SD - 12. kapitola

Překlad: Daisy

3 roky, 30 týdnů, 5 dní

Naomi není potěšená skutečností, že odjíždím z města. Nikdy jí to nenadchlo, když jsem odjížděl, vlastně vůbec, protože Sofie je smutná a to jí pravděpodobně ztěžuje práci. Nabručeně mě doprovodí do Sofiina pokoje.

„Copak, Naomi, něco podstatného?“ vyzvídám. Naomi výmluvně zabručí.

„Nesnaž se mě ukecat.“

„Jen se dohaduju, proč je tvá tvář mnohem láskyplnější než obvykle. Nový oční krém?“

„Vážně půjdeš na Harvard?“ vyhrkne. „Víš, jak je to daleko?“

„Myslím, že v jiném státě.“

„A co bude se Sofií, hm? Co bude dělat, až budeš pryč?“

Naomina slova se mi zabodnou přímo do srdce. Zdá se, že to pozná, vzdychne a podrbe se na čele.

„Mrzí mě to, Jacku. Já – je tu už tak dlouho, mám o ní velkou starost, a jak se blíží ta operace, jsem tak znepokojená. Dr. Fenwall říká, že pravděpodobnost jejího přežití-“

„Bude v pořádku,“ řeknu. „Je silná, i když tak nevypadá. Bude žít. Bude schopná žít svůj vlastní život, až to skončí.“

Naomi přikývne. Otevře dveře do Sofiina pokoje a zalapá. Je prázdný. Přejdu k okennímu parapetu, kde je každá jednotlivá váza, kterou jsem jí koupil, rozmlácená. Podlaha je zasypaná střepy, ostrými a blyštivými a připravenými, aby na ně někdo stoupnul a prolil krev.

„Kde je?“ zaúpí Naomi. „Řekla jsem jí, že přijdeš a aby zůstala ve svém pokoji, abych tě sem mohla přivést. Oh ne, oh ne ne ne-“

„Rozdělím se. Zkontrolujeme její obvyklá místa,“ řeknu. „Vezmu si horní patra, ty projdi spodek. A zeptej se Dr. Fenwalla, jestli jí neviděl.“

Naomi přikývne a vyběhne ze dveří. Beru schody po dvou a proklouzávám kolem kolečkových křesel a internistů. Není v kavárně a obsluha říká, že jí celý den neviděla. Společenská místnost je skoro prázdná a když se zeptám příjemné staré ženy, jestli jí neviděla, zavrtí hlavou. Sestry, co pracují s Naomi, jí také neviděly. Toalety jsou prázdné. Nakonec se dostanu k dětskému oddělení, kde Mira a James hrají videohry. Oba vzhlédnou a Mira se usměje.

„Nazdárek, Jacku! Právě tu byla Sofie.“

„Kam šla?“

„Nahoru. Na střechu myslím. I když tam nahoru nesmíme.“

Dám Miře pusu na temeno hlavy a pocuchám Jamese ve vlasech a vyjdu ze dveří. Čtyři sady schodů mi seberou dech a zvedne se mi z toho kufr – proč na střechu? Chodí tam jen když je s definitivní platností smutná nebo deprimovaná. A s těmi všemi rozmetanými vázami? Miluje ty vázy. Nikdy by-

Uháním rychleji, a prorazím dveře pohotovosti do slabého slunečního světla.

Sofie stojí u okraje. Ne na něm, jako jsem jí našel už tolikrát a bál se, že bude na něm i teď. Nakukuje přes něj, sleduje, jak svět pod ní plyne. Ruce má zakleslé za zády, její platinové vlasy se ve větru rozprostírají jako měsíční zlaté pramínky.

Podívá se přes rameno a usměje se na mě.

„Nazdar.“

„Sofie-,“ vyrazím k ní, otočím jí k sobě a pátrám po zranění. „Jsi v pořádku?“

„Jsem v pohodě. Jen jsem chtěla čerstvý vzduch. Ty ale nevypadáš moc dobře.“

Vydechnu všechny obavy. „Byl jsem – přišel jsem na návštěvu, a tvůj pokoj, všechny vázy byly rozbité. Tos udělala ty?“

Přikývne. „Nehoda. Tancovala jsem dubstep a trochu se to zvrhlo. Nechtěla jsem to řešit, tak jsem to tam nechala uklízečce a šla jsem sem nahoru. To bylo zlomyslné, já vím.“

„Ne, ne to je v pohodě – jen jsi vystrašila mě a Naomi.“

Zvedne hlavu a obejme mě. „Tak to mě mrzí! To jsem nechtěla, vážně.“

Sevřu kolem ní ruce a vdechnu vůni jejích vlasů, ujišťuju se, že je pořád tady. Že je skutečná. Voní a cítí a je skutečnější než cokoli v mém životě. Vždycky byla.

