MO - 7. kapitola

Překlad: Simča

Moc se omlouvám za menší odmlku, holky. Bylo toho prostě moc. Teď už budu ale kapitoly posílat pravidelně. :)

Simča

Zvedne ruku a dotkne se mé čelisti. Můj dech se zadrhne, když přejede palcem napříč světlých štětin.

Jsem si velmi dobře vědom každé sekundy, kteráuteče, jeden tikot do druhého, když se mě dotýká, hladí mou čelist jako by byla uchvácena texturou.

"Jemné," zašeptá, téměř v údivu, když se dívá na mou bradu. Mé srdce sebou začne házet a bojuji, abychzůstal v klidu. Když říká: "Ale taky trochu tvrdé," přísahám, že nevím, jak se mi daří, abych neuchopil její tváře, nepřitiskl ji proti kamenné zdi, a prostě ji nezlíbal. Polibek, dotek, pohlazení, a poté něco víc. Chci tisknout to svěží tělo proti svému, nechajíc ji cítit, jak moc mě vzrušuje, a zjistit, jestli dělám to samés ní. Způsob, jakým její dech sotva vychází,mi motá hlavu a chtíč spaluje mé tělo. Nemohu si pomoci, jen doufat, že chce to, co já, a cítím, že by mohla, podle způsobu, jakým se dotýká mého obličeje. Opravdu to tak je, a možná to je důvod, proč její jméno vychází z mého hrdla jako varování.

Ví, že si zahrává s ohněm, pokud se mě znovu takto dotkne.

Pak si vzpomenu. Je toHarper, a ona nemá pravděpodobně žádnou představu o tom, jaký má na mě vliv. Nikdy jsem nepoznal někoho, jako je ona. Taky říká všechny tyto sladké, sexy věci, a pravděpodobně si anineuvědomuje, co to může s mužem dělat.

Dělá těžké tomu odolat, a právě teď já nechci. Seru na odpor. Nechám jí si semnou hrát ještě pár minut. "Je ještě něco, co si chceš ohmatat?" Zeptám se a doufám, že se chopí mé mimořádně štědré

nabídky být její věcí k testování. "Paže jsou k dispozici. Hrudník je ve službě, taky. Dokonce i vlasy jsou snadnou kořistí." Skloním čelo k ní, vyzývajíc jí.

Ve vteřině, její ruka je v mých vlasech. Ona je pomalá a masíruje a dává si na čas, jak prstypřejíždí po pramenech. Moje mysl hoří, zobrazuje si každý jiný druh scénáře, kdy má ruce zaťaté v mých vlasech, přitahujíc si mě blízko. Ty scénáře, kde mě hladově líbá, konzumuje mé rty s chamtivým kontaktem, který vede k strhání oblečení na půli cesty v horečnatém šílenství. Které se mění do zabouchnutí dveří a žhavému oproti-zdi sexu, s jejími kalhotkami dole. Nebo k jednomu z mých oblíbených, k jednomu z mých nejmilejších, k jednomu z mých nejjednodušších a dosud nejžhavější fantazii -nohama zabalenýma těsně kolem mé hlavy, jak jiochutnávám na rtech. Jak ji posílám do výšin svým jazykem.

Druhý den, bych kolem ní prošel, zatáhl jí pramen vlasů za ucho a zašeptal,stále tě mohu cítit na jazyku. Ona by se otřásla, pak opět zajela rukama do mých vlasůpotřebujíc více.

Stejně jako dělá na ulici právě teď. Na sekundu, její ruka se zastaví a opře se proti mně.

Cítím její jemný dech na mé tváři. Potkávám se s jejíma očima a snažím se ji přečíst, zjišťujíc, jestli záblesk v jejích modrých duhovkách, odpovídá plamenu uvnitř mě.

"Polibte dívku, pane Orgasmu!"

Cuknu hlavou zároveň s Harper. Oba chlápci jsou teď na druhé straně ulice, fandíc miod okraje chodníku. Pravděpodobně si myslí, že jsme spolu.

"Udělejte to!" Druhý přizvukuje. "Jako v epizodě Zlíbej Virus."

Harper se otočí zpátky ke mně, rty zakřivené až v hravém úsměvu. "Musel ji políbit, aby ji vyléčil," šeptá, jako bych mohl zapomenout na malý prvek v ději. "Nemůžu zklamat fanoušky."

Sotva mám čas zaregistrovat, co se to sakra děje, když se pohne blíž. Můj mozek je plný hluku a statické elektřiny, a já nevím, jestli jen přitvrzuje na výzvu, dokud ústy nenaznačí, pro fanoušky, jo?

A do pekla, jestli fanoušci za tohle můžou, měl bych jim poslat podepsanou sběratelkou edici z každého panelu.

 "Ukažme jim show," říkám. V hrdle mám sucho z toho, jak je zřejmé, že necouvne.

