TBZ - 23. kapitola

Překlad: Lucie

Následujícího rána jsme se probudili brzy a okamžitě jsme vyrazili na cestu do New Orleans. Everettova ruka se natáhla přes středovou konzoli, vyhledala moji ruku a chytla ji. Pokud mě sedmi hodinová cesta autem něco naučila tak, že jsem se už nikdy nechtěla pustit jeho ruky. Moje ruka v té jeho se cítila tak přirozeně, jako kdyby to byla moje součást, takže kdybych o ni přišla, cítila by se moje ruka prázdná po zbytek mého života.

Procházeli jsme se po Bourbon Street a drželi se za ruce. Zamířili jsme do malých obchůdků a prošli jsme se několik bloků na jejich slavné koblihy. Seděli jsme v městském parku a lidé nás pozorovali. Everett si vymýšlel příběhy o cizincích, kteří procházeli kolem. Hrozně jsem se u toho nasmála. Bylo to pro mě čím dál tím víc přirozenější, i když se na mě Everett pořád díval, jako kdyby to byl ten nejpodivnější zvuk na světě.

Znáte ten okamžik, kdy chcete zmrazit čas předtím, než se všechno rozpadne? Nejhorší věc je, že nikdy nevíte, který okamžik to je. Podíváte se zpátky a přejete si, abyste si ho zapamatovali. Ale nevíte, kdy se váš svět vykloní ze své osy.

Pro nás to byl ten okamžik zpátky na Bourbon Street toho večera.

Vzduch byl teplý a zvuky, které vycházely z okolních barů, byly velmi hlučné a chaotické, což způsobilo, že mě Everett zatáhl do středu ulice, daleko od všech kymácejících se lidí na chodníku. Odtáhla jsem si tílko od břicha, abych alespoň trochu rozpohybovala vzduch. Everett mi třikrát stiskl ruku a při pohledu na něj jsem pustila své tílko.

"Proč tři?" Zeptala jsem se.

Podíval se na mě a zavrtěl hlavou. Poté stáhl obočí k sobě a položil si ruku k uchu, aby mi naznačil, že mě neslyšel.

Přistoupila jsem k němu blíž. "Proč tři?" Zeptala jsem se znovu. Odtáhla jsem se, abych na něj viděla, ale něco na jeho pohledu bylo špatně. Díval se mi přes rameno, ale mohla jsem říct, že se nedíval na nic konkrétního. Jeho oči byly prázdné.

"Everette?" Stiskla jsem mu ruku. Ale nereagoval. Rozhlédla jsem se kolem a táhla ho směrem k obrubníku. "Posaď se," nařídila jsem a zatlačila do něj. Jeho tvář byla prázdná. A pak se jeho hlava otočila doleva, vrátil ji zpátky a pak znovu doleva. Jako kdyby měl v krku gumičku, která mu tahala hlavu doleva a zase rovně.

"Everette," opakovala jsem. "Co se děje?"

Na nic se nedíval. Jeho levá ruka se pohnula, zvedla se nahoru a pak zase spadla dolů. Nevěděla jsem, co mám dělat. A pak spadl na bok na chodník.

"Everette!" Celé jeho tělo bylo v křeči. Oči obrácené v sloup, takže jsem mohla vidět pouze bělma. Zběsile jsem otočila hlavu. "Zavolejte sanitku!" Vykřikla jsem. Jeho ústa byla otevřená, ale žádný zvuk z nich nevycházel.

"Má záchvat," řekla žena, která se krčila vedle mě. "Je epileptik?"

Zavrtěla jsem hlavou a bezmocně ho sledovala. Pak začal chrochtat.

"Položte si jeho hlavu do klína, slečno. Je tu kolem nás sklo." Sklouzla jsem vedle něho a položila si jeho hlavu do klína. Ta žena mi pomohla, ale Everettovy křeče se zhoršovaly, házel už i rukama.

"Mám mu držet ruce?" Zeptala jsem se silným hlasem.

"Ne. Jen počkejte. Přejde to." Sledovala jsem ji, jak vytáhla telefon, a zavolala sanitku.

