RT - 9. kapitola

Překlad: Teza

Faith

O pár dní později jsem v kostele a pomáhám některým mladým zorganizovat jejich úkoly, když vběhne Christopher dovnitř a vypadá vyčerpaně a vystresovaně. Malá holčička se za ním loudá a drží ho za ruku. Jeho oči skenují místnost, a jakmile spočinou na mně, přiběhne.

„Poslyš, opravdu se omlouvám, ale potřeboval jsem dneska přivést sestru s sebou. Nemohl jsem ji nechat u nás doma… ne dneska.“

Podle obav vyrytých do jeho obličeje mohu říci, že existuje dobrý důvod, proč nenechal sestru doma. Místo vyzvídání se podívám na rozkošnou holčičku, která je oblečená v oblečení, které je na ni příliš malé, a má velké tlusté brýle, které skrývají její hezké jasně modré oči. Zabírají většinu jejího obličeje a můžete říci, že byly jednou či dvakrát rozbity díky pásce, které je drží pohromadě. Má stejné světle hnědé vlasy jako její bratr a teplý olivový tón pokožky.

Konejšivě se na Christophera usměju. „To není problém, Christophere. Říkala jsem ti, že v tomto kosteleje vítanýkaždý, to zahrnuje i tvou sestru.“ Holčička zpoza něho vykoukne a usměje se na mě.

„Díky. Slibuju, že nebude dělat problémy. Bude támhle sedět, dokud nebudu hotový.“ Jeho sestra si postrčí brýle výš po nose a zamračí se na něho, zřejmě neohromená, že bude odsunuta.

„Mám lepší nápad,“ řeknu, jak se mi formuje nápad. „Vlastně jsem byla na odchodu, abych navštívila kamarádku v pekařství a dala si kousek jejího koláče, který je nejlepší na světě, jak jsem slyšela. Bylo by v pohodě, kdybych s sebou vzala tvou sestru, abych měla nějakou společnost?“

Obličej holčičky se nadšeně rozzáří. „Oh, můžu plofím Twistiphwore?“ Christopher se nejistě rozhlídne, očividně se mu ten nápad nelíbí tak moc jako jeho sestře. Je jasné, že je vůči ní velice ochranářský.

„Je to jenom kousek po ulici a nezůstaneme tam moc dlouho,“ dodám ve snaze ho ujistit.

Shlédne dolů na sestřin nadějný obličej, než se konečně poddá. „Dobře. Jen… s ní nebuď pryč moc dlouho.“

Usměju se, když ho malá holčička vzrušeně obejme a pak si jde stoupnout vedle mě. Hned mě vezme za ruku, zřejmě nemá stejný problém jako její bratr. „Dobže, jsem pžiplavená.“

Cítím, jak se můj úsměv rozšiřuje. „Perfektní. Než půjdeme, potřebuju vědět jenom dvě důležité věci.“ Zvědavě se na mě koukne a čeká, až se zeptám. „Jsi na něco alergická?“ koukne na svého bratra, který zavrtí hlavou. „Dobře. A ta další… jak se jmenuješ?“

Rozesměje se, ale než může zareagovat, Christopher to za ni zodpoví. „Je Ruth Jean.“ Zakaboní se na mě, pak pokrčí rameny. Je očividné, že se jí to jméno nelíbí, a musím přiznat, že je… unikátní.

„No ahoj, Ruth Jean, já jsem Faith a jsem moc ráda, že mi budeš dělat nad koláčem společnost.“

Nadšeně se na mě rozzáří a já kouknu na Christophera, který nás znepokojeně sleduje. Dotknu se jeho ramene, když procházím. „Slibuju, že se o ni dobře postarám a že tam nezůstaneme dlouho.“

Přikývne, než osloví svou sestru: „Buď na Faith hodná.“

Protočí na něho oči. „Vždycky zem.“

Usměje se, pak jí pocuchá vlasy. „Já vím. Zatím ahoj.“

Po posledním rozloučení zamíříme ven do zářivého teplého slunečního svitu a rozejdeme se ke Gracině pekařství, které je jenom blok daleko. Ruth Jean stále drží mou ruku a já na ni shlédnu s úsměvem.

