KM - 23. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Julian

Nejdřív si všimnu zvuků. Slabý ženský šepot mísící se s pravidelným pípáním. V pozadí hukot elektriky. To všechno zastiňujíc pulzující bolest vpředu hlavy a silný zápach dezinfekce v nose. Nemocnice. Jsem v nějaké nemocnici. Tělo mě bolí, bolest se zdá být všude. Mým prvním instinktem je otevřít oči a hledat odpovědi, ale pořád v klidu ležím a nechávám vzpomínky, aby ke mně přišly samy.

Nora. Mise. Let do Tádžikistánu. Znovu to všechno prožívám, vzpomínky jsou ostré a barvité. Vidím, jak se bavím s Lucasem v kabině, cítím, jak se pod námi letadlo otřáslo. Slyším prskání motoru a zažiju znovu pocit pádu z nebe. Zažívám paralyzující strach, zatímco Lucas se snaží vyrovnat letadlo, aby nám získal několik cenných vteřin – a pak ucítím ten kosti lámající dopad.

Pak už nic, jen tma.

Měl bych se nacházet v nekonečné temnotě smrti, přesto jsem naživu. Bolest omláceného těla mě v tom ubezpečuje.

Dál ležím a hodnotím svou novou situaci. Hlasy kolem mě – mluví cizím jazykem. Zní to jako směsice ruštiny a turečtiny. Nejspíš uzbekistánština vzhledem k tomu, nad kterým státem jsme v době pádu letěli.

Mluví dvě ženy, jejich tón je normální, skoro jako by drbaly. Rozum mi říká, že jsou to nejspíš sestřičky v nemocnici. Slyším, jak se pohybují, zatímco si povídají, a opatrně otevřu oko, abych se rozhlédl po okolí.

Jsem v šedém pokoji se zelenými stěnami a malým oknem na vzdálenější stěně. Světlo na stropu vydává bzučící zvuk – elektrika, kterou jsem slyšel předtím. Jsem připojený k nějakému monitoru, v zápěstí mám zapíchlou jehlu. Na druhé straně pokoje zahlédnu dvě zdravotní sestry. Mění povlečení na prázdné posteli, která tu stojí. Od okolí postele mě odděluje silný závěs, ale je odtažený, takže vidím úplně celý pokoj.

Kromě těch dvou žen tu jsem sám. Žádné známky po mých mužích. Při tom zjištění mi vyskočí tep a musím se hodně snažit, abych se klidnil a neupozornil na sebe. Chci, aby si dál myslely, že jsem v bezvědomí. Nezdá se, že by se tu vyskytovala nějaká zjevná hrozba, ale protože vím, co se stalo s letadlem a proč jsem tu skončil, nemám v úmyslu skončit jako mí strážní.

Opatrně zahýbu prsty na rukou a nohou. Zavřu oči a projdu svoje zranění. Cítím se slabý, jako bych ztratil hodně krve. Bolí mě hlava a cítím těžké obinadla kolem hlavy. Levá ruka – která nesnesitelně bolí – je znehybněná, jako by byla v sádře. Pravá se zdá na druhou stranu v pořádku. Také mě bolí dýchat, takže bych řekl, že mám něco se žebry. Kromě toho cítím už jen bolest ve zbytku těla, spíš jako odřeniny a modřiny, než zlomené kosti.

Po několika minutách jedna ze sester odejde, zatímco druhá přejde k mé posteli. Zůstanu klidně a zticha ležet, předstírat bezvědomí. Spraví kolem mě přikrývku, pak mi zkontroluje obinadlo kolem hlavy. Slyším, jak si něco mumlá pod nosem, pak se otočí a také odejde. V ten moment vejdou do pokoje těžké kroky.

Mužský hlas, hluboký a autoritativní, se ptá na něco uzbekistánsky.

Lehce pootevřu oči, abych se podíval směrem ke dveřím. Nově příchozí je hubený muž středního věku ve vojenské uniformě. Podle odznaků na jeho hrudi musí být vysoce postavený. Sestra mu odpoví, hlas má něžný a nejistý, a pak ten muž přejde k mé posteli. Ztuhnu, připravím se bránit, pokud to bude nutné, i navzdory slabosti ve svalech. Ten muž se ale nenatáhne pro zbraň, a neudělá ani žádný ohrožující pohyb. Místo toho si mě prohlíží se zvědavým výrazem.