Pomalu jeho křeče ustávaly. Zamrkal a podíval se na mě. "Everette," řekla jsem.

Sledovala jsem ho, jak pomalu otevřel a zase zavřel pusu, jako kdyby něco ochutnával. Ale viděla jsem v jeho očích, že mě poznává, což bylo dobré znamení.

"Už přichází k sobě," slyšela jsem ženu říkat do telefonu. Vděčně jsem se na ni podívala, ale pak se její oči rozšířily. Otočila jsem se zpátky na Everetta ve svém klíně, který byl znovu v křeči. Oči se mu zvrátily, jeho tělo s sebou škubalo tak silně, že jsem ho nedokázala udržet na klíně.

"Má další záchvat," řekla žena. Tentokrát byl její hlas plný starostí.

Everett se začal dusit. "Everette," zašeptala jsem, můj hlas se třásl. "Prosím, Everette." Nevěděla jsem, o co jsem žádala. Ale zázrak by se hodil.

Když přijela sanitka, Everett nedýchal.

***

Nenáviděla jsem nemocnice. Nenáviděla jsem čekárny. Nenáviděla jsem, že musím čekat, abych viděla milovaného člověka. A nenáviděla jsem, že mám toho milovaného člověka v nemocnici. A ze všeho nejvíc jsem nenáviděla, že mě Everett nevidí to všechno nenávidět. Dívka, která kdysi nic necítila, byla teď zabalená v nenávisti.

"Můžete ho vidět," řekla mi zdravotní sestra v růžové uniformě. Snažila jsem se neušklíbnout, když jsem svižně procházela kolem ní. Byla to moje nemesis, když jsme se objevili v nemocnici a ona mě vyhodila z jeho pokoje. Byli jsme teď od sebe už čtyři hodiny. Zavolala jsem jeho rodině, která už byla na cestě. Ale teď jsem to byla jen já a Everett.

Tiše jsem vstoupila do Everettova nemocničního pokoje, měla jsem strach, že bude spát. Uviděla jsem v rohu zdravotní sestru, jak si dělá poznámky, ale nevěnovala jsem jí moc pozornosti.

Ale jakmile jsem obešla závěs, seděl tam on, na posteli, díval se na mě, jako kdyby čekal na to, až mě uvidí. Vypadal unaveně, zcela vyčerpaně, ale pro mě se usmíval. "Pojď sem," řekl a zvedl volnou ruku, ze které mu neběžely trubičky.

Vylezla jsem vedle něho, chamtivě jsem mu obalila svou ruku kolem pasu.

Jeho ruka se dotkla mých vlasů a třela se přes ně. "Moje drahá."

Chtěla jsem se smát a plakat zároveň. "Everette," řekla jsem. Moje slova byla jako šepot. "Proč?"

Držel moji ruku v té svojí, palcem přejíždět po mých kloubech. Dokonce i na nemocničním lůžku, připoutaný k několika přístrojům, mě uklidňoval. Byla jsem zlomená. Ale s Everettem bylo v pořádku být zlomená. Tlačil by na mě tak tvrdě, že by vyhladil všechny ostré hrany.

"Parker." Když to řekl, získal si moji pozornost. Jeho hlas byl slabý, řeč jeho těla byla nezřetelná, ale stále tu velel. "Říkal jsem ti to. Říkal jsem ti to před touto cestou. Já jsem-"

"Ne." Skoro jsem to zařvala. Sestra se na mě podívala ostrým pohledem. "Ne," řekla jsem jemněji. "Vzdáváš se. Tohle není důstojný způsob, jak zemřít, sakra."

"Nevzdávám se."

"Ano, vzdáváš." Můj hlas se rozpadal. Síla, kterou jsem se snažila povolat, nepřicházela. Polykala jsem slzy, ale uvízly mi v krku. "Vzdáváš to, Everette. Můžeš bojovat. Mě si naučil bojovat. Ty můžeš taky."