„Pověz mi o sobě trošku, Ruth Jean.“

„Dobže. Je mi šest let a zem v plvnítžídě. Mám nejholší jméno na světě, plotože mě mamka pojmenovala po babišce. Neumím žícthlomadu věcí splávně, jak zis asi všimla. Nemám moc kamaládů, ale to je v pohodě, plotože jsou beztak zlí a mám Twistiphwora. Je můj nejlepší kamalád a miluju ho hlozně moc.“ Radostně se na mě podívá, jako by zrovna nevyjmenovala všechny věci, které na sobě vidí špatně, až na svého bratra.

„No, já ti rozumím úplně fajn a nemyslím si, že by na tvém jméně bylo něco špatného. Je osvěžující a unikátní.“ Pochybovačně se na mě kouká, nevěříc mi, ale ignoruji to a pokračuji. „Také si myslím, že je pěkně speciální, že miluješ svého bratra, zdá se, že je skvělý velký brácha.“

Kývne. „Je ten nejlepší. Dobže, teď zi na žadě ty.“

Směju se a začnu stejně jako ona. „No, je mi dvacet čtyři, skoro dvacet pět, za pár týdnů mám narozeniny. Miluju hudbu, zpívání a tanec. Jsem jedináček. Vždycky jsem chtěla bráchu nebo ségru, ale moje mamka už po mně nemohla mít další děti. A…“

„Ploč ne?“

Pokrčím rameny. „Nejsem si jistá. Hádám, že Bůh zamýšlel, že pro rodiče budu jenom já.“

Dá mi jemný úsměv. „To je plavděpodobně, plotože jsi výjimečná.“

Mé tělo propukne v teplo nad tím, jak krásné je srdce této dívenky. „Řekl ti někdo, jak neuvěřitelně sladká jsi, Ruth Jean?“

Před odpovědí se nad tím na chvíli zamyslí. „Ne! No možná Twistiphwor. Když mě ostatní dětiplovokujou, žíká mi, že jsem hezká a abych je neposlouchala.“

Jsem zvědavá na její rodiče, když slyším, že jí to nikdo kromě Christophera neřekl. „Vsadím se, že si tvoje mamka a taťka myslí, že jsi taky opravdu výjimečná.“

Ramena jí náhle klesnou a smutně zavrtí hlavou. „Ne. Mamka opustila mě a Twistiphwora, gdyš jsem byla malá, plotože nás už nechtěla. A můj taťka… není většinou moc milý. Hlavně ne na Twistiphwora.“

Srdce mi nateče vinou a cítím se hrozně, že jsem to vytáhla. Naštěstí na to rychle zapomene a obličej se jí znovu rozsvítí, když spatří pekařství.

„To je ono?“ vzrušeně ukáže na růžovobílé, viktoriánské pekařství ve stylu perníku: ‚Plátek naděje se špetkou laskavosti‘.

„To je,“ odvětím stejně tak nadšeně.

Když projdu dveřmi, uvidím pár příznivců, co si dávají kávu a koláč. Grace uklízí stoly, když mě spatří. Pospíchá k nám s přátelským úsměvem. „Faith, ahoj,“ přivítá mile a přivine mě v teplé objetí. „Jsem tak ráda, že jsi konečně přišla.“

„Děkuju, to já jsem taky.“ Když ustoupí, ukážu dolů na Ruth Jean. „Tady je moje kamarádka Ruth Jean. Ruth Jean seznam se s mojí novou kamarádkou, Grace.“

Grace si klekne a potřese si s rukou malé holčičky. „Ahoj, Ruth Jean. Ráda tě poznávám.“

Ruth Jean jí dá brilantní úsměv a zdvořile potřese s její rukou. „Já tebe taky, Glace. Líbí se mi tvoje jméno a oplavdu se mi líbí tvoje šaty.“

Sleduji, jak Gracino srdce taje, než ke mně vzhlédne. „Ach děkuju, taky se mi líbí tvoje jméno.“

Ruth Jean jí nevěří, ale než může vběhnout do velkého vysvětlování, jak se jí nelíbí její jméno, promluvím: „Myslely jsme, že se stavíme a zkusíme nějaký z nejlepších koláčů na světě.“

Grace se začervená nad komplimentem. „Nevím, jestli jsou nejlepší na světě, ale moje mamka zaručeně měla pár úžasných receptů. Pojďte a sedněte si. Vaše načasování je perfektní, obědový šrumec právě přestal. Přinesu vám specialitu dne. Máte, dámy, rády čokoládu a maliny?“ obě s Ruth Jean náruživě kývneme. „Perfektní, jděte si najít stůl. Hned to přinesu.“

Nechám Ruth Jean vybrat náš stůl a jdeme si sednout do rohu k oknu, které čelí venku. Prohlížím si masivní fotku na zdi za pultem, kde je mladší Grace a krásná žena, která je její mamka, jak předpokládám. Nad ní je v rukopisu napsáno: Na památku Hope Morgan. Katelyn mi pověděla, že Grace před pár lety tragicky ztratila mamku a že Sawyer pro ni postavil tohle pekařství na její památku.

