsem si jistý, že tátu zase uvidím a Blue má klid.

„Moje laskavá přítelkyně,“ zašeptám. „Změníš celý svět.“

Přitiskne mi hlavu na hrudník. „Vůbec na mě netlačíš.“

Zasměju se. Pak se zarazím, políbím ji do vlasů a zavřu oči.

„Miluju tě, Charlie,“ řeknu. „A mrzí mě, že jsem ti vůbec lhal.“

Charlie zvedne hlavu. Chci, aby mi řekla, že mi odpouští a nikdy neodejde. Že budeme v pořádku. Ale nic neřekne. Místo toho mě políbí.

Líbám ji a dávám do toho polibku vše, v co jsem doufal, že uslyším. Miluje mě a zůstane se mnou navždy.

Její víra mi připomíná, že jsem dostal druhou šanci.

Že můžu žít i po tom, čím jsem byl.

A můžu být, čím chci.

Zlý do morku kostí.

KONEC