Everett smutně zavrtěl hlavou. "Parker, poslouchej. Bojoval jsem po celá léta. Strávil jsem více svého života jako nemocný, než jako zdravý. Jsem unavený. A jsem připravený."

"Ale já nejsem." Dusila jsem se. Přenesla jsem si svou volnou ruku k ústům. "Sakra, Everette. Dokázal jsi, abych cítila. Dokázal jsi, abych chtěla žít. Nemůžeš mě opustit."

Poplácal mě po ruce. "Já tě neopouštím, Parker. Potřebuju, abys mě poslouchala. Nechovej se jako spratek." Otevřela jsem pusu, ale ostře se na mě podíval. "Poslouchej mě. Chtěl jsem jeden sladký okamžik. O tomhle pro mě tento výlet byl. Ale když jsem se na tebe podíval, když jsem sledoval, jak se ti oči u Grand Canyonu zavřely, jak ti světlo rozzářilo obličej a vlasy, vše, na co jsem mohl myslet, bylo, jak neuvěřitelně dokonale a neuvěřitelně sladce vydadáš. A pak si otevřela svoji pusu a zničila to, ale i přesto všechno jsem tě chtěl políbit."

"Přeju si, abys to udělal," řekla jsem, slzy mi stékaly po tváři. "Bože, Everette. Promarnila jsem tolik času."

"Shh," naléhal. "Nepřerušuj mě. Pamatuješ si ten okamžik, kdy ses poprvé zasmála? Řekl jsem ti, ať se do mě nezamiluješ, a ty ses smála. Pak jsem si z tebe dělal srandu, ale to, jak jsem se cítil, když ses smála - to bolelo. Byla jsi tak nádherná. To byl první sladký okamžik v mém životě. Vědomí, že jsem řekl něco, co tě vytáhlo z té propasti lhostejnosti."

"Parker," jeho hlas zachytil moje jméno tak, že se mi zhoupl žaludek. "Nemáš o tom ani ponětí, že ne? Jak na mě působíš." Sevřel mi ruku pevněji, ale jeho stisk byl stále nejistý. "Vydal jsem se na výlet přes celou zem, doufal jsem, že najdu jeden sladký okamžik. Místo toho, jsem to našel všechno v tobě. Když jsme byli v kaňonu v Coloradu a ty jsi spadla. Byla jsi tak v rozpacích z toho, že tě odnesu, že se postarám o tvůj oteklý kotník. Nikdy jsem se o lidi nestaral, ne tak, jak jsem se tehdy postaral o tebe.Myslím, že to je poprvé, kdy jsem začal." Zatáhl mě za ruku, aby se ujistil, že jsem mu věnovala pozornost. "To bylo, kdy jsem poprvé sklouzl přes okraj, kdy jsem přijal, že jsem se do tebe zamiloval. Bolelo to, víš. Milovat tě. Teď to bolí. Ale radši budu ve svých posledních chvílích trpět touto bolestí, než trpět samotou z nenaplněného života. Nechci věčný svit neposkvrněné mysli. Chci tvůj smích, tvůj dotek i to, jak mě líbáš. Chci, aby mi tyto vzpomínky naplnily mysl."

Nemohla jsem si pomoct, Vzlyk se mi prodral z hrdla. "Ty jsi takový pitomec, Everette," řekla jsem. "Nechtěla jsem cítit. Jen jsem chtěla změnit tvůj názor!"

"No, ale teď cítíš. A díky tomu jsem šťastný. Chci vidět, jak tě to bolí. Raději tě uvidím v bolestech, než znecitlivělou ke všemu. Taková jsi byla, když jsme se poznali. Jsem tak rád, že jsem ti pomohl znovu cítit, Parker. To je ten nejsladší okamžik ze všech."

Láska by měla být emoce, která by měla léčit, ale ve skutečnosti to byla ta nejvíce bolestivá emoce. Vplíží se, i když ji nechcete. Se zmatkem terorizuje vaše hormony. Jste více náchylní k bolesti, oslabí vaši rozhodnost a v nouzi vás dělá šílenými. A to bolí. A to nejen psychicky, ale i fyzicky. Srdce mě bolelo, bylo zlomené. A já jsem byla tak moc rozzlobená na Everetta.