„Je to tu tak hezký. Pžipomíná mi to chaloupku z cukloví v Jeníčkovi a Mažence. Znáš ten pžíběh?“

„Znám. Je jeden z mých oblíbených a máš pravdu, že to tu tak vypadá.“

O minutku později se Ruth Jeaniny oči rozsvítí, když k nám přijde Grace se dvěma obrovskými kusy koláče s čokoládovým krémem. „Tady máte, dámy. Je to na účet podniku.“

„Oh ne. Jo je v pořádku, Grace. Zaplatím za to.“

Odmávne mě. „Nesmysl. Považuj to za uvítací dárek. Doufám, že vám bude chutnat. Je to jeden z mých oblíbených maminčiných receptů, jmenuje se Koláč Gracinýho prvního polibku.“ Ruth Jean se zachichotá nad názvem, což nás s Grace donutí udělat to samé. Starší muž vystrčí hlavu z kuchyně a něco zakřičí na Grace. Omluví se a řekne servírce, aby nám přinesla nějaké pití.

Ruth Jean a já hltáme naše koláče a sténáme při každém soustu. Musím souhlasit se vším tím přeháněním, je to pravdu nejlepší koláč, který jsem kdy měla, a to moje mamka není v kuchyni vůbec nemožná.

Zatímco jíme, Ruth Jean se otevře a sdílí o sobě trochu více. Říká, že se sem s Christopherem před rokem přestěhovali z Kolumbie. Neříká, co je sem přivedlo, ale předpokládám, že mi to buďříctnechce, nebo neví. Lhala bych, kdybych řekla, že se nechci zažrat hlouběji do jejího a Christopherova života. Jsem ještě více ustaraná z toho, co jsem slyšela o jejich otci, ale nikdy bych to z ní netahala. Budu muset počkat a doufat, že si mi jednoho brzkého dne Christopher otevře.

Zatímco poslouchám, jak mi začíná povídat seznam jejích oblíbených jídel, koutkem oka si všimnu dvou lidí vcházejících do pekárny. Vím, kdo to je dřív, než se vůbec kouknu, protože mi srdce začne bít rychleji a místnost je najednou menší.

Ohlédnu se a sleduji, jak se Sawyer směje něčemu, za co ho Cade strčí. Můj pohled se okamžitě soustředí jenom na Cadea a všechno si na něm prohlížím. Od jeho volných, černých sportovních kalhot k jeho červenému triku na tělo, které se natahuje přes jeho štíhlou, na správných místech svalnatou postavu a které ukazuje jenom některá z tetování, o kterých vím, že nosí. Jeho pocuchané, tmavé vlasy vykukují zespoda černé čapky, kterou jsem ho viděla nosit, co jsme na sebe párkrát narazili, a musím uznat, že mu sedí.

Vypadá silně a krásně jako vždycky a podruhé za dva roky se ve mně začnou zahřívat pocity. Pocity, o který jsem si myslela, že je nikdy znovu neucítím, že jenom on je schopen mi je přivodit: bdělost a touhu.

Oba muži v překvapení zakolísají, když mě spatří. Sawyerův nenucený úsměv se rychle vrátí, ale Cadeův výraz je jako vždy k nepřečtení. Nervózně polknu a doufám, že myslel vážně, co minule řekl, a že mu tu nevadím. Vydají se k našemu stolu a sleduju, jak se zvědavě koukají na Ruth Jean.

„Jak to jde, Country? Rád tě znovu vidím,“ přivítá mě snadno Sawyer. Je to poprvé, co jsem ho viděla od posilovny, a trochu mě uvolní, že použil přezdívku, kterou mi dal tu noc před tak dávnem.

„Ahoj, Sawyere. Taky tě ráda vidím.“

Podívám se na Cadea, který se mračí na Sawyera. „Ahoj,“ můj pozdrav vyjde trochu tišeji, než jsem zamýšlela.

