Elect - 39. kapitola

Překlad: Mili

Myslím, že na tuhle kapitolu čekala spousta z vás :)

Chase

Trvalo nám přesně hodinu, než jsme zjistili, o čem Nixon psal. Zíral na to písmo a několikrát zamrkal, abych to pochopil. Může to být pravda?

„Ty vole.“ Vydechl Tex. „Fakt nevím, co teď říct.“

Oči Mo se naplnily slzami.

Mil nevypadala vůbec šokovaně, ale šokovat tu holku je v podstatě nemožné. Myslím tím, byla to Phoenixova sestra a tak. Ta holka byla tvrdá jak hřebík.

Trace se ode mě trochu odsunula. Nevinil jsem ji za to. Odsunul bych se od sebe taky.

„Jak víme, že to je pravda?“ Ukázal jsem na problematický deník a zanadával. „Vždyť je to přece šílené, ne?“

Mo se zhroutila. Začala brečet a potom se ke mně přitulila v tak silném objetí, jaké jsem kdy v životě pocítil.

Nedivím se jí.

Byla mi blíž než jen sestřenice - celý můj život pro mě byla jako sestra a teď už konečně vím, proč jsem to tak cítil.

Nixonova máma měla aférku s mým tátou. Já nikdy nebyl syn svého otce. To znamená, že můj takzvaný strýc, Nixonův táta, byl můj táta. Muž, kterého jsem celé dětství nazýval monstrem... byl mé maso, moje krev. Jak moc tohle člověka dokázalo nasrat?

Takže prakticky můj skutečný otec byl mrtvý.

Protože obě ženy podváděly.

Obě ženy to dělaly, aby se jedna druhé pomstily.

Když se moje matka dozvěděla o Tonyho podvádění, šla za Nixonovým otcem, což byl můj opravdový otec.

Nixonova matka byla do Tonyho zamilovaná. Měli milostnou aféru dva roky a během té doby přišli na svět Nixon a Mo. Dvojčata. Nikdo by se to nikdy nedozvěděl, kdyby Nixonův otec neměl podezření a nenechal si udělat test otcovství.

Ve vteřině, kdy byla pravda odhalena, byly obě ženy v prdeli.

A obě kvůli tomu umřely.

Pustil jsem Mo a povzdechl si. „Pořád to nevysvětluje, jak umřeli rodiče Trace.“

„Ne.“ Mo si utřela oči. „Ale vysvětluje to tak moc. Proč by ti to tvůj otec zatajoval? Proč to udržoval jako tajemství? Proč chtěl, aby mu Nixon říkal strýčku Tony, když to ve skutečnosti byl jeho táta? Proč dovolil, ať mu jeho bratr mlátí vlastního syna! A hlavně...“ - škytla - „celý život nám lhali. Jak víme, komu máme věřit?“

Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc mi bylo špatně. Měla pravdu. Nixonův skutečný otec - můj otec - Tony - tam stál a sledoval, jak je jeho syn bitý a nic neudělal.

Jedna věc je jistá: Můj otec nebo strýc nebo kdokoliv to k čertu byl, je monstrum. A něco skrývá. Buď to z něho dostanu nebo ho zabiju holýma rukama. Nikdy jsem se s ním necítil nijak propojený, nikdy jsme si nebyli blízcí. A teď už vím proč.

Oba muži před námi drželi tohle tajemství - ale proč?

„Potřebuju jít na vzduch.“ Vystřelil jsem z místnosti a vyběhl ven. Několik mužů mě sledovalo, jak jsem se zhroutil. Abych byl fér, tak jsem byl už daleko za hranicí zhroucení, byl jsem na cestě k zešílení.

„Chasi!“ Trace vyběhla z domu v jednom z mých kabátů a stoupla si vedle mě. „Jsi v pořádku?“

„Ne, nejsem v pořádku!“ Zakřičel jsem. „Jak mám do prdele na tohle odpovědět? Nebyl to jen můj bratranec!“ Chladný vzduch mě štípal do tváře. „Vždycky mi byl spíš jako bratr - dal mi všechno a já - “

„Co?“

„Já mu to všechno vzal. Všechno!“

„Chasi,“ varovala Trace. „Ti muži. Nevíme, komu důvěřovat. Nemůžeme se hádat... ne teď.“

„Ššš.“ Přitáhl jsem si ji blíž k sobě. „Někdo se dívá. Vidím jeho stín, zůstaň poblíž,“ zašeptal jsem. „A hraj to se mnou.“ Mohl to být některý z našich mužů - ale začínal jsem být paranoidní šílenec, ať šlo o kohokoliv, hlavně když uvážím svůj rozhovor s Tonym. Co když pracovali pro něho? Co když jejich loajalita nepatřila mně? Ten stín se pohnul a potom zmizel za budovou.

