HM - 4. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Nora

„Juliane, máš chvilku?“ Vejdu do pracovny mého manžela a přejdu k jeho stolu. Vzhlédne, aby mě přivítal, a já znovu žasnu nad tím šíleným pokrokem, který za posledních šest týdnů udělal. Už nemá sádru, stejně jako obvazy. Julian se hojí stejným způsobem, kterým dosahuje jakéhokoliv cíle: nemilosrdně a odhodlaně. Hned, jak dr. Goldberg schválil sundání sádry, se Julian ponořil do rehabilitací. Každý den trávil několik hodin cvičením navrženým k obnovení mobility a funkčnosti pravé části jeho těla. S postupně blednoucími jizvami mám občas pocit, že nebyl tak vážně zraněný – že si neprošel peklem a nevyšel z něj relativně bez újmy.

Dokonce i jeho oční implantát není poznat. Náš pobyt na klinice ve Švýcarsku a všechny ty procedury stály Juliana miliony – viděla jsem v poště účet – ale doktoři s jeho obličejem udělali úžasnou práci. Implantát souhlasí s Julianovým pravým okem tak dokonale, že když se na mě podívá, je těžké říct, které je falešné. Netuším, jak zvládli vystihnout odstín modré, ale udělali to. Falešná zornička se dokonce na ostrém světle stáhne a roztáhne, když je Julian nadšený nebo vzrušený, díky hodinkám, které Julian nosí. Ty hodinky měří jeho tep a napětí na kůži a posílají informace do implantátu, díky kterému pak vypadají jeho reakce téměř přirozeně. Jediné, co ten implantát nezvládne, je nahrazení pohybu normálního oka… nebo vidět přes něj.

„Ta část – spojení s mozkem – zabere několik let,“ řekl mi Julian před několika týdny. „Pracují na tom teď v laboratoři v Izraeli.“

Takže ano, ten implantát je skoro jako živý. A Julian se snaží minimalizovat podivnost, že hýbe jen jedním okem. Učí se pohybovat celou hlavou, aby se na cokoliv díval zpříma – stejně jako se teď dívá na mě.

„O co jde, můj miláčku?“ zeptá se s úsměvem. Jeho nádherné rty už má zcela zahojené a blednoucí jizvy na levé tváři mu přidávají na nebezpečnosti, přidávají mu na kráse. Jako by teď jeho vnitřní temnota byla vyznačena na jeho tváři, ale místo toho, aby mě odpuzovala, mě ještě víc přitahuje.

Možná proto, že teď tu temnotu taky potřebuju – je to to jediné, co mě v těchto dnech drží příčetnou.

„Monsieur Bernard mi právě řekl, že má přítele, který má zájem vystavit některé mé malby,“ řeknu. Snažím se znít tak, jako by mi světový instruktor malby říkal takové věci neustále. „Evidentně vlastní uměleckou galerii v Paříži.“

Julian nadzvedne obočí. „Opravdu?“

Přikývnu, stěží zakrývám své nadšení. „Ano, věřil bys tomu? Monsieur Bernard mu poslal fotky mé poslední práce a vlastník galerie řekl, že je to přesně to, co hledají.“

„To je skvělé, zlato.“ Julianův úsměv se rozšíří a natáhne se ke mně, aby mě stáhl do klína. „Jsem na tebe pyšný.“

„Děkuju.“ Chci skákat nahoru a dolů, ale místo toho mu spojím ruce za krkem a políbím ho. Samozřejmě, že hned, jak se naše rty dotknou, převezme líbání do svých rukou Julian a převrátí můj spontánní projev vděčnosti do dlouhotrvajícího smyslného útoku, který mě zanechá bez dechu a omámenou.

Když mě konečně nechá trochu nadechnout, zabere mi chvilku, než si vzpomenu, jak jsem skončila na jeho klíně.

„Jsem na tebe pyšný,“ zopakuje Julian, hlas má něžný, když se na mě dívá. Cítím projev jeho erekce, ale nezajde dál. Místo toho se na mě vřele usměje a řekne, „Budu muset poděkovat Monsieur Bernardovi za ty fotky. Jestli ten majitel galerie zveřejní tvoje díla, možná bychom si mohli udělat malý výlet do Paříže.“

„Vážně?“ Zírám na něj. Tohle je poprvé, co Julian naznačuje, že bychom nemuseli zůstat celou dobu jen na pozemku. A letět do Paříže? Sotva věřím svým uším.