Na základě instinktu úplně otevřu oči a podívám se na něj, tělo mám stále připravené proti možnému úderu. „Kdo jste?“ zeptám se přímo. V tenhle moment je přímý postoj nejlepší. „Co je to za místo?“

Vypadá vyděšeně, ale ihned se vzpamatuje. „Jsem plukovník Sharipov a jste v Taškentu, v Uzbekistánu,“ odpoví a o krok ustoupí. „Vaše letadlo havarovalo a byl jste sem převezen.“ Má silný přízvuk, ale jeho angličtina je překvapivě dobrá. „Ruská ambasáda se s Vámi spojí. Vaši lidé už pro Vás poslali letadlo.“

Takže ví, kdo jsem. „Kde jsou moji muži? Co se stalo letadlu?“

„Příčinu nehody stále vyšetřujeme,“ odpoví Sharipov a zadívá se na okamžik do boku. „Momentálně je nejisté-“

„Kravina.“ Hlas mám mrtvolně tichý. Poznám, když někdo lže a tenhle sráč mi právě maže med kolem pusy. „Víte, co se stalo.“

Zaváhá. „Nemám povolení s Vámi mluvit o vyšetřování-“

„Vystřelila na nás armáda raketovou střelu?“ Použiju pravou ruku, abych si pomohl do sedu. Žebra proti tomu pohybu protestují, ale bolesti si nevšímám. Možná jsem slabý jako nemluvně, ale nikdy to nesmí vědět nepřítel. „Také byste měl vědět, že se tak či onak pravdu dozvím.“

Tvář mu ztuhne, když vyjádřím nepřímo svou výhružku. „Ne, my jsme to nebyli. Právě teď to vypadá tak, že někdo použil naše odpalovací zařízení, ale nikdo nedal příkaz sestřelit Vaše letadlo. Rusko nám řeklo, že budete nad naším územím přelétat a že Vás máme nechat.“

„Ale tušíte, kdo to byl,“ poznamenám chladně. Teď, když sedím, se už necítím tak zranitelně – ačkoliv bych se cítil lépe, kdybych měl v ruce zbraň nebo nůž. „Víte, kdo to odpalovací zařízení použil.“

Sharipov opět zaváhá, ale pak přizná, „Je možné, že jednoho z našich důstojníků podplatil někdo z ukrajinské vlády. Zatím tu možnost prošetřujeme.“

„Chápu.“ Konečně to dává smysl. Ukrajina se nějak dozvěděla o mé spolupráci s Ruskem a rozhodla se mě eliminovat předtím, než se stanu hrozbou. Ti zkurvení sráči. Přesně kvůli tomu si nevybírám strany – je to nákladné hned v několika směrech. „Nasadili jsme do tohohle patra několik vojáků,“ řekne Sharipov a změní tím téma. „Než dorazí ruský vyslanec, aby Vás dostal zpátky do Moskvy, budete tu v bezpečí.“

„Kde jsou mí muži?“ zopakuju dřívější otázku a přimhouřím oči, když se Sharipov znovu podívá jinam. „Jsou tady?“

„Jen čtyři z nich,“ tiše přizná a znovu se na mě podívá. „Obávám se, že zbytek to nepřežil.“

Nechám na tváři lhostejný výraz, i když mám pocit, jako by mi někdo kroutil nožem uvnitř těla. Měl bych na to být zvyklý – že lidi kolem mě umírají – ale stejně to na mě pořád nějak doléhá.

„Kdo přežil?“ zeptám se a snažím se udržet úroveň hlasu. „Máte jejich jména?“

Přikývne a odříká seznam jmen. K mé úlevě je mezi nimi i Lucas Kent. „Nedávno nabyl vědomí,“ vysvětlí Sharipov, „a pomohl nám identifikovat ostatní. Kromě Vás byl jediný, kdo netrpí popáleninami.“

„Chápu.“ Úlevu začíná nahrazovat vztek. Skoro padesát mých nejlepších mužů je mrtvých. Muži, s kterými jsem trénoval. Muži, které jsem znal. Zatímco tu zprávu zpracovávám, napadne mě, že o mém jednání s Ruskem se mohla ukrajinská vláda dozvědět jen jedním způsobem.

