Nerd - 3. kapitola

Překlad: Lucie

Přijďte! V pátek večer až padne
tma. Vidět a být viděn.
#PrinesteSiSvůjVlastniChlast
       ….Alpha BuzzFeed

Rimmel

Romeo dokázal udržet pozornost jako krajíc chleba.

Což bylo vůbec žádnou.

Pokaždé, když jsem mu začala něco vysvětlovat, nejen že pohasly jeho oči, ale i celé jeho tělo. V jednu chvíli jsem přemýšlela, jestli je možné, aby spal s otevřenýma očima.

A Bože, hezky voněl.

Byla to čistá vůně, jako mýdlo, jako ten druh mýdla, který stojí pět dolarů. Byla to silná vůně, ale nebyla těžká. Pokaždé, když se neklidně zavrtěl na židli, ta vůně ke mně zavála, a tak jsem ji mohla cítit o něco víc.

Díky způsobu, jakým se konečky jeho vlhkých vlasů stáčely kolem límce jeho bundy, bylo těžké udržet oči na papíře. Je zřejmé, že se právě osprchoval. Pravděpodobně ne vždycky voněl takhle dobře. Většina kluků páchla… nebo snad ne?

Pravda byla taková, že jsem neměla tušení. Tohle bylo nejblíže k tomu, jak jsem se dostala ke klukovi od střední školy, a i tehdy se to omezovalo na kluky, kteří seděli vedle mě ve třídě, a Nicka, mého kamaráda z dětství.

Nick ale takhle nikdy nevoněl.

Soustřeď se, Rimmel. Vynadala jsem si. Nemohla jsem ho kritizovat za jeho nedostatek pozornosti, když jsem tady seděla a čichala vzduch.

"Hej," řekla jsem a poklepala tužkou na sešit před námi. "Měl bys dávat pozor."

Romeo dělal nějaký trik nebo něco s perem ve své ruce, nějakým způsobem s ním procházel přes prsty. Tam a zpátky, tam a zpátky.

Vytrhla jsem mu ho a bouchla s ním do stolu. "Myslím, že ten malý trik využil všechnu tvoji koncentraci."

Zasmál se, jeho rovné bílé zuby mě ozářily. "Promiň." Jeho tón byl rozpačitý. Naklonil se dopředu, položil oba lokty na stůl a zadíval se do sešitu. "Poslouchám."

"Dobře, takže pro tento úkol…" Začala jsem.

Přerušilo mě jeho posouvání židle od stolu. "Vydrž chvilku," řekl, aniž by se snažil zjistit, jestli opravdu počkám.

Romeo přešel na druhou stranu místnosti, kde u východu byla ta holka, která předtím spadla ze židle, s kabelkou přehozenou přes rameno. Točila si konečky svých dlouhých blonďatých vlasů kolem prstu a ostýchavě se na něj usmívala.

Protočila jsem oči a posunula si brýle na nose.

Romeo se zastavil před ní a sklouzl oběma rukama do předních kapes, čímž se mu kalhoty pevněji obepnuly přes zadek – který byl hezky tvarovaný.

V rozpacích jsem se podívala pryč.

Slyšela jsem, jak se holka směje. Pak ji následoval hlubší smích. Plíživě jsem se na mě ohlédla ve chvíli, kdy oba odcházeli pryč a jeho ruka byla položená na jejích malých zádech. Vedl ji za roh.

Zasáhla mě rozmrzelost. Myslela jsem si, že ta holka byla na odchodu. Kam vlastně vůbec šli? Měl by být tady a učit se!

Přemýšlela jsem o tom, že si sbalím svoje věci a odejdu. Mohla bych mu na stole nechat vzkaz s jedním slovem: Ztroskotanec.

Nepatrně jsem si odfrkla, protože ten nápad byl totálně zábavný. I tak bych to neudělala. Mohl by se naštvat a říct to svému trenérovi. Trenér by mohl zavolat děkanovi, a pak by mě moje zábavně pomstychtivá poznámka dostala do problémů.

Ne, děkuju.

Ale nehodlala jsem tu jen sedět, flákat se a čekat.

Mohla bych dělat na svých domácích úkolech. Mohla bych si všechno udělat a potom bych se možná mohla zastavit v útulku, alespoň na pár minut, než zavřou na noc. Jen představa krátké návštěvy dělala tento den o trochu méně mizerným.

Rychle jsem vytáhla své sešity a poznámky. Měla jsem otevřenou knihu s kvízy, kterou mi dal můj profesor Historie, a tak jsem se rozhodla začít s tím. Potom jsem se mohla podívat do pár příruček pro referát na Angličtinu, který jsem měla odevzdávat za dva týdny.

