KM - 28. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Nora

Třesu se od hlavy až k patě, zírám na Juliana, při tom pohledu se mi svírá srdce. Na rameni má špinavě vypadající obinadla, prosakuje jimi krev. Nahé tělo má pokryté řeznými ranami, modřinami a odřeninami. Obličej je ještě horší. Kromě starého obvazu kolem hlavy není místa, které by nebylo opuchlé nebo jinak zbarvené. Nejhorší na to všem ale je velká krvácející čára přes levou tvář až po obočí – a tam kde bylo oko je jen syrové maso.

Kde bylo jeho oko.

Vyřízli mu oko.

V tu chvíli to nemůžu zpracovat, tak se ani nesnažím. Prozatím je Julian naživu a na tom záleží.

Je přivázaný k železné židli, nohy svázané od sebe a ruce za zády. V jeho zakrváceném obličeji vidím šok a hrůzu, když si uvědomí mou přítomnost. Chci mu říct, že všechno bude v pořádku – že tentokrát ho zachráním – ale nemůžu. Ještě ne. Ne dokud má Peter šanci sem vtrhnout s posilami. Modřina na tváři mi pulzuje a na vnitřní straně levé paže mě bolí otevřená rána. Strhli mi oblečení a vyřízli mi antikoncepční implantát, zatímco jsem byla v bezvědomí. Nejspíš se báli, že jde o nějaké sledovací zařízení. Nečekala jsem to – myslela jsem, že budou hledat skutečné sledovací čipy – ale fungovalo to ještě lépe, než jsem doufala. Po tom, co mi vyřízli antikoncepci a zjistili, že nejde o nic jiného než o plastovou tyčinku, museli uznat, že nepředstavuju hrozbu a považují mě za to, co jsem čekala: naivní mladou holku, která jela navštívit rodiče, nevnímající zbývající nebezpečí. Jsem ráda, že jsem náramek nechala v areálu, takže jsem nevyvolala žádné podezření.

K mé úlevě se mě jinak nedotýkali. Alespoň, jestli se o něco pokoušeli, jsem byla v bezvědomí. Mezi nohama necítím vlhko ani lepkavost, ani bolest. Naskakuje mě husí kůže z vědomí, že mě viděli nahou, ale mohlo to být horší. Když jsem se vzbudila, už jsem na sobě měla nějaké triko a vlastní boty. Museli si veškeré drama schovávat až na Juliana.

Peter tuhle část mého plánu považoval za nejriskantnější: dobu mezi mým zajetím a přivedením do jejich úkrytu.

„Víte, že můžou prozkoumat každý centimetr Vašeho těla a najít ty čipy, které do Vás Julian ukryl,“ řekl mi, než jsme opustili pozemek. „A pak prohrajeme všichni. Je Vám jasné, co Vám udělají, aby donutili Juliana mluvit, že ano?“

„Ano, rozumím, Petere.“ Usměju se na něj nejistě. „Naprosto rozumím. Není jiná možnost ale. Ty čipy jsou maličké a jizvy po nich skoro neviditelné. Možná najdou jeden nebo dva, ale pochybuju, že všechny tři – a pokud ano, v době, kdy se tak stane, už budeš mít jejich lokaci.“

„Možná,“ řekne a jeho oči prozrazují, co si myslí o mém jednání, „nebo také ne. Je sto věcí, které se mohou pokazit v době mezi únosem a kdy Vás přivedou k Julianovi.“

„Jsem ochotná ten risk podstoupit,“ řekla jsem mu a ukončila tak svoje rozhodnutí. Věděla jsem, jak je to pro mě, jako lidskou GPS, nebezpečné, ale nevidím jinou možnost, jak se k Julianovi dostat včas – a vzhledem k jeho současnému stavu už bylo skoro pozdě.

