TBZ - EPOLOG

Překlad: Lucie

A máme tu úplný konec! 

Všem Vám moc děkuji za vaše neuvěřitelné komentáře, které mi od první kapitoly pomáhaly v mém prvním překladu. jako poděkování za to, co jste pro mě udělaly, bych Vám ráda poslala celou knihu, kterou jsem pro Vás zkompletovala. Pokud o ni budete mít zájem, nechte mi, prosím, e-mailovou adresu v komentářích :)

Ještě jednou děkuji a doufám, že se uvidíme u dalšího překladu :)

O DESET MĚSÍCŮ POZDĚJI

Pravděpodobně to byl hloupý nápad. Věděla jsem to. Ale stálo to za vyzkoušení. Nebo to bylo to, co jsem si říkala, když jsem přistála v Denveru a čekala na zavazadla.

Podívala jsem se kolem, dívala se na zadumané lidi okolo mě, zatímco čekali na svá zavazadla a objímali své blízké. Trochu mě to bolelo. Bolelo mě to celou dobu. Stýskalo se mi po Everettovi, který žil v mých vzpomínkách. Everett, který žil teď, byl v mnoha ohledech ten stejný Everett. Stále říkal hrubé věci, aby mě rozesmál. Ale byl hodně zmatený. Snažila jsem se na něj netlačit. Zůstala jsem kolem přes první kolo chemoterapie, než jsem odletěla domů do Kalifornie. Everett zůstal v Texasu se svou sestrou. Brala jsem ho na jeho chemoterapie a do posilovny tak často, jak jen to bylo možné. Operace ho sice oslabila, ale už byl prakticky zpět v normálu. Jeho vzpomínky na mě mu stále chyběli, což mě trochu bodalo. Zvlášť, když si vzpomněl na svůj život přede mnou.

Několik týdnů po operaci mi volal z Texasu a zeptal se mě, jestli znám Charlotte. Jeho paměť skončila tam, když byl s ní. Snažila jsem se nedělat do telefonu dávivé zvuky, takže jediné, co jsem řekla, bylo: "Věř mi, že nemáš rád Charlotte."

Everett, ke svému prospěchu, ke mně přilnul. V jediném způsobu, v jakém opravdu mohl. Volal mi nebo psal denně. Pokládal mi otázky a já jsem dělala, co bylo v mých silách, abych mu na ně odpověděla. Četl si ve svém zápisníku, kam si psal věci, a tak o mě věděl spoustu věcí, které Everett před-operací věděl. Dělal poznámky ohledně mého obrázku, který nakreslil na přední stranu, na můj profil, moji zvrácenou hlavu dozadu, mé pootevřené rty. Smála jsem se, když v jednom svém komentáři řekl, jak je to ‘žhavé’. Jednou za čas jsem letěla do Texasu, abych ho navštívila, i když mezi námi stále byla emocionální vzdálenost.

Aby bylo jasno: nepolíbili jsme se. Věděla jsem, že Everett chce. Ale zdálo se, že respektuje to, co mě drželo zpátky. A jediná věc, která mě držela zpátky, byla jeho paměť. Zoufale jsem si přála, aby si vzpomněl. Chtěla jsem, aby mi věnoval ten pohled, který mi vždy věnoval, pohled s citem. Chtěla jsem to víc, než cokoliv jiného. A proto jsem se stále držela naděje, že by si mohl jednoho dne vzpoměnout.

A to je důvod, proč sedím u výdeje zavazadel i poté, co jsem obdržela klíčky z autopůjčovny. Moje oči vyhledávaly ty jeho v davu, který byl okolo mě. Vlasy mu znovu rostly, i když byly stále kratší, než jaké byly, když jsme se poprvé setkali.

Stýskalo se mi po jeho dlouhých vlasech. Stýskalo se mi po spoustě věcí. A ze všech sil jsem se to snažila vytlačit z hlavy, abych se soustředila na to, co je důležité. Everett byl naživu. A byl silný. A poslechl mě, když jsem měla před odchodem z New Orleans svůj emocionální výlev.

Takže když jsem ho uviděla, jak vešel dveřmi do výdeje zavazadel, moje srdce poskočilo. Šla jsem z němu, srdce jsem měla až v krku a moje oči zářily.

"Parker," řekl a roztáhl ruce. Vešla jsem do jeho náruče. To bylo moje oblíbené místo. Choval se ke mně pořád stejně, i když ke mně to samé necítil. "Nebyla jsi dostatečně objímána." Bylo to něco, co měl načteno z deníku, ale pokáždé, když to řekl, se mi nahrnuly slzy do očí.

Odtáhla jsem se jako první. "Mám klíčky od našeho džípu. Jsi připravený?"

Namířil hlavu směrem k zavazadlům. "Jen musím chytit jednu tašku."

"Aha, samozřejmě," řekla jsem a nechala ho jít. Když odcházel, chyběl mi pitomec Everett.

