Elect - 41. kapitola

Překlad: Mili

Chase

Do prdele. Měl jsem snad halucinace? Probral jsem se na gauči a byl jsem zakrytý dekou. Moje oči si pomalu zvykaly na tmu v místnosti.

Mil seděla vedle mě a četla si.

„Co se to k čertu stalo?“ Párkrát jsem potřásl hlavou, bych si ji vyčistil.

„Omdlel jsi. To muselo být tím tlakem.“ Pokrčila Mil rameny. „Máš štěstí, že jsem byla tady a chytla tě.“

„Ty jsi mě chytla? Celý můj metr devadesát? Fakt?“ Odfrkl jsem si a pak zasténal. V hlavě mi bušilo na protest.

Mil se zakřenila. „Vlastně tě chytil stůl a pak jsi mi přistál na botách, což je pořád chytnutí, kdyby tě to zajímalo.“ Stoupla si a vzala hrnek na stole. „Na, to by ti mohlo pomoct.“

Usrkl jsem si teplého alkoholu a zakuckal. „Je tohle čistá whiskey?“

„S citrónem.“ Pokrčila rameny a znovu si sedla.

„Viděl jsem ho, Mil.“

„Koho?“

„Nixona,“ zašeptal jsem.

„Ne, neviděl,“ odpověděla jednoduše. „Co jsi viděl, byla tvoje vykouzlená představa obrázku tvého nejlepšího přítele, abys zmírnil vinu nad tím, že se chceš dostat do kalhotek jeho přítelkyně.“

Zašilhal jsem a pomalu řekl, „Co jsi zač?“

Skvělý... Žádná odpověď. Oficiálně se vrátila ke čtení a zase mě ignorovala. Hodil jsem jí polštář do obličeje. „A jen abys věděla, necítím se vinný.“

Svým zdviženým obočím a odfrknutím mě nutila hodit jí whiskey do jejího perfektního obličeje.

Co to k čertu?

Odkud to přišlo?

Sakra.

Podíval jsem se na hrnek a potřetí zakroutil hlavou. Musel jsem fakt dostat silnou ránu, když mi najednou přišla Mil atraktivní.

„Cítíš se vinný,“ řekla, aniž by vzhlédla od knihy. „Připadne ti, že mu kradeš život, ale neboj. Vždycky se to nějak vyvrbí.“

Teď jsem byl na řadě já, abych si odfrkl a zakoulel očima. „Jo, vysoce pochybuju, že přijde den, kdy se nebudu cítit jako nejhorší kámoš na světě, že žiju a on ne.“

Mil si olízla rty a zavřela knihu. „Chasi - “

„Ach můj bože, co se ti stalo s hlavou?“ Trace přiběhla ke mně a svými prsty mi zkoumala spánek. „A s okem?“

„S mým okem?“ Zopakoval jsem.

Mil se chichotala zpoza knihy.

„Co mám k čertu s tím okem?“

„Je celé tmavomodré.“ Traciny oči byly plné obav, když se dotýkala citlivé pokožky.

„Nechtěla bys mi to vysvětlit, Mil?“

„Ne.“ Vyskočila z místa, kde seděla a knihu odhodila zpátky na pohovku. „Uvidíme se ráno, lidi. Bude to... pilný den.“

„Je čtvrtek. Proč by měl být pilný?“ Zeptala se Trace. „Jsem jediná, která má laborky.“

„Prostě mi věř.“ Lehce se na nás usmála a vyšla z místnosti.

Poškrábal jsem se na hlavě. „Ať zvedne ruku ten, kdo si myslí, že má něco za lubem.“

Trace i já jsme oba zvedli ruku a zasmáli se. Ve vzduchu jsem tu její zachytil a stáhl nás oba na gauč. Leželi jsme tam asi tak deset minut, než mě její hluboký povzdech nutil se zeptat na otázku. „Jaká byla tvoje skoro srážka se smrtí?“

„Skvělá.“ Vydechla. „Jak jsem to zahrála?“

„Až příliš dobře.“ Zanaříkal jsem. „Málem jsem uvěřil tomu, že jsem tě střelil.“

„Proč jsi vlastně střílel?“

A tady to máme.

Nevěděl jsem, jak moc toho můžu říct, nebo jak málo, ale problém byl ten, že už do toho byla zahrnutá. Musí si dávat pozor.

Sáhl jsem do kapsy a vytáhl fotku, kterou mi dal otec v podvečer.

„Podívej.“ Ukázal jsem na červené značky jak přes Nixonův obličej, tak přes její.

Vytrhla mi obrázek z ruky a potom mi ho hodila zpátky do obličeje, jako by jí spálil prsty. „Proč? Proč by mě chtěl zabít?“

„Nedokončená záležitost,“ zašeptal jsem. „Jsi riziko? Nevím, kdybych nebyl uplynulou hodinu v bezvědomí, tak bych se možná dostal dál, než se ptát pořád na tu samou zatracenou otázku.“

„No jo, a proč jsi byl v bezvědomí?“ Pořád byla v mém náručí, ale otočila se ke mně obličejem. Naše rty od sebe byly tak blízko, že jsem cítil její dech.