Pořád s úsměvem přikývne. „Jasně. Al-Quadar už nepředstavuje hrozbu. Je to tak bezpečné, jako nikdy předtím. Samozřejmě s odpovídajícím bezpečnostním opatřením. Nevidím problém v tom, proč bychom nemohli navštívit Paříž – zejména když je k tomu důvod.“

Usměju se na něj, snažím se nemyslet na to, jakým způsobem přestal Al-Quadar představovat hrozbu. Julian mi o té misi moc neřekl, ale to málo, co vím, mi stačí. Když naši zachránci dorazili do budovy, kde nás drželi, zjistili neskutečné množství cenných informací. Po našem návratu na pozemek byl každý člověk, byť jen maličko spojený s teroristy dané organizace, zeliminovám. Někteří rychle, jiní pomalu a bolestivě. Nevím, kolik lidí za posledních několik týdnů zemřelo, ale nepřekvapilo by mě, kdyby se ta čísla pohybovala v trojmístných cifrách.

Muž, který mě právě teď drží, je zodpovědný za masovou vraždu – a já ho stejně celým srdcem miluju.

„Výlet do Paříže by byl skvělý,“ řeknu, odtlačím všechny myšlenky na Al-Quadar bokem. Místo toho se zaměřím na nepochopitelnou možnost, že by má díla mohla být vystavena v opravdové galerii. Mé malby. Je tomu tak těžké uvěřit, že se Juliana váhavě zeptám, „Neřekl jsi Monsieur Bernardovi, aby to udělal, že ne? Nebo nepodplatil některého z jeho přátel?“ Od té doby, co Julian využil své bohatství k tomu, aby mě dostal do prestižního online studijního programu na Stanfordu, by mě nic nepřekvapilo.

„Ne, zlato.“ Julianův úsměv se rozšíří. „Nemám s tím nic společného, přísahám. Máš neskutečný talent a tvůj instruktor si je toho vědom.“

Věřím mu, i kdyby jen proto, že byl Monsieur Bernard v posledních týdnech z mých maleb jako u vytržení. Ta temnota a spletitost, kterou v mých dílech viděl dřív, je teď jasnější. Malování je jeden z mých způsobů, kterými se vypořádávám s nočními můrami a záchvaty paniky. Sexuální bolest je druhá – ale to je zcela jiná záležitost.

Nechci přemýšlet nad mým pošahaným stavem mysli, takže vyskočím z Julianova klína. „Jdu to říct mým rodičům,“ řeknu zvesela a zamířím ke dveřím. „Budou nadšení.“

„Vsadím se, že budou.“ Naposledy se na mě usměje a obrátí zpátky pozornost k počítači.

***

Video hovor s rodiči trvá skoro hodinu. Jako vždy strávím solidních dvacet minut ujišťováním, že jsem v bezpečí, že jsem stále v Kolumbii a že po nás nikdo nejde. Po mém zmizení z Chicago Ridge Mall jsou mí rodiči přesvědčení, že má Julian nepřátele všude a jsou připraveni kdykoliv udeřit. Kdybych denně nevolala nebo nepsala emaily, zbláznili by se. Ne že by si ale mysleli, že jsem s Julianem v bezpečí. Pro ně se od těch teroristů, kteří mě unesli, neliší. Ve skutečnosti je můj táta přesvědčený, že je Julian mnohem horší – vzhledem k tomu, že mě unesl dvakrát.

„Galerie v Paříži? To je skvělé, zlato!“ vykřikne máma, když jí konečně řeknu novinky. „Jsme za tebe tak rádi!“

„Soustředíš se pořád na školu?“ zeptá se táta zamračeně. Ohledně mého malování není tak nadšený. Myslím, že se bojí, že přestanu myslet na školu a stanu se umělkyní – strach, který je naprosto nesmyslný vzhledem k okolnostem. Jestli je něco, o co se nemusím bát, tak jsou to peníze. Julian mi nedávno řekl, že mi založil svěřenecký fond na moje jméno a také mě uvedl jako výhradního dědice v jeho závěti. Takže pokud se mu něco stane, bude o mě postaráno – což znamená, že budu mít dost peněz na to, abych vedla malou zemi.

