Nerd - 6. kapitola

Překlad: Lucie

Hledáte Romea?
Následujte stopy těl. Ženy za ním
padají jako mouchy.
#ZabijakZen #Naparovani
         … Alpha BuzzFeed

Romeo

Když jsem se probudil, uviděl jsem nade mnou stát matku, která se nesouhlasně mračila s hrnkem kávy v ruce.

Se zasténáním jsem se převalil a sevřel si přikrývku kolem pasu. To poslední, co jsem chtěl, bylo dát mojí matce plný pohled na mou ranní kládu. „Co?“ Napůl jsem zavrčel.

„Takhle se mnou nemluv,“ zaintonovala, ale neustoupila ani o píď. Valerii Andersonovou nebylo snadné zastrašit. Pokud něco, byla zastrašovatelem ona. Jen tak mimochodem jsem věděl, že když se její dokonale klenuté obočí stáhlo, snaží se mě zastrašit.

Nefungovalo to.

Nikdy tomu tak nebylo.

Mám stejný druh postoje, nikdy neustupuju. Mám to v genech.

„Proč se na mě mračíš?“ Zarazil jsem se, abych se podíval na hodinky, a zděsil jsem se. Teprve začínalo svítat. „Ještě ani nevyšlo slunce.“ Skončil jsem s povzdechem. Moc jsem toho nenaspal, díky mému malému únosu a nočnímu plavání. A teď tohle.

„Byla bych ráda, kdybys mi vysvětlit to graffiti na předních dveřích,“ řekla chladně.

Kurva.

Moje matka mohla být zastrašovatel, ale mnohem víc byla perfekcionista. Ze všeho nejvíc, ten „nepořádek“ na předních dveřích, kde ho – zalapání po dechu – mohli vidět sousedé.

„To byl žert, mami.“ Drhnul jsem si rukou přes tvář.

„Dobře. Ty víš, jak se starám o vzhled našeho domova. Ukliď to.“

„Nemůže to udělat zahradník?“ Zakňučel jsem.

„To není jeho práce, aby uklízel po tvých kamarádech.“

„Fajn,“ zamumlal jsem a posadil se ve chvíli, když za námi do ložnice přišel můj otec. Co to, sakra, bylo? Nikdy sem nechodili, natož aby tu byli oba dva nejednou.

„Valerie, nech ho vydechnout. Copak nevidíš, že to byla Omega?“

Její pohled se ostře obrátil přes rameno. „Myslíš to exkluzivní bratrstvo, u kterého jste ty i tvůj otec byli členové, Anthony?“

„To jediné a stejné.“ Odpověděl, a pak se podíval na mě. „Gratuluji, synku. Věděl jsem, že tě přijmou.“

„Tati.“ Povzdechl jsem si, jak mě zabolelo břicho. „Máš s tím něco společného?“

Možná se choval, jako kdyby tu událost očekával, ale loni byl zklamaný, že mě k Alpha Omega nevzali. Moc se k tomu nevyjadřoval, ale myslel si, že je to moje chyba. Celé týdny se na mě díval, jako kdyby mi něco chybělo.

Ucítil jsem, jak se můj pohled vyrovnal, když jsem se na něj podíval a čekal na jeho odpověď.

„Ptáš se mě, jestli jsem zavolal?“

Jestli jsi nezavolal svému starému dobrému příteli děkanovi a nestěžoval sis, že bych to místo měl dostat? „Ano.“

„Samozřejmě, že ne. Máš to místo, protože sis to zasloužil.“

Sledoval jsem jeho tvář, když mluvil. Už dávno jsem se naučil, jak v něm číst, jak mezi jeho slovy rozpoznat lež. Žaludek se mi stáhl, když jsem uviděl, že mluví pravdu.

Vydechl jsem úlevou. Pravda byla taková, že jsem se chtěl dostat k Omegám. Ale pouze v případě, že to bylo doopravdy – pokud si to opravdu zasloužím. Nechtěl jsem něco, co můj otec podplatil. „No tak, Valerie, nech mu nějaký prostor. Jsem si jistý, že má Roman trénink před přednáškami,“ řekl můj otec.

„Samozřejmě,“ řekla a podívala se na mě.

Své blond vlasy mám po ní a modré oči po tátovi. I když bylo sotva ráno, už byla oblečená v džínách na míru a v kašmírovém svetru. Vlasy měla uhlazené a zastřihnuté kolem brady. Její líčení bylo perfektní. Popravdě, jsem si nemohl vzpomenout, že bych ji někdy viděl bez make-upu.

Otec jí ovinul ruku kolem ramen a vedl ji ke dveřím ložnice. Byl oblečený v černém značkovém obleku. Má krátké tmavé vlasy, které mu šediví na spáncích. Je to velký muž, přes sto osmdesát centimetrů vysoký s mohutnou postavou. Za ta léta už ztratit něco ze své svalové hmoty, ale stále byl dost velký na to, aby vypadal hubeně.

