KM - 29. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Julian

„Jak je jí?“ zeptá se Lucas a posadí se na židli vedle mé postele. Kolem hlavy má obvaz a kvůli zlomené noze chodí o berlích. Kromě toho je v pořádku. Byl v bezvědomí v jiné místnosti, když v uzbekistánské nemocnici zaútočil Al-Quadar a tím přišel o veškerou srandu.

„Je… v pořádku, myslím.“ Stisknu tlačítko postele, abych se dostal do polo-sedící pozice. Při tom pohybu mě zabolí žebra, ale nevnímám to. Od nehody je bolest můj věrný společník a v tuhle chvíli jsem na ni víceméně zvyklý. Od naší záchrany v Tádžikistánu před pěti dny se s Norou zotavujeme ve speciálním zařízení ve Švýcarsku. Jde o soukromou kliniku s nejlepšími doktory na světě a Lucas osobně dohlíží na bezpečnost. Samozřejmě díky zničení nejnebezpečnějších buněk Al-Quadaru nehrozí přímé nebezpečí, ale vyplatí se být opatrný. Mé zraněné muže jsem sem nechal také převést, takže se mohou rychleji uzdravit a ještě k tomu v hezčím prostředí.

Pokoj, který s Norou sdílíme, je ten nejmodernější, vybavený vším od videoher po soukromou sprchu. Jsou tu dvě polohové postele – jedna pro mě a jedna pro Noru – s pokrývkami z egyptské bavlny a paměťovou matrací. Dokonce i monitory na snímání srdečního rytmu a kapačky vypadají elegantně, spíš jako dekorace než lékařské zařízení. Celý pokoj je tak luxusní, že skoro zapomínám, že jsem v nemocnici.

Skoro, ne úplně.

Pokud už nikdy nebudu muset vejít do nemocnice, umřu jako šťastný muž.

K mé obrovské úlevě se všechna Nořina zranění ukázala jako malicherná. Zranění na ruce potřebovalo několik stehů, ale jinak má jen modřinu na tváři. Doktoři také potvrdili, že ji nikdo sexuálně nezneužil i přesto, že byla vysvlečená. Během pár hodin, co jsme sem přijeli, prohlásili Noru za zdravou a mohla odejít. Já jsem na tom ale na druhou stranu hůř, ačkoliv ne tak moc, jak jsem mohl být.

Už jsem měl dvě operace – jedna, která měla minimalizovat jizvy na mé tváři a druhá, kterou mi voperovali umělé oko, takže nevypadám jako kyklop. Na levé oko už nikdy neuvidím – alespoň ne do té doby, než vyvinou biologickou náhradu – ale chirurg mě ujistil, že až se přizpůsobí, bude vypadat zcela normálně.

Moje další zranění nejsou také tak zlá. Museli mi znovu narovnat zlomenou ruku a dát mi na ni novou sádru, ale zranění na levém rameni po střele se hezky hojí, stejně jako zlomená žebra. Pořád mám strupy pod nehty, jak mi pod ně strkali jehly, ale zlepšuje se to. Na konci, kdy mě Majidovi muži zbili, mi trochu poškodili ledviny. Ale díky Peterově příjezdu jsem unikl jiným vnitřním zraněním a zlomeným kostem. Až bude všechno zahojené, zůstane mi několik jizev – a levá ruka bude nejspíš slabší – ale malé děti bych svým zjevem strašit neměl.

Jsem za to vděčný. Nikdy mi na vzhledu obzvlášť nezáleželo, ale chci, abych se Noře stále líbil, a ne aby se štítila mě dotknout. Ujistila mě, že ji mé jizvy nezajímají, ale nevím, jestli to myslela upřímně. Kvůli zraněním jsme od naší záchrany neměli sex a nevím, jestli to tak myslí, dokud ji nebudu mít znovu v posteli.

Obecně si nejsem jistý, jak se Nora posledních pět dní cítila. Se všemi těmi operacemi a doktory jsme neměli šanci si promluvit o tom, co se stalo.  Pokaždé, když to téma nadnesu, změní ho, jako by na to všechno chtěla zapomenout. Nechal bych ji – až na to, že je nezvykle tichá. Určitým způsobem vzdálená. Jako by trauma, kterým si prošla, způsobilo její odtažení… uzavřelo její pocity.