Chtěla jsem ho praštit, aby cítil stejnou fyzickou bolest, kterou já jsem cítila emocionálně. Hlava mi klesla na jeho hruď. Vzlykala jsem. Slzy, které jsem dlouhou dobu potlačovala, volně přicházely. Roky jsem to potlačovala a teď jsem je všechny propustila najednou. Byl to ten nejvíc ohromující okamžik mého života. Bylo to poprvé, co jsem pro někoho plakala. Bylo to poprvé, co jsem někoho milovala.

"Miluješ mě?" Zeptal se. Tentokrát jsem mohla odpovědět bez špetky sarkasmu.

"Nenávidím tě, Everette."

"Dobře."

Tlačila jsem čelo proti jeho hrudníku, zavřela jsem oči. "Tak moc tě nenávidím."

"Dobře," řekl znovu.

Zvedla jsem oči a zadívala se na něj s hněvem, strachem, a ještě jednou věcí v mých očích. "Miluju tě a nenávidím tě a jsem na tebe tak strašně naštvaná, Everette."

Jeho ruce byly na mém obličeji, držel mě za tváře a přitáhl si mě k sobě. Potom mě políbil. Byl to miluju-tě, nenávidím-tě, a ze všeho nejvíc sbohem polibek. Slzy mi z očí klouzaly tak volně, byl to nekonečný vodopád, který tekl přes naše rty. Everett se odtáhl a pak mi znovu zača drtit rty. Znovu a znovu. Jakmile si myslel, že je připravený ukončit polibek, tak se odtáhl. Jenže nebyl. Bylo to jako gravitace. Ale já jsem nemohla být jeho gravitace. Nemohla jsem ho udržet.

Bylo to nesnesitelné. Nakonec jsem se odtáhla, stále jsem vzlykala, v rukou jsem svírala jeho nemocniční košili. Oči jsem měla zavřené. Plakala jsem jsem. Mé slzy mu zmáčely oblečení.

"Nenávidím tě," řekla jsem znovu.

"Já vím." Jeho ruka mi konejšivě přejížděla přes vlasy. "Jsem rád, že mě nenávidíš."

"Proč jsi mi to udělal?" Zeptala jsem se. Srdce mě bolelo s takovou intenzitou. Nemohla jsem dýchat. Bolest drásala mé tělo, bylo to horší než cokoliv, co jsem kdy cítila.

"protože chci, abys žila. Tvůj život je dar, Parker. Žij, dokud můžeš. Usmívej se, tancuj, cestuj, abys viděla svět, zamiluj se-"

"Buď ticho!" Nemohla jsem svůj hlas zadržet. "Už jsem se zamilovala, ty pitomče. Udělal jsi to tak zatraceně jednoduché. Nenávidím tě, nenávidím tě, nenávidím tě." Můj hlas se na posledním slově zlomil, a tak jsem vstala a rozhlédla se. Nemohla jsem myslet. Moje mysl a moje srdce byly tak plné bolesti, že jsem nedokázala uvažovat. Chtěla jsem křičet.

"Chci strávit zbytek svého života s tebou." Byla to pravda, ale bylo tak bolestivé to říct, přiznat to.

"Nestačí, když strávím zbytek mého života s tebou?" Zeptal se prosebně.

"Ne. To není." Mnula jsem si rukou obličej. "Nechci žít ve světě, kde nexistuješ."

"Ale já budu, Parker. Ty už se o to postaráš. Budu u řeky Purgatoire. Pojď sem." Natáhl se po mně, a tak jsem si k němu vylezla, nechtěla jsem nikdy odejít. "Budu tady." Jeho ruka se dotkla místa, kde jsem měla svoje tetování. "A pro mě nejdůležitější ze všeho, budu tady." Dotkl se mého srdce. "Nejsi deset pod nulou, Parker. Ne tady. Jsi vřelá. Trochu zlomená, ale vřelá." Jeho rty se mi přitlačily k hlavě. "A budeš mě mít tady. Ve svých vzpomínkách."

