RT - 7. kapitola

Překlad: Teza

Faith

O pár hodin později směřuji do kostela, abych viděla taťku. Rozhodla jsem se radši jít pěšky než řídit, chtěla jsem cítit teplo slunce a svěží vzduch, aby mi to pomohlo ukonejšit mé těžké srdce.

Potom, co mě Cade vysadil, jsem z emocionální vyčerpanostivytuhla na pohovce, ale brzo jsem byla vzbuzena Katelyniným ustaraným telefonátem. Hojně se omlouvala, cítila se provinile, že to nerozpoznala dříve. Ale vážně, jak to někdo z nás mohl předvídat? Katelyn ví všechno o muži, do kterého jsem se zamilovala v Iráku, a že byl jeden z Navy SEALáků, kteří mě zachránili, ale když jsme si o tom promluvily, uvědomila jsem si, že jsem s ní nikdy o jeho jméně nemluvila. Sotva jsem o něm mluvila sama se sebou… moc to bolelo. Stále bolí.

Když si vzpomenu, jak se mi v hrudníku převrátilo srdce, když jsem ho viděla, jak stojí na pláži, jakmile jsem se vynořila z vody. Měl na sobě černé sportovní tepláky, tmavě šedé triko a párem pilotek, zatímco tam pevně a krásně stál. Vypadal přesně, jak jsem si ho pamatovala, když jsem ho poprvé poznala; až na černou čapku, kterou měl na sobě. Ta byla nová.

Ten silný cit, který nikdy neodezněl a který jsem měla v sobě hluboko pohřbený, se rychle zhmotnil. Víc než cokoliv jsem v němu chtěla běžet, vrhnout okolo něho ruce a říct mu, jak moc mi chyběl. Ale vše, co jsem zmohla, bylo na něho zírat, stále v nevíře, že tu po té dlouhé době opravdu byl, přímo přede mnou.

Po jeho reakci v posilovně jsem věděla, že nebylo opětováno to, jak jsem se cítila. Jsem stále překvapená, že mě šel najít natož, že se mi omluvil. Cade, kterého si pamatuji z před dvou let, nebyl ten, který by se snadno omlouval. Po cestě domů v autě jsem mu toho chtěla tolik říct. Chtěla jsem mu říct, jak je mi líto, čím on a jeho přátelé kvůli mně prošli, chtěla jsem mu poděkovat za záchranu mého života, ale nejvíce za všeho jsem se ho chtěla zeptat, proč mě v nemocnici odmítl. Ale pokud budu upřímná, nejsem si jistá, jestli jsem dostatečně silná unést pravdu jeho odpovědí.

Zavrtím hlavou a roztřeseně vydechnu, zatímco se na to snažím už nemyslet. Když se na obzoru objeví kostel, tak přidám, zoufale potřebuji vidět svého tátu.

Joshua Williams je doopravdy nejlepší muž, kterého znám, i když si jsem blízká s oběma mýma rodiči a dědou, který s námi bydlel od té doby, co babička zesnula, tak to speciální pouto máme já s taťkou. Takové s nikým dalším nesdílím.

Když vejdu do kostela velkými, dřevěnými dveřmi, vyjde ze své kanceláře a nese krabici. „Ahoj, zlatíčko. Jak bylo…“ vytratí se, když se na mě podívá, a podle jeho výrazu vím, že bolest, kterou cítím, je vepsána po celém mém obličeji. Upustí krabici a rozejde se ke mně, já neplýtvám časem a běžím do jeho náruče. „Faith, zlato, co se děje?“

Hrdlo mi hoří emocí, což mi ztěžuje mluvit. „Jenom potřebuju, abys mě na chvilku držel,“ mumlám do jeho hrudníku.