„Jak to zvládá?“ zeptá se Lucas a vím, že mluví o Majidově smrti. Všichni mí muži ví o tom, že ho zabila Nora a o jejím zapojení v mé záchraně. Obdivují ji za to, jak byla statečná, zatímco já každý den bojuju s nutkáním ji uškrtit za to, že riskovala svůj život. A Peter – no, to je další věc. Kdyby nezmizel hned poté, co nás přivezl na kliniku, na místě bych mu za to usekl hlavu.

„Zvládá,“ odpovím na Lucasovu otázku. Nechci s ním sdílet své obavy a Nořino duševní zdraví. „Zvládá to tak, jak se dalo očekávat. První zabití není nikdy lehké, ale je tvrdá. Zvládne to.“

„Jo, tím jsem si jistý.“ Natáhne se pro berle, vstane a zeptá se, „Za jak dlouho se chceš vrátit do Kolumbie?“

„Goldberg tvrdí, že můžeme odletět zítra. Chce, abych tu ještě jednu noc zůstal, zjistil, že se všechno perfektně hojí a pak na mě bude na pozemku dohlížet.“

„Výborně,“ řekne Lucas. „Domluvím to.“

Odpajdá z pokoje a já se natáhnu po notebooku, abych zjistil, kde se Nora nachází. Šla pro něco k jídlu do prvního patra kliniky, ale už je pryč déle než deset minut a začínám se bát. Připojím se a vytáhnu si záznamy ze sledovacího zařízení. Podle nich stojí na chodbě asi padesát metrů od pokoje. Tečka ukazuje, že stojí; musí si tam s někým povídat.

S úlevou zaklapnu notebook a položím ho zpátky na noční stolek.

Vím, že se bojím až příliš, ale nemůžu to ovládat. Když jsem viděl Majidův nůž na Nořině krku, byl to pro mě ten nejhorší zážitek. Nikdy jsem se tak nebál, když jsem viděl, jak jí po krku stéká krev. Doslova jsem viděl v tu chvíli rudě a vztek, který mi proudil žilami, mi dodal sílu, kterou jsem myslel, že nemám. Zabití jednoho z těch mužů nebylo rozumné, ale potřeba Noru ochránit přemohla pud sebezáchovy a rozumného myšlení. Kdybych myslel jasněji, přišel bych s jiným nápadem, jak odpoutat Majidovu pozornost od Nory, dokud by nedorazili posily.

Hned jak Majid zmínil nakupování, začal jsem podezřívat, že jde o plán na záchranu. Dávalo to smysl: Nora věděla, že ji mí nepřátelé budou chtít použít jako páku a ona věděla, že má v sobě to sledovací zařízení. Nemohl jsem uvěřit, že se do toho tak angažovala – nebo že ji Peter nechal – ale je to jediná věc, která vysvětluje, jak se k ní Al-Quadar dostal.

Místo toho, aby zůstala v bezpečí na pozemku, riskovala svůj život, aby mě zachránila.

I přesto, že věděla, čeho je Majid schopen, čelila své noční můře, aby mě zachránila – muži, jehož má naprosté právo nenávidět.

Nevím, jestli jsem do té doby opravdu věřil, že mě miluje… do doby, než jsem ji tam viděl stát, vyděšenou, ale odhodlanou, v desetkrát větším triku. Nikdy v životě pro mě nikdo nic takového neudělal; i když jsem byl dítě, tak matka při první známce nálady mého otce zmizela, nechala mě mu napospas. Kromě mužů, které jsem najal, mě nikdy nikdo nebránil. Vždycky jsem v tom byl sám.

Než se objevila ona.

Než se objevila Nora.

