HM - 11. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Julian

„Takže jaké jsou ztráty?“ zeptám se Lucase, když odcházíme z tréninkové haly. Ztěžka dýchám, svaly mě bolí a v levém rameni mi pulzuje, ale cítím se spokojeně. Už mám skoro původní fyzičku zpět – jak můžou potvrdit tři strážní, kteří kulhají pryč.

„Byl další zásah ve Francii a dva další v Německu.“ Lucas si setře pot z obličeje ručníkem. „Neztrácí čas.“

„Ani jsem si nemyslel, že ano.“ Vzhledem k Peterovu soustředění na odplatu vím, že je jen otázkou času, než eliminuje i ostatní lidi z jeho seznamu. „Jak to udělal tentokrát?“

„Toho Francouze našli plavat v řece se známkami mučení a škrcení, takže hádám, že ho Peter nejdřív unesl. Co se Němců týče, jednoho zasáhlo auto a druhého sniperská puška.“ Lucas se temně zasměje. „Asi ho tak moc nenasrali.“

„Nebo v tom viděl prospěch.“

„Nebo.“ Souhlasí Lucas. „Nejspíš ví, že je mu Interpol za zadkem.“

„To se vsadím, že ví.“ Snažím si představit, co bych udělal já, kdyby někdo ublížil mé rodině, a v ten okamžik mnou projede vlna vzteku. Neumím si představit, jak se Peter musí cítit – ne že by to omlouvalo jeho ohrožení Nory, aby ten seznam dostal. Pořád ho za to chci zabít.

„Mimochodem,“ řekne Lucas nenuceně, „Nechám sem přivést z Moskvy Yulii Tzakovou.“

Zastavím se na místě. „Tu tlumočnici, která nás prozradila Ukrajincům? Proč?“

„Chci ji osobně vyslechnout,“ odpoví a obtočí si ručník kolem krku. „Nevěřím Rusům, že by udělali svou práci dobře.“ Jeho výraz je netečný jako vždy, ale v jeho pohledu zahlédnu vzrušení.

Těší se na to.

Přivřu oči a prohlédnu si ho. „Je to kvůli tomu, že jsi s ní v Moskvě spal?“ Nejdřív šla ta Ruska po mně, ale její pozvání jsem odmítl – a Lucas o ni projevil zájem. „Je to kvůli tomu?“

Stáhne rty. „Přechytračila mě. Takže ano, chci tu malou děvku ve svých rukou. Ale také si myslím, že by pro nás mohla být užitečná.“

Chvíli nad tím uvažuju a pak přikývnu. „V tom případě do toho.“ Byl bych pokrytec, kdybych Lucasovi odepřel trochu zábavy s pěknou blondýnkou. Jestli chce osobně dohlídnout na to, aby zaplatila za pád letadla, nevidím v tom nic špatného. V Moskvě by ji stejně zabili.

„Už jsi s Rusy vyjednával?“ zeptám se, když pokračujeme v chůzi.

Lucas přikývne. „Nejprve říkali, že se vypořádají jen se Sokolovem, ale přesvědčil jsem je, že by nebylo dobré být na naší špatné straně. Buschekov uviděl světlo, když jsem mu připomněl nedávné potíže s Al-Quadarem.“

„Dobře.“ Kdyby se i Rusové přidali na mou stranu, pak by má pomsta proti té teroristické organizaci nabyla mnohem větších rozměrů. Nejenom že je Al-Quadar zcela vyhlazen, ale má reputace značně vzrostla. Pravděpodobně mě kvůli tomu bude chtít několik mých klientů podrazit, ale to je vývoj, který bude jen dobrý pro byznys.

„Ano, něco z ní dostanu,“ souhlasí Lucas s mými myšlenkami. „Dorazí zítra.“

Nadzvednu obočí, ale rozhodnu se rychlost tohoto vývoje nekomentovat. Jestli si s tou holkou chce tak moc hrát, je to jeho věc. „Kde ji budeš držet?“ zeptám se místo toho.

„U sebe. Budu ji vyslýchat tam.“

Zazubím se, když si jeho vyslýchání představím. „Fajn. Užij si to.“

„Oh, to užiju,“ zasměje se. „To se vsaď.“

***

Po sprše jdu hledat Noru. Nebo spíš zkontrolovat počítač, abych podle jejích čipů zjistil, kde je a zamířím rovnou do knihovny, kde se nejspíš učí na zkoušky. Najdu ji sedět u stolu zády ke mně, jak něco zběsile píše do počítače. Vlasy má v nedbalém copu a na sobě obrovské tričko, které jí spadá až ke kolenům. Nejspíš moje tričko. Začala to tak dělat nedávno, když se musela učit. Prý jsou moje trička pohodlnější než šaty. Nevadí mi to. Když ji vidím ve svém oblečení, jen to podtrhuje skutečnost, že je opravdu moje. Ona i dítě, které v sobě nosí.