Vidím, jak se Julian pokouší kontrolovat, skrýt viditelnou reakci na mou přítomnost, ale není zrovna úspěšný. Poté, co první šok pomine, stiskne zuby k sobě a v nezraněném oku zahlédnu zuřivost, když si všimne mého polo svlečeného stavu. Zatne svoje svaly a nakloní se proti provazům dopředu. Vypadá, jako by chtěl všechny v místnosti roztrhat na cucky a vím, že jediná věc, která mu brání v sebevražedné misi, jsou provazy. Teroristi si musí myslet to samé, protože dva z nich přistoupí blíž k Julianovi a namíří na něj pro jistotu zbraní.

Změnou událostí vypadá Majid potěšen, začne se smát a táhne mě doprostřed místnosti. Sevření kolem ruky je až příliš těsné. „Víš, tvoje blbá malá děvka mi padla do klína,“ řekne konverzačním tónem. Chytí mě za vlasy a donutí mě si kleknout. „Našli jsme ji nakupovat, jako všechny ty laciné kurvy v Americe. Napadlo mě, že ji sem přivedu, abys naposled viděl její krásnou tvářičku, než ji rozkouskuju… Pokud teda nechceš začít mluvit?“

Julian zůstane zticha, propaluje ho vražedným pohledem, zatímco se pomalu nadechuju, abych se vyrovnala s vlastním zděšením. Oči mám vlhké z bolesti a strach, který mi projíždí v žilách, se zdá jako živá věc. S rukama svázanýma za zády nemůžu Majidovi zabránit, aby mi ublížil. Nemám tušení, jak dlouho to zabere, než se sem Peter dostane, ale je velká šance, že to nestihne včas. Na Majidově opasku zahlédnu se houpat zakrvácený nůž a zvedne se mi žaludek, když si uvědomím, čí krev to je.

Jestli nás brzy nezachrání, bude tam i moje krev.

K mému zděšení se Majid natáhne pro nůž, stále mi drží vlasy v bolestivém sevření. „Oh, ano,“ zašeptá a přitiskne mi ostří ke krku. „Myslím, že z téhle hlavičky bude pěkná trofej – až ji samozřejmě odříznu…“ Zatlačí nůž nahoru a já ztuhnu, když mi ostří zajede do kůže pod bradou, a následně se mi sevře žaludek, když ucítím, jak mi teplá krev stéká po kůži.

Zařvání, které z Juliana vyjde, vůbec ničím nepřipomíná člověka. Než se stihnu nadechnout, vyskočí dopředu, využije paty, aby zvedl sebe i židli ze země. Jeho akce je náhlá a prudká, že ani muži vedle něj nezareagují dostatečně rychle. Julian do nich doslova narazí a srazí je k zemi. Jedním rychlým pohybem pak zarazí jednu železnou nohu židle jednomu z mužů do hrdla.

Dalších pár vteřin jsou plné krve a arabských výkřiků. Majid mě pustí a zakřičí nějaké rozkazy, vyburcuje ostatní k akci, zatímco sám míří k Julianovi. Sleduju, jak stále přivázaný Julian vytáhne židli z jednoho muže a napadne druhého, kterému z úst unikne jen zakloktání. Umírá – vidím, jak mu krev vytéká z rány – ale jeho utrpení se mě zatím nedotýká. Je to, jako bych se dívala na film, ne jako by přede mnou opravdu k smrti vykrvácela živá bytost.

Majid a další mu běží na pomoc, snaží se zastavit krvácení, ale je příliš pozdě. Sevření kolem mužova krku se uvolní a oči mu pohasnou. Místnost zaplaví pach smrti.

Je mrtvý.

Julian ho zabil.

Mělo by se mi to hnusit a měla bych být v šoku, ale nejsem. Možná mě ty emoce dostihnou později, ale teď pociťuju zvláštní směsici pýchy a potěšení: potěšení z toho, že jeden z vrahů je mrtvý, a pýchu proto, že to byl Julian, kdo ho zabil. Dokonce svázaný a slabý mučením můj manžel dokázal zničit jednoho z nepřátel – ozbrojeného muže, který byl tak hloupý, že stál poblíž Juliana.

