KM - 24. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Nora

Neuvědomím si, že křičím, dokud mě někdo nepleskne přes pusu a utlumí tak hysterické výkřiky.

„Noro. Noro, přestaň.“ Peterův klidný hlas mě vtáhne zpátky do reality. „Uklidni se a řekni mi, co přesně jsi viděla. Můžeš se uklidnit, abys mohla mluvit?“

Donutím se lehce přikývnout a pak mě pustí, ustoupí. Koutkem oka zahlédnu Anu a Rosu stát opodál. Ana má ruce přitisknuté přes pusu, znovu jí po tvářích stékají slzy, a Rosa vypadá vyděšeně a obavami bez sebe.

„Já ne-“ přes opuchlý krk ze sebe stěží dostávám slova. „- Nic jsem neviděla. Jen jsem to slyšela. Mluvili jsme a pak z ničeho nic střelba a – a výkřiky a další střelba. Julian-“ Hlas se mi zlomí, když vyslovím jeho jméno. „Julian musel upustit počítač, protože na obrazovce bylo všechno zpřeházené a pak jsem viděla už jen zeď, ale slyšela jsem to – střelbu, výkřiky, další střelbu…“ Začnu nekontrolovaně popotahovat a Peter mi sevře rukama ramena a něžně mě odvede k sedačce. Donutí mě se posadit, když se začnu třást poté, co se vzpomínky na to, čeho jsem právě byla svědkem a těch z měsíců předtím, kdy mě unesl Al-Quadar na Filipínách, smísí. Na několik děsivých okamžiků se minulost a přítomnost spojí a já se zase ocitnu v nemocnici, slyším ty samé výstřely a cítím tak silný strach, že to ani hlava nezaregistruje. Jenže tentokrát nejsem v nebezpečí já a Beth.

Je to Julian.

Přišli si pro něj – a já vím přesně, kdo jsou.

„Je to Al-Quadar.“ Hlas mám nakřáplý, když vstanu, nevnímám třes těla. „Petere – je to Al-Quadar.“

Přikývne na souhlas a všimnu si, že už něco dělá na telefonu. „Da. Da, etoya,” řekne a dojde mi, že mluví rusky. “V gospitaleproblema. Da, seychas-zhe.” Skloní telefon a řekne mi, „Akorát jsem uvědomil uzbekistánskou policii na situaci v nemocnici. Jsou na cestě, stejně jako víc vojáků. Budou tam během několika minut.“

„To bude pozdě.“ Nevím, odkud se ta jistota bere, ale cítím ji v kostech. Bojujeme proti nejnebezpečnější teroristické organizaci na světě a mají muže, který šel po nich a zničil jejich část.

„Vysledujeme je, Noro,“ pronese Peter tiše. „Jestli ho zatím nezabili, je šance, že ho dostaneme zpátky.“

„Tomu vážně nevěříš.“ Vidím to na jeho tváři. Řekl to jen proto, aby mě uklidnil. Majidovi lidi se vyhýbali radarům několik měsíců a jen jedno šťastné zajetí jednoho teroristy v Moskvě vedlo k objevení jejich zbytku. Znovu zmizí, schovají se někde jinde, teď když ví, že jejich úkryt v Tádžikistánu byl objeven.

Zmizí a s nimi i Julian.

Peter se na mě podivně podívá. „Nezáleží na tom, čemu věřím. Jde o to, že něco chtějí od Vašeho manžela: tu výbušninu. Chtěli ji předtím a jsem si jistý, že ji chtějí i teď. Byli by hloupí, kdyby ho hned zabili.“

„Myslíš, že ho nejdřív budou mučit?“ Zvedne se mi žaludek, když si vzpomenu na Bethiny výkřiky a jak byla všude krev, když ji Majid postupně rozřezával na kousky. „Bože, myslíš, že ho budou mučit do té doby, dokud jim nedá tu výbušninu.“

„Ano,“ odpoví Peter. Dívá se na mě těma svýma šedýma očima, a Ana začne tiše popotahovat na Rosině rameni. „Myslím. A to nám dává čas k tomu, abychom ho našli.

„Ne dost času.“ Zírám na něj, je mi strachy špatně. „Nemáme dost času, Petere. Budou ho mučit a zabijí ho.“

„To nevíme jistě,“ řekne a znovu vytáhne telefon. „Nasadím na to všechny naše zdroje. Jestli Al-Quadar jen zabliká na nějakém radaru, dozvíme se o tom.“

„Ale to může trvat týdny – i měsíce!“ Hlas mám pisklavý, jak mě opět popadne hysterie. Mám pocit, jako bych jezdila na horské dráze smutku, štěstí a hrůzy, a právě teď se nacházela na úplném dně zoufalství. Ještě včera jsem si myslela, že jsem Juliana ztratila, jen abych zjistila, že je naživu. A teď, když to vypadá, že nejhorší je za námi, nás osud zase trestá.

Zrůdy, co zabili Beth, mi chtějí vzít i Juliana.