Zatímco si připomínám, jak vypadala, když mířila na Majida zbraní, otevřou se dveře a subjekt mých myšlenek vstoupí. Má na sobě džíny a hnědý top s dlouhými rukávy, husté vlasy svázané v copu a na nohách balerínky. Na tváři má pořád modřinu, ale dnes si ji zamaskovala make-upem, nejspíš kvůli video-chatu s rodiči, aby se o ni nebáli. Od našeho příjezdu na kliniku s nimi mluvila denně. Pořád se cítí špatně, že je tak vyděsila svým náhlým zmizením.

Srdce mi začne prudce bušit do hrudi, jak se mi pod úlevou a radostí zvětší. Je to tak pokaždé, když ji vidím. Má reakce je stejná, ať je pryč patnáct minut nebo několik hodin.

„Ahoj.“ Přejde ke mně a posadí se na pravé straně mé postele. Nahne se a lehce mě políbí na tvář, pak zvedne hlavu a usměje se na mě. „Dáš si jablko?“

„Ne, díky, zlato.“ Hlas mám chraplavý, když mi dojde, že jsem ji od odjezdu z pozemku nešukal. „Je celé tvoje.“

„Dobře.“ Zakousne se do jablka. „Narazila jsem na chodbě na doktora Goldberga,“ řekne, jakmile polkne. „Řekl, že už se ti daří lépe a zítra můžeme odejít.“

„Ano, to je pravda.“ Sleduju, jak si slízne jazykem trochu šťávy ze spodního rtu a při tom mi cukne v koulích. Rozhodně se mi daří lépe – nebo tomu alespoň věří můj penis. „Odletíme hned, jak k tomu svolí.“

Nora se znovu zakousne do svého ovoce a pomalu žvýká, zvědavě si mě prohlíží.

„Co se děje, zlato?“ Natáhnu se pro její volnou ruku a přitáhnu si ji k obličeji, přejedu si jí přes tvář. Vím, že ji nejspíš škrábu strništěm – přes týden jsem se už neholil – ale nemůžu odolat jejímu dotyku. „Prozraď mi, na co myslíš.“

Položí ohryzek na ubrousek na nočním stolku. „Měli bychom si promluvit o Peterovi,“ pronese tiše. „A slibu, který jsem mu dala.“

Ztuhnu a sevřu ruce v pěst. „Jaký slib?“

„Ten seznam.“ Zavrtí prsty v mém sevření. „Seznam jmen, které jsi mu slíbil za tři roky služeb. Řekla jsem mu, že mu ho dám, hned jak ho dostaneš do rukou – pokud mi tě pomůže zachránit.“

„Kurva.“ Nevěřícně na ni zírám. Přemýšlel jsem, jak přesvědčila Petera, aby porušil můj příkaz, a tady je má odpověď. „Slíbila jsi mu jeho pomstu za to, že ti pomůže s tvým šíleným nápadem?“

Nora přikývne a dívá se mi do očí. „Ano. Byla to jediná věc, na kterou jsem v tu dobu myslela. Věděl, že pokud umřeš, tak ten seznam nedostane vůbec – a já mu řekla, že pokud mi pomůže, dostane ho dřív.“

Zamračím se z toho náhlého vzteku. Ten ruskej sráč vystavil mou ženu smrtelnému nebezpečí a to je něco, co nemůžu prominout nebo zapomenout. Možná mi zachránil život, ale riskoval kvůli tomu ten Nořin. Kdyby po našem příjezdu do nemocnice nezmizel, zabil bych ho za to. A teď po mně Nora chce, abych mu předal ten seznam?

V žádném případě.

„Juliane, slíbila jsem mu to,“ trvá na tom, nejspíš vycítí mou odpověď. Pohled má plný odhodlání, když dodá, „Vím, že jsi na něj naštvaný, ale celý ten plán byl můj nápad – a nechtěl do něj jít.“

„Správně. Protože věděl, že tvoje bezpečí je nejvyšší priorita.“ Uvědomím si, že jí pořád svírám ruku, tak ji pustím a tvrdě řeknu, „Ten bastard má štěstí, že je stále naživu.“

„Rozumím tomu.“ Nora se na mě vlídně podívá. „Stejně tak i Peter. Věděl, že tak budeš reagovat – proto odjel poté, co nás tu vysadil.“