Obejme mě pevněji a jeho ruce mi třou na zádech uklidňující kruhy. Známé teplo jeho útěchy mě donutí vydechnoutpoprvé od té doby, co jsem ráno viděla Cadea. Táta okolo mě drží jednu ruku a vede nás k jedné z lavic, které jsou zaprášené z renovací, a posadí nás. „Mluv se mnou, holčičko.“

Položím mu hlavu na ruku, která je okolo mých ramenou, a upřeně se koukám do jeho znepokojených zelených očí. „Tomu nebudeš věřit.“

„Zkus mě.“

„Víš, jak mě tohle ráno Katelyn vzala do posilovny manželů jejích kamarádek na hodinu sebeobrany?“ přikývne. „No, ti muži, kteří ji vlastní, jsou ti samí muži, co mě zachránili v Iráku.“

Oči se mu rozšířili v šoku a nevíře přesně, jak jsem věděla, že se stane. Vyfoukne velký dech. „Vou.“

„Já vím. Dva z nich jsou manželé jejích kamarádek a ten třetí… byl on,“ zašeptám smutně. Nemusím rozvádět, protože ví, že mluvím o Cadeovi.

„No to musel být docela šok pro vás všechny, přinejmenším.“ Kývnu, v hrdle mám pocit přílišné staženost na to, abych znovu mluvila. „Jak jsi to zvládla?“

Zasměji se, i když na celé té situaci není nic vtipného. „Ne dobře. Poznala jsem toho jedno dost rychle a snažila jsem odtamtud vypadnout, než mě mohl poznat, ale místo toho jsem na sebe přitáhla více pozornosti, než jsem vběhla rovnou do Cadea.“ Na chvilku zastavím a ztěžka polknu. „Byla to taková noční můra, tati.“

„Jsem si jistý, že to nebylo jednoduché pro nikoho z vás.“

Zavrtím hlavou. „Ne, nebylo a vidět Cadea po té dlouhé době…“ vytratím se, když se mi zlomí hlas.

Táta si taky odkašle a vím, že se takhle konverzace zintenzivní a bude pravděpodobně trochu nepříjemná. „Faith, zlato, nikdy jsem se tě na něj moc neptal, protože jsem věděl, že tě až moc bolelo o něm mluvit. Vím, že jsi ho potkala předtím, než se to všechno stalo, a vím, že jsi jím byla celkem zaujatá, ale… Jak přesně ses s ním sblížila?“ i když je to pro něho nepříjemné stejně jako pro mě, tak se mu upřeně koukám do očí a nechám ho vidět pravdu. Znova ztěžka vydechne a klesne hlavou vedle mé. „Oh hoši.“

„Omlouvám se, tati,“ začnu potichu, „vím, že jsi pravděpodobně hodně zklamaný a chtěl jsi, abych počkala, dokud nebudu vdaná, ale…“

Zvedne ruku. „No ne, to není nutně pravda. Myslím, že jsem opravdu doufal, jako většina otců, že bys to nikdy vůbec neudělala.“ Zvednu na něho obočí a on se zasměje. „Ale také vím, že to není logické, a pokud existuje jediná věc, kterou na tomhle světě vím, tak je to ta, že věřím, že pro sebe děláš správná rozhodnutí. Jsi hodná holka, Faith, nejlepší, kterou jsem kdy poznal.“ Když ho slyším tohle říct, osvobodí se mi slza a on ji palcem setře. „Takže mě nech ti položit jednu otázku: lituješ toho?“

Honem vrtím hlavou. „Ne a nikdy bych nemohla. To jsem se ti chystala říct. Nejenom protože je jediný muž, ke kterému jsem měla tak hluboké city, ale taky protože mi ukázal, jaké to je být dotknuta způsobem, který není krutý nebo nucený.“ Zasekl se mi dech a slzy mi padaly rychleji. „Děkuji Bohu každý den, že se mi dostalo zažít takový dotyk předtím, než mi to bylo vzato.“

Sleduji, jak se tátova čelist zatíná a jeho oči naplní po okraj neprolitými slzy, než mě přitáhne na sebe. Omotám ruce okolo jeho pasu a nechám své slzy volně proudit, promáčet jeho košili. „Všechno teď už bude v pořádku, Faith. Tohle je nový začátek pro nás všechny, ale hlavně pro tebe.“

„To jsem si myslela,“ zakuckám do jeho hrudníku. „Najisto jsem si myslela, že jsem tady měla světlou novou budoucnost, ale teď když tu je i Cade…“ nedořeknu, nejsem schopná tu větu dokončit.