Byla jsem v půlce kvízu, když jsem se podívala vedle sebe na Romeovy knihy a sešity. Jeho židle byla stále prázdná, protože se ještě nevrátil. Vzhlédla jsem, abych se na to podívala z nového úhlu.

Co, proboha, dělá? Byli jsme snad v knihovně, prokrista.

Odstrčila jsem svoje knihy a poznámky a šla za roh, kde zmizel Romeo s tou holkou. Řada mizela v zadní části knihovny, hluboko mezi regály. Sunula jsem se pomalu kolem regálů, částečně jsem se po něm rozhlížela, ale ve stejnou dobu jsem si prohlížela i knihy, které jsem míjela. Čím hlouběji mezi regály jsem byla, tím více byl vzduch prostoupen vůní starých knih, něčím mezi papírem a prachem.

Líbila se mi ta vůně. Vonělo mi to jako útěcha. Bylo tady něco uklidňujícího, být obklopena knihami. Také mi to připomnělo mojí mamku a pohádky, které mi četla, když jsem byla malá.

Už jsem nečetla pohádky.

Četla jsem literaturu faktu.

Hluboké, hrdelní vydechnutí upoutalo mou pozornost a zastavilo mé kroky. Naklonila jsem hlavu na stranu a zaposlouchala se, ale už se to neopakovalo. Přišlo to z pravé strany, tak jsem zahnula za roh a vstoupila do další řady knih. Bylo zjevné, že tato část knihovny se nenavštěvuje velmi často.

Dokonce i osvětlení tu bylo slabší než všude jinde.

Slyšela jsem jiný nízký sten, po kterém následoval lehčí, ženštější zvuk. Můj žaludek se stáhnul. Tyhle zvuky nepocházely ze čtení. No, alespoň mě nikdy žádná kniha nedonutila dělat takové zvuky.

Věděla jsem, že bych se měla otočit a vrátit se tam, odkud jsem přišla, ale neudělala jsem to.

Sténání přicházelo z druhé strany uličky, ve které jsem byla. Pomalu a opatrně jsem sáhla po opravdu tlusté knize, kterou jsem vytáhla z regálu přede mnou v úrovni očí. Prsty jsem bolestivě zaryla kolem pevné vazby, když na nich přistály moje oči.

Byli to určitě Romeo a ta holka.

Byl opřený o stojan čelem ke mně, ale věděla jsem, že mě nemůže vidět, protože jeho hlava byla zakloněná dozadu a oči měl zavřené. Jednu ruku měl nataženou podél police. A jeho druhá ruka…

Byla zamotaná ve vlasech té blondýny v zadní části hlavy. Klečela před ním na kolenou a díky houpavému pohybu její hlavy a sevření její ruky jsem přesně věděla, co dělá.

Stáhl se mi žaludek a potlačila jsem vzdech.

Ó můj bože! Romeovi se dostávalo kuřby v knihovně!

Co kdyby je někdo viděl? Co kdyby je někdo slyšel? Neměli by být v rozpacích?

Nebyla jsem schopná se podívat jinam, a tak jsem se trochu přiblížila. Jeho čelist byla pevně zaťatá a oči zůstávaly zavřené. jeho boky trčely od police, což dávala holce veškerý přístup, který potřebovala.

Díky bohu, blokovala výhled na jeho nejintimnější část, ale mohla jsem vidět konce opasku a rozepnutý zip jeho džínů kolem její hlavy.

Obličej mi hořel, když jsem je tak drze pozorovala. Ještě nikdy jsem ho nikomu nekouřila. Vypadal, že si to užívá. A ta holka vypadala, že se jí to líbí, podle těch měkkých zvuků, co vydávala.

Romeo zasténal a zamumlal: "Rychleji…"

Holka udělala to, co chtěl. Hlava se jí začala houpat mnohem rychleji než předtím. Romeo položil i jeho druhou ruku na zadní část její hlavy a vrazil boky blíž. Ucukla jsem, cítila jsem se jako totální úchyl, že jsem je sledovala.

Strčila jsem knihu zpět do police a obrátila se k útěku. Musela jsem se přepočítat v tom, kam kniha patřila, protože jsem ji slyšela spadnout s žuchnutím na zem. Nezastavila jsem se. Pořád jsem šla.

"Co to bylo?" Vydechla holka.

"Nic." Romeův hlas byl ochraptělý. "Nepřestávej."

