HM - 8. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Nora

V hlavě mám prázdno, všechny myšlenky jsou pryč, když se dívám na Juliana. Jsem si jen vzdáleně vědomá, že je pořád ve mně, ale to je momentálně jediné, co zvládnu zpracovat. Cítím se zlomená, zničená. Nevím, proč mám pocit, jako by v tomhle sexu bylo víc násilí. Proč mi to připomíná prvotní dny na ostrově, kdy byl Julian krutým věznitelem a ne mužem, kterého miluju. Ještě před několika dny mě mučil bičem a svorkami na bradavkách, a já si to užívala, prosila o víc.

Dnes jsem prosila taky, ale ne o víc. Sex nebylo to, co jsem chtěla – ne, když se mi srdce láme nad tím malým stvořením ve mně.

Nad nevinným dítětem, kterého počali dva vrazi.

„Noro…“ Julianův hlas zní jako bolestivý šepot. Ta bolest rozbije zbytek toho, co zůstalo z mého srdce. Chci ho nesnášet za to, že mi ublížil, ale nemůžu. Je to součást jeho přirozenosti. Tím, kým je. Proto je naše dítě zatracené.

Dívám se na něj, cítím, jak se rozpadám na kousky. „Nech mě jít, Juliane. Prosím.“

„Nemůžu.“ Jeho obličej se stáhne, jizvy kolem jeho oka se stáhnou. „Nemůžu, Noro.“

Bolestivě polknu. Vím, že nemluví o naší fyzické pozici. „To od tebe nežádám. Prosím, já jen – já jen potřebuju chvíli.“

Vyjede ze mě, padne vedle mě na záda a já se k němu otočím, přitáhnu kolena k bradě. Nevolnost, kterou jsem cítila předtím, je pryč, ale cítím se slabá. Vyčerpaná. Tělo mě bolí z Julianova tvrdého zacházení a cítím, jak mě zaplaví bezmoc a přidá tak na mé rostoucí zoufalosti. Sotva si všimnu, že Julian vstal. Jen proto, že mi strčí teplou žínku mezi nohy, si uvědomím, že musel jít do koupelny a zpět. Nemám energii na to se pohnout, takže klidně ležím a nechám ze sebe smýt důkaz našeho sexu. Poté mě vezme Julian do náruče a oba nás zakryje dekou. Jak se do mě vpíjí známé teplo jeho těla, ukolébá mě k spánku a já nevím, jestli se mi to zdá, když mi přitiskne rty na spánek a zašeptá, „Omlouvám se.“

***

„Jak jsem začal vysvětlovat už včera, tohle těhotenství bylo nepravděpodobné, ale ne nemožné,“ řekne Dr. Goldberg, když se posadím na pohovku vedle Juliana. „Ta pilulka ‚po‘ je z pěti procent neúčinná a Vaše pravděpodobnost na otěhotnění tak brzy po vyjmutí antikoncepce byla někde kolem padesáti procent, takže když si to spočítáte…“ Pokrčí rameny a rozpačitě se usměje.

„A co to, že teď Nora antikoncepci užívá?“ zeptá se Julian zamračeně. „Má v rameni nový implantát – už několik týdnů.“

„Jistě.“ Přikývne doktor. „Budeme ho muset vyjmout co nejdříve a Nora bude muset začít brát vitamíny.“ Odmlčí se a pak decentně dodá, „Tedy pokud si chcete dítě nechat.“

„Chceme,“ odpoví Julian dřív, než stačím otázku vstřebat. „A chceme se ujistit, že to dítě je zdravé.“ Natáhne se po mé ruce a majetnicky mi sevře prsty kolem dlaně. „A Nora samozřejmě také.“

Když konečně pochopím Goldbergova slova, podívám se na Juliana. V obličeji má nekompromisní výraz. Potrat mě nenapadl, ale jsem překvapená, že je tak vehementně proti. Říkal, že nechce děti, a já si neumím představit, že je v této otázce tak morální nebo věřící.

