HM - 12. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Nora

„Viděla jsi tu holku, kterou sem dnes ráno přivezli?“ zeptá se Rosa během naší procházky. „Ana tvrdí, že byla spoutaná a tak.“

„Cože?“ Vyděšeně na Rosu podívám. „Jakou holku? Před snídaní jsem si šla rychle zaběhat, ale nic jsem nezahlédla.“

„Já také ne. Ana mi řekla, že ji zahlédla a že je blond a krásná. Lucas Kent si ji zřejmě drží ve svém domě.“ Rosa se evidentně z toho drbu těší. „Ana si myslí, že nějak zradila seňora Esguerru.“

„Fakt?“ zamračím se. „O ničem z toho nevím. Julian se mi o tom nezmínil.“ Popravdě mi po tom, co jsem se mu nabourala do počítače, říká mnohem méně o jeho obchodech. Nevím, jestli je to tím, že mi nevěří nebo proto, že se mě snaží udržet v klidu kvůli těhotenství. Myslím, že jde o druhou možnost, vzhledem k jeho přehnanému ochranářství.

„Nechceš se jít podívat ke Kentově domu?“ Rosiny oči se rozzáří nadšení. „Možná můžeme nahlédnout oknem.“

Zírám na ni. „Roso!“ Tohle je poslední věc, kterou bych od ní čekala. „To nemůžeme.“

„Ale no tak,“ přemlouvá mě moje kamarádka. „Bude to zábava. Nechceš vědět, kdo je ta blond holka zač a proč ji sem Kent přivedl?“

„Můžu se na to zeptat Juliana. Řekne mi to.“

Rosa se na mě prosebně podívá. „Ano, ale do té doby umřu zvědavostí. Jen chci vidět, co s ní Kent dělá, to je vše.“

„Proč?“ Netoužím vidět pravou ruku Juliana, jak mučí nějakou ubohou ženu, a netuším, proč chce být Rosa svědkem něčeho tak znepokojujícího. „Jestli Juliana nějak zradila, nebude to hezký pohled.“ Žaludek se mi při té myšlence stáhne. Dneska není jeden z těch lepších dnů, co se nevolností týče.

Rosa se začervená. „Jen tak. No tak, Noro.“ Chytí mě za zápěstí a začne mě táhnout směrem k obydlí strážných. „Pojďme tam. Jsi těhotná, takže se na tebe nikdo nebude kvůli špiclování zlobit.“

Nechám se táhnout, ohromená najednou touhou špehovat. Normálně vykazuje Rosa naprostý nezájem, co se týče kriminálních aktivit mého manžela. Nechápu, co se skrývá za jejím nezvyklým chováním, pokud… „Tobě se Lucas líbí?“ vykřiknu a obě nás zastavím. „Kvůli tomu to je?“

„Cože? Ne!“ Rosin hlas nabere vysoký tón. „Jen jsem zvědavá, to je vše.“

Zírám na ni a tváře jí začnou červenat. „Pane Bože, líbí se ti.“

Rosa si povzdechne a pustí moje zápěstí, aby si založila ruce na prsou. „Nelíbí.“

Zvednu ruku ve smířlivém gestu. „Fajn, fajn, když říkáš.“

Rosa se na mě chvíli dívá, ale pak uvolní ruce. „Dobře, fajn,“ řekne zasmušile. „Tak mi přijde atraktivní. Jen trochu, dobře?“

„Jasně,“ řeknu s ujišťujícím úsměvem. S jeho blond vlasy a divokým obličejem mi Lucas Kent připomíná vikingského válečníka – nebo alespoň vykreslení Holywoodu. „Vypadá dobře.“

Rosa přikývne. „To ano. Samozřejmě ani neví, že existuju, ale to se dalo čekat.“

„Jak to myslíš?“ zamračím se na ni. „Snažila ses s ním vůbec mluvit?“

„Mluvit o čem? Jsem jenom služebná, která uklízí hlavní dům a občas přinese strážným něco k jídlu od Any.“

„Můžeš se ho zeptat, jaké je jeho oblíbené jídlo,“ navrhnu. „Nebo jaký měl den. Nemusí to být nic složitého. Jen po obyčejném ahoj by si tě všiml.“ Zatímco to říkám, uvědomím si, že aby si jí Lucas Kent všiml, nemusí být pro Rosu zrovna dobré – nebo jakoukoliv ženu. Než můžu vzít návrh zpět, Rosa si povzdechne a řekne, „Už jsem mu ahoj řekla. Prostě si myslím, že mě nevidí, Noro. Ne, jak bych chtěla. A taky proč by měl? Chci říct, podívej se na mě.“ Ukáže na sebe.

