Elect - 6. kapitola

Překlad: Mili

Chase

Jediná pozitivní věc na celém dni, který šel jinak do kytek - byla, že byznys prosperoval. Nebo tak mi to aspoň řekl táta, když jsem došel domů vzít si čisté oblečení před mým setkáním s Nixonem.

„Jak se má ta holka?“ Zeptal se Anthony. Nikdy jsem se na něho neodkazoval jako na „otce“ - nikdy mi nedal dojem, že bych to měl dělat. Tak jsem ho tím nechtěl zneuctívat.

„Ta holka“ - nacpal jsem si do tašky nějaké košile - „se má dobře. Chodí do školy a je v bezpečí.“

„Částečně díky tobě.“ Zasmál se hořce Anthony. „Takže tě Nixon strčil do pozice ochranky? Jak myslíš, že to vypadá?“

„Hmm.“ Odmlčel jsem se a otočil se k němu. „Jak si myslím, že to vypadá, když šéf svěří lásku svého života mně a nikomu jinému, dokonce ani tobě? Zatraceně docela dobře, díky za optání.“

„Je mladý.“

„Je to šéf.“ Zatnul jsem zuby a snažil se před ním neztratit kontrolu, ale fakt mě dost vytáčel.

„Měl jsi to být ty.“ Zanadával Anthony. „Bůh ví, že jsi to měl být ty.“

Špehoval otec celý den moje myšlenky nebo co? Teda jako, vím, že jsem si přál, abych to byl já, ale jenom kvůli Trace; ne proto, že bych chtěl nést zodpovědnost za staletou sicilskou rodinu, která by mě hřála na bedrech. Ne, díky.

„Jo, no.“ Hodil jsem si tašku na rameno. „Promiň, že jsem se nenarodil před ním a promiň, že je pořád naživu. Za co chceš, abych se ještě omluvil? Nebudu se omlouvat za to, že jsem loajální, nebo za to, že si myslím, že on je to nejlepší, co mohlo tuhle rodinu potkat.“

„Může nás všechny nechat umřít.“

Nebyl jsem idiot. Hlavou mi prošel každý nejhorší scénář, každý možný výsledek. Vím, že jsme nebyli zrovna na správné straně možné vyhlídky. K čertu, nebyli jsme ani ve stejném vesmíru. Ale nemohl jsem se přinutit starat se o rodinu, když to jediné, o co jsem se skutečně staral, bylo udržet Trace v bezpečí. Raději bych umřel, než aby se jí něco stalo. Anthony mohl pro mě za mě jít do háje.

„Ne, když tomu můžu zabránit.“ Prošel jsem kolem Anthonyho a popadl klíč od mého Range Roveru.

„Nemůžeš zabránit tomu, co přichází. Visí nám to nad hlavami už roky,“ řekl Anthony za mnou. Nevím, co chce, abych mu odpověděl, ale zvolil jsem si ho ignorovat. Už od doby, co Nixonův otec umřel - se věci pohnuly. Polovina rodiny měla za to, že je dobré, aby rodinu Abandonato vedla čerstvá krev. Konec konců, když byl Nixon malý, jeho otec z něho a jeho mámy pravidelně doslova vymlátil duši. A možná ze žárlivosti zabil Traciny rodiče, protože miloval Tracinu mámu víc než život a ona si ho nevybrala.

Sakra, bylo to až moc zainteresovaný.

To je jedno.

Jakkoliv jsem tím byl zaujatý, bylo to staré drama a zbytek rodiny se může buď k nám přidat nebo se jít vycpat. Nixon dělal nejlepší možnou práci, na to, že je mu dvacet jedna. Ksakru, já už bych se pravděpodobně nervově zhroutil, kdybych měl pod sebou několik multi-miliardových společností.

Připouštím, že Nixon měl několik obchodních společníků, kteří se zabývali penězi, ale i tak. Bylo to hodně zodpovědnosti.

Jel jsem těch deset kilometrů k jeho domu. Žil na jiné straně města, kde domy měly brány a lidé měli na zahradách přistávací plochu pro helikoptéry.