Everett měl toho napsaného o mě v deníku hodně. Ale nenapsal nic o Picketwire Canyon nebo o našem tetování. Nebyla jsem si jistá proč. Psal o Four Corners, o našem setkání s Mirou v Coloradu, o našem polibku v Texasu. Ale bylo to, jako kdyby velký kus v deníku chyběl. Nechal ale každý popis o tom, jak jsme měli sex, což vyprávět mi o tom bylo pro Everetta hodně trapné. Bylo to, jako kdyby cizinec četl o našich nejintimnějších zážitcích. Ale snažila jsem se. Snažila jsem se akceptovat současného Everetta. Snažila jsem se netruchlit nad Everettem, kterého jsem si pamatovala. Ale bolelo to.

S Everettem jsme se setkali s caravanou na naší cestě přes kaňon. Prvně jsme zastavili u petroglyfů. Sledovala jsem Everetta, jak se na ně díval, čekala jsem, jestli udělá stejnou poznámku jako poprvé. Neudělal. Jenom přikývl a vrátil se zpátky do auta.

Když jsme se zastavili u oblouku, moje srdce začalo dunět. Popadla jsem kameru a obešla auto směrem k Everettovi. "Pojďme," řekla jsem netrpělivě. Instinktivně jsem sáhla po jeho ruce a on ji stiskl. Podívali jsme se na sebe a o vteřinu později na naše ruce. Everett nakrčil čelo. Bylo to poprvé, co jsme se drželi za ruce, od New Orleans. Ale takhle to bylo správné, správné v tento okamžik. A tak jsem ho zatáhla, aby šel se mnou.

Jak se dalo očekávat, každý vylezl k oblouku, ale já jsem Everetta vytáhla k výhledu, který pro mě tolik znamenal. "Nedívej se na oblouk," řekla jsem.

"Někdy jsi tak panovačná," zamumlal.

"Přes to se dostaneš," zamumlala jsem zpátky. "Vidíš to?" řekla jsem a ukázala směrem do údolí kaňonu a na řeku, která skrz něj protékala. "To je řeka Purgatoire."

"Purgatoire." Everett ochutnal slovo a zmateně se na mě podíval. "Jako Očistec?"

Narušil mi můj proslov. To byl celý Everett. "Ano. Španělští průzkumníci zde procházeli jako první a jejich muži zde zažívali těžké časy, proto ji nazvali jako ‘Řeku ztracených duší v Očistci’. A potom prošli francouzští průzkumníci a přejmenovali ji na Purgatoire, což byl jejich název pro Očistec. A nakonec američané zkomolili výslovnost, takže se to teď názývá Picketwire Canyonlands."

"Zpomal, Parker," řekl Everett při pohledu na mě, jako kdyby mi vyrostly tři hlavy. "Nevěděl jsem, že dostanu lekci z historie."

Zaťala jsem zuby. Chtělo se mi křičet: "Všechny tyhle věci vím díky tobě, pitomče!", ale nechala jsem pusu zavřenou a nadechla jsem se nosem. "Každý  sem jezdí kvůli oblouku," pokračovala jsem a ukázala na něj palcem. "Ale já radši tenhle výhled."

Everett se podíval za nás na oblouk a potom na výhled před námi. "Souhlasím. Radši se budu koukat na tohle, než na oblouk." Nedostala jsem od něj to, co jsem chtěla. Znovu jsem ho chytila za ruku. Podíval se na naše spojené ruce a potom znovu na mě.

"Co pro tebe znamená Očistec?"

Everett mě na chvíli studoval, otevřel ústa, aby něco řekl, ale zase je zavřel. Něco mu šrotovalo v očích. "Místo, kde očistíš svou duši, než je přijata do Nebe."

Srdce mi poskočilo. "Ano," odpověděla jsem. "Poslední zastávka před věčností."

Everett na mě zíral. Nemohla jsem v něm číst, ale chtěla jsem pokračovat. "Pojď," řekla jsem a táhla ho až k oblouku. Everett vyskočil na římsu pod obloukem jako první a natáhl ke mně ruce, aby mi pomohl nahoru.

"Hej," zavolala jsem na osobu, která si dělala fotky okolí. "Můžete nás vyfotit?"

Starší žena v khaki klobouku přikývla a vzala si kameru, kterou jsem jí podala. Vydechla jsem a otočila hlavu k Everettovi. Obalila jsem ruku kolem něj, vzala ho za tu jeho, kterou jsem si položila do klína, a pevně ji sevřela. Krev mi burácela v uších. Srdce mi bolestivě bušilo v hrudi. Položila jsem mu rty k uchu. "Everette, dívej se. Na kaňon, na řeku. Dívej se na to všechno. Dívej se na ten výhled, když nás ta žena vyfotí." Stiskla jsem mu ruku. "Každý, kdo uvidí tuhle naši fotku, nás uvidí pod tímto obloukem. Ale když se my podíváme na tuhle fotku," polkla jsem emocve. "Když se podíváme na tuhle fotku, budeme si pamatovat kaňon, vodu a všechny krásy před námi." Vydechla jsem. "Když se podíváme na tuhle fotku, pamatuj, že jsi se díval na Očistec, se mnou. Zatímco se všichni ostatní budou dívat na oblouk, my uvidíme tohle." A pak jsem zavřela oči. Vyklouzla mi slza, jako připomínka toho, co jsem cítila, když mi tyhle slova řekl Everett. Skutečnost, že jsem cítila. Před rokem jsme spolu seděli na této římse a já se do Everreta zamilovala. Tento okamžik mě bolel.