„O čem to mluvíš?“ Pořád si nemyslím, že by měla Lucasova pozornost dobrý dopad na Rosin život, ale nemůžu na ten komentář nereagovat. „Jsi moc pěkná.“

„Ale prosím tě.“ Nevěřícně se na mě podívá. „Jsem průměrná. Někdo jako Kent je zvyklý na super modelky – jako je ta blondýna, která s ním je právě teď. Nejsem jeho typ.“

„No, tak když nejsi jeho typ, tak je blbec,“ řeknu rozhodně a vážně to tak myslím. S jejím krásným kulatým obličejem, vřelýma hnědýma očima a zářivým úsměvem je Rosa opravdu hezká. Také má postavu, kterou jsem jí vždy záviděla: bujnou a plnou křivek, s úzkým pasem a plnými prsy. „Jsi moc pěkná holka – chlap by musel být slepý, aby si toho nevšiml.“

Odfrkne si. „Jasně. Proto je můj milostný život tak super.“

„Tvůj milostný život je limitován hranicemi pozemku,“ připomenu jí. „Navíc, neříkalas, že jsi randila s několika strážnými?!

„Jasně.“ Zamává lhostejně rukou. „Eduardem a Nickem – ale to nic neznamenalo. Strážní jsou ve výběru také omezení a nejsou příliš vybíravý. Ošukají vše, co se hýbe.“

„Roso.“ Hodím po ní káravý pohled. „Teď přeháníš.“

Zazubí se. „Dobře, možná. Nejspíš bych měla říct ‚cokoliv ženského pohlaví, co se hýbe‘- ačkoliv jsem slyšela, že doktor Goldberg si také párkrát užil. Podle drbů má slabost pro potetované.“ Nadzvedne obočí.

Zavrtím hlavou a mimovolně se na ni usměju, po chvíli obě propukneme v smích při představě doktora s velkým, potetovaným strážným.

„Dobře, teď když jsme si ujasnili, že se ti líbí pan Blonďatý a Nebezpečný,“ řeknu po několika minutách, když se přestaneme smát a pokračujeme v chůzi, „můžeš mi prosím ještě jednou říct, proč chceš tu holku špehovat?“

„Nevím,“ přizná Rosa. „Prostě chci. Je to zvrácené, já vím, ale chci vidět, jaký je s jinou ženou.“

„Roso…“ pořád to nechápu. „Jestli ji sem přivedli v poutech, nebudou mít zrovna romantické rande, uvědomuješ si to, že ano?“

„Ano, jistě.“ Zní značně lehkovážně. „Nejspíš jí bude dělat něco hrozného.“

„A proč to chceš vidět?“

Pokrčí rameny. „Nevím. Možná doufám, že když ho tak uvidím, přestane se mi líbit. Nebo jsem možná jen příliš zvědavá. Záleží na tom?“

„Ne, myslím, že ne.“ Pospíším si, abych jí stačila. „Ale můžu ti hned říct, že by si s tebou doktorka Wessexová užila hodně zábavy.“

„To jsem si jistá,“ řekne a znovu se na mě zazubí. „Je dobře, že jsi na terapii jediná, co?“

***

Domy strážných jsou na úplném okraji pozemku, přímo vedle džungle. Spolu s malými krabicovými budovami jsou tu i normálně velké domy. Z dřívějších průzkumů vím, že je obývají vysoko postavení zaměstnanci v Julianově organizaci a strážní, kteří mají rodiny.

Když k nim dorazíme, namíří si to Rosa přímo k jednomu většímu domu a já ji následuju. Abych jí stačila, musím skoro běžet. Žaludek mám jako na vodě a začínám litovat, že jsem se do téhle šílenosti nechala přemluvit.

