TBZ - 21. kapitola

Překlad: Lucie

Zapsali jsme se v hotelu před večeří s Everettovými rodiči. Myslela jsem si, že bude trochu divné večeřet s oběma, s ohledem na to, že byli rozvedení, ale Everettovi se nezdálo, že by to měl být nějaký problém. Ale byla jsem zvědavá na Everettova otce díky tomu, co řekla Bridget.

Oblékla jsem si růžové šaty, které jsem si vypůjčila/ukradla Jasmine. Ty, které jsem měla na sobě tu noc, kdy jsem poznala Everetta. Když jsem vyšla z koupelny, Everett seděl na židli vedle postele a mnul si hlavu. Na minutu jsem ho sledovala od dveří, dělala jsem si o něj starosti. Rozsah emocí, které do mě Everett přinášel, se pohybovaly od dobrých věci až po věci, které bolely. Znepokojivě bolely. Nikdy jsem to nechtěla, tuhle zodpovědnost, abych učinila jiného člověka šťastným.

Zvedl hlavu a zíral na mě. Mrkl. "Ty nejsi Sarah."

"Ne." Úsměv se rozšířil na mých rtech.

Vstal a přešel ke mně. "Jsi krásná, víš to. Už jsem ti to říkal, ale ráda na to třeseš hlavou." Položil ruku na jednu stranu mého krku. "Přestaň třást hlavou. A nech mě ti složit kompliment."

Jeho ruka kolem mého krku byla teplá a o vteřinu později se jeho druhá ruka dotkla mého pasu. Mé oči se otevřely, když mě jeho prsty třely přímo nad obvazem.

"To je to místo, kde máš tetování," řekl s úsměvem na rtech.

Přikývla. "Kde je tvoje?"

"Uvidíš ho později."

Zamračila jsem se. Byla jsem trochu otrávená. Jeho prst přešel do prostoru mezi obočí a třel ho. "Nemrač se. Mám raději tvůj úsměv."

"Říkal jsi, že vypadám divně, když se usmívám," připomněla jsem mu.

"To neznamená, že ho nechci vidět. Nebo že nechci být důvod, proč se usmíváš." Dal mi jemný polibek na rty. "Pojďme."

***

Když jsme dorazili do restaurace, Everettovi rodiče už na nás čekali. Sledovala jsem je se zájmem, než nás hosteska dovedla k jejich stolu. Jeho otec měl svou ruku přehozenou přes opěradlo židle jeho matky a díval se na ní, jako kdyby to byla jediná věc na světě, na kterou se dokázal zaměřit. Vlasy měl černé jako Everett, ale už trochu prošedivělé. Everettova matka vypadala laskavě a mladistvě. Měla světlé blonďaté vlasy, které se jí kroutily kolem obličeje. Oči měla stejně modré jako její děti. Když uviděla Everetta, jako kdyby se v ní něco probudilo. Úsměv se jí rozprostřel po tváři, když vstala, aby ho mohla obejmout. Sledovala jsem ji, jak ho pevně objímá, stejně jako předtím Bridget, než jsem svou pozornost obrátila na Everettova otce.

Tam kde byla jeho matka vřelá, tam byl Everettův otec chladný, pokud se nepodíval na svou ex-manželku. Nevrhal po mně pohledem dýky, ale zdál se mi velmi neosobní, natahoval ke mně ruku s nechutí. Jeho oči se mu toulaly po mé tváři. Bez úsměvu. Bylo to poprvé v mém životě, co jsem se cítila rozpačitě ohledně mé jizvy.

Everettova matka mě také objala. Objímání bylo divné. Ale příjemně divné. Zatímco mě objímala, sledovala jsem Everetta, jak si se svým otcem potřásl rukou. Zdálo se mi to zvláštní. Ale vzpomněla jsem si, jak mi Everett říkal, že si jeho otec drží odstup.

Poté, co jsme se představili, jsem se posadila s Everettem po mé levici a naproti mně seděla jeho matka, Patricia.