Vyběhla jsem do hlavní místnosti knihovny, jako kdybych byla pronásledovaná démonem. Srdce mi zběsile tlouklo, když jsem se posadila na svoji židli a podívala se nedokončenou práci.

Nemohla jsem rozeznat jednotlivá slova. Moje vidění bylo rozmazané, byla jsem naprosto vyvedená z míry a uvedená do rozpaků. Zhluboka jsem se nadechla.

Jaký člověk se ukáže na svém prvním doučování a pak si zmizí dozadu na kuřbu?

Nemohla jsem tady zůstat. Nemohla jsem ho doučovat. Mohla jsem se pouze modlit, abych se nedostala do problémů s děkanem.

Sbalila jsem si své věci tak rychle, jak jen to šlo, neudělala jsem si čas ani na to, abych si je úhledně uspořádala podle předmětů. Když jsem měla hotovo, zapnula jsem tašku a vyrazila ze židle. Udělala jsem sotva tři kroky, když jsem narazila do něčeho tvrdého, co mě vrátilo zpět.

"Whoaa," řekl Romeo a natáhl ruku, aby mě uklidnil. Jeho ruce byly tak velké, že zcela pokryly moje ramena.

Ještě před několika okamžiky držely tvář té holky v jeho... v jeho rozkroku.

"Kam máš tak na spěch?" Zeptal se.

Vytrhla jsem se mu a ustoupila. "Odcházím," řekla jsem a zvedla bradu.

Proč Bůh musel ze všech dobře vypadajících kluků udělat kompletní osly?

Zamračil se. Na čele se mu tím objevila vráska. "Skončili jsme?"

Kvůli podráždění jsem zapomněla na to, co jsem právě viděla. Zasmála jsem se. Zněla jsem jako los stražený autem. "Dal si mi celkem jasně najevo, že opravdu nejsi na studium."

Zvedl ruku a palcem se opřel o svůj dolní ret. Napadlo mě, jestli se ta holka dostala k tomu, aby ho taky políbila.

"Hele, omlouvám se." Vlastně to znělo upřímně. "Byl jsem jen..." Podíval se na mě, když jsem zvedla obočí, zatímco jsem čekala na vysvětlení.

Povzdechl si. "Nechtěl jsem doučování. Tak trochu mě do toho natlačili."

Zkřížila jsem si ruce na prsou, čímž se mi uvolnil popruh tašky s knihami, kterou jsem měla přehozenou přes rameno, a spodní část tašky mě zasáhla do nohy. Ignorovala jsem to. "No, ani já jsem se do toho nehrnula."

Obočí mu vyléhlo až k vlasům. "Vážně?"

"Myslíš, že nemám lepší věci na práci, než tady sedět?"

Jeho tvář se změnila na rozpačitou. "No, ne."

Zavrčela jsem, protože jeho odpověď byla idiotská.

Zasmál se a sáhl po mé tašce, která začínala zpomalovat krevní oběh na mé paži. Předtím, než jsem mu mohla říct ne, vsunul ruku pod popruh a sundal ho z mojí ruku. Úleva od toho tlaku byla příjemná, a tak jsem ho nezastavila, když si ji položil na rameno.

"Tak co na tebe mají?" Zeptal se a položil mou tašku na stůl.

"Cože?" Odpověděla jsem, otočila se a zamračila se na něj.

"Však víš... Proč mě musíš doučovat?" Posadil se a položil moji tašku na zem mezi své nohy.

"Děkan řekl, že je to podmínka mého stupendia."

"Máš stipendium?"

Duh. "Neřekla jsem to zrovna?" Vyštěkla jsem. Byla jsem z toho okamžitě zkroušená, ale Romeo se zazubil.

"Jo."

Sakra, jestli jsem si nevšimla, že jeho modré oči se zajiskřily, když se na mě podíval.

"Možná bychom to mohli zkusit znovu?" Zeptal se a zapojil do toho svůj šarm.

"Ani ses nezeptal na moje jméno," vyhrkla jsem.

Tolik k přemýšlení, že budu odolná vůči jeho kouzlu. Zjevně jsem byla naivní.

"Myslím, že nezeptal." Souhlasil, vytáhl židli vedle se, abych se posadila. "Jak se jmenuješ?"

"Rimmel." Posadila jsem se. Ale jenom proto, že mě to dostalo blíž k mojí tašce.

"Ahoj, Rimmel." Začal. Řekl moje jméno takovým zposobem, jako kdyby ho řekl už stokrát předtím. "Já jsem-"

"Já vím, kdo jsi, Romeo."

Jeho rty se zkřivily. "Můj rozvrh říká Roman." Ukázal na papír, který jsem dostala.