Můj nedostatek empatie mě určitým způsobem děsí, ale nemám čas to rozebírat. Ať už Julian chtěl způsobit rozruch nebo ne, konečný výsledek je, že nikdo mi teď nevěnuje pozornost – a hned, jak si to uvědomím, se pustím do akce. Vyskočím na nohy a rychle se rozhlédnu po místnosti. Pohled se mi zastaví na malém nožíku na stole vedle zdi a poskočím tím směrem. Všichni teroristi jsou kolem Juliana na druhé straně místnosti a slyším jen nadávky, křik a zvuk pěstí dopadajících na jeho tělo. Trestají Juliana za způsobenou smrt – a nevšímají si mě. Otočím se zpátky ke stolu, donutím se vzít nůž do ruky a dostat ostří pod lepicí pásku, kterou mi svázali zápěstí k sobě. Ruce se mi třesou, několikrát se pořežu, ale nevšímám si bolesti. Jen se snažím přeřezat pásku předtím, než si uvědomí, co se děje. Ruce mám zpocené a od krve, ale nevzdávám se a nakonec ruce uvolním. Znovu prozkoumám místnost a tentokrát mi pohled padne na opřenou pušku o zeď. Jeden z teroristů ji tam musel nechat, když Julian nečekaně zaútočil.

Srdce mi buší v krku, jsem jen několik centimetrů od zbraně a zoufale doufám, že se nikdo nepodívá mým směrem. Nemám tušení, co zmůžu jednou zbraní proti plné místnosti ozbrojených mužů, ale něco udělat musím. Nemůžu tu stát a sledovat, jak mlátí Juliana k smrti. Stisknu pevně ruce kolem zbraně, nikdo si ničeho nevšiml. Zhluboka se nadechnu. Je to AK-47, jedna z útočných pušek, s kterými jsem na pozemku cvičila s Julianem. Popadnu těžkou zbraň, zvednu ji a zamířím směrem k teroristům. Snažím se kontrolovat adrenalin, z kterého se mi třesou ruce. Nikdy předtím jsem na člověka nestřílela – jen na plechovky od piva a papírové terče – a nevím, jestli zvládnu stisknout spoušť. A zatímco sbírám odvahu, projede místností výbuch a já padnu na zem.

***

Nevím, jestli jsem se praštila do hlavy nebo mě omráčil výbuch, ale další věc, které si všimnu, jsou výstřely za zdí. Celá místnost je zaplněná kouřem a kašlu, zatímco se instinktivně snažím dostat na nohy.

„Noro! Zůstaň dole!“ Julianův hlas. „Zůstaň dole, zlato, slyšíš mě?“

„Ano!“ zakřičím zpátky, radost mi proniká každou buňkou v těle, když si uvědomím, že je naživu – a že může mluvit. Držím se u země a vyhlédnu zpoza stolu, který je vedle mě. Uvidím na druhé straně na zemi ležet Juliana, stále přivázaného k židli. Také vidím, jak stropem proniká kouř a kromě nás je místnost prázdná. Boj, nebo co se to děje, se odehrává venku. Peter a další strážní museli dorazit.

Skoro brečím úlevou, popadnu AK-47 ležící vedle, lehnu si na břicho a začnu se plazit směrem k Julianovi. Zadržuju dech, abych se nenadýchala kouře. V tu chvíli se otevřou dveře a známá postava vejde dovnitř. Je to Majid – a v pravé ruce drží zbraň. Muselo mu dojít, že Al-Quadar prohrává a přišel zabít Juliana.

V krku pocítím nenávist a dusím se žaludečními šťávami. Tohle je muž, co zabil Beth… který mučil Juliana a mně by udělal to samé. Surový, psychicky narušený terorista, který bezpochyby zabil nespočet nevinných lidí. Nevidí mě, veškerou pozornost věnuje Julianovi. Zvedne zbraň a zamíří ji na mého manžela.

