SD - 13. kapitola

Překlad: Daisy

3 roky, 31 týdnů, 1 den

Averyn dům je povědomý všemi možnými špatnými způsoby. Parkuju na stejném místě jako obvykle – snadno se z něj dá vypadnout a rychle odjet, když je třeba. Hudba těžce duní přes trávník, dolů ulicí a šíří se celou hlídanou čtvrtí. Odráží se od stromů a tuctů aut nahodile zaparkovaných na dvorku. Lidé se už opile potácí z předních dveří, polehávají na trávníku, zápasí spolu a pronásledují se navzájem s toaleťákama a hadicí.

Ještě jednou si uhladím triko. Je to to s kapelou Florence and the Machine, které jsem tu měla na sobě poprvé, a nedošlo mi to, že ho mám na sobě, dokud jsem se nedostala do auta. Mé džíny mají na stehnech díry – ne proto, že bych je koupila v nějakém nóbl butiku, který je rozpáral účelově – ale proto, že jsem leštila asfalt chodníku tolikrát tehdy, když jsem hubla. Chladný vzduch na mých stehnech, který proudí  přes díry, mi připomíná, jak jsou ty džíny poškozené, a proč jsou poškozené a že jsem je poškodila sama. Já to udělala. Poškodila jsem je ale pořád je můžu nosit a svou práci odvádějí dost dobře přesně tam, kde mají – zakrývají můj úžasný zadek.

Věci se ničí, ale stále fungují.

Vystoupím a přitáhnu si bundu blíž. Je trochu chladno. Jaro snad nedostalo pozvánku? Dostává jaro vůbec pozvánky? Na čem jsou napsané, snad na listí? Okvětních lístcích? Na zdechlině čerstvě narozeného jelena?

„Nejsme dnes v noci sentimentální trošku brzy, co?“

Vzhlédnu. Stojí tam Jack v směšně nevkusné kožené bundě a tmavých džínech. Wren stojí u něj a vypadá trochu roztřeseně ve své obvyklé kostkované košili.

„Tak nějak je to má práce,“ řeknu. „Poskytnout sžíravou atmosféru, nadhodit pár ubohých ale dobře míněných komplimentů, mumlat si pro sebe, možná rozbít jednu dvě láhve.“

„Prosím, nerozbíjej láhve,“ zalomí Wren rukama. „Už tři lidi se tu pořezali.“

„Teda, co to máš na hrudi, prezidentskej?“ vyhrknu.

Na košili má připnutý malý zlatý odznáček ve tvaru hvězdy s číslem 1. Brýle mu sklouznou, když se na něj podívá a on si je posune zpět.

„Um. Jen maličkost, co mi dala Sofie. Z doby... z doby-“

„Je to fakt odznak z matematický soutěže?“ přeruší ho Jack. „Wow. Nevěděl jsem, že ho pořád má.“

„Ani já ne,“ napůl se uchechtne Wren. „Teda myslel jsem, že se ho už dávno zbavila.“

„Odznak z matematické soutěže?“ zeptám se. Jack přikývne.

„Tehdy dávno, Wren a Sofie soupeřili v matematické soutěži. Vážně do toho byli zažraní, jak jen soutěživé chytré děti můžou být. Studovali týdny, měsíce. Sofie chtěla tak moc vyhrát. Ale vyhrál Wren. Technicky to bylo nerozhodně, ale rozhodčí to dali Wrenovi za nějaké výpočty navíc, které udělal.“

„Sofie byla rozzuřená,“ řekne Wren. „Nemluvila se mnou celý měsíc. Tak jsem jí dal ten odznáček a ona se rozbrečela a řekla, abych na ní nebyl tak hodný.“

Jack se usměje, tlumeně, a Wren zatřese hlavou, na tváři má posmutnělý úsměv. Je to historie, které nejsem součástí, ale dává mi to vřelý pocit jen když je vidím vzpomínat na časy, kdy byli všichni přátelé, blízcí, a starali se jeden o druhého, bez té temnoty mezi nimi.

„Koukněte, zajdu si pro náladovou tekutinu. Dávku na žízeň. Závan chuti.“

Wren a Jack synchronizovaně pozvednou obočí a já se zasměju.

„Pití. Vrátím se.“

Poznávám spoustu lidí – není tu jen Averyna skupina. Pozvala ty nepopulární; Wrenovy přátele ze studentské rady, děti z kapely, hipstery, dokonce i kluka s nožem. A vím, že se sem tentokrát neproplížil, jako to dělá obvykle, protože vidím, jak na něj Avery kývne na pozdrav, když kolem něj prochází, místo aby ohrnula ret.

„Zase v civilu? Jsem překvapená,“ řeknu. Avery si mě prohlédne. Její vlasy jsou zase rovné a zářivé, její pleť je perfektní a makeup dokonalý. Vypadá mnohem, mnohem lépe než obyvkle.