Jeho výraz se zjemní, když se na mě dolů podívá. „Ahoj, Zrzko.“

Moje pokožka propukne v husí kůži nad zvukem jeho hlubokého, uhlazeného hlasu a modlím se k Bohu, aby si nevšiml mé reakce. Ale jsem si jistá, že si všimli všichni, vezmu-li v úvahu, že mám tílko.

„A kdo je tahle kráska?“ zeptá se Sawyer a prolomí náhlé napětí, zatímco se kouká dolů na Ruth Jean.

Ihned se cítím provinile, že jsem byla tak uchvácená emocemi, že jsem ji zapomněla představit. Musím potlačit úsměv nad výrazem na její tváři. Její hlava je zvrácená dozadu, velké modré oči jsou velké jako talíře a pusa jí visí dokořán, zatímco civí na oba muže.

„Tato roztomilá dívka je moje kamarádka, Ruth Jean. Ruth Jean, tohle jsou moji…“ pozastavím se, vím, že přátelé není to správné slovo, „um, Sawyer a Cade.“ Ach bože! Krátce zavřu oči, když si uvědomím, jak to znělo. Naštěstí na to nikdo nepřivolá pozornost.

Sawyer jí dá okouzlující úsměv, pak vystrčí ruku. „Ruth Jean? To je…jiné.“

Ruth Jean prolomí svůj trans a postrčí si po nose brýle, pak přijme jeho ruku. „Já vím, je to hloznéjméno. Nevyblala jsem si ho.“

Sawyerovy oči blesknou překvapením a pobavením, ale rychle se vzpamatuje. „Ah, nedělej si s tím starosti,“ odpoví a poklepe ji pěstí něžně pod bradou. „Tvůj hezký obličej to nahrazuje.“

Její tváře zrůžoví, když se na něho díky komplimenturozzáří. „Díky.“ Jako další posune pohledem ke Cadeovi a úsměv jí vymizí, když si prohlíží jeho tetování na ruce, než zvrátí hlavu úplně dozadu, aby se mu podívala do tváře. Otevře pusu a znovu se jí rozšíří oči.

Nenabídne úsměv, což jsem ani nečekala, ale dá jí malé kývnutí. „Ahoj, mrňousi.“

Nahlas polkne, že to všichni slyší. „Ahoj.“ Sleduji, jak se Cade nepohodlně poposune, když Ruth Jean pokračuje v zírání.

Sawyer se nad ním slituje a přivolá její pozornost zpátky na sebe. „Takže, co si myslíš o koláčích mé ženy? Pěkně sakramentsky dobrý, že jo?“

„Glace je tvoje žena?“

Pyšně se zakření a postaví trochu víc zpříma. „Jasně, že je. Jsem docela šťastlivec, no ne?“

Zvědavě nakloní hlavu. „Takže je tenhle koláč pojmenovaný po tobě? Byl jsi její plvní pusou?“

Sawyerův nenucený úsměv zmizí a na jeho tváři se utvoří zamračení. Rychle kouknu po Cadeovi, který ho pobaveně sleduje, zatímco čeká, až odpoví. „Jsem jediný, na kom záleží, mrňousi,“ odpoví, než skenuje místnost. „A kde je vůbec můj dortík?“

„Jsem přímo tady,“ oznámí Grace vesele, když jde zezadu, nemajíc tušení, co bylo tématem naší konverzace.

Sawyer je nejednou muž na misi. Pospíchá k ní a zvedne ji, že jí nohy visí od země, a dá jí sakra pořádný polibek. Ruth Jean se zachichotá a já taky, když uvidím Cadea zavrtět hlavou.

V době, kdy se Sawyer odtáhne, jsou Graciny tváře zářivě růžové. „No, zdravím, sexy Sawyere. Za co to bylo?“

Zamračí se na ni. „Proč lidem servíruješ Koláč tvýho prvního polibku?“

„Protože je to specialita dne a Ruth Jean a Faith mají obě rády čokoládu.“

„No, musíš přejmenovat tu sraa…kravinu na Koláč Sawyer je můj jediný polibek.“

Obrátí oči vzhůru. „Přestaň se chovat směšně a dej mě dolů.“ Zabručí, nespokojený s její odpovědí, ale ještě ji jednou tvrdě políbí na ústa, než ji položí zpátky na nohy.

Popadne tašku na vynášky a podá ji Cadeovi. „Tady máš. Je tam taky i něco pro Jaxsona.“

„Proč to k sakru dáváš jemu?“ ptá se Sawyer uraženě.

