MMJMNJ - 18. kapitola

Autor: Tsukiko Haruka

Tak tu máme další kapitolu, mé drahé. Kdo čekal nějakou tu romantiku a ehm, tak je to tady a budeme v tom i pokračovat zase příště.   Taky samozřejmě děkuji za komentáře, poslední dobou mě často uvádíte v pokušení Vám spoilerovat :D.

Elena

Poprvé v životě jsem šla úplně sama po ulici v jednu hodinu ráno. Měla jsem srdce až v kalhotách a doufala, že Jessův dům najdu co nejrychleji. Všechny tu vypadaly podobně. Velké budovy se spoustou bytů. Perfektní ubytování pro studenty. Najednou jsem uslyšela kroky. Po celém těle mi naběhla husí kůže. Naštěstí za mnou šly jen dvě holky tak mého věku. Dokonce mířily i do stejného domu jako já a s podezřívavými pohledy mě pustily dovnitř, takže jsem nemusela zvonit. Jess mi na papírek napsal, že bydlí v jedenáctém patře v bytě číslo 34, takže jsem hned začala hledat výtah, protože jsem to nehodlala šlapat pěšky. Během jízdy nahoru se ve mně stupňovala nervozita. S knedlíkem v krku jsem zaklepala na Jessovi dveře. Nechtěla jsem zvonit, abych někoho z patra neprobudila. Doufala jsem, že Jess moje klepání uslyší. Během minuty začal rachotit zámek. Dveře se otevřely a v nich stál Jess. Jess bez trička jenom v teplácích posazených pekelně nízko na bocích. Panenko skákavá, ještě nikdy jsem neviděla takový hrudník naživo. Nedokázala jsem se rozhodnout co pozorně prozkoumat jako první, jestli jeho roztomilé malinké bradavky, složité tetování táhnoucí se od jeho prsa až na paži, dokonalé břicho s dvěma sloupci cihliček nebo kousek tetování, které vykukovalo z jeho kalhot a zřejmě pokračovalo jižním směrem. Jak až moc jižním směrem?

„Co tu děláš?“ řekl překvapeně a pak se jeho výraz rychle změnil, když si pořádně prohlédl, jak vypadám. „Co se stalo?“

„Já–“ zašeptala jsem a hlas se mi zlomil. „Nemám kam jít.“

„Pojď dovnitř.“ odpověděl zmateně. Pořád mě probodával pohledem. „Spolubydlící tu teď na tři dny není.“

Vešla jsem a Jess za mnou zavřel. „Měla jsem u sebe jen pár drobných. Dalo mi to na autobus. Nemohla jsem jít na policii a–“ Vydral se ze mě hlasitý vzlyk, takže jsem nedokázala dál mluvit. Všechno se ve mně zlomilo. Brečela jsem jako malá holka. Chvíli jsem viděla jeho naštvaný výraz, než si mě přitáhl do náruče. Pohřbila jsem svůj obličej v jeho nahém hrudníku. Cítila jsem pod sebou kombinaci mokrých slz a jeho měkké teplé pokožky. Voněl jako pánský mycí gel, velmi výrazně, takže se sprchoval těsně předtím, než jsem přišla. Pod prsty jsem vnímala lehký tah jeho zádových svalů, když mě jednou rukou hladil v oblasti kříže a druhou na krku. Tohle všechno způsobilo, že jsem opět naprosto přestala myslet na to, co se mi stalo.

„Udělal to.“ řekl šokovaně, přitáhl si mě blíž k boku a vedl mě do ložnice. Líbilo se mi, že mě nepustil úplně. „Vážně to udělal znovu, i když vypadal, že tě miluje víc než moji matku.“ zopakoval. Nejspíš přesto všechno stejně v hloubi duše nevěřil, že by toho byl jeho otec znovu schopný. „Sedni si.“ Pobídl mě a pustil moji ruku. Najednou jsem si připadala prázdně. Nerada jsem přišla o jeho teplo, ale to byl další problém, se kterým jsem se teď nechtěla zabývat. Poslechla jsem ho a sedla si na jeho postel. On mezitím sebral svůj druhý polštář a položil ho na prázdnou druhou postel, potom zalovil v cestovce a vytáhl modrou deku.

„Kamarád si vzal všechno na vyprání, ale naštěstí mám druhej polštář a tuhle deku.“

„Trochu ti komplikuju život.“ poznamenala jsem tiše chraplavým hlasem.

„Spíš můj otec ho komplikuje nám oběma.“ Věnoval mi něžný pohled, který mě měl ujistit o tom, že mu tady nevadím. Chtěl mi pomoc z lítosti a to se mi nelíbilo. Hloupě jsem si přála, abych pro něj něco znamenala, aby měl opravdovou radost z mé přítomnosti. Copak bych mohla, potom jak jsem se k němu zachovala? Dech se mi zadrhl a naskočila mi husí kůže. Upoutaly mě jeho plné rty. Tak sladké a pravidelně tvarované. Muži by neměli mít takové hříšné rty.