„Sofie chtěla, abych byla milá. A já si řekla, k čertu, jednou ve svém životě bych to mohla udělat. Mohlo by mě to zabít, ale udělám to pro tu možnost říct, že jsem byla. Byla jsem milá.“ Zvažuje to a vzdychne. „Měla bych si to dát do životopisu pro vejšku. Mají rádi milé lidi.“

Uchichtnu se. „Jo. Většina lidí má ráda milé lidi. Dobrý je, že nejsem většina lidí.“

„Nikdy jsi mě neměla ráda,“ ušklíbne se. „A já nikdy neměla ráda tebe.“

„Pravda. Ale jsme ochotné jedna druhou snášet. To by se snad mělo počítat, ne?“

Zírá na mě, zelené oči jí planou. A tehdy mi dojde, že brečela. Zakryla to makeupem, ale ještě trochu vidím červený otok pod jejíma očima a její nos je opuchlý.

„Viděla jsi Sofii?“ zeptám se.

„Právě jsem s ní nahoře mluvila. Pořád mě prosila, abych ti vyřídila, že za ní máš jít, až sem dorazíš, takže jdi si s ní promluvit. Rychle. Dřív než vybuchne.“

„Tak moc je šťastná?“

Pro jednou se Avery usměje. Není to posměšek nebo kyselá grimasa nebo zlomyslný malicherný úšklebek. Je to prostě úsměv, nic víc ani nic míň. Je to mladší Avery, která proniká skrz ten úsměv – klidnější Avery. Nevinnější Avery. Přikývne.

„Jasně. Je šťastná. Je vážně, vážně šťastná.“

Poplácám jí po rameni a jdu nahoru do třetího patra. Je tam nahoře větší ticho, ale ne jako v odhlučněném pokoji, ale spíš jako ve vrchních vrstvách džungle zamořené opicemi v říji. Oprava, opicemi v říji s přístupem j hudbě Lil Wayna. Hluk je utlumený a já bezcílně bloudím kolem, ale s velmi přesným záměrem. Zahlédnu pramínek platinově blond vlasů na konci chodby, kde se francouzské okno otvírá na mini balkón. Sofie se opírá o jeho zábradlí, pozoruje hvězdy s drinkem v jedné ruce. Má na sobě překrásné krajkové bílé šaty bez rukávů a s krátkou sukní, a vypadá ohromně, jako holubice, která se chystá vzlétnout.

Slyší mě přicházet a otočí se.

„Čau! Už bylo na čase se dostavit. Žádný pití?“

„Bylas trochu výš na mém seznamu priorit. Což je divný, protože nikdo není před alkoholem. Kromě Johnnyho Deppa. Ale dokonce i on si musí vzít číslo a čekat v řadě.“

Usměje se a já se opřu na balkóně s ní. Někdo pádí po zahradě, naprosto nahý a řve něco o ‚králi mimozemských vetřelců‘.

„Je to dobrá párty. Lidé se baví, ztrácí kalhoty-“

„ – Možná i svůj rozum,“ přeruší mě Sofie.

„- a naprosto určitě svůj rozum. Beru to zpátky. Je to perfektní párty.“

Chichotá se a vyprázdní svůj kelímek. Je to něco modrého a napěněného a ona na mě vyplázne svůj obarvený jazyk.

„Hnus!“ strčím do ní hravě. „Jsi fakt nechutná!“

„Jsem nakažlivá!“ trvá na svém. „To byl můj plán celou tu dobu, uspořádat obrovskou narozeninovou párty, všechny vás nakazit, a začít zombie apokalypsu.“

„Už bylo sakra na čase. Už jsem na to čekala roky.“

Následuje příjemné ticho. Kouknu na ní a na jejím zápěstí uvidím Talliin náramek. Je veliký tak akorát a její zápěstí je tak hubené a drobné. Stříbro se třpytí v měsíčním svitu. Je to dech beroucí.

„Chtěla jsem ti poděkovat,“ řekne Sofie. „Náležitě.“

„Za co? Že jsem ti ze života udělala peklo?“

„Že ses snažila.“

Vítr si pohrává s jejími vlasy a ona je zastrčí za ucho a usměje se na mě.

„Moc lidí se nesnažilo. Jakmile uvidí mé skutečné já, to, které je podezíravé a zahořklé a rozzlobené a beznadějné, odejdou, nebo to vzdají. Ale tys zůstala. Tak jsem ti za to chtěla poděkovat.“

„Nebyl to... nebyl to tak velký problém. Já jen... byla jsem tak trochu tvrdohlavá, co se tebe týká. Vlastně jsem nic neudělala.“

„Snažila ses pomoct,“ trvá na svém a vezme mě za ruku. Talliin náramek mě chladí na kůži a její dlaň je taky překvapivě stejně chladná. „Snažila ses pomoct a za to ti nikdy nemůžu dostatečně poděkovat.“

Stojíme tak, naše ruce spojené, já koukám na ní a ona kouká do nebe.