Ta hezká ruská tlumočnice. Byla jediným člověkem zvenčí, kdo se rozhovoru účastnil. „Potřebuju si zavolat,“ řeknu Sharipovi, spustím nohy na podlahu a postavím se. Trochu se mi klepou kolena, ale nohy jsou schopné mou váhu udržet. To je dobře. Znamená to, že odsud můžu odejít po svých. „Potřebuju ten telefon hned,“ dodám, když na mě zírá, zatímco si vytahuju zuby jehlu ze zápěstí a sloupávám senzory z hrudi. Můj nemocniční úbor a bosé nohy vypadají bezpochyby směšně, ale seru na to.

Musím se vypořádat se zrádcem.

„Samozřejmě,“ řekne, když se vzpamatuje z šoku. Sáhne do kapsy, vyndá telefon a podá mi ho. „Peter Sokolov s Vámi chtěl mluvit hned, jak se probudíte.“

„Dobře. Děkuju.“ Vezmu si telefon do levé ruky, která vykukuje z rukávu, a začnu do něj pravou rukou ťukat. Jde o zabezpečenou linku, která vede tolika cestami, že by ji prolomil jedině špičkový hacker. Jakmile uslyším kliknutí a pípnutí spojení, přehodím si telefon do pravé ruky a řeknu Sharipovi, „Prosím, požádejte jednu ze sester, aby mi sehnala normální oblečení. Tohle už nechci.“

Plukovník přikývne a vyjde ven z pokoje. Vteřinu po tom, co je pryč, zaslechnu Peterův hlas: „Esguerra?“

„Ano, to jsem já.“ Stisknu telefon silněji. „Předpokládám, že novinky už znáš.“

„Jo, něco jsem slyšel.“ Pauza. „Nechal jsem Yulii Tzakovou zadržet v Moskvě. Vypadá to, že má nějaké kontakty, které můj kremlínský přítel přehlédl.“

Takže Peter už o tom ví. „Jo, vypadá to tak.“ Hlas mám klidný, ačkoliv bublám vzteky. „Asi nemusím říkat, že mise selhala. Kdy nás vyzvednou?“

„Letadlo je na cestě. Mělo by tam být za několik hodin. Poslal jsem i Goldberga pro případ, že bude nutná pomoc doktora.“

„Dobrý nápad. Počkáme. Jak je Noře?“

Na druhé straně je krátké ticho. „Je na tom líp teď, když ví, že jste naživu. Chtěla za Vámi letět hned, jak se to dozvěděla.“

„Ale nenechal jsi ji.“ Je to prohlášení, ne otázka. Peter je dost chytrý na to, aby to tímhle podělal.

„Ne, samozřejmě, že ne. Chcete ji vidět? Možná bych mohl zařídit video hovor z nemocnice.“

„Ano, prosím, zařiď to.“ Ve skutečnosti ji chci vidět a držet osobně, ale pro teď bude muset stačit video. „Mezitím půjdu zkontrolovat Lucase a ostatní.“

***

Kvůli sádře na ruce mám problémy se nasoukat do oblečení, co mi sestra přinese. Kalhoty jsou bez problému, ale abych dostal sádru rukávem, musím ho rozervat. Žebra mě bolí jako kráva a každý pohyb vyžaduje neskutečné úsilí, jak moje tělo chce jen ležet a odpočívat. Ale nepolevuju a po několika pokusech se konečně obleču. Díky bohu chůze je jednoduší. Dokážu jít normálním tempem. Když vyjdu z pokoje, uvidím vojáky, které Sharipov předtím zmínil. Stojí jich tu pět, všichni v armádních uniformách a v rukou mají samopaly. Když mě vidí jít chodbou k JIP, sledují mě o krok pozadu. Jejich tváře jsou bez výrazu, proto začnu přemýšlet, jestli chrání mě nebo sebe přede mnou. Neumím si představit, že je uzbekistánská vláda nadšená z toho, že má dealera zbraní ve veřejné nemocnici.