„Samozřejmě,“ řekne doktor. „Porodnictví není můj obor, ale můžu Noru prohlédnout a vyjmout implantát, a předepsat vhodné vitamíny. Také můžu doporučit excelentní gynekoložku, která by tady na Nořino těhotenství dohlížela. Už jsem jí psal email.“

„Dobře.“ Julian pustí mou ruku a vstane. Vypadá neklidně a napjatý. „Chci pro Noru tu nejlepší možnou péči.“

„Máte ji mít,“ slíbí Dr. Goldberg a také se postaví na nohy. Směrem ke mně řekne, „Alespoň tohle něco vysvětluje.“

„Vysvětluje co?“ Také se postavím. Není mi příjemné být jediná, kdo sedí.

„Vaše neustálé noční můry a záchvaty paniky.“ Doktor se na mě empaticky podívá. „Je běžné, že těhotenské hormony zvyšují úzkost, obzvláště po tak traumatických událostech.“

„Oh.“ Zírám na něj. „Takže jen nereaguju přehnaně na to, co se stalo?“

„Ne,“ ujistí mě. „Deprese a úzkost mají těhotné ženy i z méně závažných důvodu. Musíte si jen odpočinout a být co nejvíc v klidu. Pro dobro Vaše, i dítěte. Stres během těhotenství může vést k několika komplikacím, zejména potratu.“

„Zajistím, že bude odpočívat a nestresovat se.“ Julian se ke mně zase natáhne, proplete své prsty s mými. Je to jako by se mě dnes nemohl přestat dotýkat. „Co jídlo a pití?“

„Dám vám seznam, čemu se vyhýbat,“ řekne doktor. „Nejspíš víte, že alkohol a kofein nejsou vhodné, ale je tu ještě několik věcí, jako sushi a mořské plody s velkým obsahem rtuti.“

„Dobře.“ Julian otočí hlavu ke mně. „Zlato, je v pořádku, když tě doktor prohlédne hned a vyjme ti implantát?“ Hlas má nezvykle jemný, jeho pohled je plný neidentifikovatelné emoce.

„Um, jistě.“ Nevidím důvod, proč čekat a líbí se mi, že se Julian zeptal místo toho, aby mi to prostě jen nařídil.

„Dobrá.“ Zvedne mou ruku – tu, kterou stále drží – a políbí mě na zápěstí předtím, než mě pustí. „Budu hned zpátky.“

Přikývnu, Julian rychle opustí pokoj a zavře za sebou dveře.

„Nuže dobrá, Noro.“ Dr. Goldberg se na mě usměje, natáhne se pro tašku a vytáhne latexové rukavice. „Můžeme začít?“

***

Poté, co doktor odejde, se převleču do plavek a s knížkou do psychologie jdu na terasu. Těhotenství nebo ne, mám před sebou zkoušky a jsem odhodlaná je udělat – nejspíš jen proto, abych se rozptýlila. Rameno mi zase zdobí malá náplast a já se snažím ignorovat tupou bolest v té oblasti. Nechci myslet na to, že mám antikoncepci pryč… a také na důvod proč. Je to zvláštní, ale ten zlomený pocit z minulé noci už necítím. Je nahrazen vzdálenou bolestí. Nejspíš bych měla být traumatizovaná a naštvaná na Juliana, ale nejsem. Stejně jako dny po mém únosu patří včerejší noc k jinému období, dobám před tím, než jsme se stali, kým jsme. Vím, že si tu hru sama se sebou hraju znovu – tu, kdy existuju pouze v tomhle okamžiku a všechny špatné věci zatlačím do koutka mé mysli – ale potřebuju to, abych se nezbláznila. Potřebuju tu hru, protože nemůžu přestat milovat svého únosce bez ohledu na to, co udělá.

