HM - 6. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

V dnešním díle se z Nory vyklube malá špionka. Konečně se projeví taky trošku jinak, než jako poslušný Julianův mazlíček. Jsme zvědavé, jak ji Julian potrestá, až to zjistí. Už by to z její strany chtělo taky trochu vzdoru. J

- Arey & Ann

Nora

Musím se hodně přemáhat, abych zůstala vzhůru, zatímco poslouchám Julianův klidný rytmus dýchání. Oční víčka mám těžký, tělo otupělé vyčerpáním a sexuálním uspokojením. Jediné, co chci, je zavřít oči a nechat se pohltit utěšující tmou, ale nemůžu.

Nejdřív musím něco udělat.

Čekám, dokud si nejsem jistá, že Julian spí a pak se opatrně vykroutím z jeho objetí. K mé úlevě se ani nepohne, takže vstanu a najdu košilku, která během sexu spadla na zem. Tiše si ji obléknu a přeběhnu bosa do koupelny. Žaludek se mi pořád stahuje a musím několikrát polknout, abych nechala jídlo tam, kam patří.

Nejspíš není dobrý nápad to udělat, když se necítím dobře. Vím to – ale také vím, že pokud to neudělám teď, nejspíš nebudu mít odvahu to udělat později. A potřebuju to udělat. Musím dostát svému slibu, splatit svůj dluh Peterovi. Je to pro mě důležité. Nechci být holka, která nemůže vzít situaci do svých rukou, žena, která žije jen ve stínu svého manžela.

Nechci být Julianův bezbranný malý miláček po zbytek života.

Opláchnu si obličej studenou vodou, několikrát se zhluboka nadechnu, abych potlačila zvracení, a vrátím se zpátky do ložnice. Závěsy jsou odtažené jen na malou škvírku, ale dnes v noci je úplněk a do pokoje se tak dostává dostatek světla na to, abych viděla, kam stoupám.

Mým cílem je prádelník, na kterém leží Julianův laptop. Nenosí si do ložnice počítač vždycky, ale dnes ano – což je další důvod, proč se svým plánem nechci déle čekat.

Je vlastně jednoduchý. Vezmu jeho laptop, vlezu do Julianova emailu a pošlu ten seznam Peterovi. Když všechno půjdu dobře, Julian o tom nějakou dobu nebude vědět. A až se to dozví, bude příliš pozdě. Musím splatit Julianovu dřívějšímu bezpečnostnímu konzultantovi svůj dluh a mé svědomí bude čisté.

Tedy tak čisté s vědomím, že Peter nejspíš zabije všechny na tom seznamu tím nejhorším způsobem. Ne, nemysli na to. Připomenu si, že jsou ti lidé zodpovědní za smrt Peterova syna a manželky. Nejsou to nevinní civilisté a neměla bych nad nimi tak přemýšlet. Jediné, čeho bych se teď měla bát, je dostat ten seznam k Peterovi, aniž by se Julian vzbudil.

Přejdu přes pokoj tak tiše, jak to jen zvládnu, srdce mi buší jako o závod. Když dojdu k prádelníku, zastavím se a poslouchám.

Všechno je tiché. Julian musí pořád spát. Kousnu se do rtu, natáhnu se pro počítač a zvednu ho. Pak se znovu zastavím a poslouchám. Pokoj je stále klidný. Pomalu vydechnu a s laptopem pod paží se vrátím zpět do koupelny. Když jsem uvnitř, zamknu za sebou dveře a posadím se na okraj vířivky.

Zatím je to dobré. Nevšímám si víření v žaludku a otevřu laptop.

Zadejte heslo.

Znovu se zhluboka nadechnu, bojuju s horšící se nevolností. Čekala jsem to. Julian je paranoidní a mění heslo alespoň jednou týdně. Nicméně naposledy ho měnil den po té, co mu Frank – Julianův kontakt v CIA – poslal ten seznam. Julian heslo změnil, když jsem zrovna vymýšlela svůj plán – a ujišťovala jsem se, že jsem neustále poblíž, když to heslo měnil. Nedívala jsem se samozřejmě na klávesnici. To by bylo podezřelé. Místo toho jsem ho tiše natáčela na telefon a předstírala, že si kontroluju emaily. Teď jen musím správně zopakovat údery klávesnice.

Zadržím dech a zadám ‚NML_#053260‘ a zmáčknu enter.

Obrazovka se rozsvítí a… jsem tam!

Vydechnu úlevou. Teď jen musím najít email od Franka, otevřít přílohu, přihlásit se do svého emailu a poslat ten seznam na stejnou adresu, ze které mě Peter kontaktoval. Mělo by to být jednoduché, pokud tedy udržím večeři na místě.