„Tady je to,“ řekne zadýchaným hlasem, když obejdeme dům kolem dokola. „Jeho ložnice je tady.“

„A to víš jak?“

Zazubí se na mě. „Možná jsem tu předtím jednou nebo dvakrát byla.“

„Roso…“ Objevuju zcela novou stránku mé kamarádky. „Už jsi toho chudáka špehovala?“

„Jen jednou nebo dvakrát,“ zašeptá, přikrčí se pod okno, zatímco já stojím o pár kroků za ní a rozhlížím se. „Teď ššš.“ Přitiskne si prst na rty v tichém gestu.

Opřu se o strom, založím si ruce na hrudi a sleduju, jak se pomalu zvedá, aby se podívala oknem dovnitř. Jsem ohromená, že má dost odvahy na to, aby to udělala za denního světla. I když tahle strana Lucasova domu směřuje k lesu, je v okolí plno strážných a teoreticky by si nás mohli všimnout.

Než můžu svoje obavy svěřit Rose, otočí se ke mně se zklamaným výrazem na tváři. „Není tady,“ řekne tiše. „Zajímalo by mě, kde by mohli být.“

„Možná ji vzal jinam,“ řeknu, když se mi tímhle vývojem událostí uleví. „Pojďme.“

„Vydrž, ještě se podívám.“ Přikrčená se přesune k oknu nalevo. Neochotně ji sleduju se zvyšující nevolností a nepříjemností téhle situace. Slíbím si, že za minutu půjdu.

Zrovna, když jí chci říct, že odcházím, Rosa vydechne a zamává na mě, ať přijdu blíž. „Tady,“ řekne vzrušeným šeptem ukazujíc k oknu. „Drží ji přímo tady.“

Teď jsem zvědavá. Ohnu se a přejdu k Rose a přikrčím se vedle ní. „Co dělá?“ zašeptám, skoro se bojím to vědět.

„Nevím,“ zašeptá zpátky otočená ke mně. „Není v pokoji. Je tam sama.“

„Co tam dělá?“

„Podívej se sama. Nedívá se naším směrem.“

Chvíli přemýšlím, ale pokušení je silné. Zadržím dech, zvednu se jen tak, abych viděla přes spodní okraj okna, sotva si všimnu, že Rosa nahlíží vedle mě. Jak jsem se bála, udělá se mi z toho pohledu špatně. Pokoj, na který se dívám, je velký a sotva vybavený. Podle kožené sedačky u stěny a televize na druhé straně soudím, že to musí být Lucasův obývák. Stěny jsou malované na bílo a koberec je šedý. Jde o silně chlapský pokoj, funkční a nekompromisní, ale není to vybavení, které zaujme mou pozornost.

Zaujme ji mladá žena uprostřed.

Zcela nahá je připoutaná k dřevěné židli, nohy má roztažené od sebe a ruce spoutané za zády. Má skloněnou hlavu, zvlněné blond vlasy jí spadají přes obličej a většinu horní poloviny těla. Jediné, co vidím, jsou nahé nohy a končetiny pokryté modřinami.

Končetiny, které jsou na její výšku příliš tenké.

Zatímco ji zděšeně pozoruju, náhlým pohybem zvedne hlavu a podívá se přímo na mě, její modré oči jsou ostré a jasné v jejím světlém obličeji. Okamžitě si přidřepnu, tep se mi pod náporem adrenalinu zvedne. Rosa se ale stále dívá zaujatě oknem dál.

„Roso,“ syknu a chytím ji za ruku. „Viděla nás. Jdeme.“

„Dobře, dobře,“ uzná kamarádka a nechá se odtáhnout. „Jdeme.“

Zamíříme v tichosti na naší obvyklou cestu. Rosa vypadá, že přemýšlí a já se nemůžu donutit promluvit, s každým krokem je mi hůř a hůř. Když projdeme kolem růží, kleknu si a vyzvracím se, zatímco mi Rosa drží vlasy a neustále se omlouvá, že mi přitížila. Mávnu nad jejími omluvami rukou a postavím se na nohy. Nerozrušilo mě, že jsem viděla svázanou ženu, kterou nejspíš bude mučit, ale to, že mě ten pohled nešokoval tolik, jak by měl.