Lucas tam není, tak nejdřív zkontroluju ostatní. Jak mi Sharipov řekl, jsou těžce popálení, obvazy jim zakrývají většinu těla. Také jsou pod těžkými sedativy. Udělám si v hlavě poznámku, abych jim na účet poslal velký bonus a dohlídl, aby podstoupili plastickou operaci. Sice všichni znali rizika, když pro mě začali pracovat, ale chci, aby o ně bylo postaráno.

„Kde je ten čtvrtý?“ zeptám se jednoho z vojáků, který mě doprovází, a ten mě nasměruje k jinému pokoji.

Když do něj vstoupím, Lucas spí. Nevypadá ani zdaleka tak hrozně jako ostatní, což se mi uleví. Bude se se mnou moct vrátit do Kolumbie, až pro nás přiletí letadlo, protože ostatní tu budou muset určitě několik dní ještě zůstat.

Vrátím se do svého pokoje, kde najdu Sharipova, jak mi pokládá notebook na postel. „Byl jsem požádán, abych Vám to předal,“ vysvětlí a podá mi počítač.

„Výborně, děkuju Vám.“ Vezmu si od něj počítač do pravé ruky a sednu si na postel. Nebo spíš padnu na postel. Nohy se mi z chůze přes celou nemocnici třesou. Naštěstí si Sharipov mého nešikovného manévru nevšimne, protože už vychází ze dveří ven.

Hned jak je pryč se připojím na internet a stáhnu program, který jsem navrhl pro svoje online jednání. Pak jdu na speciální webovou stránku a zadám kód. Vyskočí video-chatovací okno, kam zadám další kód, a spojím se s areálem.

Nejdřív se objeví Peterův obličej. „Konečně,“ řekne a v pozadí zahlédnu svůj obývák. „Nora už jde dolů.“

O chvíli později se na obrazovce objeví Nořin obličej. „Juliane! Pane bože, myslela jsem, že už tě neuvidím!“ V hlasu se jí mísí slzy a na tvářích má mokré stopy. Z jejího úsměvu ale čiší radost.

Usměju se na ni, v náhlém štěstí zapomenu na vztek a fyzické nepohodlí. „Ahoj, zlato, jak se máš?“

Zírá na mě. „Jak se mám? Co je to za otázku? To ty jsi právě přežil pád letadla! Jak se máš ty? To na ruce máš sádru?“

„Vypadá to tak.“ Zvednu pravé rameno v jemném pokrčení ramen. „Je to levačka a já jsem pravák, takže o nic nejde.“

„Co tvoje hlava?“

„Tohle?“ dotknu se obvazu kolem čela. „Nejsem si jistý, ale vzhledem k tomu, že můžu mluvit a chodit, tak to nebude nic vážného.“

Zavrtí hlavou a nevěřícně se na mě dívá, můj úsměv se zvětší. Nora si nejspíš myslí, že si před ní snažím hrát na tvrďáka. Můj miláček si ale neuvědomuje, že tyhle poranění pro mě jsou opravdu malé; jako dítě jsem od otce schytal horší rány.

„Kdy se vrátíš?“ zeptá se a přiblíží se ke kameře blíž. Takhle vypadají její oči obrovsky, řasy má od slz slepené. „Teď už se domů vrátíš, že ano?“

„Ano, jistě. Takhle po Al-Quadaru jít nemůžu.“ Ukážu pravou rukou směrem k sádře. „Letadlo už je na cestě pro mě a Lucase, takže se už brzy uvidíme.“

„Nemůžu se dočkat,“ řekne něžně a hruď se mi stáhne při výrazu, který se jí objeví na tváři. Projede mnou pocit podobný něze, touha po ní se zintenzivní, až to bolí.

„Noro-“ začnu, ale vyruší mě prásknutí venku. To následuje několik dalších, které okamžitě rozpoznám.