„Noro?“ Zaklepání na dveře mě tak vyděsí, že málem upustím počítač na zem. Plíce se mi panikou stáhnou a ztuhnu, když zírám na dveře. Julian znovu zaklepe na dveře. „Noro, zlato, jsi v pořádku?“

Neví, že mám jeho počítač. To způsobí, že začnu zase dýchat. „Jen jsem musela na záchod,“ zavolám a doufám, že Julian neslyší, jak se mi adrenalinem třese hlas. V tu samou chvíli otevřu Julianův program na emaily a začnu vyhledávat Frankovo jméno. „Hned budu venku.“

„Jasně, zlato, dej si načas.“ Ty slova doprovází zvuk vzdalujících se kroků.

Opět úlevou vydechnu. Mám ještě pár minut k dobru. Začnu projíždět emaily obsahující slovo ‚Frank!. Je tu několik z minulého týdne, ale ten, který hledám, by měl mít ikonu s přílohou…Aha! Tady. Rychle ho otevřu.

Jde o tabulky se jmény a adresami. Automaticky je přejedu pohledem. Jsou jich tu tucty a adresy patří několika městům přes Evropu po Ameriku. Jedna adresa mě zaujme: Homer Glen, Illinois. To místo leží nedaleko OakLawn, mého rodiště. Méně než 40 minut jízdy z domu rodičů.

Napjatě si přečtu jméno vedle adresy.

George Cobakis.

Díky Bohu, nikdo, koho znám.

„Noro?“ Julianův hlas je zpátky a napětí v něm způsobí, že mi srdce málem vyskočí z hrudi. Jeho další slova potvrdí moje obavy. „Noro, máš můj počítač?“

„Cože? Proč?“ Doufám, že nezním tak provinile, jak se cítím. Sakra. Sakra, kurva, kurva. Zběsile uložím seznam na plochu počítače a otevřu nový prohlížeč.

„Protože nemůžu najít počítač.“ Hlas má napjatý se známkami zuřivosti. „Jsi tam s ním?“

„Cože? Ne!“ Dokonce i já slyším ve svém hlasu tu lež. Ruce se mi začnou třást, ale dostanu se na stránku Gmailu a začnu ťukat uživatelské jméno a heslo.

Klika od dveří se pohne. „Noro, otevři dveře. Okamžitě.“ Neodpovím. Ruce se mi tak třesou, že napíšu heslo špatně a musím ho zadat znovu. „Noro!“ Julian buší na dveře. „Otevři ty zasrané dveře, než je vykopnu!“ Konečně jsem v emailu. Srdce mi buší jako splašené, když hledám poslední email od Petera.

Bang. Dveře se otřesou pod silným úderem.

Je mi ještě víc špatně.

Bang. Bang. Další kopání do dveří, zatímco klikám na ‚odpovědět‘ a přidám přílohu.

Bang. Bang. Bang.

Zmáčknu ‚poslat‘ – a dveře vyletí z pantů a dopadnou na zem přede mnou. Julian tam stojí nahý, oči má ledově modré. Jeho mohutné ruce má sevřené v pěst a nosní dírky rozevřené.

Je nádherný a děsivý, jako rozzuřený archanděl.

„Děj mi ten počítač, Noro.“ Hlas má děsivě klidný. „Hned.“

Do krku se mi dostanou žaludeční šťávy. Postavím se, na třesoucích nohách k němu přejdu a podám mu počítač. Jednou rukou si ho ode mě vezme a než se můžu vrátit zpět, druhou mě chytí za zápěstí a přitáhne k sobě. Pak se podívá na obrazovku.

Poznám přesně ten moment, kdy si uvědomí, co jsem udělala.

„Poslala jsi mu to?“ Položí počítač na skříňku v koupelně, popadne mou druhou ruku a přitáhne si mě ještě blíž. Oči mu planou vzteky. „Ty si mu to kurva poslala?“ Drsně se mnou zatřese a přitom mi zaryje nehty do kůže. Můj žaludek udělá kotoul a projede mým celým tělem nevolnost. „Juliane, nech-“ A vytrhnu se z jeho sevření zoufalou silou, ponořím hlavu do záchodové mísy těsně předtím, než se vyzvracím.

***

„Jak dlouho už máte tyhle nevolnosti?“ Dr. Goldberg mi měří puls, zatímco ležím na posteli a Julian prochází po pokoji jako lev v kleci.

„Nevím,“ řeknu, oči přilepené na Julianovi. Má na sobě tričko a džíny, ale nohy pořád bosé. Krouží kolem postele, každý sval na těle zatnutý, stejně jako čelist. Buď je na mě pořád naštvaný, nebo se o mně příšerně bojí. Hádám, že jde o kombinaci obojího. Po několika minutách zvracení zavolal doktora k nám do ložnice a pohodlně mě položil na postel. Připomíná mi to, jak rychle reagoval, když mě chytl slepák.

„Myslím, že jsem jen snědla něco špatného nebo chytila nějaký virus,“ řeknu, obrátím pozornost zpátky k doktorovi. „Až po večeři jsem se začala cítit špatně.“

„Uh-huh.“ Doktor vytáhne jehlu v plastovém obalu a lahvičku. „Mohu?“

„Dobře.“ Částečně nechci, aby mi bral krev, ale mám pocit, že by mě Julian nenechal odmítnout. „Do toho.“

Doktor najde žílu a zapíchne do ní jehlu, zatímco já se podívám opačným směrem. Pořád je mi lehce nevolno a nechci testovat žaludek tím, že se budu dívat na krev.

