HM - 1. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Julian

Vzbudí mě pláč, vytrhne mě z neklidného spánku. Pod vlnou adrenalinu otevřu zraněné oko a posadím se na posteli. Při tom pohybu žebra bolestivě zaprotestují. Sádra na levé ruce praští do monitoru sledující činnost srdce vedle postele a vlna bolesti je tak silná, že se pokoj kolem mě zatočí. Srdce mi buší jako o závod a chvíli mi trvá, než si uvědomím, co mě vzbudilo.

Nora.

Musí mít další noční můru.

Mé tělo se lehce uvolní. Nehrozí tu žádné nebezpečí, nikdo po nás nejde. Ležím ve své luxusní posteli hned vedle Nory a oba jsme v bezpečí. Klinika ve Švýcarsku je tak zabezpečená, jak to jen Lucas zvládl.

Bolest na žebrech a v rameni je teď mírnější, snesitelnější. Opatrně se pohnu, položím ruku Noře na rameno a snažím se jí něžně probudit. Je ke mně otočená zády, dívá se jiným směrem, takže nemůžu zkontrolovat obličej, jestli brečí. Její pokožka je ale studená s kapkami potu. Musí mít noční můru už nějakou chvíli. Také se třese.

„Probuď se, zlato,“ zašeptám a pohladím ji po štíhlé ruce. Vidím, jak závěsy prochází trocha světla, musí už být nad ránem. „Je to jen sen. Vzbuď se, můj miláčku…“

Zavrtí se, když se jí dotknu, ale poznám, že pořád není úplně probuzená a je stále v zajetí té noční můry. Dech se jí zrychluje a cítím, jak se celá třese. Její utrpení mě bolí víc, než jakékoliv jiné zranění a vědomí, že jsem za to zodpovědný – že jsem selhal v tom udržet ji v bezpečí – mě neskutečně vytáčí.

Jsem naštvaný na sebe a Petera Sokolova – muže, který dovolil Noře riskovat její život, aby mě zachránila. Před mým prokletým výletem do Tádžikistánu se už pomalu dostávala přes Bethinu smrt, postupem času neměla už tolik nočních můr. Teď jsou ale zpátky – a Nora je na tom hůř než předtím, soudě podle záchvatu paniky, který měla předtím během sexu.

Chci za to Petera zabít – a jestli mi ještě někdy zkříží cestu, tak bych mohl. Ten Rusák mi zachránil život, ale ohrozil během toho Noru, a to je něco, co neodpouštím. A ten jeho zasranej seznam jmen? Ať na něj zapomene. V žádném případě ho neodměním za to, že mě tak zradil, nehledě na to, co mu Nora slíbila.

„No tak, zlato, vzbuď se,“ zatřesu s ní znovu a opřu se o pravou ruku. Při tom pohybu mě zabolí žebra, ale tentokrát o něco méně. Opatrně se přitáhnu k Noře, opřu se hrudí k jejím zádům. „Jsi v pořádku. Je po všem, slibuju.“

Zhluboka se přerývavě nadechne a ucítím, jak se napne, když si uvědomí, kde je. „Juliane?“ zašeptá a otočí se obličejem ke mně. Přece jen plakala, tváře má celé mokré.

„Ano. Jsi v bezpečí. Všechno je v pořádku.“ Obejmu ji a prsty jí přejedu něžně po bradě, žasnu nad její křehkou krásou. Oproti její křehké tvářičce vypadají moje ruce obrovsky, nehty mám otrhané a plné modřin od Majidova mučení. Kontrast mezi námi je do očí bijící – ačkoliv Nora taky nevyvázla úplně bez škrábnutí. Čistotu její zlatavé pokožky kazí modřina na levé tváři, kam ji ti Al-Quadarští sráči praštili, aby ji uspali. Kdyby nebyli mrtví, roztrhal bych je za to holýma rukama.

„O čem se ti zdálo?“ zeptám se tiše. „Byla to Beth?“

„Ne.“ Zavrtí hlavou, dech se jí začíná vracet do normálu. V hlase se jí odráží hrůza, když řekne, „Tentokrát to bylo o tobě. Majid ti vydloubl oko a já ho nemohla zastavit.“

Snažím se nijak nereagovat, ale je to nemožné. Její slova mě vrátí zpátky do té studené místnosti bez oken, k tomu odpornému pocitu, na který jsem se snažil posledních několik dní zapomenout. Začne mě bolet hlava a skoro zahojené oko mě začne pálit svou prázdnotou. Cítím, jak mi po tváři stéká krev a ještě další tekutina a žaludek se mi při té vzpomínce stáhne. Bolest mi není cizí, ani mučení – můj otec věřil, že by jeho syn měl zvládnout cokoliv – ale přijít o oko pro mě byl zatím ten nehorší zážitek v životě.

Alespoň fyzicky.

Emocionálně byla nejspíš Nořina přítomnost v té místnosti.

Musím vynaložit veškerou sílu vůle, abych se vrátil zpátky do přítomnosti, nechal za sebou strach, kdy ji Majidovi muži vláčeli ke mně.