"Nikdo ti tak neříká." A teď už vím proč, přidala jsem si v duchu. Myslím tím, jasně, byl super populární a skvělý ve fotbale, ale uvědomila jsem si, jak daleko jeho šarm sahá, když jsem ho sledovala dozadu mezi regály.

Naklonil se dopředu, čímž se jeho tvář dostala blíž k té mojí. "Moje matka ano."

"Ví tvoje matka, co děláš v knihovnách?" Opáčila jsem. Prudce jsem sevřela rty a sklonila jsem hlavu. Panebože, co když ví, že jsem ho viděla?

Jeho teplý smích oprášil vzduch kolem nás. "Myslíš studování?"

Zatraceně dobře věděl, že jsem nemluvila o studování.

"Musím jít." Začala jsem se zvedat.

Položil mi ruku na rameno a zatlačil mě zpátky do sedadla. "Zůstaň. Opravdu potřebuju pomoc, jinak mě vyhodí z týmu."

"Proč bych se měla starat?" Zeptala jsem se nonšalantně.

Zatahal mě za konečky vlasů. "Protože jestli to neuděláš, budeš známá jako doučovatelka, která nepomohla hvězdnému hráči zůstat v týmu."

"Proč si myslíš, že se starám o to, co si o mě lidé myslí?"

"Každý se stará."

Podívala jsem se na něj zpod černých okrajů brýlí. "No, já ne. Ale chci si udržet svoje stipendium."

Usmál se, jako kdyby vyhrál.

"Asi bychom měli nastavit nějaká základní pravidla." Pokračovala jsem.

Svezl se zády do židle a skřížil si ruce na prsou. "Chceš udělat pravidla na doučování."

Přikývla jsem. "A pokud se jimi nebudeš řídit, končím."

Dlouhou chvíli mě studoval. Díky tomu jsem se začala kroutit na svém sedadle. Romeo měl velmi intenzivní pohled. "Dobře, Rimmel," protáhl se. "Poslechněme si ty pravidla."

Polkla jsem. Pokaždé, když řekl moje jméno, sliny v mojí puse začaly houstnout. "Dobře." Souhlasila jsem. Narovnala jsem se v ramenou a podržela jsem ruku ve vzduchu, abych mohla počítat pravidla. "Za prvé: Nechoď pozdě. Je to neslušné. Pokud znovu přijdeš pozdě, nebudu čekat."

Jeho rty se pohnuly, což mě přivedlo k dalšímu pravidlu. "Za druhé: Neobtěžuj se se snahou mě okouzlit, abych dělala tvoji práci za tebe. Protože nebudu."

Přitiskl si ruku na hruď, jako kdyby se urazil. "Máš o mě tak nízké mínění." Zalapal po dechu.

Zvedla jsem oči v sloup. "Za třetí: Žádné holky během doučování. Žádné mizení."

"Ale ty jsi holka," řekl, rychle si sedl dopředu a zastrčil mi vlasy za ucho. Na zadní straně krku mi naskočila husí kůže, která se rozptýlila po zádech, až se mi zkroutily prsty v Converskách, které jsem měla na sobě.

"Pravidlo čtvrté," řekla jsem, ignorovala jsem zábavnou stránku, kterou ve mně vyvolával. "Žádný šarm."

"Nemůžu si pomoct, Rimmie." Jeho intenzivní azurově modrý pohled se mi polutoval po tváři, jako kdyby se na mě díval poprvé. "Je tak snadné tě donutit červenat."

Odstrčila jsem jeho ruku. "Pravidlo číslo pět: Neříkej mi Rimmie." Ugh, byl otravný!

Zasmál se a opřel se zpátky. "Fajn. Teď, můžeme se dát do práce?" Zeptal se a ukázal na svůj papír.

"Ne," odsekla jsem. "Doučování je pro dnešek u konce."

"Ale co ten úkol?" Zakňučel.

"Mám nápad," řekla jsem, když jsem popadla svoji tašku, a vstala. "Posaď se tady a udělej ho."

Začala jsem odcházet pryč, když jsem málem zakopla o rozvázanou tkaničku.

Smál se mi pod vousy. Přemýšlela jsem, že ho kopnu.

"Rimmel," řekl. Zastavila jsem se a otočila se. "Uvidíme se pozítří."

Spěchala jsem ven do chladného podzimního vzduchu a velkými doušky jsem se nadechla. Byl naprosto nesnesitelný! Plný sám sebe. Arogantní. Příliš hezký.

Byl hrozný!

Tohle bude mučení!

Tak proč už jsem se nemohla dočkat našeho dalšího setkání?