„Hotovo,“ řekne po chvíli, sundá jehlu a přetře mi kůži dezinfekcí. „Udělám nějaké testy a dám vám vědět, co jsem zjistil.“

„Také je neustále unavená,“ řekne tlumeně Julian, když se zastaví vedle postele. Nedívá se na mě, což mě trochu štve. „A sotva spí, kvůli nočním můrám a tomu všemu.“

„Dobře.“ Doktor se postaví na nohy s lahvičkou v ruce. „Musím do laboratoře. Asi za hodinu budu zpátky.“

Spěšně odejde z pokoje a Julian se posadí na postel. Podívá se na mě, obličej má nezvykle bledý a je zamračený. „Proč jsi mi neřekla, že ti není dobře, Noro?“ zeptá se tiše, natáhne se k mé ruce. Jeho prsty jsou na mé dlani teplé, jeho sevření je navzdory jeho vzteku něžné.

Překvapeně zamrkám. Myslela jsem, že se mě bude vyptávat na Peterův seznam, ne na tohle. „U večeře to nebylo tak hrozné,“ odpovím opatrně. „Po sprše jsem se cítila lépe a my… však víš.“ Udělám ve vzduchu gesto směrem k druhému konci postele.

„Jsme spolu spali?“ Julianův obličej se trochu uvolní, v očích se mu objeví pobavení.

„Správně.“ Při obrázcích v hlavě mnou projede teplo. Evidentně mi není tak špatně na to, abych se vzrušila. „To mi udělalo lépe.“

„Chápu.“ Julian si mě hloubavě prohlíží, palcem mi přejíždí po dlani. „A jakmile ti bylo lépe, tak ses rozhodla nabourat do mého počítače.“

A je to tu. To, na co jsem čekala. Až na to, že Julian nevypadá tak naštvaně, jako předtím, jeho dotek je spíše něžný, než trestající. Vypadá to, že otrava jídlem – nebo cokoliv, co mám – má jisté výhody.

Opatrně se na něj usměju. „No, ano. Došlo mi, že to byla dobrá příležitost.“ Nenamáhám se s omluvami nebo popíráním. Nemá to smysl. Je hotovo. Splatila jsem svůj dluh Peterovi.

„Jak jsi zjistila mé heslo?“ Julianův palec dál přejíždí po dlani krouživým pohybem. „Nikdy jsem ti ho neřekl.“

„Nahrála jsem si tě, když jsi ho před několika dny měnil. Po tom, co jsem zjistila, že ti Frank poslal ten seznam.“

Julianovi koutky se nepatrně pohnou nahoru. „To jsem si myslel. Zajímalo mě, proč jsi ten den tak často na telefonu.“

Olíznu si rty. „Potrestáš mě?“ Julian vypadá spíš pobaveně, než naštvaně, ale neumím si představit, že bych z toho vyvázla tak snadně.

„Samozřejmě, můj miláčku.“ V jeho hlase není ani náznak zaváhání.

Tep mi vyskočí. „Kdy?“

„Až se mi bude chtít.“ Oči se mu třpytí, když mě pustí. „Teď, chceš vodu nebo něco jiného?“

„Nějaké krekry a heřmánkový čaj, prosím,“ řeknu automaticky a dívám se na něj. Čekala jsem to, ale i tak si nemůžu pomoct a bojím se.

„Seženu ti ho.“ Julian vstane. „Budu hned zpět.“

Zmizí za dveřmi a já zavřu oči. Dřívější únava se vrátí, když už mnou neprojíždí adrenalin. Možná si můžu hodit dvacet, než se Julian vrátí…

Vyděsí mě zaklepání na dveře a já vyletím do sedu. „Ano?“

„Noro, tady David Goldberg. Mohu vstoupit?“

„Oh, jistě.“ Znovu se položím, srdce mi pořád rychle buší. „Už jste projel ty testy?“ zeptám se, když doktor vejde do pokoje.

„Ano.“ Na obličeji má zvláštní výraz, když se zastaví vedle postele. „Noro, poslední dobou jste byla unavená, že? A neobvykle vystresovaná?“

„Ano.“ Zamračím se, začnu se cítit znepokojeně. „Proč?“

„Všimla jste si něčeho jiného? Výkyvy nálad? Netypických chutí na jídlo nebo odporu? Možná citlivosti na prsou?“

Zírám na něj, na hrudi se mi usadí ledová pěst. „Co mi tím říkáte?“ Symptomy, které vyjmenoval – to nemůže…

„Noro, krevní testy ukázaly silnou přítomnost hCG hormonu,“ řekne Dr. Goldberg tiše. „Jste těhotná.“ Odmlčí se na chvíli a pak tiše dodá, „Vzhledem k vyjmutí implantátu si myslím, že tak šest týdnů.“