Nezareaguje, když vejdu do místnosti a přejdu k ní. Když se k ní natáhnu, pochopím proč. Má sluchátka, čelo má stažené soustředěným výrazem, zatímco jí prsty rychle buší do klávesnice. Chvíli přemýšlím, že odejdu, ale je pozdě. Nora mě musela koutkem oka zahlédnout, protože vzhlédne a okouzlivě se na mě usměje a stáhne sluchátka.

„Ahoj.“ Hlas má jemný a trochu nakřáplý. „Už je čas na večeři?“

„Ještě ne.“ Usměju se na ni zpátky a položím jí ruce na zátylek. Svaly má ztuhlé, tak ji začnu masírovat. „Jen jsem trénoval s mými muži a přišel jsem si dát sprchu, než se vrátím do pracovny. Napadlo mě se za tebou po cestě zastavit.“

„Oh.“ Povytáhne se pod mým dotekem a zavře oči. „Oh, ano, přímo tam… To je tak příjemné…“

Zní, jako bych ji šukal a má odezva je okamžitá. Ztvrdne mi. Hodně. Kurva.

Nadechnu se, abych potlačil vzrušení, jako to dělám poslední dva týdny. Jestli si ji dnes v noci zase vezmu, bude to opět něžné a ovládané. Nehledě na její provokování nebudu riskovat ublížení dítěti.

„To jsou tvé poznámky do psychologie?“ Snažím se držet hlas vyrovnaný, zatímco dál masírují její krk. „Vypadá to, že tě to vážně zajímá.“

„To ano.“ Otevře oči a zakloní hlavu, aby se mi podívala do očí. „Je to o Stockholmském syndromu.“

Ztuhnu. „Opravdu?“

Přikývne a na rtech se jí objeví temný úsměv. „Ano. Zajímavé téma, nemyslíš?“

„Ano, fascinující,“ řeknu přiškrceně. Můj miláček se rozhodně stává čím dál odvážnější. Pokouší mě – jako by doufala, že ji potrestám. A taky chci. Ruce mě svědí, jak ji chci ohnout přes koleno, vyhrnout jí triko nahoru a naplácat jí na její dokonale tvarovaný zadek, dokud by nebyl růžový a červený. V penisu mi při té představě pulzuje, zejména když si představím, jak jí poté roztáhnu půlky a vrazím jí ho do zadku-

Kurva, přestaň si to představovat. Vidím, jak se Nořin úsměv prohloubí, když si všimne vyboulených kalhot. Ta malá čarodějnice ví přesně, co dělá a jaký to na mě má vliv.

„Ano, baví mě,“ zašeptá, její pohled se vrátí k mému obličeji. „Dost se o tom tématu dozvídám.“

Pomalu se nadechnu a pokračuju s masáží. „Pak mě musíš vzdělávat, můj miláčku,“ řeknu klidně, jako by mě nebolelo celé tělo touhou ji ošukat. „Obávám se, že na Caltechu jsem Psychologii vynechal.“

Nořin úsměv se změní na sarkastický. „Takže jsi pak přirozený talent, co?“

Tiše držím její pohled, neobtěžuju se odpovědět. Není třeba slov. Viděl jsem ji, chtěl jsem ji a vzal jsem si ji. Je to jednoduché. Jestli chce dát našemu vztahu nálepku, aby ho popsala nějakou definicí, tak prosím. Ale nikdy se ode mě neosvobodí.

Po chvíli si povzdechne, zavře oči a poddá se mému dotyku. Cítím, jak se jí pomalu svaly uvolňují. Její vyzývavý výraz z obličeje se vytratí, zanechá ji opět mladou a bezbrannou. Jak jí řasy dopadají na tváře, vypadá tak nevinně, jako novorozeně. Jako by se v životě nesetkala s ničím špatným.

Jako by se nesetkala se mnou.

Na chvíli zapřemýšlím, jaké by to bylo, kdyby byly věci jinak. Kdybych já byl prostě jen kluk, kterého by potkala ve škole. Jako byl Jake. Milovala by mě víc? Milovala by mě vůbec? Kdybych si ji nevzal tak, jak jsem to udělal, byla by moje? Je hloupé nad tím přemýšlet. Stejně tak bych mohl přemýšlet nad cestováním v čase, nebo co bych dělal, kdyby se blížil konec světa. Můj život nedovoluje žádné ‚co kdyby‘. Co kdyby moji rodiče nezemřeli a já dokončil Caltech? Co kdybych odmítl zabít toho muže, když mi bylo osm? Co kdybych byl schopný ochránit Mariu? Kdybych nad tím přemýšlel, zbláznil bych se a to odmítám.

Jsem tím, kým jsem a nemůžu to změnit.

Ani kvůli ní.