„Je ti zima?“ zeptal se mě překvapeně.

„Ne, to je z toho pláče. Já…víš…bála jsem se.“Ve skutečnosti tu bylo opravdu velké teplo. Zřejmě z toho důvodu na sobě neměl tričko.

Stoupl si doprostřed místnosti a zhluboka se nadechl, než promluvil: „Měli bychom si o tom popovídat, ale nejdřív musím dojít pro lékárničku a nemáš žízeň nebo tak něco?“

„Dala bych si černý kafe, pokud to není problém.“

„Ne, jestli ti nevadí rozpustný.“ řekl a oblékl si na sebe černé tričko s nápisem „Sotva černější než moje metalová duše“. Kdybych měla náladu na humor, tak bych se zasmála. Nejspíš jsem ho přivedla ke koupi takového trička.

„Nevadí.“

Jess

Držel jsem se zuby nehty. Měl jsem chuť odsud vypadnout a vymlátit z něj duši. Udělal to znovu. Nenáviděl jsem ho z celý svojí duše a dupal do naší kuchyně s touhou alespoň něco roztřískat. Jenže Elena mě potřebovala. Musel jsem tu teď být pro ni. Praštil jsem do tlačítka na rychlovarné konvici, jakoby to byla tátova tvář a to mi prozatím muselo stačit.

Když jsem se vrátil s lékárničkou a hotovou kávou, ona už seděla na spolubydlícího posteli. Sundala si boty i bundu. Zírala do prázdna a vypadala tak zranitelně. Nohy si držela za kolena blízko u brady. S bouchnutím dveří se ohlédla a věnovala mi krátký pohled. Proč vlastně nemohla zavolat policii?

„Tady.“ Podal jsem jí horký nápoj a ona ho s tichým „děkuji“ sevřela ve svých drobných rukách. Odvrátil jsem od ní pohled a otevřel lékárničku na své posteli. Snažil jsem se najít věci, které budou třeba při ošetření.

„Máte tu celkem pořádek. Na kluky.“ Usrkla si z hrnku malý doušek a bolestivě sykla.

„Pálí?“ zeptal jsem se a letmo se na ní podíval.

„Ne to ten ret. Zatraceně to bolí.“

„Podívám se na to.“ řekl jsem a vzal od ní hrnek. Položil jsem ho na psací stůl. Přišel jsem k ní blíž. Ret měla natržený a napuchlý. Na bradě se jí rýsovala modřina a na tváři se jí táhla hnědá šmouhu. Pak jsem si pozorně prohlédl její ruce. Pokrývaly je řezance a špína. To předtím nebylo vidět, protože je schovala bunda. I její tričko bylo špinavé a od krve. Zvedla se ve mně další vlna vzteku. Co jí to kruci udělal? Takhle nikdy nezřídil ani mámu.

„Myslím, že jsem během toho všeho shodila květináč s vázou, a když jsem dopadla na zem…pořezala jsem se… a jak mě táhnul…“ vysvětlovala mi, když uviděla můj nechápavý obličej. Ten chlap byl cvok. Museli se spolu prát. Nešlo jen o to, že ji zmlátil. Potřeboval zavřít, až zčerná. Nedokázal jsem to dál poslouchat.

„Teď tiše!“ rozkázal jsem víc tvrdě, než jsem měl v úmyslu.

Elena

Trochu mě vylekalo, jak zvýšil hlas, ale pak jeho obličej zase změkl. Nikdy jsem v něm nedokázala dost dobře číst, ale za tu dobu jsem mohla alespoň uhodnout, že se v něm mlelo hodně emocí. Prohlížel si mě s takovou důkladností, až se moje tělo zahřálo a znova mi naběhla husí kůže, i když si ty dvě věci odporovaly.

„Nejdřív musíme vyčistit ty škrábance. Pojď se mnou do koupelny.“ řekl a vzal mě opatrně za ruku. Následovala jsem ho do dveří vedle skříně. Předtím jsem si jich nevšimla. Stejně jako jsem si nevšimla, že po cestě popadl dezinfekci. „Vyhrň si prosím rukávy ještě o trochu výš.“ požádal mě a rozsvítil. Při tom náhlém světle jsem zamžourala. V jeho pokoji bylo šero. Pomalu jsem si vyhrnula rukávy až na ramena. „Pojď nad umyvadlo a nastav ruce.“

Udělala jsem, co po mně chtěl. Nejdřív vzal kapesník a navlhčil ho. Začal utírat hlínu. Překvapilo mě, že se tak kvůli mně snažil. Tohle jsem mohla zvládnout sama, ale on mě nenechal. Jeho něžnost a opatrnost mě dostávala do kolen. Celou dobu jsem ho u toho pozorovala. Skoro jsem ztratila pojem o čase, když mě probudilo nepříjemné štípání. Zrovna mi lil trochu kysličníku na největší ránu. Pěnilo to a já v překvapení vykřikla jako malá holka. Bolest snáším dobře, ale tohle jsem zkrátka nečekala. Moc jsem se ponořila do pozorování jeho soustředěné tváře.

