Ricochet - 17. kapitola

Překlad: Jilyan

Nick

Spadl jsem nazad na postel, svírající si obličej. Dneska mně to dostalo. Jedna věc byla vidět ty děti vystavené v nabídce na internetu, způsobem, který měl ty zvrácené zmrdy přimět myslet si, že to chtěly. Druhá věc byla vidět to naživo a slyšet jejich křiky. Ostnatá demoliční koule narazila do mé hlavy, prodírající se každou další myšlenkou.

Takové běsy dostaly i takového bastarda, jako jsem byl já.

Už nikdy nedostanu z hlavy křik Danielle. Bude mně to pronásledovat už navždy-připomínka, že tam venku byly děti, vystrašené, cítící beznaděj a nikdo nikdy neuslyší jeich křik.

Já je slyšel. A doufám, pro její dobro, že se dnes cítila volná.

Bezpochyby, měla před sebou dlouhou cestu, ale možná bude na jejím konci v pořádku. Děti byly odolné. Možná se s tím jednou vyrovná a bude cítit pocit moci, vědoucí, že rozbila celou skupinu obchodníků s bílým masem skrz muže, který chtěl přivést bolest a utrpení každému z nich v jejím jménu.

Mohl jsem cítit tmu, jak se ve mně znovu sbírá, oheň valící se mi žilami. Vztek. Tolik vzteku a ten černý jed plazící se mi paží, jako čepele žiletek, rozřezávající mně zevnitř. Beroucí nůž z boty, přehodil jsem nohy přes okraj postele a odtáhl si rukáv. Musím to dostat ven.

Ruka se mi pod čepelí třásla, když jsem s ní řízl přes mé předloktí, úleva následovala krvavou čáru, která mi pomalu kapala do dlaně. „Kurva!“ Bylo to tak dobré. Zasténal jsem, zaklánějíc hlavu a zavřel jsem oči.

Podíval jsem se směrem k Aubreiným zavřeným dveřím. Na moment jsem zapřemýšlel, co mně odlišuje od těch mužů. Na mou obranu, nikdy jsem neplánoval se Aubree dotknout, neprodal bych ji za peníze, ale byl jsem tak špatný jako oni pro to, co jsem udělal?

Ne, hádala se má smysl. Byla jednou z těch pijavic, která měla výhody z utrpení dívek, jako byla Daniell.

Ale byla doopravdy? Kdyby Aubree viděla to, co jsem dnes viděl já, mohl bych od ní čekat apatii? Znal jsem tu ženu jen pár dnů, ale nepřipadalo mi, že by byla schopná se nezúčastněně dívat, tak jako ta kunda Theresa, beroucí peníze za cenu dítěte. Mohl jsem si ji představit sedět na gauči, zatímco by se ty hrůzy děly ve vedlejším pokoji?

Samozřejmě, že ne. Tak jako by se většina lidí nedívala na porážku prasete pro slaninu k snídani. Což neznamenalo, že by si na konci nevzala ty peníze.

Pach cigaretového kouře jsem ucítil ještě než jsem si všiml Aleca stojícího ve dveřích.

„Jak se ke mně vždycky tak přikradeš?“

Zasmál se, padající do křesla naproti mně. „Něco tě trápí.“

Přetáhl jsem si rukáv zpátky přes mou ránu. „Jak jsi na to přišel?“

Naklánějící se dopředu, opřel si lokty o stehna. „Trucuješ ve svém pokoji, hraješ si s noži, když bys měl být venku a prohánět prostitutky, nebo se opíjet.

Zavrtěl jsem hlavou. „Dneska jsem viděl pořádně zatracené věci. Zamávalo to se mnou.“

„Dnes jsi zachránil tři dívky, Nicku. Je to všude ve zprávách. Nazývají tě hrdinou.“

„Nejsem žádný hrdina. Sakra, udělal jsem...polovinu z toho si ani nepamatuju. Nevím, jestli to ty holky viděly, ale...“ Zavřel jsem oči, ale nemohl jsem se zbavit představ, které mně pronásledovaly. „Uvnitř mně je temnota, Alecu. Hodně temnoty.“

„Všichni máme uvnitř temnotu. Je to to, co ji vytáhne na povrch, co dělí psychopaty od ostatních.“

„Jedna z těch dívek...Danielle.. Víš, připomněla mi Lauren, když jí bylo šestnáct a byla na ulici.“ Rty se mi zkroutily zhnusením. „Ani si nevzpomínám na polovinu z toho, co jsem těm mužům udělal. Většinu  doby jsem měl výpadek.“

„Udělal jsi, co jsi musel, jasný?“ Vydechl oblak kouře. „Nemohl jsi je dostatečně potrestat. Je škoda, že   zemřeli tak rychle.“

„Je čím dál tím víc těžší rozlišit, kdo je padouch.“

„Á.“ Podíval se k Aubreinu pokoji. „Cítíš vinu.“

„Znovu, proč jsem ji unesl?“

„Je prostředek k ukončení toho všeho, Nicku. Možná nakonec zemře, ale ostatní už na oplátku nebudou trpět.“ Zaklonil hlavu, jeho zvednutý klobouk ukázal víc z jeho obličeje. „No tak. Pojď si se mnou dát drink. Opijem se pod obraz a pokusíme se vymazat, co se dnes večer stalo. Musíš být silný. Drž se. Ještě jsme neskončili.“ Sesunul se zpátky do křesla, přehodil si ramena přes opěrku. „Musíš být chytrý, Nicku. Dojde jim, že systematicky zabíjíš členy jejich skupiny. Budou tě čekat. Pamatuj na to.“

„Jo.“ Krev se vsákla do rukávu mé košile, vytvářející karmínový flek. Vstal jsem z postele, přehazující nohy přes okraj a třel si lebku. „Hej, první noc se na tebe zeptala. Achilleus X. Myslela si, že jsem ty.“ Ušklíbl jsem se. „Asi jsi vlhký sen každé ženy.“

Ústa se mu roztáhla do ďábelského úsměvu. „Poslední dobou mám tvrdou konkurenci. Co jsi jí řekl?“

„Neřekl jsem nic. Nemusí vědět, kdo je v tom zapojený.“ Propínal jsem si prsty a hledal jsem na něm známky nesouhlasu. Když jsem žádné nenašel, pokrčil jsem rameny. „Krása toho, býti unesen.“

Přikývl. „Proto se tady budu držet v pozadí. Teď se přestaň válet. Vypadni z postele.“ Měl úsměv na rtech a já sledoval jeho pohled k mé dlani, kde mi po zápěstí pořád tekla krev. „Přál bych si, abys s tím přestal. Tak běž, kurva, do kostela, když tě to tak trápí.“

„Nepotřebuji kostel,“ řekl jsem, otírajíc si dlaň o kalhoty. „Já své hříchy vykrvácím.“