HM - 7. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Po dnešní kapitole nejspíš budeme Juliana opět nenávidět. Nory mi bylo líto a doufám, že to, co jí Julian udělal, mu dá pěkně sežrat.. V rámci možností.

- Arey

Julian

Stoupám nahoru po schodech a nesu tác s čajem a sušenkami. Měl bych být na Noru naštvaný, ale místo toho jsou mé obavy o ni protkané obdivem. Vzepřela se mi. Zamknula se v koupelně a nabourala se do mého počítače, aby splatila dluh, který věřila, že musí splatit. Musela vědět, že na to přijdu, ale i tak to udělala – a za to ji respektuju. Udělal bych to samé.

Když se podívám zpátky, měl jsem to čekat. Ohledně toho seznamu byla neústupná, takže mě nepřekvapuje, že jednala na vlastní pěst. Už od úplného začátku jsem v ní viděl sílu, pod jejím křehkým vzezřením.

Můj miláček byl možná většinu času poslušný, ale jen proto, že je dost chytrá na to, aby si vybírala své bitvy – a já měl předpokládat, že bude chtít tuhle.

Když se blížím k pokoji, zaslechnu hlasy a rozpoznám Goldbergův hlas. Je zpátky s výsledky testů a Nora zní naštvaně.

Sakra. Strach, ledový a silný, do mě udeří. Jestli jde o něco vážného, jestli je opravdu nemocná… Zrychlím a dojdu ke dveřím ve dvou dlouhých krocích. Čaj se vylívá přes okraje hrnku, ale sotva to vnímám. Soustředím se jen na Noru.

Chytím tác do jedné ruky, zatlačím do dveří a vejdu.

Sedí na posteli, tvář má bez barvy, když Goldberg říká, „Obávám se, že to možné je…“

Srdce se mi zastaví. „Co je možné?“ zeptám se břitce? „Co se děje?“

Goldberg se otočí ke mně. „Tady jste.“ Zní, jako by se mu ulevilo. „Právě jsem vysvětloval Vaší ženě, že prášky ‚po‘ jsou účinné jen z 95%, když si je žena vezme během 24 hodin. A i když byla pravděpodobnost velmi nízká vzhledem k době odstranění antikoncepce, pořád tu byla malá šance na otěhotnění-“

„Těhotenství?“ Mám pocit, jako by mluvil cizím jazykem. „O čem to mluvíte?“

Goldberg si povzdechne, vypadá vyčerpaně. „Nora je šest týdnů těhotná, Juliane. Vypadá to, že prášek ‚po‘ nejspíš nezabral.“ Zírám na něj, celé tělo mám ztuhlé a pak pokračuje, „Podívejte, vím, že je toho moc. Co kdybych vás dva nechal o samotě, abyste si o tom promluvili, a já všechny otázky zodpovím ráno? Teď bude nejlepší, když si Nora trochu odpočine. Stres není pro její stav dobrý.“

Přikývnu, pořád oněmělý šokem. Doktor rychle zmizí a zanechá nás o samotě.

Nora tu sedí jako vosková panenka, tvář má bílou jako košilku, kterou má na sobě. Na rukou ucítím horkou, pálící tekutinu a uvědomím si, že jsem zapomněl, že mám v rukou tác. Ta bolest mi vyjasní mysl a já konečně zpracuju Goldbergova slova.

Nora je těhotná.

Není nemocná. Těhotná.

Strach mě opustí a nahradí ho nová, naprosto neznámá emoce.

Položím tác s půlkou vylitého čaje na noční stolek, posadím se vedle své manželky a vezmu její ruce do svých. „Noro.“ Zatáhnu ji za ruce, aby přiblížila svůj obličej k mému, a vidím, že je stále šokovaná, pohled má nejasný a prázdný. „Noro, zlato, mluv se mnou.“

Mrkne, jako by přišla zpátky k sobě a vytrhne ruce z mého sevření. Pustím ji a sleduju, jak se oddálí a přitáhne si kolena k bradě a pak se obejme. Dívá se mi do očí a celé dlouhé vteřiny se na sebe v tichosti díváme.

„To jsi udělal ty?“ zeptá se konečně, skoro šeptem. „Požádal jsi Goldberga, aby mi dal placebo místo pilulky ‚po‘? Je ta nová antikoncepce falešná?“

„Ne.“ Neobtěžuju se nad jejím obviněním naštvat. Kdybych chtěl, aby byla těhotná, nejspíš bych udělal něco podobného a Nora je dost chytrá na to, aby to vytušila. „Ne, můj miláčku. Je to pro mě stejný šok jako pro tebe.“

Přikývne, poznám, že mi věří. Není důvod, proč bych jí lhal. Je moje a udělá vše, co se mi zlíbí. Kdybych ji schválně zbouchl, nepopřel bych to.

„Pojď ke mně,“ zašeptám a natáhnu se po ní. Je ztuhlá, když ji k sobě přitáhnu, ale nevšímám si její odtažitosti. Potřebuju ji držet, cítit ji v náručí. Její vlasy mě lechtají na bradě, když si ji přitáhnu do klína a se zavřenýma očima zhluboka dýchám.

Nora není nemocná.

Čeká moje dítě.