„Pozastavila se někdy a přemýšlela, že třeba má být součástí tvé budoucnosti? Protože pokud se zeptáš mě, zlato, zdá se mi, že by to mohla být práce Boha, aby vás znovu svedl dohromady.“

Odtáhnu se a otřu si slzy. „Nemyslím si, tati. Pokud bys viděl jeho reakci, když mě viděl…“ smutně zavrtím hlavou. „Sotva může vystát se na mě podívat.“

„Tím si nejsem tak jistý. Jak pro někoho může být těžké se na tebe dívat?“ protočím oči a vím, že je ten muž předpojatý, jelikož je můj táta. Zasměje se a dá mi pusu na čelo.

Vážněji se na něho podívám a sdílím svůj největší strach. „Nejsem si jistá, jestli to je, protože mě viní, nebo protože nemůže ustát vědomí toho, co mi udělali.“

Jeho oči problesknou lítostí. „Oh, Faith. Pokud je tak chytrý, jak si myslím, pak se vsadím, že to není ani jedno. Nic z toho, co se stalo, není tvoje chyba a nemáš se za co stydět.“

Po dlouhém pracování s Dr. Mathewsovou to logicky vím, ale někdy stále nemohu pomoci pocitu viny, když přemýšlím nad lidmi, kteří byli zraněni nebo zabiti během mého zajetí. Beth, Cade, jeho přátelé, ale hlavně Aadil… Sevřu oči a snažím se zablokovat tu vzpomínku před tím, než se znovu vynoří, vím, že teď nejsem ve stavu se s tím vypořádat. Znovu je otevřu, když táta otře více mých slz.

„Opravdu jsi byla unešená tímto mužem?“

„Pokud bych si myslela, že je možné se do někoho za týden zamilovat, tak bych ti řekla, že jsem ho milovala.“ A pravděpodobně stále miluji… ale tu část si nechám pro sebe.

„Možné je cokoliv. Hned jsem věděl, že miluju mamku. A taky jsem věděl, že ji učiním svou ženou. Naštěstí mi netrvalo dlouho ji o tom přesvědčit.“

Jeho pyšný úsměv přivede i jeden můj. „Jo, naštěstí. Jinak bys nikdy nezažil, jaké to je mít perfektní dítě.“

Zasměje se. „V tom máš určitě pravdu.“ Zachichtám se a dneska poprvé mám pocit lehčího srdce.

Výraz mého táty znovu zvážní. „Všechno se vyřeší, Faith, uvidíš. Někdy Bůh ví, co je pro nás správné dříve, než to víme my. A v mezičase se soustřeď na své cíle a sny, které tu máme. Zbytek do sebe zapadne a jak vždycky říkám… měj víru.“ Ještě jednou mi zmáčkne ruku a dá mi pusu na tvář, než zvedne krabici a zamíří dělat to, co měl v plánu, než jsem dorazila.

Rozhodnu se posedět o trochu déle, a když se můj pohled přesune ke krásné perleťově bílé soše Ježíše, začnu se modlit. Modlím se k Bohu za sílu, za vedení a hlavně za nás všechny, abychom se vyléčili.

Najednou mou pozornost prolomí zvuk odkašlání, otočím se a najdu za sebou stojícího Christophera. Rychle otřu zbytky slz a jeho obvyklý sklíčený výraz se trochu zjemní, když si všimne, že jsem brečela.

„Uh, promiň,“ omluví se tiše. „Neslyšela jsi mě, když jsem přišel. Jen jsem potřeboval vědět, kde mě chceš.“

Postavím se a vynutím si na tváři úsměv. „To není problém. Zjistím, co potřebuje mít můj taťka hotové.“

Jakmile ta odpověď opustí má ústa, taťka se vrátí. „Oh, ahoj, Christophere.“ Christopher sotva vezme na vědomí jeho pozdrav, ale táta předstírá, že si nevšiml. Není takový, že by se snadno urazil.

„Co chceš, abychom s Christopherem udělali?“

Christopher ztuhnul, asi doufá, že to nebude něco, co budeme dělat dohromady, jelikož se mi běžně obloukem vyhýbá. Naštěstí ale táta ví, že jsem se ho snažila poznat.

„No, vchod je připravený na nátěr, pokud byste tím mohli začít, abych mohl dál pracovat v kanceláři, to by bylo skvělé.“

„Jasně,“ lehce jsem souhlasila. Christopher je méně než nadšený tímto nápadem, ale beztak mě následuje a rychle všechno připravíme.

