HM - 5. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Julian

Hned, jak vejdeme do ložnice, se Nora omluví, aby se šla opláchnout.

Zmizí v koupelně a já se zatím vysvleču, užívám si volnost obou rukou, když už nemám sádru. Levé rameno mě pořád během cvičení bolí, ale už nabírám sílu a rozpětí pohybu. Ani ztráta oka mě tak neštve; každý den se bolesti hlavy a únava oka zmenšují a naučil jsem se vykompenzovat slepé místo falešného oka tím, že otáčím celou hlavou.

Suma sumárum jsem skoro zpátky v normálu – ale to samé nemůžu říct o Noře.

Pokaždé, když mě její křik vzbudí, pokaždé, když z ničeho nic začne rychle dýchat, mi v hrudi roste vztek a vina. Nikdy jsem neměl sklony k přemýšlení nad minulostí, ale nemůžu si pomoct a neustále si přeju, abych mohl přetočit hodiny a odčinit následky mých posraných rozhodnutí.

Abych měl Noru – moji Noru – zpátky.

O pár minut později vyklouzne z koupelny. Už je osprchovaná a má na sobě bílou noční košilku. Jemnou pokožku má z horké vody narůžovělou a dlouhé, tmavé vlasy má nahodile svázané na vrcholku hlavy, takže můžu obdivovat její nádherný krk.

Krk, který začíná vypadat příliš jemně, skoro křehce z toho, jak zhubla.

„Pojď ke mně, zlato,“ zašeptám, poklepu na posteli na místo vedle mě. Uvažoval jsem, že ji potrestám za ten výbuch u večeře, ale právě teď ji chci jen držet. Teda, šukat a držet, ale šukání může počkat.

Přejde ke mně a já se po ní natáhnu hned, jakmile je ode mě na délku paže. Je znepokojivě lehká, když si ji posadím na klín, kruhy pod očima prozradí její vyčerpání. Je naprosto utahaná a já nevím, co s tím dělat. Terapeut, kterého jsem přivedl na pozemek před třemi týdny, vypadá, že je zbytečný a Nora odmítá brát jakékoliv léky, které jí doktor předepsal. Mohl bych ji samozřejmě donutit, ale také těm lékům nevěřím. Poslední věc, kterou bych chtěl, je, aby na nich byla závislá. Jediná věc, která jí pomáhá – prozatím – je emoční úleva skrz sexuální bolest. Je to něco, co teď vyžaduje, o co téměř každou noc prosí. Můj miláček se stal závislý na prožívání bolesti stejně jako já na jejím rozdávání – a tenhle vývoj mě těší a zároveň ničí.

„Skoro nic jsi nesnědla,“ řeknu tiše, posadím si ji pohodlněji na kolena. Natáhnu se k jejím vlasům a uvolním je, sleduju, jak jí padají na záda. „Proč, zlato? Je na Anině vaření něco špatného?“

„Cože? Ne-“ začne, ale pak se opraví. „No, možná. Jen mi dnes její polévka nechutnala. Byla moc kořeněná.“

„Pak požádám Anu, aby ji tak příště nevařila.“ Vzpomínám si, že tu polévku Nora dříve jedla a chutnala jí, ale rozhodnu se jí to nepřipomínat. Nezajímá mě, co jí, dokud bude zdravá.

„Jen jí prosím neříkej, že jsem si stěžovala.“ Nořin pohled se zaplní obavami. „Nechci ji urazit.“

„Jistě.“ Na rtech se mi objeví úsměv. „Vezmu si to tajemství do hrobu, slibuju.“ Na jejím obličeji se objeví úsměv, rozzáří její rysy a já cítím, jak napětí mezi námi opadá. „Děkuju,“ zašeptá. Pak mi položí ruku na rameno a druhou za krk, zavře oči a natlačí rty na moje. Nadechnu se, tělo se mi okamžitě napne pod náporem chtíče. Její dech je sladký a mentolový. Cítím její malé prsty na kůži, cítím její něžnou vůni a začne ve mně růst hlad po ní, penis mi pod jejím zadkem ztvrdne. Tentokrát ale můj chtíč nepřichází zároveň s potřebou jí ublížit. Místo toho vyžaduje něhu.

Pociťuju temné podněty, ale jsou zastíněny silným uvědoměním její křehkosti. Dnes ji chci víc než kdykoliv předtím chránit, uzdravit ji z ran, kterým neměla být nikdy vystavena. Chci být její hrdina, její zachránce. Jednu jedinou noc chci být manželem jejích snů.

Zavřu oči, soustředím se na její chuť. Mezitím se její dech změní, když prohloubím náš polibek. Lehce zakloní hlavu a přitiskne své tělo ke mně, nehty mi něžně zaryje do kůže, když mi vjede rukou do vlasů. Je mým světem, moje všechno a chci ji tak moc, že to bolí.

Má na sobě pořád noční košilku, cítím jemnost materiálu na nahých stehnech a penisu. Ať to je ale jakkoliv příjemné, vím, že když je nahá, je to ještě lepší, takže popadnu lem a vytáhnu ji nahoru. V tu samou chvíli zvednu hlavu a otevřu oči. Dívám se na její nahou bronzovou pokožku. Vidím její krásně tvarovaná ňadra a ploché břicho. Je to ještě erotičtější, když se jí hruď při nádechu zvedá, hrudní koš se jí pohybuje nahoru a dolů. Rty má z polibku načervenalé a pokožku jemně narůžovělou.

Můj malý miláček je vzrušený.

Jako by vycítila můj pohled, otevře oči, dlouhé řasy jí vyletí nahoru. Díváme se jeden na druhého a bolestivá potřeba ve mně vzroste. Je to pocit, který je nějak jiný od chtíče, který mi proudí celým tělem, je to něco jiného, než má normální majetnická touha.

Touha, která mě svou intenzitou děsí.

„Pověz mi, že mě miluješ.“ Potřebuju to od ní z ničeho nic slyšet. „Řekni mi to, Noro.“

Ani nemrkne. „Miluju tě.“

Sevřu kolem ní ruce pevněji. „Ještě jednou.“

„Miluju tě, Juliane.“ Drží můj pohled, oči má jemné a temné zároveň. „Víc než cokoliv na světě.“

Kurva. Hruď se mi stáhne, bolest se ještě zvětší, místo aby se uvolnila. Je to příliš, ale zároveň tak málo.

Nakloním hlavu a znovu ji políbím, dám do toho polibku vše, co nemůžu slovy vyjádřit. Cítím, jak začne mělce dýchat, a vím, že ji držím příliš pevně, ale nemůžu si pomoct. Mísí se ve mně obrovská touha a zvláštní strach.

Strach, že bych ji mohl ztratit. Že by mohla být jen nádherný, pomíjivý sen. Ne. Nahnu hlavu, abych ji políbil ještě hlouběji, natáhnu do sebe její vůni a chuť. Odeženu všechny chmury. Nemůže mi vyklouznout. Nenechám ji. Je skutečná a je moje. Líbám ji, dokud oba nelapáme po dechu, dokud strach nepoleví a nenahradí ho spalující teplo.

Pak se s ní miluju, tak něžně, jak jen můžu.

Když o něco později usínáme, držím Noru ve svém objetí.