Vypadá to tak neskutečně, nepřirozeně. V mém objetí je tak maličká, stěží velká jako samotné dítě. Přesto z ní ale bude matka – a já budu otec. Otec, jako muž, který mi dal život a zformoval mě do dnešní podoby. Zaplaví mě nechtěné vzpomínky.

„Chytej!“ Hodí mi se smíchem míč. Skočím po něm, sevřu kolem něj svoje malé pětileté ruce a zachytím ho ve vzduchu.

„Chytil jsem ho!“ Cítím se tak pyšně, plný radosti. „Otče, chytil jsem ho na první pokus!“

„Dobrá práce, synu.“ Usměje se na mě a v ten moment ho miluji. Jeho uznání je pro mě důležitější než cokoliv jiného na světě. Zapomínám na časté bití opaskem, na časy, kdy na mě křičel a nazýval mě neschopným.

Je to můj otec a já ho v tuhle chvíli miluju.

Otevřu oči a prázdně zírám na zeď, stále s Norou v náručí. Nemůžu uvěřit, že jsem někdy toho muže miloval. Tak dlouho byl objektem mé nenávisti, že jsem zapomněl na tyhle hezké vzpomínky. Zapomněl jsem na časy, kdy mě dělal šťastným. Budu já schopný udělat své dítě šťastným? Nebo mě bude on nebo ona nenávidět? Řekl jsem Noře, že bych byl hrozným otcem, ale netuším, jestli je to pravda. Poprvé se snažím sám sebe představit, jak držím novorozeně v náručí, hraji si s baculatým batoletem, učím pětileté dítě plavat… Ty představy se mi zjevují překvapivě snadno, plní mě zvláštním pocitem strachu a touhou.

Touho po něčem, co neznám,

Vyděsí mě popotáhnutí a uvědomím si, že je to Nora. Brečí, její křehké tělo se mi třese v náručí. Na krku cítím vlhkost jejích slz, které mě pálí jako kyselina.

Na chvíli jsem zapomněl, jak moc dítě nechce. Jak moc nechce mít dítě se mnou.

„Tiše, můj miláčku.“ Ty slova ze mě vyjdou tvrději, než jsem zamýšlel, ale nemůžu si pomoct. To nechtěné svírání na hrudi je zpátky a s tím i nepochopitelné nutkání jí ublížit. Bojuju s tím a klidnějším hlasem řeknu, „Tohle není konec světa, věř mi.“

Zklidní se, zmlkne, ale pak se ozve další popotáhnutí. A pak další. Nezvládnu to. Její utrpení je jako by mi někdo vrazil nůž do břicha – bolestivý a zároveň nesnesitelný.

Vjedu jí rukou do vlasů, sevřu kolem několika pramenů ruku v pěst a odtáhnu jí hlavu dozadu, donutím ji se na mě podívat. Její oči, široké a vyděšené, se setkají s mými. Vidím, jak se jí na řasách třpytí kapky slz a ten pohled ve mně probudí zvíře. Rty se jí třesou, rozevřou se, jako by chtěla něco říct, ale já skloním hlavu a pohltím její slova v hlubokém, tvrdém polibku. Touha, silná a ostrá, mi víří v žilách, zamlží mi mozek a můj penis ztvrdne. Chci ji a zároveň ji chci i potrestat. Cítím, jak se mnou bojuje, ochutnávám slanou chuť jejích slz a to mně ještě víc vzruší.

Nevím, jak Nora skončí bezmocně pode mnou, ale oblečení, které máme na sobě, se zdá jako neúnosná bariéra, takže je z ní strhnu, cítím se víc jako zvíře, než jako muž. Prsty sevřu kolem jejího zápěstí, vložím obě do levé ruky a koleny jí vjedu mezi nohy, abych je od sebe oddálil. Slyším, jak Nora prosí, žádá, abych přestal, ale nemůžu. Potřeba ji mít pálí jako oheň, spaluje všechny rozumné myšlenky. Volnou rukou chytím svůj penis a nasměruju ho k jejímu otvoru, jedním hlubokým přírazem do ní vstoupím, vezmu si její tělo.

Je malá a úzká, svaly zoufale stahuje, aby mě ze sebe dostala ven, ale ten tlak jen zvětší mé nutkání ji ošukat. Její odpor mě dohání k šílenství, nutí mě si ji vzít hruběji, týrat ji svým ptákem. Každý příraz je nemilosrdným nárokováním, brutálním dobýváním toho, co už je moje.

Šukám ji snad hodiny, uvědomuju si jen zuřivý hlad, který se mi vaří pod kůží. Tak to je do té doby, než na ní padnu, ztěžka dýchám pod náporem silného orgasmu. Mlha touhy, která mi zakrývala mysl, je pryč a já si uvědomím, co jsem udělal.

Pustím její zápěstí, zvednu se na lokty a podívám se na ní, penis mám stále zabořený v jejím těle. Leží pode mnou, oči pevně zavřené a tvář bledou. Na spodním rtu vidím krev. Buď jsem jí kousl anebo se kousala bolestí sama.

Když ji pozoruju, pomalu otevře oči a setká se s mým pohledem… a poprvé za několik let pocítím výčitky svědomí.