„Znáš Van Gogha?“ zeptá se náhle.

„Co si uřízl vlastní ucho a nakreslil LSD slunečnice, jo?“

Zasměje se. „Jo. Jeho obrazy... všichni říkají, že jsou překrásné, ale vždycky mě trochu rozesmutňovaly a děsily. Jsou hrozivé – všechny ty jasné barvy a ten zmatek. Ale předpokládám, že jsou nádherné svým vlastním způsobem.“

Přikývnu, potlačuju v sobě obavy, abych se snažila si užít tuhle chvíli klidu.

„Nakreslil Hvězdnou noc, když byl v blázinci,“ řekne.

„Jako fakt?“

„Jo. Těsně před svou smrtí, kreslil spoustu pšeničných lánů. Mám nejradši tyhle obrazy – jsou klidné a pokojné.“

„Někdy bych je chtěla vidět.“

„Uvidíš,“ prohlásí. „Jsou vážně hezké. Ale je to i smutné; spáchal sebevraždu. Střelnou zbraní. Teda, snažil se o to. Minul a doplazil se zpátky do hotelu, kde bydlel a zemřel v posteli po hodinách a hodinách bolesti.“

„Ježiši,“ nasaju vzduch přes zaťaté zuby. Zakroutí hlavou a usměje se.

„Ale jeho poslední slova byla; ‚Smutek potrvá navždy‘. A myslím, že měl pravdu, ale taky myslím, že se moc a moc mýlil. Netrvá navždy. Protože my tu nejsme navždy.“

Ta temnota, kterou jsem dala za mříže, abych na téhle párty mohla být veselá, vybublává z mého srdce. Sofie to musí zahlédnout, protože jemně stiskne mou ruku.

„Hej, to je v pořádku. Běž a dones mi víc té modré věci, ano? Nejsem ještě ani zdaleka dost líznutá, abych tančila, a to musí být napraveno.“

„Ha, ten pocit znám. Budu hned zpátky.“

Vezmu její sklenku a stisknu její ruku, když odcházím. Dole se párty fakt rozjela a jen se ještě víc rozjíždí. Mávnu na Jacka, který mě následuje do kuchyně.

„Tak? Je v pořádku?“ zeptá se.

„Jo, jen chtěla dolít pití. Měl by ses za ní jít podívat. Přitáhnout jí sem dolů, zatancovat si s ní nebo tak.“

Téměř nepatrně sebou trhne.

„ještě jsem jí to neřekl.“

„Já vím,“ přikývnu. „A já ti taky pár věcí neřekla. Takže. Všichni někomu něco neříkají. To je v pohodě. Tajemství jsou v této oblasti jako mizerná obživa.“

„Neřekl jsem ti něco moc důležitého. A já chci, abys to věděla,“ začne, ledové oči se zavrtávají do mých.

„Nedělej to,“ začnu. „Vážně to nedělej. Ne teď.“

„Jestli ti to neřeknu, Isis, tak mě to dožene k šílenství.“ Nakloní se ke mně, cítím jeho horký dech na tváři. „Potřebuju, abys to věděla. Chci, abys to věděla-“

Párty najednou prorazí křik. To je typické, ale co není typické je, že to nepřestává. Někdo křičí, a křičí dál a další lidé a je to jako když škrábete nehtem po tabuli. Je to panika a zděšení, čistá a nefiltrovaná, a přichází to zvenku. Jack zvedne oči a já jeho pohled následuju.

„Co to kurva je?“ vzdychnu. Jack a já se prodíráme skrz dav, který se tlačí směrem ke křiku. Noční vzduch je svěží a dech lidí se vznáší v obláčcích kolem nějakého místa na trávníku nalevo od domu. Lidé se zapřísahají, někteří vzlykají a někteří zběsile vyťukávají na svých telefonech. Jack se dál protlačuje skrz dav, Wren se protlačuje s ním, ale já jsem přimrazená k zemi, když vzhlédnu nahoru, abych se podívala na balkón.

Všechno utichne, ale ústa lidí se dál pohybují. Jackovy výkřiky téměř neslyším přes zvonění v mé hlavě. Pohybuju se bolestně pomalu, jako bych byla v moři slimáků. Lidé se nechtějí pohnout. Tlačím na ně, dokud se nepohnou, dokud se neodsune poslední člověk v kruhu a odhalí mi Jacka naklánějícího se nad Sofiinými rozkošnými bílými šaty, Taliin náramek je na jejím zkrouceném zápěstí, a její hlava je zkroucená v perfektním 90° úhlu a její mořské oči na mě zírají, zeširoka otevřené, jako figurína, jako panenka, jako pták, který se nikdy nenaučil létat.

‚Smutek potrvá navždy. A myslím, že měl pravdu, ale taky myslím, že se moc a moc mýlil. Netrvá navždy. Protože my tu nejsme navždy.‘

***

Konec druhého dílu trilogie.