Má ten druh úsměvu, že by mohl donutit lidi jíst hovna a oni by si mysleli, že je to kaviár. Byl to rozený vůdce, ale nikdy nepoužil sílu, aby dostal to, co chtěl. Šarm byl mnohem lepší zbraň.

Dělalo to z něho divoce úspěšného právníka.

„Romane,“ řekla matka, když se obrátila zpět. „Žádný spěch s čištěním těch dveří. Soustřeď se na trénink a na zítřejší zápas.“

„Díky,“ řekl jsem. Jinými slovy, když teď věděla, že to byl výhradní symbol Alpha Omegy, chtěla, aby ho všichni viděli. Neobtěžoval jsem se jí připomínat, jestli to tam je, nebo ne, protože hlavní dům byl tak velký, že stejně zakrýval výhled. Nemluvě o tom, že kolem celého pozemku byl obrovský soukromý plot.

Otřel jsem si kapky potu a ignoroval chladný ranní vzduch na mé nahé hrudi. Uvnitř mé domácí posilovny, jsem zapnul muziku, takovou, která by do mě napumpovala energii, abych mohl zvedat závaží.

Asi po hodině a půl trénování se moje svaly zachvěly a nohy se cítily jako želé. Osprchoval jsem se a před odchodem jsem si dal proteinový šejk. Celé dopoledne jsem měl školu, jednu hodinu i odpoledne a pak následoval trénink.

A pak jsem musel jít na doučování.

Zasmál jsem se sám sobě, když jsem procházel přes pozemek k příjezdové cestě a k mému autu. Moje doučovatelka byla hrozná. Trochu mi jí bylo líto. Vzpomněl jsem si na všechna ta pravidla a znovu jsem se zasmál.

Moje matka by si s ní skvěle rozuměla.

Všechny myšlenky na moji nervózní doučovatelku se rozprchly, když jsem se blížil ke své sladké prdelce. Když jsem absolvoval střední školu, rodiče mi koupili Dodge Challenger Hellcat.

Byl žlutozelený s černým okrajem, černým pruhem na střeše a černou kapotou. Interiér byl černý, kožený a s žlutozeleným pruhem na volantu. Motor byl přeplňovaný V8 (to z něj dělalo pekelnou kočku) a stereo systém, který rachotil okny.

Byl to magnet na ženský.

Pokud tu byla holka, která mi váhala dát celou noc, vše, co jsem musel udělat, bylo položit jí ruku na řadící páku mezi sedadly, položit moji ruku na tu její, a „ukázat jí“, jak řadit.

A vše bylo zpečetěno.

Každý. Zatracený. Čas.

Vklouzl jsem do máslové kůže a otočil klíčkem, abych přivedl motor k životu.

Dnes večer byl předzápasový táborák. Nedalo se tomu říkat jinak, protože se jednalo jen o partu studentů, kteří se opíjeli ve jménu fotbalu.

O několik minut později jsem vjel na velké parkoviště a zaparkoval na svém obvyklém místě. Nikdo tady kromě mě nikdy neparkoval. Podle nevyslovených pravidel, tohle bylo moje místo.

Braedenův přípojný náklaďák parkoval vedle mě. Zvednuté pneumatiky vyrobené pro můj Challenger vedle něj vypadaly mrňavě. Když jsem vystoupil a obešel s úsměvem kapotu, natáhl ke mně pěst. Když jsem zvedl svoji, zeptal se. „Jak to šlo?“

Usmál jsem se. „Zasvěcení pokračuje.“

„Takže,“ začal, když jsme se dali do pohybu.

Zvedl jsem batoh a za jeden popruh jsem si ho hodil přes rameno.

„Jaký druh hovna máte udělat? Jak těžký to bude?“

„Nic, co bych nezvládl, chlape.“

Minuli jsme skupinku chichotajících se holek, které stály u stánku s kávou. Braeden mě udeřil do hrudi. „Máš tu obdivovatelky.“

Usmál jsem se a bradou jsem jim pokynul s jak je gestem. „Dámy,“ řekl jsem. „Přijdete dnes večer k táboráku? Budete podporovat Vlky?“¨

Několik holek nesměle sklonilo hlavu, ale pár z nich nadzvedlo obličeje, aby se na nás podívaly. Jedna z nich, o které jsem si byl jistý, že jsem s ní spal minulý víkend, se od nich odtrhla a mířila k nám.

Zpomalil jsem své kroky, očima jsem přelétl k jejím těsným džínům a topu s hlubokým výstřihem. „Dnes ráno je docela chladno,“ řekla. Její pohled padl na mojí modro-zlatou univerzitní bundu.