„Sbohem, Esguerro,“ řekne suše… a já stisknu spoušť.

Navzdory špatné pozici mám přesnou střelu. Julian mě cvičil střílet vsedě, vleže a dokonce i za běhu. Zpětný náraz mě bolestně udeří do ramene, ale dvě kulky, které na Majida vystřelím, zasáhnou svůj cíl – pravé zápěstí a loket. Střela ho odhodí do zdi a zbraň mu vypadne z ruky. Zakřičí, chytí se za krvácející ruku a já vstanu, nevšímám si nebezpečí z přestřelky venku. Slyším, jak na mě Julian křičí, ale přes zvonění v uších mu nerozumím. V tuhle chvíli je to jako by se celý okolní svět ponořil do mlhy a zanechal mě s Majidem o samotě.

Naše pohledy se střetnou a poprvé v jeho očích zahlédnu strach. Ví, že jsem ta, kdo ho postřelil a je si vědom mého chladného výrazu.

„Prosím, ne-“ začne a já znovu stisknu spoušť, vpálím mu do hrudi a břicha dalších pět kulek. Následuje krátké ticho. Sleduju, jak se Majidovo tělo sesune po zdi dolů, skoro jako ve zpomaleném filmu. Je v šoku, krev mu vytéká z okraje pusy a oči má otevřené, nevěřícně na mě zírá. Pohne rty, jako by chtěl něco říct, ale vyjde z něj jen zachrčení, jak mu v ústech zabublá krev. Skloním zbraň, přistoupím k němu, abych se pořádně podívala, co jsem způsobila. Majidovi oči jsou na mě přilepené, prosí mě beze slov o milost. Držím jeho pohled, prodlužuju tu chvíli… a pak zamířím AK-47 na jeho hlavu a znovu stisknu spoušť.

Zadní strana jeho hlavy exploduje, krev a kousky mozku se rozletí po zdi. Z očí mu vyprchá život a bělmo se mu zabarví rudě. Tělo mu ochabne a už podruhé zaplní místnost pach smrti.

Až na to, že tentokrát to není Julian, kdo někoho zabil.

Jsem to já.

Ruce mám klidné, když skloním zbraň, sleduju krvavé stopy na zdi. Pak přejdu k Julianovi, kleknu si vedle něj a opatrně položím zbraň na zem, abych mohla odvázat provazy. Julian je zticha, když ho osvobozuju a já také. Střelba venku začíná utichat a doufám, že to znamená, že Peter vyhrál. Ale jsem připravená na cokoliv, co přijde. I přes naši situaci mě zaplaví pocit klidu.

Když jsou Julianovi ruce a nohy volné, odkopne židli a přetočí se na záda, pravou ruku sevře kolem mého zápěstí. Levá ruka, kterou má stále částečně v sádře, leží nehybně vedle něj. Na obličeji a těle má víc krve po předchozím zbití. Stisk kolem mého zápěstí je ale překvapivě silný, když si mě k sobě přitáhne, donutí mě si lehnout vedle něj.

„Zůstaň dole, zlato,“ zašeptá přes opuchlé rty. „Už je skoro konec… Prosím, zůstaň dole.“

Přikývnu a lehnu si po jeho pravé straně, opatrně, abych nezhoršila jeho zranění.

Díky otevřeným dveřím začne kouř z místnosti unikat a já se poprvé od exploze můžu konečně pořádně nadechnout. Julian mě pustí a zajede mi rukou pod krk, drží mě u sebe v ochranářském objetí. Rukou mu nechtěně zavadím o žebra a on sykne bolestí. Snažím se od něj odtáhnout, ale drží mě pevně.

Když o pár minut vejde Peter a strážní, najdou nás, jak ležíme v objetí a Julian míří AK-47 ke dveřím.