***

„Dnes odpoledne jsem mluvila s rodiči,“ řekne Nora, když si sedneme k večeři. „Ptali se, kdy je navštívíme.“

„Vážně?“ Sarkasticky se na ni podívám. „A to je vše, o čem jsi s nimi mluvila?“

Nora se podívá dolů na talíř se salátem. „Řeknu jim to brzy.“

„Kdy?“ Štve mě, že se chová, jako by to dítě neexistovalo. „Až porodíš?“

„Ne, samozřejmě, že ne.“ Podívá se na mě zamračeně. „Jak vůbec víš, že jsem jim to ještě neřekla? Odposloucháváš moje rozhovory?“

„Samozřejmě.“ Neposlouchám všechno, ale občas tajně odposlouchávám. Jen tak, abych věděl, že jsou její rodiče stále v blažené nevědomosti o posledním vývoji v životě jejich dcery. Stejně ale ničemu neublíží, když si bude Nora myslet, že monitoruju všechny její hovory. „Čekala jsi, že ne?“

Stáhne rty k sobě. „Ano, nejspíš. Soukromí patří mezi základní lidská práva.“

„Neexistuje nic jako základní lidská práva, můj miláčku.“ Chci se její naivitě smát. „Je to jen vymyšlený koncept. Nikdo ti nic nedluží. Jestli něco v životě chceš, musíš za to bojovat. Musíš donutit, aby se to stalo.“

„Jako třeba můj únos?“

Chladně se na ni usměju. „Přesně. Chtěl jsem tě, tak jsem si tě vzal. Neposedával jsem kolem a nemodlil se.“

„Nebo se držel lidských práv.“ Její hlas je na okraji sarkasmu. „Tak chceš vychovávat naše dítě? Prostě si vezmi, co chceš a nestarej se o city lidí?“

Pomalu se nadechnu, všimnu si, jak ztuhne. „To tě trápí, můj miláčku?“

„Hodně věcí mě trápí,“ řekne odměřeně. „A ano, vychovávat dítě s mužem, který nemá svědomí, je vysoko na mém seznamu.“

Z nějakého důvodu mě její slova zabolí. Chci ji ujistit, říct jí, že se nemusí bát, ale nemůžu jí lhát víc, než sám sobě. Nemám tušení, jak budu vychovávat naše dítě, jaké lekce mu budu udělovat. Muži jako já – muži, jako můj otec – nemají mít děti. Ví to a já to vím také.

Jako by mi Nora četla myšlenky, zeptá se tiše, „Proč vůbec chceš to dítě, Juliane? Proč je pro tebe tak důležité?“

Tiše se na ni podívám, nejistý jak odpovědět. Není důvod, proč by pro mě mělo to dítě být tak důležité, jak je. Žádný důvod pro to, abych ho chtěl tak moc, jak chci. Měl bych být naštvaný – nebo aspoň otrávený – Nořiným těhotenstvím, ale místo toho, když nám Goldberg tu novinku sdělil, zaplavil mě takový pocit, který jsem nejdřív neznal.

Radost.

Čistá, naprostá radost.

Na kratičkou, blaženou chvíli, jsem byl opravdu šťastný.

Když neodpovídám, Nora vydechne a podívá se zpátky do talíře. Sleduju ji, jak krájí kousek rajčete a začne jíst svůj salát. Obličej má bílý a napjatý, přesto je každý její pohyb ladný a ženský, že jsem jí naprosto hypnotizovaný, naprosto pohlcený pohledem na ni.

Mohl bych ji pozorovat hodiny.

Když jsem ji poprvé přivedl na ostrov, obědy byly má oblíbená část dne. Miloval jsem mluvení s ní, vidět její boj se strachem a snahou zachovat si rozvahu. Z její stoické a křehké odvahy jsem měl stejnou radost, jako z jejího nádherného těla. Byla vyděšená, ale i přesto jsem mohl vidět její vypočítavost za nesmělými úsměvy a stydlivým flirtováním.

Svým způsobem byl můj miláček vždycky bojovník.

„Noro…“ Chci z ní sejmout stres, její pochopitelný strach, ale nemůžu jí lhát. Nemůžu předstírat, že jsem někým, kým nejsem. Takže když vzhlédne, řeknu jen, „Tohle dítě má něco ze mě a z tebe. Proto mi na něm tolik záleží.“ A když se na mě i nadále dívá s nezměněným výrazem, tiše dodám, „Pro naše dítě udělám, co budu moct, můj miláčku. To ti můžu slíbit.“

Slabě povytáhne koutky úst k úsměvu. „Samozřejmě, že ano, Juliane. I já. Ale bude to stačit?“

„Budeme muset počkat a uvidíme.“ Odpovím, a jakmile nám Ana přinese další chod, soustředíme se na jídlo a už se k tomu tématu nevracíme.