Přinesu staré stereo z kostela, takže můžeme poslouchat hudbu, zatímco pracujeme. Už se ho chci zeptat, jakou stanici poslouchá, když řekne: „Podívej, nemusíš mi s tímhle pomáhat. Zvládnu to sám a udělám dobrý kus práce, než budu muset odejít.“

„Oh to je v pohodě,“ odpovím a dělám, že to jenom řekl, aby byl milý, ne ve snaze se mě zbavit. „Měla jsem opravu den na nic, takže bych ráda pracovala, abych zaměstnala mysl.“

Zabručí. „Jo, vsadím se, že víš, jak může být životna nic.“

Snažím se nenechat tu poznámku bodat, vím, že nemá ponětí, ale než to mohu zastavit, unikne mi malý hořký smích. „Ach, Christophere, nemáš vůbec tušení.“ Cítím tíhu jeho pohledu, ale neodvrátím pohled nebo to nerozvedu. Místo toho zapnu rádio a dám to na stanici, o které si myslím, že by mohl poslouchat. Zůstanu zticha a natírám. Když za pár minut přijde na ‘Viva la vida‘ od Coldplay, začnu zpívat.

Otočím se, abych si nalila více barvy do mísy, a vidím, že mě Christopher sleduje v naprosté nevíře. „Církevní holka jako ty zná Coldplay?“ zeptá se pochybovačně.

Ignoruji jeho poznámku o církevní holce. „Samozřejmě. Znám všechny žánry hudby. Jsem opravdová královna hudby,“ chvástám se pyšně. Zabručí, nevěří mi. „Je to pravda. Jmenuj jakoukoliv skupinu a já ti o nich řeknu všechno.“

Po chvíli sledování mě se rozhodne se vzdát a hrát se mnou. „Okay, dobře. Metallica.“

„Metallica je heavymetalová skupina, která byla vytvořena v roce 1981 členy Jamesem Hetfieldem, Larsem Ulrichem, KirkemHammettem a Robertem Trujillem.‘TheUnforgiven‘ je moje oblíbená písnička. Skupina vyhrála devět cen Grammy a má na prvním místě Billboard 200 pět po sobě jdoucích albových debutů.“ Zastavím se a samolibě se usměju nad jeho šokovaným obličejem. „Mám pokračovat, nebo pro mě máš další?“

Vyzývavě na mě zírá, jak se snaží vymyslet jednu, kterou znát nebudu. Oh, opravdu netuší, koho vyzývá… „Guns N‘ Roses.“

„Hmmm,“ dumám a poklepu si na ret prstem, když předstírám, že o tom přemýšlím. Usměje se, když si myslí, že mě porazil.

Zhluboka se nadechnu a recituju: „Guns N‘ Roses je hardrocková skupina vytvořená v roce 1985. Mezi členy patřili Axl Rose, Slash, IzzyStradlin, DuffMckagan a Steven Adler. V nynější době je Axl jediný původní člen. Moje oblíbená písnička je ‘Pradise City‘. Jsou jedni z nejvíce prodávaných kapel všech dob, prodávají celosvětově více než 100 miliónů kopií.“ Pozastavím se a znovu se usměji. „Další.“

Civí na mě a pusou vidící dokořán. „Do prdele. Jak to někdo jako ty ví? Jsi jako chodící, mluvící, dýchající hudební slovník.“

Můj úsměv zmizí a zavrtím na něho prstem. „Zaprvé, hlídej si pusu, když jsi tady. Je to neuctivý.“ Protočí oči, ale přikývne.

„Zadruhé, říkala jsem ti, že znám veškerou muziku. Milovala jsem hudbu už od mala a miluji všechny žánry, ale mým oblíbeným je country a oldies. Jako Johnny Cash, Elvis Presley nebo Beatles.“ Zvedne na mě obočí. „Hej, žádné urážení Johnnyho, Elvise nebo Lennona, nebo spolu budeme mít pořádné problémy.“ Zabručí, ani trochu se mě nebojíce.