Půlka mě jí chce říct o Isis. Druhá půlka ví, že by to vzala blbě tak jako tak, a s tak důležitou operací ve výhledu, její duševní stabilita musí být pevná jako kámen. Řeknu jí to pak, až bude zdravá a zase úplná.

„Miluju tě,“ řeknu. Zasměje se a čechrá mi vlasy.

„Já vím, taky tě moc miluju. Děkuju, že jsi mi celou dobu byl tak silnou oporou. Díky, že se tak moc snažíš, tak dlouho. Brzy to skončí.“

„Budeš moct dělat, co budeš chtít. Jít kam budeš chtít. Budeš volná.“

Usměje se a obejme mě pevněji.

„To už jsem teď.“

***

Dneska je to snazší.

Není to ani trochu jasnější – temnota pořád zůstává na okrajích mého zraku, ale dám jí ránu pěstí do žaludku a stejně jedu do nemocnice. Zastavím se ve dveřích pohotovosti.

Když jsem sem přišla poprvé, byla jsem jiná osoba. A taky jsem byla v bezvědomí a krvácela jsem. Ale taky naprosto jiná. Hlasitější. A víc nesnesitelná. A méně ďábelská. Zcela jasně to není férový obchod. Ale vlastně žádné obchody nejsou nikdy úplně fér. To už jsem se naučila.

„Isis!“

Rozhlédnu se a vidím Dr. Mernichovou, jak jde ke mně, její rozlétané vlasy jsou dnes ještě rozčepýřenější.

„Kámoško M.! Co se děje teď ve městě bláznů?“

Směje se. „Vlastně nic moc. Všechny zajímavé vtípky, co se tu stávaly, najednou záhadně přestaly, když jsi odešla.“

„Ah, no. Co můžu říct? Poltergeisti jsou přelétaví. Taky nadpřirození a fiktivní. Ale nejvíc přelétaví.“

„Jsi tu za Sofií?“

„Jo.“

„Vypadáš podstatně lépe,“ řekne a přejde mě očima odshora dolů. „Zníš lépe.“

„Vážně? Protože teď se cítím mnohem víc v hajzlu než kdy dřív.“

„Ale teď to prožíváš. Neutíkáš od toho. To je dobrý začátek. Malé krůčky, vzpomínáš?“

Přikývnu. „Jasně. Myslím, že se tam dostávám. Teda, drahý myšlenky vymazávající přístroj jako ve filmu Věčný svit neposkvrněné mysli by se hodil a byl by extrémně vítaný, ale co už, vy vědečtí lidé jste pomalí a vždycky bez prostředků. Odpouštím vám.“

Mernichová se usměje, ale rychle to opadne. „Isis? Jen mezi námi – jak si Sofie vede podle tebe?“

„Netuším. V jednu chvíli mě má ráda a v další mě nesnáší a vzápětí se mi rozbrečí. Ale vypadá, jako by byla silnější. Soustředí se na věci, na kterých jí záleží. A pořád je milá. Vždycky je milá.“

„Až na to, když není,“ nadhodí Mernichová.

„Jo. Přesně.“

Mernichová má slova zvažuje a konečně mě poklepe po rameni.

„No děkuju, že jí chodíš navštěvovat tak často. Vážně tě má ráda, víš. Hluboko uvnitř. Vidí se v tobě a chce, abys byla šťastná jako ona nemohla vždycky být.“

„Nikdo z nás nemůže být neustále šťastný.“

„Ano. Ale ty se rozhodně snažíš víc než kdokoli jiný nebo ne?“

Její slova mě přesně zasáhnou. Naposledy se usměje, otočí se a odchází chodbou a volá na jiného doktora.

Nakouknu do dětského oddělení, ale Mira a James jsou v jídelně na obědě. Sofiiny dveře jsou otevřené a já vejdu a vidím jí  a Jacka, jak se objímají. Okamžitě se stáhnu, ale Sofie mě zaslechne a odtáhne se.