Ignoroval jsem její narážku a přehodil jí paži přes ramena. „Mě připadá, že je tu horko,“ protáhl jsem.

Zavrtěla se trochu blíž. „Zítra večer budu na tribuně fandit.“

„Rád vidím týmového ducha.“

Braeden se zasmál.

„Oh, já mám týmového ducha,“ zavrněla a prsty mě chytla za okraj bundy.

Stáhl jsem se. Byla zoufalá. Podívala jsem se jí do obličeje, abych si vryl do paměti, že od téhle se musím držet dál. Kdybych se s ní znovu vyspal, pravděpodobně by si myslela, že spolu chodíme.

Omotala ruku kolem mého zápěstí, nechal jsem jí vtáhnout mě zpátky, abych jí mohl dát jeden ze svých kouzelně odkopávajících úsměvů. „Radši bys měla dostat ten tvůj sexy zadeček z té zimy do třídy.“ Jak jsem mluvil, jsem se od ní obratně odpojil a vytvořil mezi námi určitou vzdálenost, než si stačila uvědomit, co se děje.

V době, kdy si toho všimla, jsem se otočil a odešel.

„Ty vole,“ řekl Braeden. „Toho jsi měl využít.“

Zasmál jsem se. „Už jsem tam byl.“

„Tak potom toho využiju já.“

Oba jsme se zasmáli a zahnuli za roh kolem budovy.  Něco do mě narazilo. Automaticky jsem se natáhl, abych vzal osobu a postavil jí opět na nohy, když vyletěla kniha a přistála na chodníku. Přiškrcený zvuk prořízl vzduch, utáhl jsem sevření a podíval se dolů.

Tmavé, rozcuchané vlasy byly všude. Ruka mi přejela přes její rameno, když se kolébala na nohou, aby našla rovnováhu.

„Whoa,“ řekl jsem, když usměv zakřivil mé rty. „Dívej se, kam šlapeš.“

Holka rychle vzhlédla zpod černých obroučkových brýlí. Osvítilo mě poznání.

„Ahoj, účo,“ řekl jsem.

„Ahoj,“ vypískla, bez dechu. Sklonila se, aby zvedla knihu. Jak se nakláněla, její nadměrně velká brašna jí sklouzla a udeřila jí zezadu do kolene, až klopýtla.

Chytil jsem ji kolem pasu a narovnal ji, potom jsem se sklonil a zvedl její knihu. Byla to učebnice.

Bože, přestane tahle holka někdy studovat?

Podal jsem jí knihu, rychle ji objala a přitáhla si ji k hrudi. „Díky.“ Podívala se na Braedena a pak sklopila zrak. „Musím jít.“

Vyřítila se pryč, ale nemohl jsem si pomoct a zavolal její jméno. „Rimmel.“

Zarazila se. Její tělo ztuhlo, jako kdyby byla šokovaná, že si pamatuju její jméno. Vykoukla zpod vlasů a podívala se na mě.

Usmál jsem se. „Uvidíme se večer.“

Braeden se vedle mě narovnal. Ucítil jsem jeho pohled, který byl teď plný zájmu.

Rimmel zrudla a její oči se rozšířily.

„A neboj se,“ dodal jsem jenom proto, že jsem věděl, že to bude nesnášet. „Nepřijdu pozdě. Vím, jak to nesnášíš.“

„Ty vole,“ řekl vedle mě Braeden.

Rimmel ze sebe vydala pisklavý zvuk a pak spěchala pryč, aniž by se ohlédla.

Kdybych neměl tak vysoké sebevědomí, urazilo by mě to.

„Nevypadá jako tvůj typ,“ řekl Braeden.

Zasmál jsem se. „Taky není. To je doučovatelka, co mi přidělil trenér.“

Braeden se taky zasmál. „Do prdele, chlape. To je podlý.“

„Co tím myslíš?“ Zeptal jsem se a při chůzi se na něj podíval.

„Hraješ si s jejíma emocema. Chudák holka v tomhle pekle s tebou nemá šanci.“

Něco uvnitř mě s sebou škublo. „Jenom jí škádlím. Netrefoval jsem se do ní.“ Měl pravdu. Rimmel nebyla můj typ. K tomu měla daleko. Ani jsem s ní neflirtoval. Jen jsem jí rád vyváděl z míry.

„Radši buď opatrný, chlape. Holka jako tahle, nechápe rozdíl.“

Zabručel jsem místo odpovědi. Pletl se. Vůbec jsem Rimmel neznal. Ale věděl jsem, že není hloupá. Trochu mě naštvalo, že naznačil, že by mohla být.

Ale pak někdo přes trávník zakřičel moje jméno a já zakřičel zpátky. Někteří lidé začali prozpěvovat moje jméno a já se zasmál.

A takhle snadno se mi myšlenky na moji doučovatelku vytratily.