"Pospěšte si! Nebo se virus rozšíří!" Křičí jeden z chlapů, a Harperse zachvěje a přitiskne ruku na její hruď, jak šeptá: "Jste jediný, kdo mě může zachránit."

Říká scénář pronesený slečnou v nouzi v té epizodě.

Dovoluje je jim nás hecovat. Harper má ráda hry. Miluje zábavu; miluje hraní.

Přejíždí palcem podél mé čelisti a můj dech se zadrhne

Není čas na zpracování, není čas analyzovat. A protože ona prostě muselapo mně šátrat rukama, je to jenspravedlivé, že dostanu šanci oplatit laskavost.

Možnost ve mně hučí. Vklouznu svou pravou rukou do jejích vlasů, nechajíc jemné prameny proplést se mezi mými prsty, pěkně a pomalu, jak sleduju její výraz opadnout z této smělé hravosti k něčemu úplně novému. Něčemu nestřeženému.

Je to tak lákavé. Ten pohled mě nutí dychtit ještě víc.

Zblízka jsou její modré oči ještě jasnější, stejně jako ostrovní vody, a cítím náznak něčeho, jako jsou

pomeranče z jejího šamponu. Je to opojné a moje ústa vodnatí, chtějíc ji ochutnat, vdechnout jí.

Zvednu svou pravou ruku k její bradě, jemně zvedajíc její tvář nahoru směrem ke mně. Můj tep se zrychluje, a olíznu si rty, jak se naše pohledy uzamknou. Její oči se blýskají touhou, která vypadá tak zatraceně nefalšovaně. Přitáhnu jiblízko k sobě, a její rty se oddělí, jemný dech jí unikne, jak se naše oči uzavřou. Soudě podle její reakce, to jistě jako peklo cítístejně, chce to takovým způsobem, který přesahuje rámec důvodu, proč předstíráme hraní. Ale pak přestanuúplně mysletna důvody, jak přitisknu pusu na její. Svět se zpomaluje, a líbám Harper, jak dvojice fandů přes ulici píská a křičí "woohoo" a "zatraceně jo" a nakonec vítězně, "Je zachráněna!"

To je odměna, a jaká odměna to je.

Chci si s nimi plácnout, že jí vyprovokovali nebo vyprovokovali mě, nebo cokoliv udělali, že se tento okamžik stal.

Protožetohle jeneuvěřitelný.

Naše rty se pasou. Je tu náznak lesku na rty, i ta nejjemnější chuť DistenceLover, který vypilav baru. Přejíždím svými rty přes její, ukazujíc jí náznak toho, co by se mohlostát, kdyby to bylo skutečné, bez publika.

Ať už je ten polibek čímkoliv, má svůj vlastní tep, vlastní frekvenci, jako by vzduch kolem nás nabíjel

a vibroval smyslnou energií.

Nebo možná jsem to jen já, protože moje tělo vrčí. Moje kůže svědí, a tento jemný polibek mě rozpaluje po celém těle, takže moje mysl cvaká daleko za odměnou.

"Tvé rty jsou tak jemné," šeptám proti ní, a ona vzdechne v odezvě, pak stiskne ústa, aby ještě jednou přitiskla svoje na má, a zamumlá: "Tvoje taky."

Zvládli jsme lest se sebejistotou, ale když její rty přejedou proti mým ještě jednou, je to cítit mnohem víc, než je nutné provýzvu polib-dívku.

Vypadá to, že to padá do něčeho víc.

Ale stejně jako se sebejistota stává nesnesitelnou a já jsem připraven posunout svůj jazyk mezi její rty, chlápcizatleskají asborově zakřičí "Pan O!"a to zabíjí náladu.

Odskočíme od sebe.

Harper zamrká, podívá se dolů a pak se podívá zpět nahoru. Ten pohled v jejích očích je provinilý, jako by se cítila špatné, že jsme se políbili. "No," říká jasně, jako kdyby se snažila urovnat nepříjemnou chvíli, "je dobře, že Pan O dal dívce správné dávkování líbání proti viru."

Pročišťujíc si krk, se snažím pochopit, co právě řekla. Nebo co se právě stalo. Nebo že jsme v podstatě představili scénu z mé show. Jak já jsem hrdina, a ona je ta dívka, kterou jsem zachránil od zkázy.

"Myslím tím, zcela očekávali, že to uděláš," dodává, stejně jako by potřebovala ospravedlnit náš polibek.

"Jo, určitě," říkám, souhlasíc sní, protože můj mozek plave v moři endorfinů, a souhlasit je jednodušší, než cokoliv jiného. Podívám se přes ulici a duuzvednu palcenahoru.

"Je víc než v pohodě," říkám jim, jak řekl pan O v show.

Harper se zapojí, mávajíc jim. Otočí se zpátky ke mně a zaparkuje ruku na mém rameni. "Ti chlapi uctívajíc tebe a sukničkářskoupostavu, kterou jsi vytvořil."