„Možná jsem ti měl dát něco na zakousnutí. Takhle probudíme celý patro. Jsou tu stěny jako z papíru.“ řekl s tichým uchechtnutím.

„Já…promiň, jen jsem se zamyslela a překvapilo mě to. Už křičet nebudu.“

„Dobře. Pověst vraha by mi asi trošku zhoršila sousedský vztahy.“ odpověděl pobaveně. Rozhodla jsem se přestat soustředit na něj a podívala jsem se do zrcadla.

„Kruci! Takhle jsem jela celou cestu autobusem?! Proto na mě všichni tak koukali.“ Nebyla jsem jen zmlácená, ale i rozcuchaná. Krev jsem měla rozmazanou po celém krku. Kolem očí mi zůstaly zbytky řasenky

„Budeš se chtít osprchovat?“

„Nejspíš ne, jsem šíleně vyčerpaná a myla jsem se ráno, ale hřeben by byl fajn.“ řekla jsem a hned jsem si aspoň umyla obličej i krk. Řasenka šla špatně dolu, ale pochybovala jsem, že by tu kluci měli něco na odličování.

Jess vytáhl svůj hřeben ze šuplíku a podal mi ho. Uvolnila jsem si vlasy z drdolu. Trochu jsem je učesala a nechala rozpuštěné, protože se to tak Jessovi líbilo.

 „Dám ti svoje tričko.“ řekl a rychlým pohybem si ho sundal. Chvíli jsem na něj zůstala zírat. Jeho tělo na mě nejspíš mělo hypnotický účinek. Jessův křivý úsměv mi naznačil, že si toho tentokrát všimnul. „Stejně spím jen ve spodním prádle.“

„Otoč se, ty exhibicionisto!“ rozkázala jsem.

„Raději půjdu. Pak se vrať zpátky do pokoje.“ řekl se smíchem v hlase. „Namažu ti ten natržený ret.“

Když odešel z místnosti, opatrně jsem se převlékla. Jessovo tričko mi dosahovalo do půli stehen. Bylo příjemně teplé a vonělo jako on i za tak krátkou dobu, co ho měl na sobě. Svoji halenku jsem rovnou hodila do koše pod umyvadlem.

Hned jak jsem vyšla ven, Jess mě chytil za ruku. Milovala jsem ten pocit, když mě držel. Cítila jsem se v bezpečí, i když jsem věděla, že jsou jeho ruce i nebezpečné. Ještě před pár týdny jsem z něho měla trochu strach, ale ten všechen zmizel, když mi Jess otevřel dveře tohohle bytu. Přijal mě, i když jsem se k němu nezachovala nejlíp. Znal mě teprve pár týdnů. Mohl se na mě vykašlat. Hlavně protože jsem mu ještě pořádně nevysvětlila, co se stalo. Vůbec se mi do toho nechtělo.

Hleděla jsem do Jessových očí, zatímco mi na ret opatrně nanášel hojivou mast. Klečel u mě tak blízko, že jsem skoro cítila jeho dech na mém hrdle. Lehce mi odhrnul vlasy z obličeje a zastrčil je za ucho. Z toho intimního kontaktu jsem ztuhla.

Jess

„Asi by to chtělo dát něco studeného na tu bouli, co se ti dělá na čele.“ zašeptal jsem. Obdivoval jsem jí, jak celou dobu statečně snášela tu bolest. Taky mě zajímalo, jak se od něj dostala. Určitě ji nepropustil dobrovolně. Říkala, že ji táhl po podlaze. Hajzl! Na to, co si v životě zažila, byla obrovská bojovnice.

Zakývala hlavou. „To je v pohodě. Jsem unavená. Potřebuju si vypít kafe a pak zalehnout.“

„Dobře, ale řekni mi aspoň, co ho tak vytočilo?“

„Teď ne, prosím. Je to vážně složitý příběh a vážně se teď nedá nic dělat.“ Proč mi to nechtěla prozradit? Doufal jsem, že mi všechno poví, ale rozhodl jsem se to nechat na ráno.

Pomalu jsem se postavil, protože mě začaly bolet nohy z dlouhého klečení. „Měl jsem být přesvědčivější v přemlouvání tě, abys od něj odešla.“

„To není tvoje chyba.“ řekla důrazně. „Prostě jsem doufala, že se změnil.“

„Já v to doufal taky…“ ale věděl jsem, že není v pořádku už od té doby, co jsem ho uhodil. Spíš jsem si myslel, že tě nezmlátí, protože tebe miloval. Moji matku alespoň v té době, co jsem už dokázal vnímat, nemiloval.

Natáhla se pro hrnek. „Nemáš tu, prosím, brčko?“

„Nevím, ale podívám se. Alex si občas kupuje dětský pitíčka.“

Usmála se a zároveň sykla bolestí. „Alex je tvůj spolubydlící? A další trhlej kámoš?“

„Jo.“ Zasmál jsem se. „Líbila by ses mu.“ No, popravdě, kdo by se Alexovi nelíbil?