„Protože když to dám tobě, tak to všechno sníš a nepodělíš se.“

Znovu zamručí. „Už jsme se o tomhle bavili, dortíčku. Jsi moje žena, takže tohle jsou moje koláče. Nemusím se dělit, když nechci.“ Obě se s Ruth Jean zasmějeme nad jeho odpovědí. Grace zavrtí hlavou, ale nemůže schovat malý úsměv, který jí tahá za rty. Nakloní se, aby mu dala pusu na tvář, ale on ji místo toho popadne a dá jí plného hudlana na rty. Musím uznat, že jsou zaručeně roztomilí.

Vzhlédnu ke Cadeovi a objevím, že mě pozoruje, divoký pohled v jeho oříškových očích mi setře úsměv z obličeje a doslova mě okrade o dech. Je to pohled, který si dobře pamatuji a který často vídávám ve snech – těch dobrých, ne mých nočních můrách. Něco mezi námi přejde, zatímco na sebe upřeně koukáme, a jsem si jistá, že to každý může cítit, protože celá místnost je tím strávena.

Sawyer ho praští do paže. „Pojď, chlape, musíme se vrátit, než přijdou boxeři.“

Sleduje mě o vteřinu déle, zatímco se Sawyer rozloučí s Ruth Jean, pak mě sakra vyšokuje, když se natáhne a otře mi stranu brady klouby na ruce. Moje srdce vynechá úder a tělo mi pod jeho jednoduchým dotykem ožije. Zoufale dostanu potřebu se naklonit do tepla jeho ruky, ale příliš rychle s ní uhne, jako by si uvědomil, co právě udělal. „Zatím, Zrzko.“

„Čau,“ zašeptám, stěží tvořím slova.

Koukne na Ruth Jean a kývne na ni a pak jsou prostě se Sawyerem pryč.

Ohromeně sedím a ruka mi leží na místě, kde se jeho klouby otřely, stále cítím teplo jeho dotyku. Všimnu si, že mě Grace pozoruje se smutným úsměvem. Oplatím jí úsměv a pak obrátím svou pozornost k Ruth Jean. „No, děvče, jsi připravená? Měly bychom se vydat zpátky do kostela. Christopher by měl být skoro hotový.“

Přikývne, pak se zvedne a otočí ke Grace. „Znovu děkuju za výbolný koláč, slečno Glace. Byl nejlepší, jaký zem kdy měla.“

Naše úsměvy zupřímní nad tím, jak je tato holčička sladká. „Nemáš zač, Ruth Jean. Doufám, že mě někdy přijdeš znovu navštívit.“

„Oh to se vsaď,“ odpoví šťastně.

Znovu nabídnu Grace, že zaplatím, ale odmítne a vřele mě obejme. Rozhodnu se, že až příště přijdu, nechám jí extra dýško.

Po našem rozloučení se s Ruth Jean vydáme ke kostelu v příjemném tichu, ale netrvá dlouho, než ho prolomí. „Ti chlapi byli obží,“ řekne a udělá velké, dramatické gesto rukama. „Hlavně ten s tetováníma, nezdál se moc pžátelský.“

Usměju se. „Cade je jenom tichý. Rozehřeje se, když ho poznáš.“

„Jak jsi ho poznala?“

Shlédnu dolů na její zvědavý obličej a rozhodnu se jí říci pravdu. „Potkala jsem ho před pár lety, když jsem byla na misionářské výpravě se svou církví. On tam byl na své vlastní misi. Oba jsou se Sawyerem Navy SEALáci. Víš, co to je?“ zavrtí hlavou. „Víš, co je voják?“

„Jo, jsou to ti dobží muži, co pomáhají zachlaňovat lidi a Ameliku.“

„Správně. Navy SEALáci jsou hodně podobní, jenom jsou trochu jinak trénovaní a dělají odlišné mise. On… zachránil mi život před velmi zlými muži.“

„Oplavdu?“ zeptá se překvapeně.

„Ano, opravdu. Spolu se Sawyerem a dalším jejich kamarádem, Jaxsonem… To by ten, kterého zmínila Grace.“

„Takže je teda doblý člověk?“ kývnu a ztěžka polknu, když přemýšlím nad tím, jak dobrý je. „No, vypadal oplavdu silně.“

Smutně se na ni usměji. „Ruth Jean, je to ten nejsilnější muž, kterého jsem kdy poznala.“ Moje těžké srdce se musí ukázat v mém výrazu, protože se natáhne pro mou ruku a stiskne ji. Tím celým gestem se mi rozhoří hrdlo dojetím.