Zamračím se na čele a nepřeju si, abychom se bavili o fiktivním hovnu právě teď, protože pro mě to bylo zasraně skutečný. Ale nemám tušení, jestli se jí líbil ten polibek stejně jako mě.

"Jsem pro každou show," říkám, jakobecenstvo míří do noci.

Zasměje se, pak se její výraz změní, a je znovu vážná, jako když se poprvé otevřela v baru.

"Opravdu jsem vděčná za pomoc s celou touhlerandící věcí," říká, a polibek zmizel donoci. Trik je u konce, a kouzelnice a tvůrce show opustili jeviště. Jsme jen Harper aNick,kamarádi s tajným projektem.

"Samozřejmě. Rád pomůžu. A, jak jsem ti říkal, Jason je do tebe opravdu udělanej," říkám, protože je pro mě právě teď natoliksnazší najít smysl v druhém chlápkovi, než vyřešit spletitý nepořádek v mé vlastní hlavě.

Ona pokrčí rameny a usměje se. "Jo?"

"Absolutně. Měla bys to s ním zkusit," říkám, sbírajíc falešné nadšení, jak se snažím vrátit do bytí jejího randícího tutora, i když bych mohl být kandidátem na studii rozpolcené osobnosti, protože jsme se právě políbili a teď jí říkám, ať to jde s zkusit s jiným chlapem. Možná jsem chytil nějaký nový kmen jejího blábolení – kolem – lidí – kteří – se – mi - líbí viru s tímto polibkem.

"Myslíš?" Ptá se zvídavěs náklonem hlavy.

"Rozhodně. Mohl by být mužem tvých snů. "Jo. Plnohodnotný případ.

Ona mi střílí skeptický pohled a pokrčí rameny. "Mohl by ses se mnou setkatpo tom, co s ním budu venku, takže ti můžu říct všechno, dokud je to čerstvé v mé mysli?" Ptá se, přitiskne své dlaně dohromady. Chystám se říct ne,když dodává: "Po tom všem, jsem pro tebe předvedla 1919 WhiteSox."

"Pak jsem před chvíli díky tobě vypadal jako rocková hvězda před svými fanoušky," říkám stále na autopilota. Ale i když jsem neochotný,upsal jsem se tomu, že jí pomůžu, takže zřejmě budu muset. "Dej mi vědět, kde akdy."

"Napíšu ti," říká, pak jde nahoru po schodech, a dívám se, jak otevírá dveře od svého domu,otočí se a zamávámi přes sklo.

Pak je pryč, s nejlepším a nejdivnějším prvním polibkem, který jsem kdy měl.

Vracím se do svého domu na Sedmdesáté Třetí, do bytu ve čtvrtém patře s odhalenými cihlovými zdmi a obrovskými oknys výhledem do parku. Jak seza mnou zavřou dveře se slabým kliknutím, ptám se sám sebe, jestli se to vůbec počítá jako prvního polibek, pokud nevíte, jestli to bylo skutečné, nebo jen výzva?

Nemyslím si, že to trvalo déle než patnáct vteřin, ale těch patnáct vteřin ve mně žije, a mohu stále cítit její otisk rtů. Pořád cítím její sladkou vůni, když se nadechnu. Můžu ještě stále slyšet její jemné vydechnutí v uších.

Rád bych věděl, jestli byla ve svém bytětaky myslíc na těch patnáct sekund.

Ale nevím to a nikdy se to nedozvím.

Udělám jednu věc, která byla konstantní celý můj život. Jedinou věc, která mě nikdy nefrustrovala, a vždycky mě usměrnila. Vyzuju se, padnu na svůj měkký šedý gauč u velkého arkýře apopadnu notes. Musím pracovat na další epizodě, a to i když už nedělám celé psaní a animaci, nápady a děje jsou moje.

Ale když přiložím tužku na papír, zjišťuju, že nemám náladu na problémy a řešení pro kresleného hrdinu.

Místo toho jen kreslím. Freestyle. Ať už mi přijde na mysl cokoliv.

Potíž je v tom, že když skončím, je to karikatura určité zrzky v Daisy Dukes a vysokých podpatcích,pracující pod kapotu auta. Dávám výkresu uhrančivé oko a hodím jej na stolek. Já a moje zasraná představivost, odtrhujíc se ode mě ještě jednou.

Zpráva od ní mi přijde o minutu později, a přál bych si, abych necítil jiskru možnosti, když uvidím její

jméno.

Jiskra je chladně uhašena, jak si přečtu zprávu.

Kava sJasonemv sobotu odpoledne. Potkame se potom?

Je to oficiální. Byl to polibek kvůli výzvě, a to se naprosto nepočítá. Ve skutečnosti je to jako by se to nikdy nestalo, takže ho archivuju do šuplíku nikdy – znovu – se – to - nestane, pak jí řeknu ano. Potom konečně odepíšu Spencerovi, plánujíc, že se uvidíme tento víkend. Perfektní. To vyhodí jeho sestru přímo z mého solárního systému.