„Ano, tati,“ odpovím trpělivě. „Neboj se – pořád se soustředím na školu. Řekla jsem ti, že tohle čtvrtletí toho mám málo. Doženu to přes léto.“

Julian trval na tom, abych si toho po našem návratu vzala málo a i přes mé námitky jsem ráda, že jsem ho poslechla. Z nějakého důvodu mi přijde tohle čtvrtletí všechno těžší. Trvá mi věčnost, než napíšu esej a učení na zkoušky je vyčerpávající. I když toho mám docela málo, cítím se zaplavená, ale to není nic, co chci rodičům vyprávět. Stačí, že má obavy Julian.

Bojí se popravdě tak moc, že kvůli mně nechal přivést na pozemek psychologa.

„Jsi si jistá, zlato?“ zeptá se máma a starostlivě se na mě dívá. „Možná by sis mohla vzít přes léto volno a pár měsíců si odpočinout. Vypadáš unaveně.“

Sakra. Doufala jsem, že na videu nebudou moje kruhy pod očima tolik vidět.

„Jsem v pořádku, mami,“ řeknu. „Jen jsem dnes byla dlouho vzhůru kvůli učení a malování, to je vše.“

Také jsem se probudila uprostřed noci křikem a nemohla jsem znovu usnout, dokud mě Julian nezbičoval a neošukal, ale to vědět nemusí. Nerozuměli by, že mi bolest pomáhá, že najednou potřebuju to, čeho jsem se dřív obávala.

Že Julianova krutá stránka je něco, co nadšeně vítám.

Jakmile se rozhovor táhne ke konci, vzpomenu si na něco, co mi kdysi Julian slíbil: že spolu navštívíme moje rodiče, až pomine nebezpečí ze strany Al-Quadaru. Srdce mi poskočí radostí, ale rozhodnu se zůstat zticha, dokud nebudu mít šanci se na to Juliana u večeře zeptat. Teď jen rodičům slíbím, že si brzy zase zavoláme a odpojím se ze zabezpečeného spojení.

Dnes večer musím s Julianem prodiskutovat dvě věci… a obě budou docela ošidné.

***

„Výlet do Chicaga?“ Julian vypadá překvapeně, když na to zavedu řeč. „Ale vždyť jsi viděla rodiče ani ne před dvěma měsíci.“

„Správně, jeden večer, než mě Al-Quadar unesl.“ Foukám krémovou houbovou polévku, než do ní zabořím lžičku. „Tolik jsem se o tebe bála, že si nejsem jistá, jestli se jeden večer dá považovat za kvalitně strávený čas s rodinou.“

Julian mě chvilku studuje, než zamručí, „Dobře. To je fakt.“ Pak se pustí do polévky, zatímco já na něj zírám, neschopná uvěřit, že tak lehce souhlasil.

„Takže jedeme?“ chci se ujistit, jestli jsem nerozuměla špatně.

Pokrčí rameny. „Jestli chceš. Až budeš mít po zkouškách, vezmu tě tam. Zesílíme bezpečnost kolem rodičů a provedeme další preventivní opatření, ale bude to možné.“

Začnu se usmívat, ale pak si vzpomenu na to, co mi jednou řekl. „Myslíš, že naše návštěva vystaví rodiče nebezpečí?“ zeptám se, žaludek se mi stáhne náhlou úzkostí. „Mohli by se stát terčem, kdyby tě viděli, že jsi s nimi v kontaktu?“

Julian se na mě nerozhodně podívá. „Je to možné. Málo pravděpodobné, ale ne úplně nemožné. Bylo tu větší nebezpečí, když po mně šli ti teroristi, ale mám i další nepřátele. Nikdo z nich není tak odvážný – alespoň co vím – ale je tu plno jedinců a organizací, kteří by mě chtěli zajmout.“