Vím, že to, co jsem viděl, bylo skutečné. Vím, že jsem viděl Nixona, ale z nějakého důvodu ani Mil ani Nixon nechtěli, abych to věděl. A z nějakého důvodu jsem musel udržet tohle tajemství - Trace by nikdy neměla zjistit, že je Nixon naživu, protože kdyby to věděla a on by umřel znovu...

Sakra, přes to by se už nedostala.

Nejsem si jistý, jestli bych se přes to dostal já.

V hrudníku se mi usadila panika, když natáhla ruku a svými prsty cestovala po mých rtech. Co to ze mě dělalo, když moje první myšlenka byla, že kdyby Nixon žil, o tohle bych přišel? A ne jenom pro teď, ale jednou pro vždy.

Čas nebyl na mé straně. Neměl jsem nic než přítomnost.

Každý člověk zpanikaří, když si najednou uvědomí, že se jeho život mění, že se vydává směrem, který neviděl přicházet. Cítil jsem se, jako by celý můj život vedl k této chvíli.

Nixonův osud neurčuje jen naši rodinu nebo Tracinu; určuje taky mě. Ať už nastane jakýkoliv výsledek, bude určovat celou moji existenci.

Zavřel jsem oči a polkl, když se Traciny prsty dotkly mé čelisti, jemně mě hladily po strništi a potom se ponořily do mých vlasů.

Zasténal jsem a sklonil se k ní. Naše čela se dotkla.

„Miluju tě,“ zašeptal.

Tak. Řekl jsem to.

„Taky tě miluju.“ Řekla až moc rychle, až moc snadno. Nebyla to ta samá láska. Musí to pochopit.

„Trace.“ Hlas mi selhal, natáhl jsem se pro její ruku a tiskl ji konečky svých prstů. „Nerozumíš, nikdy jsi nerozuměla.“

„Cože?“ Oči měla plné slz. „Čemu nerozumím?“

„Sobě. Mně. Nám.“ Povzdechl jsem si, políbil ji na prst, pak vzal jeho špičku do úst a vsál ho, než jsem to samé udělal s dalším prstem a zase dalším. Vydechla a neřekla nic. Když jsem přestal, políbil jsem ji na vrch hlavy a vydechl do ní. „Když říkám, že tě miluju. Nemyslím tím způsob, jakým miluješ ty mě. Nejsem... schopný tě milovat takovým způsobem.“

Přimhouřila oči.

Nic.

„Když říkám, že tě miluju, myslím tím, že tě miluju tak moc, že mě bolí být ti nablízku a bolí mě být od tebe pryč. Celou zatracenou dobu to bolí, protože moje praštěné srdce se z nějakého důvodu rozhodlo, že nepřežije bez toho, aniž by nebylo nablízku tomu tvému. Nevím, co jsi mi k čertu udělala, ale jsem jedna velká katastrofa. Jsem kvůli tobě zlomený a už nikdy se nechci spravit. A bolí to jak čert, protože když mě líbáš, vím, že myslíš na něho. Když líbám já tebe, jediné, co vidím, jsi ty, co cítím, jsi ty.“

Po tváři jí stekla slza.

Když se mě dotkneš, část mého srdce se rozpadne, protože někde v mysli jsem si pořád vědom toho, že způsob, jak vnímáš ten dotek a jak já ho cítím, jsou dvě úplně odlišné věci. Trace, miluju tě. Miluju tě. Já - “ - hlas se mi vytratil - „Jsem do tebe zamilovaný.“

„A-ale celou tu dobu...“ Zachvěla se. „Myslela jsem si, že si děláš srandu, že to předstíráš! Vždyť jsi Chase! Nikdy nejsi vážný v těchto věcech. A Nixon - Nixon by tě zabil - “

„Už mi vyhrožoval, že mě střelí do hlavy... věř mi. A vím, že milovat tě bude ta nejvyšší cena, kterou za všechno zaplatím. Ale, Trace, ty za to stojíš.“

„O co mě žádáš?“ Olízla si rty a zírala mi do očí. „Co tím chceš říct?“

Udělám to.

I když vím, že on je naživu.

Zeptám se jí.

Protože si zasloužila slyšet tu otázku, bez ohledu na to, jaká bude její odpověď.

„Vyber si mě,“ zašeptal jsem. „Protože moje srdce? Moje duše? Moje zatracená existence? Už promluvily a chtějí tě, jenom tebe - navždycky.“

Připadlo mi, jako bych právě uběhl maraton bez vody a bez jídla. Hrudník mi ztěžkl námahou, když mě očima zkoumala ještě další minutu. Potom se její rty dotkly mých.