Nepomáhá ani to, že Julian z dnešního rána je naprosto jiný od Juliana, který byl včera v noci tak brutální. Od mého probuzení se ke mně chová jako bych byla ze skla. Snídaně do postele, masáž nohou, neustálé polibky a něžná gesta – kdybych ho neznala lépe, myslela bych si, že se cítí provinile. Jenže já ho znám. Je jen malá hranice mezi monstrem z včerejší noci a něžným milencem z dnešního rána. Vina je emoce, která je mému manželovi tak vzdálená, jako soucit k jeho nepřátelům.

Když se dostanu na verandu, lehnu si na lehátko pod slunečník a udělám si pohodlí. Jako vždy je vzduch venku teplý a hustý, tak těžký, že se skoro dusím. Ale nevadí mi to. Jsem na to zvyklá. Když je to dál nezvladatelné, skočím do bazénu. Teď ale otevřu knihu a začnu znovu číst kapitolu o nervových přenosech. Jsem v půlce, když mě pohybující se stín nade mnou donutí vzhlédnout.

Je to Julian. Má na sobě šortky, stojí vedle mého lehátka a hladově si mě prohlíží. Olíznu si rty a podívám se na něj. V zářivém slunečním světle je neskutečně nádherný, jeho nové jizvy mu jen dodávají na kráse. Od ramen až k lýtkům ho pokrývají tvrdé svaly. Jeho mužná hruď je pokrytá tmavými chloupky, svaly na břiše jsou jasně viditelné a dolů do jeho šortek směřuje úzká tmavá linie. Je nádherný, hezčí než kterýkoliv jiný muž, kterého znám – a já ho chci. Chci ho i navzdory včerejší noci, navzdory všemu.

„Jak se cítíš, zlato?“ zeptá se, hlas má nízký a nachraptělý. „Je ti nevolno? Jsi unavená?“

„Ne.“ Posadím se a položím nohy na zem, knihu do klínu. „Dnes je mi dobře.“

Julian se posadí vedle mě a zastrčí mi pramínek vlasů za ucho. „Dobře,“ řekne tiše. „To jsem rád.“

„Přišel sis zaplavat?“ Snažím se ignorovat teplo, které se mi tvoří mezi nohama pod jeho dotekem. „Myslela jsem, že budeš v kanceláři.“

„Byl jsem pár minut, ale po zbytek dne si vezmu volno.“

„Vážně?“ Julian si bere volno tak vzácně, že téměř neexistuje. „Proč?“

Usměje se na mě. „Nemohl jsem se soustředit.“

„Oh.“ Pozorně si ho prohlédnu. „Chceš si jít teda zaplavat? Přemýšlela jsem o skákání do vody, až dočtu kapitolu, ale můžu jít hned.“

„Jistě.“ Julian se postaví a nabídne mi ruku. „Pojďme.“

Vložím ruku do jeho a nechám se zavést k bazénu. Když dojdeme k vodě, z ničeho nic se zohne, vloží mi ruku pod kolena a zvedne mě. Vyděšená se zasměju a obtočím mu ruce kolem krku. „Juliane! Opovaž se mě do ní hodit! Chci tam jít pomalu-“

„Nehodil bych tě do ní, můj miláčku,“ zašeptá, zatímco se mnou vstupuje do bazénu. V jeho očích se odráží nečekané pobavení. „Co za monstrum si myslíš, že jsem?“

„Um, musím na to odpovědět?“ Nemůžu uvěřit, že mám náladu ho popichovat, ale najednou se cítím uvolněně. Nejspíš jde o nějakou těhotenskou náladu, ale nevadí mi to. Raději se budu cítit takhle uvolněně než v depresi.

„Musíš,“ řekne a na tváři se mu objeví šibalský úsměv. Voda mu teď sahá až k pasu, zastaví se a přitáhne si mě blíž k sobě. „Nebo…“

„Nebo co?“

„Nebo tohle.“ Julian se o pár centimetrů sníží a já se nohama dotknu studené vody. Snaží se výhružně zamračit, ale vidím, jak potlačuje smích.