Střelba. Zbraně používají tlumiče, ale zvuk výstřelu nic neutiší.

Okamžitě po nich zaslechnu výkřiky a další střelbu. Tentokrát bez tlumičů. Vojáci na chodbě musí odpovídat na danou hrozbu. Během milisekundy vyskočím z postele, notebook spadne na zem. Projede mnou adrenalin, během okamžiku všechno zrychlí a zároveň zpomalí. Mám pocit, jako by se všechno dělo zpomaleně, ale vím, že jde jen o iluzi – že se můj mozek vypořádává s nebezpečím. Funguju na základě celoživotního tréninku. Během okamžiku vyhodnotím vybavení pokoje a zjistím, že není místo, kam bych se ukryl. Okno je na opačné straně a je pro mě moc malé, abych se jím procpal, i kdybych chtěl riskovat pád z třetího patra. Takže zbyde možnost jen dveří a chodby – ze které vychází střelba. Neobtěžuju se zjišťovat, kdo útočí. V tuhle chvíli je to bezpředmětné. Záleží jen na přežití.

Víc střelby, další výkřiky. Slyším zadunění, jak na zem padají mrtvá těla, a v tu chvíli se rozhodnu dát do pohybu. Otevřu dveře, zjistím směr, z kterého vychází zvuky, a využiju rychlosti, abych se sklouzl po zemi. Narazím sádrou do zdi, když vrazím do mrtvého vojáka, ale bolest ani nezaregistruju. Místo toho ho převalím na sebe, použiju jeho tělo jako štít, když kolem mě začnou prolétat kulky. Zahlédnu na zemi jeho zbraň, popadnu ji pravou rukou a začnu střílet na druhou stranu chodby, kde se maskovaní muži krčí za pojízdným lůžkem.

Je jich hodně. Je jich zasraně moc a já nemám dost kulek. Vidím po zemi poházená těla – pět uzbekistánských vojáků, stejně jako pár maskovaných útočníku – a vím, že je to marné. Dostanou mě taky. Popravdě mě překvapuje, že ještě nejsem prošpikovaný kulkami, lidský štít nebo ne.

Nechtějí mě zabít.

To si uvědomím v momentě, kdy vypálím poslední střelu. Zem a zdi jsou od jejich střel zničené, ale já nemám ani škrábnutí. Jelikož nevěřím na zázraky, znamená to, že na mě nemířili, ale kolem mě, aby mě udrželi na místě. Shrnu ze sebe mrtvolu, pomalu se postavím na nohy a nespustím oči z ozbrojených postav na druhé straně chodby. Střelba přestane, když se začnu hýbat, ticho přehluší všechny ostatní zvuky.

„Co chcete?“ Zvednu hlas tak, aby mě slyšeli. „Proč tu jste?“

Jeden z mužů za lůžkem se zvedne, namíří na mě puškou a kráčí směrem ke mně. Stejně jako ostatní má na sobě masku, ale je na něm něco povědomého. Když ode mě pár kroků zastaví, zahlédnu pod tou maskou jeho oči a dojde mi to.

Majid.

Al-Quadar se musel dozvědět, že tu jsem.

Bez přemýšlení se pohnu. V ruce stále držím prázdnou zbraň a vrhnu se po něm, mrštím zbraní jako by to byla pálka, naznačím výraz vysoko, ale pak udeřím nízko. I přes zranění mám skvělé reflexy a konec zbraně se setká s Majidovými žebry ještě předtím, než narazím do zdi. Levé rameno mi vybuchne bolestí. V uších mi zvoní, když sjedu dolů po zdi a dojde mi, že mě střelil – že zmáčkl kohoutek dřív, než jsem mu způsobil škodu.

Slyším křičet něco v arabštině a pak mě popadnou velké ruce, táhnou mě chodbou. Bojuju vší silou, co mi zbyla, ale cítím, že mě tělo začíná zrazovat. Něco mě zatlačí dolů do ramene a zvětší tak bolest, před očima se mi udělá černo.

Poslední myšlenka, než ztratím vědomí, je, že smrt by byla lepší než to, co mě čeká, jestli přežiju.