„Je to naše jediná možnost, Noro.“ Peterův hlas je uklidňující, jako by mluvil se vzpurným dítětem. „Jiná není. Esguerra je tvrdý. Měl by chvíli vydržet, ať už mu budou provádět cokoliv.“

Zhluboka se nadechnu, abych nad sebou získala zpátky kontrolu. Zhroutit se můžu, až budu sama. „Nikdo není dost tvrdý na to, aby vydržel mučení.“ Hlas mám skoro vyrovnaný. „To víš.“ Peter nakloní hlavu, čímž připustí mou pravdu. Z toho, co jsem slyšela o jeho unikátních dovednostech, ví nejlíp, jak je mučení efektivní. Zatímco se na něj dívám, dostanu nápad – nápad, nad kterým bych dřív ani nepřemýšlela. „Ten terorista, co ho zajali,“ začnu pomalu, držím Peterův pohled. „Kde je teď?“

„Měli by nám ho předat, ale teď je v Moskvě.“

„Myslíš, že by něco věděl?“ Zatnu ruce podél sukně, když se dívám do obličeje Julianova šéfa přes mučení. Jedna moje část nemůže uvěřit, že ho o to chci požádat, ale hlas mám klidný, když řeknu, „Myslíš, že bys ho donutil mluvit?“

„Ano, jsem si jistý, že ano,“ odpoví pomalu, na obličeji se mu objeví něco jako respekt. „Nevím, jestli bude vědět, kam mají namířeno, ale stojí to za pokus. Okamžitě poletím do Moskvy a uvidím, co se dá zjistit.“

„Pojedu s tebou.“

Jeho reakce je okamžitá. „Ne, nepojedete,“ zamračí se na mě. „Mám jasně nařízeno, abych Vás udržel v bezpečí, Noro.“

„Právě zajali tvého šéfa a budou ho mučit a pak ho zabijí.“ Hlas mám ostrý a jízlivý. „A ty myslíš, že mé bezpečí je teď priorita? Tvé rozkazy už dávno neplatí, protože mají Juliana. Už mě jako páku na něj nepotřebují.“

„No, popravdě, byli by víc než rádi, kdyby Vás dostali. Mohli by ho zlomit rychleji.“ Peter zavrtí hlavou, výraz má litující, ale odhodlaný. „Je mi líto, Noro, ale musíte zůstat tady.  Kdybychom Vašeho manžela zachránili, nebyl by rád, až by se dozvěděl, že jsem Vás vystavil nebezpečí.“

Otočím se, třesu se, hrůza a frustrace se mísí a krmí se navzájem. Cítím se bezmocná. Naprosto a zcela bezmocná. Když mě unesli, Julian si pro mě přišel. Zachránil mě – ale já to samé pro něj udělat nemůžu. Ani nemůžu odejít z areálu.

„Noro…“ Je to Rosa. Ucítím její ruku na paži, když zírám z okna a přemýšlím nad smrtí. „Noro, prosím… Pojď, najdeme ti něco k jídlu…“

Zavrtím hlavou a odtáhnu se. Dál zírám na trávník venku. Někde vzadu v hlavě mám myšlenku, kterou nedokážu zcela zachytit. Má to co dělat s tím, co mi Peter řekl, něco, co zmínil… Slyším, jak vyjde z pokoje, jeho vzdalující se kroky, když mě to napadne. Otočím se a vyběhnu za ním, nevšímám si Rosina vyděšeného obličeje, když ji odsunu stranou. „Petere! Petere, počkej!“

Zastaví se a chladně se na mě podívá, když vedle něj zastavím. „O co jde?“

„Já vím,“ vydechnu. „Petere, vím přesně, co udělat. Vím, jak dostat Juliana zpátky.“

Jeho výraz se nezmění. „O čem to mluvíte?“

Zhluboka se nadechnu a začnu vysvětlovat svůj plán. Mluvím tak rychle, že zapomínám slova. Vidím, jak vrtí hlavou, když dál mluvím, ale nevzdávám se. Pohání mě tak naléhavá potřeba to říct. Musím Petera přesvědčit, že mám pravdu. Závisí na tom Julianův život.

„Ne,“ odpoví, když skončím. „Je to šílené. Julian by mě zabil-“

„Aby tě zabil, musí být naživu,“ přeruším ho. „Není jiná možnost. Víš to stejně dobře jako já.“

Zakroutí hlavou a v pohledu, kterým se na mě podívá, je lítost. „Je mi líto, Noro-“

„Dám ti ten seznam,“ vykřiknu, chytím se jediného stébla, kterého můžu. „Dám ti seznam jmen, pokud to uděláš. Julian ti ho dá hned, jak se mu dostane do rukou.“

Peter na mě zírá, poprvé se mu výraz v obličeji změní. „Víte o tom seznamu?“ zeptá se. V hlase mu zní takový vztek, že mám nutkání ustoupit. „Seznamu, který mi Esguerra slíbil?“