Můj ret se třásl, jak jsem zadusila vzlyk. "Nikdy jsme se nedostali na východní pobřeží. Chtěl jsi, aby jsme dojeli až na východní pobřeží."

"Jeď tam, kvůli mě. Smoč si nohy v Atlantiku. Navštiv Central Park. Pozoruj lidi."

Protřela jsem si oči hřbetem ruky. "Nechci tam jet sama." Vstala jsem, poodešla stranou, snažila jsem si získat odstup.

"Parker, koupil jsem ti letenku zpátky domů."

Zastavila jsem se a přenesla pohled zpět na něj. "Co jsi to říkal?"

"Svoji zpáteční letenku domů máš ve své emailové schánce. Dnes večer odlétáš."

"O čem to mluvíš?" Můj hlas byl o několik oktáv výš než obvykle a uviděla jsem sestru, jak se ke mně blíží.

Everett zvedl na sestru ruku a pak se otočil ke mně. "Říkal jsem ti to, že když se do mě zamiluješ, tak tvůj zadek posadím do letadla. A tam taky bude. Za čtyři hodiny."

Neměla jsem slov. Dívala jsem se na Everetta, jako kdyby mu vyrostla další hlava.

"Nechci tě tady, Parker. Nechci, aby sis mě takhle pamatovala."

Zhroutila jsem se do křesla vedle postele a plakala do svých rukou. To bylo víc, než jsem mohla snést. Zvedla jsem hlavu, abych se na něj znovu podívala, moje slzy si razily cestu po mých tvářích po sto různých linkách.

"Pojď sem," řekl Everett, jeho hlas mě uvolňoval. Rozevřel náruč a já si vlezla k němu do postele. Objal mě a pevně mě držel. Stiskl mě. Vždycky mě k sobě přitáhne. Chtěla jsem, abych ho mohla stejně přitáhnout i k sobě, abych ho u sebe udržela.

"Miluju tě, Parker. Víc, než jsem kdy někoho miloval. Jsem tak vděčný za tu textovku, tak vděčný, že jsi odpověděla. Jsem rád, že jsi jela se mnou přes půl země. Ale ze všeho nejvíc jsem vděčný za to, co jsi mi dala. Byla to nejlepší doba v mém životě. A nebylo to všemi těmi zastávkami a hlavními atrakcemi. Byla jsi to ty. Vždycky jsi to byla jenom ty."

Nemyslela jsem si, že bych někdy mohla přestat brečet. Ruce jsem měla zaťaté v pěst proti jeho hrudi. "Tak bojuj, sakra. Když ne pro sebe, tak bojuj pro mě. Potřebuju tě."

"Nepotřebuješ, Parker. Jsi silná. Jsi bojovnice. Jsi statečná a nádherná a tvrdohlavá a mnoho dalších věcí. Ty mě nepotřebuješ."

Tehdy jsem s naprostou jistotou pochopila, že nemůžu říct nic, abych změnila jeho rozhodnutí. Byl konec, nehodlal bojovat. Zatlačila jsem rty proti jeho hrudi a pevně stiskla víčka k sobě. "Potom musím odejít. Teď hned." Držela jsem ho za ruku a on mi ji třikrát stiskl. V momentě, kdy mě pustí, to bude jako kdybych přišla o končetinu.

Odtáhla jsem se.

Pustil mě, i když váhavě. Vstala jsem a šla směrem ke dveřím. Ale než jsem sáhla po klice, jsem se otočila. Everett měl pravdu, když řekl, že jsem tvrdohlavá. Ale v tomhle jsem měla pravdu.

"Everette," řekla jsem. Zvedl ke mně hlavu. Jeho oči byly zmučené, zarudlé. "Pokud zemřeš, budu jediná s našimi vzpomínkami. Ale když půjdeš na operaci, když budeš žít, přijdeš o ně. Ale budeš žít. A já stále budu mít naše vzpomínky."

A potom jsem odešla, aniž bych se ohlédla.