„Vyhrožujete mi ponořením, pane?“ Zavrtím pravou nohou ve vodě a vyčítavě se na něj podívám. „Myslela jsem, že jsme si ujasnili, že mě do ní nehodíte.“

„Kdo říkal něco o házení?“ Vejde hlouběji do bazénu, voda mi dosahuje k lýtkům. Jeho falešný zamračený výraz zmizí a nahradí ho svůdný úsměv. „Jsou i jiné způsoby, jak se vypořádat se zlobivými děvčaty.“

„Oh, o tom mi povídejte…“ Při té představě se mi stáhnou všechny vnitřní svaly. „Jaké způsoby?“

„Nuže, pro začátek“-ohne hlavu, jeho rty se sotva dotknou mých, když v očekávání zadržím dech-„je vyžadováno zchlazení.“ A než stihnu reagovat, potopí se a oba nás dostane pod vodu – která mi okamžitě dosahuje ke krku.

„Juliane!“ Směju se, pustím sevření kolem jeho krku a zatlačím mu do ramen. Bazén je vyhřívaný, ale voda je pořád studená oproti mé sluncem vyhřáté kůži. „Řekl jsi, že to neuděláš!“

„Řekl jsem, že tě tam nehodím,“ opraví mě s úsměvem. „Neřekl jsem nic o tom, že tě do ní vnesu.“

„Dobře, to stačí.“ Vymaním se mu ze sevření a vytvořím mezi námi trochu prostoru. „Chceš válku? Máte ji mít, mistře!“ Naberu vodu do dlaní a pobaveně ho sleduju, když mu šplíchnu vodu do obličeje. Nevěřícně si setře vodu z obličeje a já se začnu smát ještě víc.

Když se vzpamatuje, začne se ke mně přibližovat. „To jsi na mě zrovna šplíchla vodu?“ Hlas má nízký a výhružný. „Opravdu jsi mi právě šplíchla vodu do obličeje, můj miláčku?“

„Cože? Ne!“ Posměšně zatřepu řasami, zatímco se snažím dostat hlouběji do bazénu. „Neopovažuj se-“ Moje slova skončí v zaječení, když po mě Julian skočí a mrknutím oka překoná vzdálenost mezi námi. Na poslední chvíli se donutím skočit dozadu a s hysterickým smíchem začnu plavat směrem od něj.

Jsem dobrý plavec, ale než mi Julian sevře prsty kolem kotníku, neuplynou ani dvě vteřiny. „Mám tě,“ řekne a přitáhne si mě k sobě. Když jsem dostatečně blízko, chytí mě za rameno a pak mě obejme mužnýma rukama, zatímco se směje mým zbytečným snahám se od něj odtáhnout.

„Dobře, dostal jsi mě,“ přiznám se smíchem. „Teď co?“

„Teď tohle.“ Ohne hlavu a políbí mě, teplo jeho statného těla zmírní chlad vody. Když mi jazykem vjede do úst, mimovolně ztuhnu, když mě zaplaví vzpomínky ze včerejší noci. Na několik temných vteřin mě zalije hrozný pocit bezmoci, bolestné zrady a poznám, že jsem nebyla příliš úspěšná v potlačení dobrého a zlého. I když bych strašně ráda předstírala, že dnešní den je stejný jako kterýkoliv jiný, nejde to a žádné množství hravého smíchu nezmění skutečnost, že ďábel v Julianově duši nikdy nezmizí.

To monstrum v něm bude vždy vyčkávat.

A přesto, když mě dál líbá, ve mně roste teplo, rozpouštím se pod jeho kouzlem. Je ke mně něžný a mé tělo se uvolní, vychutnává si teplo jeho objetí. Chci věřit té iluzi jeho starosti, jeho zvrácené lásky a tak nechám temné vzpomínky vyblednout, které mě nechají v nádherné přítomnosti.

Zanechají mě s mužem, kterého miluji.