„Jasně.“ Polknu lžíci polévky a okamžitě toho lituju, z krémové tekutiny se mi udělá ještě víc nevolno. „A myslíš, že by na tebe použili moje rodiče jako páku?“

„Není to pravděpodobné, ale ne úplně vyloučené. Proto jsem tvou rodinu zabezpečil už od začátku. Jen preventivně, nic víc – ale je to nezbytné preventivní opatření, řekl bych.“

Zhluboka se nadechnu, snažím se ignorovat víření v žaludku. „Takže naše návštěva v Chicagu zvýší nebezpečí nebo ne?“

„Nevím, můj miláčku.“ Julian vypadá mírně lítostivě. „Myslím, že ne, ale nemůžu to zaručit.“

Zvednu sklenici a napiju se vody, snažím se zbavit silné chuti polévky na jazyku. „Co kdybych jela sama?“ Navrhnu, aniž bych se nad tím zamyslela. „Pak by si nikdo nemyslel, že jsi si blízký s mými rodiči.“

Julianův obličej okamžitě potemní. „Sama?“

Přikývnu, instinktivně ztuhnu, jak se mu změní nálada. I když vím, že by mi Julian neublížil, nemůžu si pomoct nebýt ostražitá. Možná s ním jsem teď dobrovolně, ale pořád má nad mým životem naprostou kontrolu – stejně jako když mě držel na ostrově.

Ve všech směrech je stále mým nebezpečným, nemorálním únoscem.

„Sama nikam nepojedeš.“ Julianův hlas je něžný, ale pohled v jeho očích je tvrdý jako ocel. „Jestli chceš, abych tě vzal do Chicaga, udělám to – ale z tohoto pozemku beze mě neuděláš ani krok. Rozumíš mi, Noro?“

„Ano.“ Několikrát se ještě napiju vody, pořád cítím chuť polévky v krku. Co do ní Ana sakra dnes dala? Dokonce i její vůně je hrozná. „Rozumím.“ Tón, jakým to řeknu, je spíš klidný než rozzuřený – hlavně proto, že je mi příliš špatně na to, abych byla naštvaná na Julianův autoritativní přístup. Vypiju zbytek vody a řeknu, „Byl to jen návrh.“

Julian na mě chvíli kouká, pak přikývne. „Dobře.“

Než mám šanci říct cokoliv dalšího, vejde Ana do místnosti a nese další chod – rybu s rýží a fazolkami. Když uvidí mou téměř netknutou polévku, zamračí se. „Nechutná Vám, Noro?“

„Ne, je výborná,“ zalžu. „Jen nemám hlad a chtěla jsem si šetřit místo na hlavní chod.“

Ana se na mě s obavami podívá, ale bez dalších řečí odnese můj talíř. Od našeho návratu je moje chuť k jídlu nevypočitatelná, takže to není poprvé, co nechám jídlo netknuté. Nevážila jsem se, ale myslím, že jsem za posledních několik týdnů zhubla pár kilo – což v mém případě není dobře. Julian se také zamračí, ale nic neřekne, když si začnu hrát s rýží na talíři. Vážně, vážně nechci teď jíst, ale donutím se nabrat vidličku a dát si ji do pusy. Rýže chutná také podivně, ale rozhodně ji žvýkám a polknu. Nechci, aby se Julian soustředil na mou nechuť k jídlu.

Musím s ním probrat něco důležitějšího.

Jakmile Ana odejde z místnosti, položím vidličku dolů a podívám se na svého manžela. „Je tu ještě něco,“ řeknu tiše.

Julianova čelist ztuhne. „Já vím.“

„Prohlížíš si i moje emaily?“ Žaludek se mi znovu obrátí, tentokrát směsicí nevolnosti a vzteku. Asi bych neměla být překvapená, když mi implantoval do kůže sledovací zařízení, ale něco mě na jeho zásahu do mého soukromí štve.