Přitiskl jsem Trace na sebe a políbil ji na čelo, když jsem promluvil. „Chci tě. Potřebuju být s tebou, Trace. Zabíjí mě, že je Nixon pryč.“

„Chasi, nemůžeš...“ Trace zakroutila hlavou. „Nemůžeš být takový. Nemůžeme to udělat!“

„Nic neděláme,“ řekl jsem tichým hlasem a vzal Trace za ruku. „Že?“ Podíval jsem se přímo směrem k tomu stínu a doufal k bohu, že jsem neměl halucinace, protože před dvěma sekundami jsem si byl dočista jistý, že jsem umřel nebo co. „Necítíš to samé?“ Podíval jsem se za Tracinu hlavu na ten stín a potom znovu na Trace.

Vytrhla svou ruku z mé. „Nezáleží na tom, co cítím. Není to o mně, Chasi.“

„Ale je.“ Znovu jsem se po ní natáhl. Tentokrát držela svou ruku pevně v mojí. Musela to hrát se mnou, jinak zemře. Nevěděla to, ale já jo. Protože jsem zrovna zahlédl svého otce, jak nás sleduje zpoza domu. Což znamená, že musel uvěřit tomu, že jsem na to přistoupil, že poslechnu jeho rozkaz.

„Není,“ povzdechla Trace. „A nikdy nebylo.“

Přitáhl jsem ji znovu k sobě. Padla na můj hrudník a podívala se mi do očí. „Co to děláš?“

Povzdechl jsem si. „To, co jsem měl udělat už před dlouhou dobou.“

Políbil jsem ji, tvrdě, a potom jsem svými rty sklouzl k jejímu uchu a zašeptal, „Vystřelím ze své zbraně. Tohle je hodně důležitý. Potřebuju, aby ses na mě zhroutila, okej?“

Zakývala a chytla mě za košili, když jsem vystřelil ze zbraně do strany kabátu a nočním vzduchem se ozval tlumený zvuk.

Trace na mě upadla.

S nadávkou jsem ji zvedl a odnesl dovnitř.

Všichni muži mě sledovali a doufal jsem, že stejně tak mě sleduje i můj otec. Bude si myslet, že jsem právě završil jednu nedokončenou záležitost. Kupodivu mi to hraje perfektně do karet. Horší část byla ta, že když jsem žádal své muže, aby chránili Trace, nikdo ke mně nepřiběhl, když jsem do ní střelil - nikdo ani nemrkl. Moje rodina stála oficiálně za hovno.

Když jsme došli do kuchyně, řekl jsem jí, ať se proplazí chodbou do svého pokoje a zamkne se, dokud jí neřeknu, že je v bezpečí. Zatáhl jsem rolety u všech oken, vytáhl jsem nůž a řízl se do paže, abych měl na rukou skutečnou krev. Roztrhl jsem si tričko a řízl se do boku, abych využil, co nejvíc krve jsem mohl, a potom se ovázal.

Někdo zaklepal na dveře.

Jestli je to můj otec, odplata přijde zatraceně o dost dřív, než jsem si původně myslel.

K mému naprostému šoku a překvapení a taky pravděpodobně ke své smůle, jsem byl knokautovaný k zemi a do tváře mi přiletěla pěst.

„Ty parchante. Přísahám, že tě zabiju, jestli jsi skutečně střelil do jejího dokonalého těla.“

„Nixone?“ Vydechl jsem.

„Ne. Jsem anděl smrti a jdu si pro tebe, idiote. Jo, jsem to já.“

„A-a-ale - “ Koktal jsem.

„Nemáme čas. Musel jsem se jenom ujistit, že jsi ji nezastřelil. Máš štěstí, že jsem zahlídl strejdu Tonyho nebo bych tě picnul na místě. A všechno tím zničil. Hezký prsten, mimochodem.“

„Jsem mrtvý?“ Kontroloval jsem své tělo, hledal stopy po střele a dostal další zásah do čelisti.

„Dostal jsi odpověď na svou otázku?“ Nixon naklonil hlavu do strany. „Nebo ti to musím ještě víc vyjasnit?“

„Pořád jsi osel.“

„Pořád jsem víc jako bratr než bratranec, nemyslíš?“

Ztuhl jsem.

„Podívej, nemůžu tu zůstat. Ani bych tady neměl být. Jenom jsem si potřeboval být jistý, že z tebe udělali bosse... Co dneska večer říkal strejda Tony?“

„Že si zasloužím převzít tvé místo - oh, jo, a řekl mi, že musím dodělat všechny nedokončené záležitost.“

„Trace.“ Zanadával Nixon.

„Jo, Nixone. O co jde?“

„Prostě dělej, jakože nic.“ Začal přede mnou chodit po místnosti. „Už jsem mrtvý, jasný? Ale vy jste naživu, chápeš? Jestli se to posere...“

Ach kurva. Říkal mi, co jsem nechtěl vědět. Kdyby se to posralo a doopravdy by umřel, tak nechce, aby kvůli němu Trace znovu trpěla.

„Ale jak Luca a pan Alfero - “

„Promiň. Tímto je náš rozhovor u konce.“ Nixonova ruka dopadla na moji hlavu a všechno zčernalo.

Je mi jasný, že autorka zrovna zklamala ty z vás, které si chtěly počíst v deníku, ale asi se jí to nechtělo vymýšlet... :D

Ale abyste se mohly víc těšit na další kapitolu, tak prozradím, že bude z pohledu Nixona ;)