„Poslouchal jsi někdy nějaký jejich písničky?“ jeho výraz ‚to si ze mě děláš srandu‘ mluví za vše. „No pak nemůžeš soudit. Něco ti řeknu; přinesu svůj iPod a můžeš si ho vzít domů. Chci, abys jednu noc poslouchal moje oblíbený písničky a dal jim šanci. Pokud se ti nebudou líbit, tak v pohodě. Ale mám pocit, Christophere, že poznáš dobrou muziku, když ji slyšíš.“

Jeho chování najednou zmizí a přimhouří podezřívavě oči. „Dáš mi svůj iPod, abych si ho vzal domů?“

„Ano,“ odvětím pomalu a divím se, co jsem řekla špatně. Zavrtí hlavou a zamumlá něco, čemu nerozumím… Oookay, tak asi žádný iPod.

Rozhodnu se změnit téma ve snaze ho dostat zpátky do dobré nálady. „V pátek večer budu začínat skupinu pro mladé, až se kostel otevře. Měl bys přijít. Bude tam…“

Přeruší mě hořkým smíchem. „Ne, nemyslím si.“

„Proč ne?“

Koukne se na mě, jako bych byla totální idiot. „Postav se tomu, Faith, není to druh místa, do kterýho bych zapadl.“

„Co tím myslíš? Samozřejmě, že bys zapadl. Všechna děcka jsou kolem tvého věku a vím, že si asi myslíš, že nejsem v pohodě, ale můžu tě ujistit, že jakmile mě poznáš, jsem docela. Kruci. V pohodě.“ Řeknu těch posledních pár slov pomalu, zatímco kývu hlavou.

Neusměje se, jak jsem doufala. Jeho oči se znovu podezřívavě přimhouří. „Proč tohle děláš?“

„Dělám co?“

„Proč jsi na mě milá?“

V šoku z jeho otázky cuknu dozadu. „Proč bych nebyla?“

„Protože po celý rok, co jsem tu byl, nikdomilej nebyl.“ Moje srdce se doslova láme, když to slyším. „Jenom vidí to, co si myslí, že ví.“

„A co je to, co si myslí, že ví?“ zeptám se potichu, trochu se bojím jeho odpovědi.

„Že jsem mizera. Že když se něco stane ve městě nebo ve škole automaticky vinní mě.“

„Snažíš se mi říct, že jsi tady, protože tě obvinili za něco, co jsi neudělal?“ pokud to tak je, budu si muset promluvit s Cooperem.

„Oh ne. Rozhodně jsem zmlátil toho kluka, ale zasloužil si to. Jsem unavený z lidí v tomhle městě, kterým běží pusy, protože nemám peníze, co mají oni, nebo kvůli tomu, od koho pocházím.“

Opatrně našlapuji se svou další otázkou, chci, aby se mnou dál mluvil. „Od koho pocházíš?“

Podívá se na mě, překvapený. „Co? Ještě jsi neslyšela o mým starým? No tím se to pak vysvětluje. Jenom počkej, uslyšíš o něm a až se to stane, budeš jako oni.“

Zavrtím hlavou. „Ne, nebudu, protože mě nezajímá, od koho pocházíš.“

„Pro mě za mě,“ zamumlá, nevěříce mi.

„Je to pravda. Christophere, pokud…“

„Podívej, zapomeň, že jsem něco řekl, jo? Vraťme se zpátky do práce, ať odtud můžu vypadnout.“

Poraženě vydechnu, vím, že je konverzace u konce. „Dobře. Ale můžu říct ještě jednu věc?“

„Jakou?“ procedí podrážděně.

„Nezáleží na tom, od koho pocházíš nebo kolik máš peněz. Každý je vítaný v kostele. A vím, že si asi myslíš, že nerozumím, jak umí být život na nic, ale tak moc se mýlíš. Ve skutečnosti tomu rozumím více, než kdy budeš vědět. Takže jestli by sis někdy chtěl promluvit nebo něco potřeboval, můžeš za mnou přijít. Můžeš mi věřit, Christophere.“

Podle jeho výrazu mohu říci, že mi nevěří. Smutně si povzdechnu a zvednu štětec, než znovu pokračuju tam, kdy jsem přestala. Zatímco dokončujeme zbytek našeho času v tichosti, rozhodnu se, že si vezmu za misi mu dokázat, že mi může věřit.