„Zastavila jsi ho, Noro.“ Zabíjí mě přiznat to, ale nebýt její odvahy, nejspíš bych skončil někde na skládce v Tádžikistánu. „Přišla jsi pro mě a zachránila mě.“

Pořád mám problém uvěřit, že to udělala – že se dobrovolně nechala unést vyšinutými teroristy, aby mě zachránila. Neudělala to z naivního přesvědčení, že jí neublíží. Ne, můj miláček přesně věděl, čeho jsou schopni a i přesto měla dost kuráže do toho jít.

Dlužím svůj život dívce, kterou jsem unesl a dost dobře nevím, jak se s tím vypořádat.

„Proč jsi to udělala?“ zeptám se a přejedu jí palcem po spodním rtu. Hluboko uvnitř to vím, ale chci ji slyšet to přiznat.

Podívá se na mě, v očích má stále zbytky noční můry. „Protože bez tebe nepřežiju,“ řekne tiše. „Víš to, Juliane. Chtěl jsi, abych tě milovala, a já tě miluju. Miluju tě tolik, že bych kvůli tobě prošla peklem.“

Poslouchám ty slova s nenasytným potěšením. Nemám dost její lásky. Nemůžu jí mít dost. Chtěl jsem ji jako náhradu za Marii, ale moje kamarádka z dětství ve mně nikdy nevyvolala emoce, jaké ve mně vyvolává Nora. Má láska k Marii byla nevinná a čistá, jako Maria sama.

Ale má posedlost Norou je něco jiného.

„Poslouchej mě, můj miláčku…“ přesunu ruku z jejího obličeje na rameno. „Potřebuju, abys mi slíbila, že už nikdy nic takového neuděláš. Samozřejmě, že jsem rád, že jsem naživu, ale raději bych umřel, než aby ses ještě někdy ocitla v takovém nebezpečí. Už pro mě nikdy neriskuj svůj život. Rozumíš mi?“

Její přikývnutí je lehké, skoro nepostřehnutelné a v očích se jí zaleskne vzdor. Nechce mě naštvat, tak mi neodporuje, ale mám silný pocit, že udělá cokoliv, co je podle ní správné, nehledě na to, co teď říkám.

To si žádá přísnější opatření.

„Dobře,“ řeknu jemně. „Protože příště – pokud nějaké příště bude – zabiju kohokoliv, kdo ti pomůže, a udělám to pomalu a bolestivě. Rozumíš mi, Noro? Pokud někdo jen ohrozí vlas na tvé hlavě, ať kvůli mé záchraně nebo z jiného důvodu, tak umře velmi bolestivou smrtí. Vyjádřil jsem se jasně?“

„Ano.“ Je bledá, rty má pevně stisknuté k sobě, jak v sobě zadržuje námitky. Je na mě naštvaná, ale taky vyděšená. Ne kvůli sobě – to už má za sebou – ale kvůli jiným. Můj miláček ví, že to myslím vážně.

Ví, že jsem vrah bez svědomí s jen jedinou slabostí.

A tou je ona.

Stisknu jí rameno silněji, nakloním se nad ní a políbím ji poblíž rtů. Má je stále stisklé k sobě, odolává mi, ale když jí sjedu rukou na krk a chytím ji za zátylek, vydechne, uvolní rty a pustí mě dovnitř. Okamžitě mnou projede vlna tepla, z její chuti mi začne tvrdnout penis.

„Um, omlouvám se, pane Esguerro…“ Ženský hlas je doprovázen nesmělým zaklepáním na dveře a dojde mi, že sestřička dělá své ranní kolečko.

Kurva. Jsem v pokušení ji ignorovat, ale mám pocit, že by přišla za chvíli – nejspíš v době, kdy bych byl celou délkou v Nořině kundičce.

Neochotně Noru pustím, otočím se zpátky na záda a ztěžka se nadechnu při vlně bolesti. Sleduju Noru, jak vyskočí z postele a rychle se utíká obléct.

„Mám otevřít?“ zeptá se a já rezignovaně přikývnu. Sestřičky mi musí vyměnit obvazy a ujistit se, že je mi dost dobře na to, abych dnes mohl odejít. A já mám v úmyslu s jejich plány spolupracovat. Čím dřív budou hotovy, tím dřív se dostanu z téhle zasrané nemocnice.

Jakmile Nora otevře dveře, vejdou dvě zdravotní sestry v doprovodu Davida Goldberga – malého plešatějícího muže, který je mým soukromým lékařem na pozemku. Je excelentní chirurg, takže ho nechám zkontrolovat svůj obličej, aby mě ujistil, že plastičtí chirurgové na klinice to nezvorali.

Nechci Noru svými jizvami odpuzovat, pokud je to možné.

„Letadlo už čeká,“ řekne Goldberg, když mi sestry začnou odvazovat obvazy z hlavy. „Jestli nenajdu známky infekce, můžeme zamířit domů.“

„Výborně.“ Ležím klidně, nevšímám si bolesti, kterou mi sestry svou činností způsobují. Nora mezitím popadne nějaké oblečení ze skříně a zmizí v koupelně, která patří k našemu pokoji. Slyším téct vodu a dojde mi, že tentokrát se rozhodla osprchovat. Nejspíš je to její způsob, jak se mi vyhýbat, když jsem ji svými výhružkami naštval. Můj miláček je na násilí proti nevinným lidem citlivá – Jake je jedním z příkladů.