Patricia se opřela lokty o stůl a položila si bradu na vrchol svých rukou, zatímco zírala na svého syna. Nebylo pochyb o její lásce k němu. A mimochodem, když ji objímal, nebylo pochyb o té jeho k ní. Byla jsem trochu bez dechu, když jsem byla svědkem, jejich vzájemné lásky. Rodičovská láska mi byla cizí. A tohle byla moje první zkušenost, být tomu svědkem z takové blízkosti.

Everettův otec, kterému Everett říkal jeho křestním jménem, Robert, se ještě rozehříval. Pil whiskey z malé skleničky, a když přišel číšník ke stolu, všimla jsem si, že si objednal další. "Everett si dá taky jednu, a-"

"Ne, voda bude v pořádku," přerušil ho Everett.

Robert se na něj podíval. "Platím," řekl, jako kdyby to byl důvod, proč Everett nechtěl pít.

"Už nepiju," řekl Everett pevným hlasem. Podíval se na mě. "Vodu? S limetkami?"

Olízla jsem si rty a přikývla. Možná, že kyselost z limetek mi spálí hrdlo a udrží mou pusu zavřenou před tím, abych neměla chuť to na někoho během večeře plivnout.

Když číšník odešel, Patricia se na nás podívala. "Everett mi pověděl, že jste se byli podívat na Grand Canyon," řekla a dívala se na mě se vzrušením, oči se jí třpytily.

Než jsem stihla oteřít pusu, Everett řekl: "Jo, ale byla to jen velká díra v zemi."

"Ach, kruci," odpověděla Patricia, její čelo se zkrabatilo zklamáním. Kopla jsem do Everetta tak diskrétně, jak jsem pod stolem dokázala. "Nikdy jsme se tam na našem výletě nedostali. Everett byl příliš nemocný."

"Když jste jeli na Four Corners?" Zeptala jsem se, když jsem si vzpomněla, jak Bridget mluvila o tom, že tam už s Everettem byla.

"Ano," řekla a zasněně se usmívala. "Byl to výlet na jeho přání."

"Byla to ztráta času," zapojil se Robert. Snažila jsem se potlačit svůj šok, ale Patricia mě předběhla.

"Nebyla to ztráta času," napomenula ho.

"Tak trochu byla," řekl Everett. Otočila jsem se, abych se na něj podívala. Nebyla jsem zahrnuta do konverzace a věděla jsem, že mi něco uniká.

Patricia si povzdechla, ale než stačila něco říct, jsem vyhrkla: "Proč to byla ztráta času?"

"Protože si to nepamatuje," řekl Robert, a ukázal svou whiskey v ruce na Everetta. "Strávili jsme týden cestováním po jihozápadních státech a po operaci, puf!" Rukama naznačil explozi. "Bylo to vymazáno z jeho paměti."

Nechala jsem to vstřebat. A potom jsem se otočila na Everetta. "To je těch šest měsíců, co jsi ztratil?"

Otočil hlavu a přikývl. Všechno to začínalo dávat smysl. Everett ztratil vzpomínky na ten výlet. A proto ho zažívá znovu, se mnou. Jeho oči se soustředily na moje. Moje ruka, kterou jsem měla na klíně, se přestěhovala na jeho stehno, které jsem stiskla, a pokývala hlavou na znamení, že rozumím.

Než jsem stačila svou ruku z jeho klína stáhnout, položil svou ruku na tu mojí. A potom ji stiskl, třikrát. Jako to udělal před tetovacím salónem.

Obrátila jsem svou pozornost zpět k jeho rodičům. Robert byl zaměřen na svou whiskey, ale Patricia očividně sledovala naši výměnu. "Řekni mi něco o sobě, Parker," řekla laskavě.

"Moc toho není," odpověděla jsem. A to mi vadilo. Vadilo mi, že jsem věděla, že toho moc není. Prožila jsem toho s Everettem za poslední týden víc, než jsem viděla za poslední tři roky. Odkašlala jsem si. "Jsem servírka. Nebo," zamračila jsem se. "Jsem byla servírka. Studuji antropologii." A to bylo všechno. To bylo všechno, co jsem byla.