„Isis! Ahoj!“ přiběhne ke mně a obejme mě a já se podívám na Jacka přes její rameno. Je bez výrazu, bez jediné vrásky v jeho tváři.

„Čau, ježiš, promiň! Vrazila jsem sem bez zaklepání. Sakra. Fakt mě to mrzí,“ řeknu.

„To je v pohodě. Jsem prostě ráda, že tu jsi. Ty a Jack a já, pro jednou všichni společně. Je to skvělý. Nebo snad není?“ Otočí se k Jackovi s otázkou. Přikývne, strnule, a pak se do mě zaklesne očima. Je to rychlé, ale přetrvá to a připomíná mi to všechno, co se stalo tu noc v hotelu – jak byl milý, jak vřelý. Cítím, jak mi hoří tváře a Sofie na mě zírá.

„Měl bych jít,“ řekne náhle Jack.

„Cože? Proč? Zase práce?“ nakloní Sofie hlavu.

„Ne. Jen se nechci stavět do cesty žádným holčičím řečem.“

„Menstruace,“ řeknu okamžitě Sofii. „Strašné, krvavé menstruace.“

„Tampóny!“ zakřičí ona.

Jack se kolem nás protlačí a vyjde ze dveří. „Jdu si dát něco k jídlu. Vrátím se.“

Když odejde, Sofie se ke mně otočí.

„Takže? Co se děje?“

Vytáhnu ruku se stříbrným náramkem. Ve vzduchu slabě zacinká. Modré oči se jí rozšíří a ona chňapne rukou, aby si ho zbožně vzala. Pohladí jméno na něm vyryté svým palcem.

„Tallie,“ zašeptá.

„Nemohla jsem přinést... um. Její zbytek. Chci říct, je to její hrob, takže tam by měla zůstat, víš? Tam odpočívá. Ale myslela jsem, že by se ti líbil ten  náramek.“

Sofie na dlouho zmlkne. Obkresluje očka řetízku znovu a znovu. Jen co se začnu cítit trapně, promluví.

„Jack mi ho dal. Potom, co se to stalo. Je tak hezké mít ho zpátky.“

Snažím se usmívat, ale vyjde z toho pokřivený úšklebek.

„Měla ho u sebe už roky,“ pokračuje. „V zemi, společně s ní. Mohla jsem jí vídat nebo navštěvovat. Ale teď je u mě.“

„Teď je u tebe,“ vyslovím. Sofie vzhlédne, má vlhké oči a hodí mi ruku kolem krku.

„Děkuju. Moc ti děkuju. Dovol mi ti to vynahradit, dobře? Vážně ti to chci vynahradit.“

„Vlastně ani nemusíš. Vím, že to bylo dost těžký? A taky tvůj život je těžký? Takže ti ho nechci ještě zhoršovat?“

„Tak to vůbec není! Avery organizuje celý večírek, takže nebudu dělat nic stresujícího. Ty si jen musíš vzít na sebe něco úžasnýho nebo tak, a přijít!“

„Uh, zpětně vzato, z Averyných párty nemám nejlepší zkušenosti.“

„Ani já ne,“ připomene mi. „Ale je to moje narozeninová oslava a ona slíbila, že se bude chovat spořádaně. A budu tam já, takže na ní dohlídnu. Byla bych ráda, kdybys přišla. Wren přijde a taky Jack. A kupa dalších lidí, se kterými jsem měla chodit do školy, takže vlastně většina tvojí třídy.“

„Velká párty?“

„Obrovská. A bude tam dort a DJ a prosím, prosím, přijď!“

Tvář jí září. Stejným způsobem jako když jsem jí rozesmála, kdysi v začátcích. Když jsem sem přišla poprvé.

„Jasně. Jasně, dobře. Přijdu.“

Sofie se usměje, úleva jí rámuje obličej.

„Skvělý. Je to 28. u ní v domě. Mělo by to začít v 19 hodin, ale měla bys přijet vhodně pozdě, protože alkohol přijede taky vhodně pozdě.“

„Znáš mě až moc dobře.“

Sofie potřese hlavou a usmívá se.

„Myslela jsem, že ano. Ale ne. Ne, Isis. Vlastně tě neznám.“