Pořád ho chci roztrhat na kusy za to, že se jí dotýkal… a jednoho dne to nejspíš udělám.

„Žádné známky infekce,“ řekne mi Goldberg, když mám obvazy dole.

„Dobře.“ Pomalu a zhluboka se nadechnu, abych překonal bolest, když mi sestry převazují žebra. Poslední dva dny si beru jen poloviční dávku léků proti bolesti a je to znát. Během dalších pár dnů je přestanu brát úplně, abych na nich nebyl závislý.

Jedna závislost stačí.

Když sestry téměř dokončují obvazování žeber, vyjde Nora čerstvě vysprchovaná z koupelny. Na sobě má džíny a košili s krátkými rukávy. „Všechno v pořádku?“ zeptá se směrem ke Goldbergovi.

„Může jít,“ odpoví se vřelým úsměvem. Myslím, že se mu líbí – což je v pohodě, vzhledem k jeho homosexualitě. „Jak se cítíte?“

„Dobře, díky.“ Zvedne ruku, aby mu ukázala velkou náplast přes místo, kde jí teroristi vyřízli antikoncepční implantát. „Nemůžu se dočkat, až budou stehy pryč, ale o nic nejde.“

„Super, to rád slyším.“ Goldberg se otočí zpátky ke mně a zeptá se, „Na kdy mám naplánovat odlet?“

„Ať Lucas připraví auto za dvacet minut,“ řeknu mu a pomalu shodím nohy přes okraj postele a postavím se, když sestry opustí pokoj. „Obleču se a můžeme vyrazit.“

„Dobře,“ řekne Goldberg a otočí se k odchodu.

„Počkejte, doktore, vyprovodím Vás,“ řekne rychle Nora. Zaslechnu něco zvláštního v jejím hlase. „Stejně potřebuju něco dole,“ vysvětlí.

Goldberg se překvapeně podívá. „Oh, jasně.“

„Co, můj miláčku?“ postavím se, je mi jedno, že jsem nahý. Goldberg zdvořile odvrátí zrak, když chytím Noru za rameno, abych jí zabránil odejít. „Co potřebuješ?“ Vypadá nesvá, zrak jí spadne na stranu. „Co, Noro?“ dožaduju se odpovědi. Stisknu jí ruku pevněji a přitáhnu si ji blíž.

Podívá se na mě. Tváře má červené a v očích vidím vzdor. „Potřebuju pilulku „po“. Chci se ujistit, že si ji vezmu předtím, než odletíme.“

„Ah.“ Na chvíli mám v hlavě prázdno. Nějakým způsobem jsem přestal myslet na to, že už nemá ten antikoncepční implantát a že může otěhotnět. Spím s ní už skoro dva roky a během toho nás vždycky chránil. Jsem na to zvyklý, ani mě nenapadlo, že teď si musíme dávat pozor.

„Pilulku ‚po‘?“ zopakuju pomalu, stále se snažím zpracovat představu, že Nora – moje Nora – je těhotná.

Čekat mé dítě.

Dítě, které evidentně nechce.

„Ano.“ Její tmavé oči vypadají v jejím obličeji obrovsky. „Samozřejmě, že je to nepravděpodobné tak brzy po vysazení, ale nechci to riskovat.“

Nechce riskovat, že bude čekat mé dítě. Cítím podivnou tíhu na hrudi, když se na ni dívám, vidím na ní strach, který se snaží skrýt. Bojí se mé reakce, že jí zabráním si ten prášek vzít.

Bojí se, že ji budu nutit nechtěné dítě.

„Budu hned za dveřmi,“ řekne Goldberg, když vycítí rostoucí napětí v místnosti. Než stačím něco říct, vyklouzne ze dveří.

Nora zvedne bradu a setká se s mým pohledem. Vidím na ní odhodlání, když říká, „Juliane, vím, že jsme o tom nemluvili-„

„Ale nejsi připravená,“ přeruším ji. Tlak na hrudi se zvětšuje. „Nechceš teď dítě.“

Přikývne, oči se jí rozšíří. „Správně,“ řekne opatrně. „Ještě jsem ani nedokončila školu a jsi zraněný-“

„A nejsi si jistá, jestli chceš dítě s mužem, jako jsem já.“

Nervózně polkne, ale nepopře to nebo se nepodívá jinam. Její mlčení mi dává odpověď a tentokrát mě na hrudi už bolí. Propustím její ruku a o krok ustoupím. „Můžeš říct Goldbergovi, aby ti ten prášek obstaral, stejně jako antikoncepci, kterou uzná za vhodnou.“ Hlas mám nezvykle chladný a odměřený. „Umyju se a obleču.“

A než stihne říct něco dalšího, vejdu do koupelny a zavřu dveře.

Nechci na ní vidět úlevu.

Nechci ani myslet na to, jaké by to bylo.