Everett mi znovu pod stolem stiskl ruku. "Je zábavná," řekl své matce, ale přitom se díval na mě. "Je vážně tvrdohlavá a chytrá." Zvedl svou volnou ruku, aby mi upravil vlasy z obličeje. Nemohla jsem dýchat. Pohled jeho modrých očí pronikl do mých. "Je nemotorná, ale je také silná." Jeho ruka opět stiskla moji. Můj hrudník mi byl těsný, bolavý. "Říká, že se nestará, ale přesto to dělá. Ale je to hlouběji než na povrchu." Ruka, která mi sčesala vlasy, teď odpočívala na mém rameni. "To je na ní skvělé. Není umělá. Když cítí, je to skutečné. Ona je skutečná až do morku kostí." Jeho či byly laskavé a teplé, až hledět do nich mě bolelo. Potřetí mi stiskl ruku. "Je to ten nejvřelejší člověk, kterého znám." Pod jeho pohledem jsem byla průhledná.

Everett se usmál, ale byl to smutný úsměv. Rychle jsem zamrkala, abych zahnala slzy, které se mi začínaly tvořit. Podívala jsem se stranou přes mé pravé rameno, snažila se zhluboka nadechnout. Když jsem se otočila zpět ke stolu, Patricia na mě zírala s tím, co jsem mohla popsat jedině jako euforie. Nicméně mi to připadalo jako další závazek vůči mně. Jednou uděláte někoho šťastným, jste povinni to tak udržet. Jednalo se o zodpovědnost, kterou jsem nechtěla. Nechtěla jsem vlastnit kus něčího štěstí.

Nic ze mě a z Everetta nevzejde. Řekl, že jsem tvrdohlavá, ale on byl o tolik víc. Raději zemře, než by žil. A myšlenka na to způsobila, že jsem se musela omluvit od stolu.

Nejdříve jsem šla na toalety, vrazila jsem ruku do chladné vody z umyvadla a snažila jsem se ochladit jakoukoliv část svého těla. Ale pak jsem se cítila, jako kdybych nemohla dýchat. Hrudník mě bolel, hlava mě bolela. Šaty mi byly příliš těsné, vzduch byl příliš řídký. Opakovaně jsem vdechovala a vydechovala ten samý vzduch. Potřebovala jsem skutečný, čerstvý vzduch.

Vyrazila jsem ven na temné parkoviště. Můj kotník byl ještě trochu oteklý z předchozího dne z kaňonu, a kráčet po štěrku, který bylo potřeba opravit, nebylo úplně jednoduché.

Prošla jsem přes celé parkoviště až k Everettovu džípu. To bylo zaparkované až úplně vzadu, takže jsem se musela belhat celou cestu až k němu, abych se přezula do žabek, které jsem nechala na zadním sedadle. Nahlédla jsem do auta okýnkem, ale skrz tmu jsem nebyla schopná své žabky vidět.

To bylo ve stejnou chvíli, kdy mě můj mozek varoval, že bych měla něčemu věnovat pozornost. Otočila jsem se a podívala se přes rameno. Byl tam muž, asi metr ode mě, a sledoval mě. Nemohla jsem rozeznat jeho rysy, protože stál mezi dvěma auty, ve stínu, a pozoroval mě. Opřela jsem se rukou o džíp a ucítila teplo pod mou rukou. A pak jsem si vzpomněla.

Dívala jsem se u auta do okýnka, zatímco jsem odemykala dveře, když se za mnou objevil. Nemohla jsem vidět jeho tvář. V odrazu jsem viděla pouze jeho kapuci na hlavě, jak se dívá do stejného okýnka jako já. Otočila jsem se a uhodila ho kabelkou. Odstoupila jsem, očima jsem přejížděla parkoviště, hledala jsem jakoukoliv pomoc.

Moje oči se snažily zaměřit z té noční můry na realitu. Muž mezi dvěma auty na mě zírá. Jeho rysy jsou rozmazané. Vše, co jsem mohla vidět, byla jeho kapuce. Zakřičela jsem a paměť se mi vrátila s ohromující jasností.