Přikývnu. „Ano.“ Za jiných okolností bych byla strachy bez sebe takhle ho provokovat, ale v tuhle chvíli na strach nemyslím. Teď mě pohání zoufalost, která mi dodává kuráž. „A víš, že pokud Julian umře, tak ho nikdy nedostaneš,“ tlačím na něj dál. „Celá ta doba, kterou jsi pro něj pracoval, bude k ničemu. Nikdy nebudeš moct pomstít lidi, kteří ti zabili rodinu.“

Jeho nezúčastněný výraz okamžitě zmizí, místo toho vybuchne. „Nic o mé rodině nevíš,“ zařve a poprvé za tu dobu o krok ustoupím, když mi dojde, co jsem způsobila. Vidím, jak sevře ruce v pěst. „Jak se opovažuješ mě vydírat mou rodinou?“

Udělá krok směrem ke mně, stejně jako já udělám jeden dozadu, srdce mi buší na prsou. Pak se jedním rychlým pohybem otočí a praští rukou do zdi. Trhnu sebou, uskočím a pak bouchne do zdi znova. Vylívá si na ní vztek, který by nejradši uplatnil na mě.

„Petere…“ Hlas mám jemný a uklidňující, jako bych mluvila s divokým zvířetem. Ve dveřích zahlédnu Anu a Rosu. Jsou vyděšené a snaží se pochopit situaci. „Petere, já tě nevydírám – jen poukazuju na fakta. Chci ti pomoct, ale nejdřív potřebuju, abys pomohl ty mně.“

Dívá se na mě, hruď se mu nafukuje vztekem a vidím na něm, jak se musí přemáhat. Uvnitř se třesu, ale na tváři si udržuju klidný výraz. Neukazuj strach. Ať děláš cokoliv, neukazuj strach. K mé úlevě začne dýchat pomaleji, vzteklý výraz mu začne z obličeje mizet, jak se mu myšlenky vrací z temnoty.

„Omlouvám se,“ řekne po chvíli. „Neměl jsem takhle reagovat.“ Zhluboka se nadechne, pak znovu a vidím, jak znovu nasadí kontrolovaný výraz. „Jak vím, že dodržíte svůj slib?“ řekne tentokrát už normálním tónem. Vypadá, že zlost je pryč. „Žádáte mě o něco, co se mu nebude líbit. Jak vím, že dodrží slovo, když tohle udělám?“

„Donutím ho, ti jej dát.“ Nemám tušení, jak donutím Juliana cokoliv udělat, ale neukážu pochyby. „Přísahám, Petere. Pomoz mi s tím a dostaneš svou pomstu o tři roky dřív.“

Pozoruje mě, prakticky cítím, jak sám se sebou bojuje. Ví, že mám přesvědčivé argumenty. Jestli udělá to, co po něm žádám, bude mít šanci ten seznam dostat dřív. Jestli Julian umře, nedostane ho vůbec.

„Fajn,“ řekne, když se konečně rozhodne. „Připravte se. Odlétáme za hodinu.“

***

Když přistaneme na malém letišti nedaleko Chicaga, leží na zemi malá pokrývka sněhu a já jsem vděčná za svoje staré Ugg. Už je večer a vítr je docela chladný, proniká skrz zimní kabát. Myslím ale jenom na to, co přijde, takže nepohodlí sotva vnímám. Nečeká na nás neprůstřelné auto. Žádné, které by upoutalo naši pozornost. Peter mi zavolá taxi a já se posadím sama dozadu, zatímco on zamíří zpátky k letadlu. Řidič, muž ve středním věku, si se mnou snaží povídat, jako by chtěl zjistit, kdo jsem. Jsem si jistá, že si myslí, že jsem nějaká celebrita, když jsem přiletěla soukromým letadlem. Odpovídám jednoslabičně na všechny jeho otázky, takže mu rychle dojde, že chci být sama. Zbytek cesty jedeme v tichosti a já z okna pozoruju večerní město. Bolí mě hlava ze stresu a pásmové nemoci, žaludek mi svírá úzkost. Kdybych se nedonutila v letadle sníst sendvič, nejspíš bych omdlela vyčerpáním.

Když dorazíme do OakLawn, nasměruju taxi směrem k domu rodičů. Nečekají mě, ale je to tak lepší. Bude to vypadat autentičtěji a ne nahraně. Řidič mi pomůže vytáhnout malý kufr, který jsem si sbalila, zaplatím mu a za mou neslušnost mu dám navíc dvacet babek. Odjede a já zamířím ke dveřím domu mého dětství.

Zastavím se před známými hnědými dveřmi a zazvoním na zvonek. Vím, že jsou naši doma, protože jsem viděla světlo v obýváku. Zabere jim několik minut, než se dostanou ke dveřím – několik minut, které trvají věčnost. Máma otevře dveře a okamžitě otevře v úžasu pusu, když mě vidí stát před sebou s rukou na kufru.

„Ahoj, mami,“ řeknu třesoucím hlasem. „Můžu dovnitř?“