„Jistě.“ Nevypadá ani trochu omluvně, nebo že by toho litoval. „Došlo mi, že by tě mohl znovu kontaktovat.“

Pomalu se nadechnu, připomenu si, že hádat se kvůli tomu je zbytečné. „Pak víš, že nás Peter nenechá být, dokud mu nedáš ten seznam,“ řeknu tak klidně, jak jen zvládnu. „Nějak se dozvěděl, že jsi ho minulý týden dostal od Franka. Jeho zpráva říká ‚Je čas dodržet svůj slib.‘. Nenechá to být, Juliane.“

„Jestli tě bude obtěžovat přes email, ujistím se, že zmizí ze světa nadobro.“ Julianův tón zpřísní. „Je moc chytrý na to, aby se ke mně nechtěl dostat přes tebe.“

„Zachránil život jak tobě, tak mně,“ připomenu mu poněkolikáté. „Vím, že jsi naštvaný, protože neuposlechl tvůj příkaz, ale kdyby to neudělal, byl bys mrtvý.“

„A ty bys neměla noční můry a záchvaty paniky.“ Stiskne Julian rty. „Je to šest týdnů, Noro, a nelepší se to. Skoro nespíš, téměř nejíš a nevzpomenu si, kdy sis šla naposled zaběhat. Neměl tě vystavit takovému nebezpečí-“

„Udělal, co bylo nutné!“ Praštím dlaní do stolu, stoupnu si na nohy. Už nemůžu dál sedět. „Myslíš, že bych na tom byla lépe, kdybys umřel? Myslíš, že bych neměla noční můry, kdyby mi Majid poslal tvoje tělo po kouskách? Že to nemám v hlavě v pořádku, není Peterova chyba, tak ho za to přestaň obviňovat! Slíbila jsem mu ten seznam a chci mu ho dát!“ Než se dostanu k poslední větě, už křičím. Jsem tak naštvaná, že je mi Julianova výbušná povaha jedno.

Zírá na mě, oči dokořán. „Sedni si, Noro.“ Hlas má nebezpečně jemný. „Hned.“

„Nebo co?“ Vyzvu ho, cítím se podivně lehkovážně. „Nebo co, Juliane?“

„Vážně to chceš, můj miláčku?“ zeptá se tím stejným tónem. Když neodpovím, ukáže na mou židli. „Sedni si a dojez jídlo, které ti Ana připravila.“

Ještě několik vteřin držím jeho pohled, nechci mu podlehnout, ale pak se posadím zpátky. Vlna vzpurného vzteku je najednou pryč, zanechá mě vyčerpanou a se slzami na krajíčku. Nesnáším, že Julian vyhrává tak lehce, že mám pořád hranice, které mi nedovolí otestovat jeho limity.

Ani takové, které mi nedovolí dojíst jídlo.

Jestli mu budu vzdorovat, přijde na řadu něco, na čem mi opravdu záleží.

Skloním pohled k talíři, zvednu vidličku a nabodnu kousek ryby, snažím se ignorovat rostoucí nevolnost. Žaludek se mi s každým soustem stahuje, ale nepolevím, dokud nesním alespoň polovinu porce. Julian mezitím spořádá všechno na talíři, jeho apetit nejspíš naší hádkou nijak neutrpěl.

„Dezert? Čaj? Kávu?“ Zeptá se Ana, když se vrátí, aby sklidila ze stolu. Tiše zavrtím hlavou, nechci prodlužovat muka spojená se smradem z jídla.

„Já také nic, děkuju, Ano,“ řekne Julian slušně. „Všechno bylo jako vždy výborné.“ Ana se na něj potěšeně usměje. Všimla jsem si, že ji Julian od našeho návratu častěji chválí – že je k ní mnohem vlídnější. Nevím, co tu změnu způsobilo, ale vím, že si toho Ana cení. Rosa mi řekla, že má hospodyně mnohem lepší náladu poslední týdny.

Když začne Ana sklízet ze stolu, Julian vstane a přejde ke mně, aby mi nabídl rámě. Prostrčím ruku mezerou mezi loktem a zamíříme v tichosti nahoru. Jak jdeme, srdce mi začne bít rychleji a nevolnost se zvětší.

Dnešní hádka mi jen potvrdila, co už jsem nějakou dobu věděla: Julian nikdy nenajde důvod, proč dát Peterovi ten seznam. Jestli mám dodržet svůj slib, budu to muset vzít do vlastních rukou a čelit následkům ze strany mého manžela.

Už jen při té myšlence se mi udělá doslova špatně.