"Jdi ode mě!" Vykřikla jsem. Můj hlas zněl nepřirozeně, až jako zvířecí vrčení. Cítila jsem auto za mými zády, když jsem držela kabelku nahoře, připravená zvonu udeřit. Ruka se mi třásla, vlna strachu a adrenalinu způsobovala mou nestabilitu.

"Už to znovu neuděláš." Jeho hlas. Ach bože, jeho hlas. Znělo to, jako kdyby spolkl smirkový papír. Byl to hluboký hlas, a nebylo pochyb, že dokáže splnit svou hrozbu. To bylo ve chvíli, když jsem uviděla záblesk v jeho ruce. Zvedl to, jediné odrážející světlo na parkovišti bylo od jeho nože. "Dej mi své klíče. Nastup do auta, zavři hubu, nebo tě rozpářu."

Vzlyk se mi vyhrnul z krku, kolena se mi zatřásla tak tvrdě, že jsem spadla na beton. Jeho ruka popadla mojí, aby mi vytrhl klíče. Další věc, kterou jsem věděla, byla, že mě vytáhl na nohy a strčil mě na dveře od sedadla spolujezdce. Musela to být noční můra, řekla jsem si. Chtěla jsem se probudit. Ale tohle nebyla noční můra. Tohle byla realita. Celé mé tělo se třáslo. Nemohla jsem zpracovat, co se děje. Strach byl prominentní, bránil mi, abych cítila něco jiného.

Strčil mi nůž na krk. "Nesnaž se o něco hloupého," varoval mě, přičemž tlačil špičku nože do mého masa. Cítila jsem bodnutí, když přejel po mé kůži. Když stáhl nůž zpátky, viděla jsem na jeho špičce krev. "Jenom si sedni na sedadlo," vyplivl. Jeho sliny zasáhly můj obličej, tak jsem zavřela oči a polykala zpět zvratky, které mi vylezly do krku.

Zařadil rychlost, zatímco jsem se snažila popadnout dech. Cítila jsem šok, jak mi prochází skrz ramena, cítila jsem, jak opouští můj mozek, když se vypaloval ven. Když šok úplně opustil moje tělo, uplynulo několik minut a my jsme byli na cestě ven z města. Měl se mnou plány, věděla jsem to. Můj mozek byl nyní v bojovném režimu.

Nemyslela jsem. Jen jsem popadla volant a zatáhla za něj, až se auto dostalo do smyku a my skončili na obrubníku, což mě vyhodilo proti dveřím. Moje hlava narazila do okna, až jsem viděla hvězdičky, ale nutila jsem se zůstat vzhůru.

Mužovy oči byly tak vykulené, jako kdyby mu lezly z hlavy. Nemohla jsem vidět jejich barvu, protože bělmo očí bylo pod mikinou natolik dominantní, že strach mi znovu ucpal hrdlo těsně předtím, než si to místo stiskl sevřenou rukou. Jeho oči kmitaly mezi mnou a silnicí, a rychlost auta se navýšila. "Jsi hloupá?" Vykřikl. Oči měl vypoulené jako karikatury z nočních můr.

Brousila jsem zuby o sebe. Nemohla bych umřít tímto způsobem. Nemohla bych. Zvratky mě znovu ohrožovaly, ale místo toho, abych je znovu spolkla, jsem svou hlavu natočila jeho směrem a nechala to vyjít ven.

Dalších deset sekund bylo rozmazaných. Jako první mi nůž pořezal tvář, jak po mně slepě sáhl, ale auto stále zrychlovalo. Otočila jsem hlavu, abych se mohla chytit za tvář, o vteřinu později jsem ucítila krev, jak mi stéká po obličeji. Sáhla jsem po klice u dveří a uslyšela jsem šustění nože okolo mé hlavy. Zvuk, který to vyluzovalo, byl sám o tobě děsivý. Zvuk nože, který prorážel vzduch, jenom aby mě mohl říznout do kůže.

