Nerd - 1. kapitola

Překlad: Lucie

                                  Fotbalová sezóna je v plném

                                 proudu. Připoutejte se, dámy, #24 se

                                 vás v této sezóně chystá vzít na

                                 projížďku.

                   … Alpha BuzzFeed

Rimmel

Být nervózní bylo hloupé.

Já jsem nebyla hloupý člověk. I přesto jsem se nemohla zbavit nervů, které se ovíjely okolo mého žaludku jako jedovatý had. Papír, který jsem svírala v ruce, se třásl jako zbarvené listí, které viselo na stromech tam venku v chladném podzimním vzduchu.

Nechtěla jsem tady být. Asi bych pravděpodobně byla radši kdekoliv jinde. Ale dnes nebyla volba na mě. Popravdě, tomu tak nebude v dohledné době mezi pátou a sedmou večerní každé pondělí, středu a pátek.

Říct ne nepřicházelo v úvahu. Tahle "práce" mi byla prezentována jako něco, co musím udělat, abych si udržela své stipendium. Vzhledem k tomu, že žádnému z ostatních stipendistů (co jsem věděla), nebylo nařízeno, aby doučoval prosazované studenty, napadlo mě, jestli tohle měl být opravdu požadavek.

Jako kdybych mohla něco říct. Nenáviděla jsem konfrontace. Bolel mě z toho žaludek. A rozhodně jsem se nehodlala hádat s děkanem nad tím, co jsem musela udělat, abych se toho nemusela zúčastnit. A tak jsem souhlasila. Bylo to jen pár hodin týdně, ne? A navíc získám body za dobrý skutek.

Vnitřně jsem se zděsila.

Každý ví, že milý člověk skončí jako poslední.

Jednou jsem byla dobrá a zavázala jsem se k doučování, a tak jsem dostala list papíru - ten samý list papíru, který jsem teď drtila ve své vynervonané ruce - se seznamem předmětů, se kterými student potřebuje pomoct. Matematika, angličtina a historie.

Bože, to byla snad polovina rozvrhu. Dělal ten student něco sám od sebe?

A pak jsem uviděla jeho jméno.

Bylo tam, úhledně napsané v horní části papíru, přesně tady, černé na bílém. Ukázalo se to tak jednoduché, uspořádat písmenka do jedné řady. Vzpomněla jsem si, že jsem byla mírně šokovaná, když jsem si přečetla jeho jméno, ale žádný ohňostroj se mi nad hlavou neobjevil a ani nezačal v hale hrát pochodový orchestr bojovou píseň univerzity.

"Chcete, abych doučovala Romana Andersona?" Vypískla jsem. Ten ubohý zvuk mi připomněl moji přezdívku, kterou jsem si vysoužila na střední škole.

Myška.

Ale tohle nebyla střední škola a já už nepískám. Dobře, ne tolik.

"Je s tím nějaký problém?" Zeptal se mě děkan, který ignoroval můj šok.

Ano! On byl jako cesta ven z mojí ligy. Pro jistotu jsem si odkašlala, aby můj hlas byl zase normální, než jsem promluvila. "Předpokládám, že jsem jen překvapená, že potřebuje doučování." Nebyl žádný důvod k tomu, abych předstírala, že nevím, kdo je.

Všichni znali Romea.

"Být neuvěřitelný atlet, jako je on, znamená, že mu fotbal zabírá značnou část času. Mysleli jsme si, že by bylo nejlepší, kdyby měl nějakou další pomoc," odpověděl děkan.

"My?" Zeptala jsem se.

"Já a trenér."

Ahhh.

Takže v podstatě, Pan Dokonalý propadal a škola vyšilovala, protože byla fotbalová sezóna a oni potřebovali svého nejlepšího hráče na hřišti. A kdo je nejlepší na tuhle práci? Holka se stipendiem a s perfektním průměrem. Holka bez života.