Nadechnu se, snažím se ovládat. „Dobře udělal. Ví, že už mu nikdy nebudu věřit. Nařídil jsem mu, aby tě držel v bezpečí na pozemku a co udělal?“ Upřu na ni pohled. „Doručil tě Majidovi z první ruky!“

„Ano a tím ti zachránil život-“

„Nezajímám se o můj zasranej život!“ posadím se a nevšímám si vlny bolesti na žebrech. „Ty to nechápeš, Noro? Jsi jediný člověk, na kterém mi záleží. Ty – ne já, nikdo jiný!“

Zírá na mě a vidím, jak se jí oči začínají zalévat slzami. „Já vím, Juliane,“ zašeptá a zamrká. „Já to vím.“

Podívám se na ni, místo vzteku teď cítím potřebu, aby mě pochopila. „To si nejsem jistý, můj miláčku.“ Hlas mám tichý, když se znovu natáhnu pro její ruku. Potřebuju cítit její teplo. „Jsi pro mě vším. Kdyby se ti něco stalo, nechtěl bych přežít – nechtěl bych život bez tebe.“

Rty se jí třesou, slzy jí kanou po tvářích. „Já vím, Juliane…“ Sevře mi pevně ruku. „Vím, protože cítím to samé. Když jsem se dozvěděla, že tvoje letadlo spadlo-“ polkne a hlas se jí zlomí. „- a pak potom, když jsem slyšela střelbu během našeho telefonátu…“

Nasaju vzduch, abych se zbavil tíhy na hrudi. „Ne, zlato…“ přitáhnu si její ruku v ústům a políbím jí na dlani. „Už na to nemysli. Je konec – není nic, čeho by ses měla bát. Majid je mrtvý a už jsme skoro zneškodnili celý Al-Quadar…“

Zatímco mluvím, její výraz se změní a v očích se objeví něco zvláštního. Jako by se snažila potlačit emoce, vystavět nějakou duševní zeď na ochranu. „Já vím,“ řekne a usměje se na mě prázdným úsměvem, který jsem na ní během naší záchrany viděl několikrát. „Je konec. JE mrtvý.“

„Lituješ toho?“ zeptám se, položím její ruku. Potřebuju pochopit zdroj její odtažitosti. Zjistit, proč se tak uzavírá do sebe. „Je ti líto, že jsi ho zabila, zlato? Proto jsi poslední dny tak naštvaná?“

Zamrká, jako by ji má otázka vystrašila. „Nejsem naštvaná.“

„Nelži mi, můj miláčku.“ Pustím její ruku a něžně ji chytím za bradu a podívám se jí do očí. „Myslíš, že to nevím? Vidím, že od Tádžikistánu se chováš jinak a chci pochopit proč.“

„Juliane…“ Zaprosí. „Prosím, nechci o tom mluvit.“

„Proč ne? Myslíš, že to nepochopím? Myslíš, že nevím, jaké to je, když někoho poprvé zabiješ a žiješ s vědomím, že jsi ukončila lidský život?“ odmlčím se, sleduju její reakci. Když žádnou nevidím, pokračuju, „Oba víme, že si to Majid zasloužil, ale je normální se poté cítit na nic. Musíš si o tom promluvit, aby ses s tím vyrovnala-“

„Ne, Juliane,“ přeruší mě a její prázdný pohled ve mně probudí zuřivost. „Nechápeš to. Vím, že si Majid zasloužil zemřít a nelituju, že jsem ho zabila. Nepochybuju o tom, že je na světě bez něj lépe.“

„Tak o co tedy jde?“ Začnu mým podezřením, kam se ubírá, ale chci ji slyšet, jak to řekne.

„Zabila jsem ho,“ řekne tiše a podívá se na mě. „Stála jsem vedle něj, dívala se mu do očí a stiskla jsem spoušť. Nezabila jsem ho proto, abych tě ochránila nebo proto, že jsem neměla jinou možnost. Zabila jsem ho, protože jsem chtěla.“ Odmlčí se a pak s rozzářenýma očima dodá, „Zabila jsem ho, protože jsem ho chtěla vidět umírat.“