V opravdovém polibku.

Líbala mě způsobem, jakým jsem od ní vždycky chtěl být políbený - pohlcovala mou temnotu a nahrazovala ji světlem. A v tom jediném okamžiku jsem věděl - nikdo se jí nikdy nebude rovnat. Za celý svůj život, kdy jsem byl ztracený, jsem se právě nalezl.

Přisál jsem se na její rty a objal ji rukama. Každá plocha jejího těla se mě dotýkala - způsobovala tím, že moje potřeba po ní hořela ještě víc. Hluboko v hrdle jsem zasténal, když se naše jazyky proplétaly. S jedním prudkým pohybem jsem ležel nad ní a tiskl ji na gauč, když jsem vnímal, jak se mi její chuť a její rty vrývají do duše.

Všechno kolem jsme byli jenom my. Nic jiného neexistovalo kromě jejího polibku, její chutě a jejích rukou na mém těle. Tiskl jsem se na ni naléhavěji. Nutnost ukázat ji všechnu svou zadržovanou frustraci a všechny moje city byla tak ohromující, že jsem si nebyl jistý, jestli se dokážu ovládat. Drtil jsem její rty a bylo mi to jedno. Musela mě cítit: Potřebuju, aby mě cítila, jenom mě.

Trace se najednou zlomila nebo něco jiného se zlomilo - jako by všechna ta frustrace nebo cokoliv ji drželo - ji opustilo. A bylo to, jako bych fyzicky dokázal cítit, jak Nixon opouští její existenci.

Ve způsobu, jakým mě líbala, ho nechávala jít.

Ale na to, abych se cítil vinný, pro mě byla příliš správná. I když jsem věděl, že ta osoba, kterou nechávala odejít, pořád dýchala.

Kolenem jsem stiskl televizní ovladač, zapnul tím televizi, až jsem leknutím vyskočil a pak jsem se jí znovu podíval do očí. „Trace?“

„Co?“ Vydechla.

Sakra, chystám se být ten chlap, ten, který prostě musí vědět pravdu... „Potřebuju něco vědět.“ Pohrával jsem si s jejími vlasy a zabořil ruku do jejich hlubin, kaskády pramenů mi proplouvaly mezi prsty.

Zavřela oči a hlavou se mi opřela do dlaně. „Cokoliv.“

„Kdyby byl tady, kdyby Nixon byl tady... byl bych to pořád já? Dovolila bys mě líbat tě a dotýkat se tě? Chtěla bys to?“

Její oči se pomalu otevřely a potom jí zčervenaly tváře. Pomalu si olízla rty a sklopila oči. „Chasi, to není naše realita.“

„Vidím, jak ho necháváš odejít - “ Povzdechl jsem si. „Chceš to. Cítím to. Ale zatraceně, moje zvědavost všechno ničí.“ Zakroutil jsem hlavou a vstal. „Pořád tě miluju. Nic se na tom nemění. Myslím...“ Sakra. „Myslím jen, že chci všechno.“

Oči jí posmutněly, když zvedla hlavu a povzdechla si. „Já taky, Chasi. Já taky.“

Natáhl jsem ruku, postavil ji na nohy a vyšli jsme do chodby. Nic jsme neříkali, když jsme šli vedle sebe, připravení jít spát.

Zhasnul jsem světla a lezl po čtyřech do mého připraveného ležení na zemi, zbraň jsem si dal pod polštář.

Jo, není možné, abych usnul po všem tom líbání, mluvení - zatraceně mi znovu krvácelo srdce, když jsem si uvědomil, že budu stejně vždycky ten druhý.

Trace už zhluboka dýchala, ale moje oči se nechtěly zavřít.

Asi o hodinu později, když už jsem uvažoval nad tím, jestli zůstanu vzhůru celou noc, sebou začala házet.

„Ne! Nechoď!“ Trace se zmítala v posteli a zafňukala. „Prosím, Nixone. Ne! Ne! Neodcházej! Nedělej to!“

Srdce se mi zlomilo. Rychle jsem skočil na postel a tiskl ji v náruče. „Ššš, Trace, je to dobrý. Jsi v bezpečí. Je to v pořádku.“

Na krátkou chvilku strnula a potom se na mě položila. „Není to v pořádku.“ Hlas měla slabý a chraplavý. „V pořádku by to bylo, kdyby Nixon pořád žil.“ Otočila se mi v náručí a krátce mě políbila na rty. „Ale máš pravdu.“

Teď jsem strnul já.

Trace vzala mou tvář do dlaní. „Není fér, abys byl druhý.“ Oči měla plné slz. „On je pryč. Ty jsi tady, Chasi. Vždycky jsi tady byl.“

Polkl jsem.

„Ty.“ Dala mi na rty lehký polibek. „První, Chasi. Chci, abys byl první. Vybírám si tebe.“