A tak jsem tady. Sedím u stolu v univerzitní knihovně a čekám na Pana Dokonalého. Podívala jsem se na hodinky, které byly upevněné kolem mého zápěstí. Potom jsem zkontrolovala čas na velkých hodinách, visících naproti mě na stěně. Čas vypršel.

Romeo měl zpoždění.

Romeo, Romeo, proč jen jsi, Romeo...

Odfrkla jsem si. Bylo to tak hlasité, že jsem překvapila holku u vedlejšího stolu. Trhla s sebou dozadu, což způsobilo, že se její židle nebezpečně naklonila, a nohy židle se vznesly nad zem. Sledovala jsem, jak se snažila chytit hrany stolu, ale její ruce místo toho uchopily tlustou knihu, kterou měla otevřenou před sebou.

Kniha nebyla tak dobrá kotva.

Strhla ji ze stolu a její židle se kácela k zemi. Židle, holka a kniha udělaly docela rachot, když dopadly na zem. Všichni v blízkém okolí se otočili a podívali se na ní.

Víte o tom, že jste celkem nemotorní, když dokážete způsobit, aby další lidé padali?

Začala jsem vstávat, abych jí pomohla, ale dýky, které vrhala ze svých očí, mě zastavily. Sedla jsem si zpátky. Její tvář hořela, když vyskočila na nohy a sbalila si své věci. Než se vyřítila pryč, zvedla velkou knihu, a já jsem dostala náhlou vizi toho, jak mi ji hází na hlavu.

Místo toho ji objala pažemi a znovu se na mě podívala.

"Promiň," zašeptala jsem.

Pokud její úprk na druhou stranu knihovny byl nějaký náznak, byla jsem si jistá, že mi nebylo odpuštěno.

No, tak to bylo rušné.

A ztráta času. Znovu jsem se podívala na hodinky a napadlo mě, jestli bych se vyvlíkla z doučování, kdyby se neobtěžoval ukázat.

Když už jsem byla tady, tak mě napadlo, že bych mohla udělat něco ze svých úkolů, a tak jsem vytáhla sešit z tašky. Když jsem se narovnala, uviděla jsem ho.

Stál hned za sklěnenými dveřmi, které vedly ven. Jeho střapaté blonďaté vlasy byly tmavší než obvykle, protože to vypadalo, že jsou vlhké. Konce jeho vlasů byly stočené na jeho krku, nad límečkem jeho bundy. Námořnicky modrý batoh měl přehozený přes jedno rameno a jeho šíleně velká ruka byla stočená kolem popruhu, aby ho udržel na svém místě.

Romeo byl vysoký, hodně přes stoosmdesát centimetrů, s širokými rameny, které se zužovaly do útlého pasu. Nebyl to objemný člověk, na to hrál příliš mnoho sportů. Ale i tak bylo zřejmé, že jeho tělo bylo samý sval.

Rozhlížel se kolem, modré oči přejížděly po místnosti, pravděpodobně hledal svého doučujícího. Cítila jsem teplo na své tváři, když se podíval mým směrem, a tak jsem sklonila hlavu. Ale pak jsem si uvědomila, že tohle není vhodná doba, abych se styděla. Musela jsem mu říct, že jsem jeho doučovatelka.

Svatý peklo, chystala jsem se s ním mluvit! Rozpaky mi spalovaly zadní část krku. Povídání si s klukama nebylo něco, co jsem dělala velmi často.

Ohlédla jsem se a zamávala na něj, ale Romeo už odvrátil svůj pohled. Nebyla jsem překvapená. Nebyla jsem zrovna nápadná. Nebyla jsem ten typ dívky, která si malovala oči a dokázala udržet pohled.

Sledovala jsem ho asi minutu, když jsem se ohlédla přes rameno na stoly na druhé straně místnosti. Holka, která spadla ze židle, ho sledovala, očima mu požírala obličej.

Mohla by být ještě víc nápadná?