„Twistiphwor je ten nejsilnější kluk, ktelého znám já. Nikdy nenechá nikoho mi ublížit, ani mého tátu.“

Rychle se dostanu ze svého smutku, když ve mně zavřeští poplach. Už se jí chci ptát dál, ale ona se nakonec vyřítí po schodech do kostela, než mohu. Následuji ji a zahlédnu Christophera uklízet. Také si všimnu, že se dívá po Alisse. Po patnáctileté dívce, jejíž rodiče jsou členy církve a která se, jak doufám, připojí ke skupině pro mladé. Je krásná jak zvenku, tak zevnitř.

Ruth Jean přiběhne zezadu ke Christopherovi a skočí na něho. Když se otočí a zvedne ji, omotá mu ruce kolem krku. Nevšimne si, když se Alissa obrátí a sleduje ho. Usměji se sama pro sebe, jak se mi začne vytvářet nápad…

„Ahoj, ségra. Bavila ses?“

„Oh ano, bylo to nejlepší. Glace je tak milá a její koláč je výbolný. Pak zmenalazily na takový oblovzký chlapy, jeden vypadal stlašidelně, ale Faith žíká, že je doblý člověk. Zachlánil jí život pžed zlýma chlapamapžeddávnem.“ Christopher na mě koukne s otázkami v očích, ale žádnou nepoloží. Což je dobře, protože se teď cítím trochu mimo, abych o tom právě mluvila.

„Poslyš,“ řekne potichu a přistoupí ke mněblíž, „nemám teď při sobě žádné peníze, ale splatím ti tolik, za kolik ten koláč byl, až…“

Odmávnu ho. „Ne, ne. To jsem ani neočekávala a nezáleží na tom, protože nám to moje kamarádka dala na účet podniku.“

Jeho oči se podezřívavě přimhouří, nevěříce mi, dokud Ruth Jean v potvrzení nepřikývne. „Dobře, no díky moc, že jsi ji vzala. Poděkuješ, Ruth Jean?“

Položí ji dolů, aby si vzal tašku. Ona ke mně běží a omotá mi ruce okolo pasu. „Moc díky, Faif. Oplavdu jsem láda, že zme teď kámošky.“

Oplatím jí úsměv a taky ji zmáčknu. „Já taky, Ruth Jean. Jsi vítaná přijít se svým bráchou, kdy budeš chtít. Moc ráda, bych tě zase měla jako společnost.“ Skloním se a dám jí pusu na hlavu, než ji pustím. Christopher na mě kouká a je těžké říci, na co myslí, jako obvykle.

„Můžu vás svést domů?“

Rychle zavrtí hlavou. „Ne, jsme v pohodě. Ale i tak díky.“

Chci na ten nápad tlačit. Zejména po tom, co mi řekla Ruth Jean. Chci vidět, kde žijí, a zjistit více, ale podle jeho výrazu vím, že to nemá cenu. „Dobře teda, hádám, že se brzy uvidíme.“

Přikývne, vezme Ruth Jeaninu ruku a zamíří ke dveřím, ale předtím se ještě jednou ohlédne po Alisse.

Následuji ho ven, nakloním se a zašeptám: „Jmenuje se Alissa.“

Jeho oči v šoku vystřelí k mým, než se přimhouří. „Takže? Je mi to jedno.“

Potlačím úsměv a pokrčím rameny. „Jen jsem myslela, že bys to chtěl vědět.“

Náladově zamručí. „Jo, no, nechci.“

„Okay,“ lehce odpovím, ale ví, že mu nevěřím. Zavrtí hlavou a sejde schody, pak si klekne, aby mu mohla Ruth Jean naskočit na záda. Srdce se mi nadme, když vidím, že je drsně vypadajícího kluk tak něžný na svou sestru. Tím více mi připomíná Cadea. Tvrdý zvenčí, ale jemný zevnitř. „Ahoj, Christophere,“ řeknu měkce, než se otočím a jdu do kostela.

Kývne a Ruth Jean mi dá poslední zářivý úsměv, než vyrazí.

Nemohu pomoci náhlému pocitu paniky, která mě sužuje, že je nechávám odejít, protože vím, že něco s jejich životem doma není v pořádku. Rozhodnu se, že zjistím, o co jde, a pomůžu, jakkoli budu moci. Protože se nebudu dívat, jak je zničeno další dítě, pokud s tím mohu něco udělat. Nikdy více.