***

Julian se ke mně ten večer nepřipojí k večeři. Podle Any má naléhavý hovor s někým z Hong Kongu. Přemýšlím, že bych šla poslouchat do jeho kanceláře, ale rozhodnu se, že ten čas využiju a zavolám rodičům.

„Noro, zlato, kdy tě zase uvidíme?“ zeptá se mě máma asi po sté, když jí rychle řeknu, jak jde mé studium. Táta je na pracovní cestě, takže se bavíme dnes jen my dvě. „Tolik mi chybíš.“

„Já vím, mami. Taky mi chybíš.“ Kousnu se dovnitř tváře, oči mě najednou pálí slzami. Zasrané těhotenské hormony. „Říkala jsem ti, že podle Juliana budeme moct brzy přijet.“

„Kdy?“ zeptá se máma. „Proč nám neřekneš datum?“

Protože jsem těhotná a můj příliš ochranářský únosce/manžel odmítá mluvit o tom, že bychom teď někam jeli. „Mami…“ zhluboka se nadechnu, snažím se sesbírat všechnu odvahu. „Myslím, že bys měla něco vědět.“

Máma se okamžitě nahne se starostlivým výrazem ke kameře. „O co jde, zlato?“

„Jsem už osm týdnů těhotná. Julian a já čekáme dítě.“ Hned, jak ze mě ty slova vyjdou, cítím se, jako by mi spadla veškerá tíha z ramen. Až doteď jsem si neuvědomila, jak těžké bylo to tajemství skrývat.

Máma zamrká. „Cože? Už?“

„Um, jo.“ Tohle není reakce, kterou jsem čekala. Zamračeně se také nahnu blíž kameře. „Jak to myslíš, už?“

„No, s tátou jsme přemýšleli a s tím, že jste svoji a tak…“ Pokrčí rameny. „Chci říct, doufali jsme, že to ještě chvíli nebude aktuální a že nejdřív dokončíš školu-“

„Přemýšleli jste nad tím, že budu mít dítě s Julianem?“ Cítím se jako v alternativním vesmíru. „A jste s tím v pohodě?“

Máma si povzdechne a opře se do židle, obdaří mě unaveným obličejem. „Samozřejmě, že s tím nejsme smíření. Ale nemůžeme žít celý život v popírání, nehledě na to, jak se o to táta snaží. Je jasné, že jsme tohle pro tebe nechtěli, ale-“ Odmlčí se a než řekne, znovu si povzdechne, „Podívej, zlato, jestli je to to, co chceš, jestli tě opravdu dělá šťastnou, jak říkáš, pak do toho nemáme co zasahovat. Jen chceme, abys byla šťastná a zdravá. To víš, ne?“

„Vím, mami.“ Několikrát zamrkám, abych zarazila nával slz. „Vím.“

„To je dobře.“ Usměje se a já si jsem jistá, že se jí v očích zalesknou slzy. „Teď mi o tom řekni. Je ti špatně? Jsi unavená? Jak jsi to zjistila? Byla to náhoda?“

A další hodinu si s mámou povídám o těhotenství a dětech. Vypráví mi o vlastních zkušenostech – já byla náhoda, která se stala během líbánek – a já vysvětlím, jak jsem si zranila ruku, když mě teroristi unesli, a musela jsem na chvíli odejmout antikoncepční implantát. Je to nejvíc, co můžu říct: že mi Al-Quadar vyřízl implantát, protože si ho spletli se sledovacím zařízením. Mí rodiče vědí o únosu z obchodního domu – nějak jsem jim své zmizení vysvětlit musela – ale neřekla jsem jim vše. Netuší, že jejich dcera byla návnadou, aby zachránila život svému únosci a chladnokrevně během toho zabila jiného muže.

Když konečně dokončíme rozhovor, je venku tma a já začínám být unavená. Jakmile ukončíme hovor, osprchuju se, vyčistím si zuby a jdu do postele čekat na Juliana. Po chvíli mám oční víčka těžká a cítím, jak mě přemáhá spánek. Jak se nechám unášet myšlenkami, začne se mi před očima objevovat obrázek té spoutané a bezmocné dívky uprostřed velkého bílého pokoje. Její vlasy ale nejsou blond. Jsou tmavé… a má těhotenské břicho.