Prudce jsem rukou blokovala úder, který byl zaměřený na moji tvář. Ucítila jsem, jak mě nůž řeže na ruce. Sotva jsem přes svůj křik mohla slyšet slovo, které na mě řval. Naslepo jsem se natáhla, ucítila jsem kůži, která nepatřila mně, a zaryla jsem do ní své nehty. Cítila jsem trhající maso pod konečky svůj prstů a znovu jsem začala zvracet. S jednou rukou za zády jsem sáhla po klice a vytlačila se ven. Další vzlyk, vzlyk úlevy spadl z mých rtů, když jsem vypadla z auta, dopadla na chodník a válela se.

Slyšela jsem zvuk brzd. Slyšela jsem ho klít. A pak jsem uslyšela další hluk. Výstřel. Běžící kroky. Svištění pneumatik. Výkřik. Ucítila jsem pálení gumy, ale moje oči pulzovaly, byly obalené v krvi a slzely. Nemohla jsem je otevřít. Byla jsem v bezvědomí, když jsem ucítila kouř a kávu. „Kurva.“ Byl to ženský hlas. „Kurva, kurva, kurva.“ Cítila jsem, jak se mi hrabe v kapsách. Udělala jsem zvuk, ale všechno mě bolelo. Každý pohyb mě bolel. Dýchání bylo vyčerpávající. Uslyšela jsem ji tlesknout a ten zvuk mi otevřel jedno oko.

„Myško.“

Vyšla jsem zpět z křičící paměti, ruce jsem měla přes obličej.

"Shh," řekl hlas. Tlačila jsem se proti tomu, křičela, mé ruce mlátily do všeho, na co dosáhly. "Parker," řekl hlas.

Everett. Přestala jsem bojovat a přitiskla se k němu. Seděli jsme na zemi, na parkovišti, a tak jsem si mu vlezla do klína, moje prsty ho hledaly. "Everette," vydechla jsem.

"Jsi v bezpečí, Parker. Jsi v bezpečí." Držela jsem se ho, dokud se moje dýchání nevyrovnalo. Hrůza stále zamořovala mé žíly, ale věděla jsem, že to, co řekl Everett, byla pravda. Byla jsem s ním. Byla jsem v bezpečí.

"Potřebujete, abychom zavolali sanitku?" Otevřela jsem oči a porozhlédla se kolem. Nebyli jsme sami. Na parkovišti byl malý dav. Hlas přistoupil a já jsem poznala hostesku.

Zabořila jsem hlavu do Everettova ramene. "Ne, jsme v pohodě, děkuju," řekl.

Rozpačitě jsem se pevněji chytila Everetta, jeho košile by se tím mohla každou chvíli roztrhnout. Zvedl hlavu a přinutil mě, abych se na něj podívala. "Všichni nás sledují," řekla jsem, rozpaky nahradily tu hrůzu, která pomalu opouštěla mé žíly.

"Já se na tebe dívám," držel moji tvář, přejížděl prsty přes mé lícní kosti a mé rty. „Já se na tebe dívám, pořád.“

Připomnělo mi to náš první tanec. Tehdy řekl tu samou věc. Tak jsem se zcela soustředila na Everetta, okolí jsem přestávala vnímat.

"Pojďme zpátky do hotelu," řekl a políbil mě na čelo. Obešel se mnou auto ke straně spolujezdce, čímž jsme zmizeli z dohledu.

"Everette," řekla jsem slabým hlasem. Obalila jsem mu ruce kolem krku a pevně ho objala. Jeho paže se ihned omotaly kolem mého pasu, jeho rty se dotkly mé tváře. "Vzpomněla jsem si," zamumlala jsem proti jeho krku.

"Já vím." Políbil mě na spánek. "Budeš v pořádku." Držel mě ještě asi minutu, než se odtáhl. Lehce se svými rty dotkl mých. "Nyní je čas, aby ses uzdravila," zašeplat proti mým rtům. A pak mi pomohl do auta.

Byly jsme skoro u hotelu, když jsem si uvědomila, že jsem ho pořád objímala. Odtáhla jsem se, pro větší pohodlí, od něj.