Naše domy byly celkem podobné. Až na to, že můj jsme obývali jen já a Anthony. Moje máma umřela před několika lety, stejně jako Nixonova. Vždycky jsem přemýšlel, jestli to bylo zlé znamení nebo nějaký druh proroctví. Ženy v našich rodinách nikdy dlouho nevydržely.

Odmítaje myslet na Trace a život, který měla před sebou, jestli s námi zůstane, jsem vjel k Nixonově bráně, projel kartou a zatroubil na klakson.

Nixon společně s Texem vylítli z domu.

Dobře. Smáli se.

„Kámo, co ti tak dlouho trvalo?“ Ozval se Tex ze zadního sedadla. „Holky zase koukaly na kreténský filmy pro mladý pipiny.“

Nixon si odfrkl. „To jo, ale poněvadž si vybírali dvdčka ze tvé kolekce - asi bych si radši nestěžoval.“

Tex se zakřenil. „Tak, koho že to jedem zamordovat?“

Prázdně jsem se zasmál.

Tex byl vždycky k byznysu tak tolerantní. Já, na rozdíl od něho, nesnášel dělat špinavou práci. Nevadilo mi dívat se, jak ji vykonávají ostatní, ale dělat to sám? Řekněme prostě, že nejsem tak děsivý, jak si lidé myslí. Ne, takhle nominace jde k Nixonovi. Co za věci jsem viděl toho chlapa provádět, by přineslo noční můru i tomu nejhoršímu trestanci.

„Máme schůzku,“ řekl Nixon ledabyle. „S rodinou Nicolasi.“

„Kurva drát!“ Šlápl jsem na brzdy uprostřed příjezdové cesty. „Siciliáni? My se s nimi máme setkat? Teď? Kurva jsi zešílel?“

„Ne.“ Nixon vytáhl mobil. „Máme jen dvacet minut na to, abychom se dostali do centra Chicaga. Být tebou, tak si pohnu.“

„Skvělý.“ Dupl jsem na plyn a zanadával. „Co to do prdele, Nixone? Jako bys nás chtěl mít mrtvý.“

„Nezabijí nás.“ Proč byl kurva tak klidný! „Nemůžou. Máme moc peněz. Kromě toho by se jim teď někdy měl hlásit Faust.“

„A co si myslíš, že jim řekne?“

„Myslíš předtím, než si nasere do kalhot, nebo potom?“ Ušklíbl se Nixon. „Ví, za čím si stojíme. Takže budeme vyjednávat. Řekneme jim, že to máme pod kontrolou.“

„Ehm...“ Tex si vzadu odkašlal. „Bez urážky, Nixone, ale máme pod kontrolou absolutní kulový. Máme šíleného mafiánského bosse v krytí a pořád nevíme, kdo zabil Traciny rodiče.“ Podrážděně jsem si povzdechl. Možná to byl Nixonův otec - konec konců, byl schopný všeho. Všichni jsme to věděli.

„To jo.“ Vydechl Nixon. „Ale oni neví, že ještě nemáme žádné odpovědi. A mám plán.“

„Plán?“ Opakoval jsem. „Chceš se setkat s nejděsivější rodinou celé mafie, protože máš plán? Jsi šílený?“

„Bože, kéž by.“ Nixon se zasmál a kousl do piercingu. Stáhl si koženou bundu a zkontroloval si pár pistolí, které měl připnuté u těla. „Máme mezi sebou starý spor; budou zvědaví, budou chtít poslouchat.“

Zanadával jsem a praštil do volantu.

„Uklidni se.“ Nechal se slyšet Tex. On to vážně neví?

Když jsme zastavili na semaforu, otočil jsem se a hleděl. „Mám se uklidnit? Ty naivní pitomče. Naposledy, když byli v Chicagu, zastřelili mou mámu. Umřela, Texi. Tak mi bůh pomáhej, že jestli mi příště řekneš, že se mám uklidnit, střelím tě do nohy.“

Rozsvítila se zelená světla a vyrazil jsem. V autě se rozprostřelo absolutní ticho a pro jednou jsem byl vděčný, že jsem v životě neměl nikoho, kdo by mě miloval. Protože když by mělo s těmi chlápky dojít na přestřelku, s radostí bych se toho chopil. Ukončil bych jejich existenci - za to, co udělali mně a mojí rodině - bez zaváhání.