Jeho ruka, kterou jsem měla na klíně, jednou stiskla tu mojí. Potom znovu. A potom ještě jednou. Třikrát. Otevřela jsem oči a uviděla Everetta, jak na mě zírá. Oči měl červené, ale něžné. A jeho čelo bylo zvrásněné. "Parker," řekl s uznáním. S citem.

"Everette," řekla jsem zpátky. Moje slova byla zaškrcena čerstvými slzami. Slzami na vrcholu slz. Dotkl se mých vlasů, sklouzl mi rukou po tváři a díval se na mě, jako kdyby mě viděl poprvé, potom mě chytil za tváře a políbil mě.

Odtáhla jsem se jako první a položila mu ruce na obličej. "Vzpomněl sis?" Zeptala jsem se, sotva jsem ho viděla skrz slzy.

Přikývl, palce měl na mé bradě. "Parker," řekl znovu.

Položila jsem mu ruce na zápěstí a stiskla. "Jsem tak šťastná," řekla jsem se smíchem, s úlevou.

"Ty se směješ," řekl a naklonil hlavu na stranu. "Zní to tak divně."

Zasmála jsem se a znovu mu stiskla zápěstí. "Jsi stále pitomec."

"Jsem," potvrdil. Vydechl. "Přišlo to tak strašně rychlé. Stěží dokážu držet krok."

"To je v pořádku," řekla jsem a obalila ruce kolem horní části jeho zad. Jeho paže se ovinuly kolem mě, aby mě objal, pevně.

"Je mi to tak líto," řekl tlumeně proti mým vlasům. Přejel mi po nich rukou, pohyb, který jsem znala stejně dobře, jako ten uklidňující pocit.

"Nemusí. Ach, Everette." Nemohla jsem přestat břečet. "Jsem tak ráda, že jsi zpátky. Chyběl jsi mi." Přiznání roku.

Jeho ruka se rotkla mých žeber, kdy bylo moje Purgatoire tetování. "Proč jsi čekala tak dlouho, abys mě sem vzala?" Zeptal se.

"Chtěla jsem, aby ti bylo dostatečně dobře."

Zavrtěl hlavou. "Dostala jsi balíček?"

Moje mysl se zatoulala k balíčku, který stále leží v rohu mého pokoje, neotevřený. "Ano," řekla jsem, "ale neotevřela jsem ho."

"Proč?" Zeptal se. "Ne, Počkej," řekl a chytil mě za ruku. "Chápu to. Ale v krabici jsou stránky z mého deníku o Picketwire Canyon. A fotky."

"Fotky, v množném čísle?"

"Udělal jsem spoustu tvých fotek, když jsi se nekoukala. Poprosil jsem Bridget, aby ti ten balíček poslala. Doufal jsem, že pochopíš důvod, proč jsem ti ho poslal, a přivedeš mě sem, aby mi to vrátilo paměť."

"Huh," řekla jsem. "Cítím se trochu špatně za to, že jsem ho nikdy neotevřela."

"Mohla sis ušetřit všechen ten zármutek, všechnu tu bolest." Odhrnul mi vlasy z obličeje.

"Zase tolik mi ta bolest nevadí," řekla jsem. "Našla jsem potěšení v bolesti."

Everett se na mě usmál. "Dobře. Je dobré cítit." Prsty mi zatahal za vlasy. Usmála jsem se. Skutečným smíchem.

"Smích ti sluší. Měla bys ho nosit častěji."

"Ty mi slušíš."

Everett seskočil z římsy a zvedl ruce, aby mě chytil, jako poprvé. Táhl mě k sobě do objetí. Držela jsem se těsně u něho, vděčná za ten dar. Vděčná za řeku Purgatoire. Vděčná za textovku, kterou poslal na špatné číslo. Vděčná za pocit, který mě udravil a zlomil zároveň.

"Jsi studená," zamumlal. Byl začátek června a bylo brzo ráno, takže jsem cítila mírný chlad.

"Deset pod nulou?" Zeptala jsem se.

"Ne," řekl, odtáhl se a políbil mě na čelo. "Chladnější než to."

Zasmála jsem se a položila se do toho polibku. Vychutnávala jsem si to spojení.

Everett se odtáhl a zadíval se mi do očí, tak jako kdysi. Jeho ruce se sepjaly kolem mých.

"Ještě mě miluješ?"

Usmála jsem se. "Bohužel. A ty mě miluješ?"

V odpovědi stiskl moje ruce. Třikrát. S každým stisknutím, řekl slovo. "Já. Tě. Miluju."

KONEC