Romeo zachytil její pohled a jeho ústa se stáhla do pomalého úsměvu. Skousla jsem si vnitřek mých rtů, když mi malí motýlci začali poletovat kolem žaludku. Ani se na mě nedíval a i přesto jsem byla ovlivněna jeho okouzlujícím úsměvem.

Ugh.

Na tohle jsem neměla čas.

Strhla jsem papír s jeho jménem a informacemi ze stolu a pochodovala jsem si to směrem k němu. V půli cesty jsem narazila do rohu prázdného stolu a nemilosrdná hrana se mi zasekla do boku. Ve středu stolu byl pohár naplněný pery a tužkami, který jsem silou nárazu srazila.

Psací potřeby se rozkutálely po dřevěném povrchu a některé dopadly na podlahu.

Přes bok jsem cítila ostrou bolest, a tak jsem se odtáhla. Moje touha se zdvojnásobila, když jsem si třela bolavé místo.

Budu tam mít modřinu.

Dělala jsem, co jsem mohla, abych ignorovala tu bolest, obešla jsem stůl, kde byly tužky roztroušené po podlaze. Sklonila jsem se a začala je sbírat  do ruky.

Jedna tužka se odkutálela dál než ostatní, a tak jsem musela natáhnout ruku ještě dál, abych se k ní dostala. Když už jsem se ji chystala chytit, dvě velká chodidla, která na sobě měla pár bot značky Nike, se objevila hned vedle ní.

Zatlačila jsem si brýle na nos a následovala jsem pohledem na nohy oblečené do džín, přes známou bundu, až na plné rty a ostrý obličej.

"Potřebuješ pomoct?" řekl, přičemž mu koutek úst vyskočil nahoru. Pobavení zažehlo drahokami v jeho modrých očích.

Otevřela jsem pusu, abych odpověděla, ale nevyšel ze mě žádný zvuk. Zkusila jsem to znovu.

Namísto slov ze mě vyšlo malé písknutí. Plácla jsem se přes rty a vrátila se ke sbírání tužky.

A to byl přesně důvod, proč jsem dávala přednost zvířatům před lidmi. Bylo mnohem jednoduší s nimi mluvit.

Smích se mi vznášel nad hlavou, čímž se mé tváře zahřály ještě víc. V tuhle chvíli bych se nedivila, kdyby moje vlasy začaly z těch rozpaků hořet.

Sehnul se a sáhl po zatoulané tužce ve stejnou chvíli jako já. Naše prsty se srazily.

Elektrický výboj zasáhl mou ruku, a tak jsem ucukla. Šokovaně jsem zalapala po dechu a ustoupila. Všechny tužky, které jsem držela v ruce, se zase rozkutálely kolem mě po podlaze.

Romeo mi dal zvláštní pohled, a pak všechno posbíral, snad během tří sekund.

Myslím, že mít velké ruce je užitečné.

Když jsem si uvědomila, že sedím na podlaze jako nějaký podivín, vyškrábala jsem se na nohy a podívala se na něj. On už se však ode mě otočil.

"Počkej," řekla jsem.

Znovu se na mě podíval.

Zvedla jsem hrozně pomačkaný papír. "Jsem tvoje doučovatelka."

Pochybnost v jeho očích mě přiváděla k šílenství. To si snad myslel, že nejsem dostatečně chytrá na to, abych ho učila?

"Vidíš?" řekla jsem a natáhla papír do prostoru mezi námi.

Ten poloviční úsměv se mu znovu objevil na obličeji, když si ode mě ten papír vzal. "Co ti ten papír udělal?"

Zamračila jsem se. Pro začítek mě to donutilo, abych s ním mluvila.

Povzdechl si a zdálo se mi, že si něco zamumlal pod vousy, ale neslyšela jsem, co to bylo. "Tedy dobře, účo," řekl a pokynul mi, abych se ujala vedení. "Ať to máme za sebou."

Je zřejmé, že tady nechtěl být.

To jsme byli dva.