Elect - 37. kapitola

Překlad: Mili

Chase

„Jsi v pohodě, kámo?“ Tex mi přinesl pátou sklenku whiskey a plácl mě rukou zezadu do hlavy.

„Použij místo ruky baseballovou pálku a řeknu ti to.“ Usrkl jsem drink a nechal alkohol proplout krkem.

„Mrzí mě to.“

„Jsi vůl,“ odplivl jsem. „Jediné, co jsi měl udělat, bylo říct ne.“ Slova se mi začala lehce rozmazávat, ale bylo mi to jedno.

„Já vím.“ Tex si vedle mě sedl. „Ale tvůj táta má pravdu. On na tu práci není, ty jo. Možná, když ho nahradíš, tak všechno napravíš.“

„Nedělá se mi moc dobře pod tlakem.“ Znovu jsem si loknul.

„Fakt?“ Zasmál se Tex. „Chasi, vždycky sis pod tlakem vedl dobře. No tak, z nás čtyř jsi byl vždycky ten nejděsivější. Ten, co nikdy nebrečel a smál se, když my jo. Když jsi ve čtyřech letech spadl z toho stromu, narovnal sis ruku sám ještě předtím, než jsi řekl své mámě, že musíš jít k doktorovi.“

„Tohle je kurva jiný než zlomená ruka.“ Nahrbil jsem se.

„Jo, no.“ Povzdechl si Tex. „Teď máš aspoň moc na to, abys ochránil ty, které miluješ - ty, které oba milujeme.“

„Mo?“ Zeptal jsem se.

„Nevede se jí dobře. Mám na mysli, ztratila svého otce - jasný, že to byl čůrák, ale nikdy tuhle jeho stránku neviděla, schovával si ji celou pro Nixona. A potom svého bratra? Dvojče? Dokážeš si vůbec představit, čím musí teď procházet?“

„Ne.“ Olízl jsem si rty. „Slyšel jsem, že pro dvojčata je to horší, že už nejsou jako dřív... potom.“

„Nemluví se mnou o tom.“ Tex se praštil do stehna. „Pořád říká, že je v pohodě, ale já myslím, že je jen otupělá.“

„Vždycky to můžeš zkusit tou hrubější cestou, která bude v konečném důsledku pro ni lepší.“

„Jo, a jak to fungovalo s Trace? Můžeš být rád, že na tebe nemířila zbraní nebo tak.“

Se smíchem jsem si usrkl další lok. „Pravda. Ale stálo by to za to. Aspoň s tím začíná bojovat.“

Nastala chvilka ticha a potom Tex pronesl, „Vím, že ji miluješ.“

„Zatraceně hodně,“ odpověděl jsem upřímně. Očividně měla whiskey tento efekt.

„Stojí to tak trochu za hovno.“

„Jo.“ Zatřepal jsem ledem ve skleničce a zíral do země. „Je to tak špatný. Jeho přítelkyně, jeho titul, jeho peníze? Musí to být nějaký krutý vtip, co? Nemůžu si pomoct, ale zajímá mě, jak se to všechno vyvine, s Frankem a Lucou.“

„Taky jsem nad tím přemýšlel.“ Tex se poškrábal na hlavě. „Říkají, že se máme chovat normálně a dělat to, co děláme.“

„Jo, taky říkali, abych líbal svou přítelkyni, takže to znamená, že očividně pořád neví, že to bylo jen na oko.“

„Nebo možná ví,“ namítnul Tex. „Možná je to jejich způsob, jak ti dát souhlas.“

„Souhlas?“ Odfrkl jsem. „Souhlas líbat dívku, která si zatraceně pokaždé, kdy se dotknu jejich rtů, představuje, že jsem Nixon. Ahoj, Chasi, vítej v živoucím pekle. Ach, počkej, já už v něm nějaký ten měsíc kempuju.“

„Jen jsem si říkal.“

„Jo, no, přestaň si říkat.“ Vyletěl jsem z křesla. „Jedem zkontrolovat holky. Musím odtud vypadnout.“

***

Našel jsem tátu a řekl mu, že odcházím.

„Nemůžeš odejít.“ Popadl mě za paži. „Musíme projednat nějaké věci.“

„Tak bys měl možná čekat, dokud nebudu takhle opilej.“ Vytrhl jsem od něho svou ruku. „Zítra. Promluvíme si zítra.“

„Fajn.“ Strčil mi něco do kapsy. „Udělej sám sobě laskavost a zbav se všech nedokončených záležitostí, lépe dříve než později.“

„Nedokončené záležitosti?“ Potřásl jsem svou zmatenou hlavou. „Každý je mrtvý, nebo jsi to nezaznamenal?“

„Každý ne.“ Ušklíbl se a plácl mě do ramene. „Teď jdi dělat svou práci.“

Vyhrožoval mi zrovna? A kdo kurva má být nedokončená záležitost?

„Připravenej?“ Tex držel klíče a zatřásl s nimi. „Řídím já, protože jsem si docela jistej, že kdybys řídil ty, viděli bysme Nixona spíš dřív než pozdějc.“

„Jasný.“ Následoval jsem ho ven ze dveří.

Jakmile jsem byl v autě, vytáhl jsem ze své kapsy obálku. Uvnitř byla fotka Mil s červeným křížem přes obličej. A potom fotka Nixona a Trace. Oba dva smějící se a s hnusným červeným křížem přes obličeje.

„Zastav!“ Zařval jsem.

„Jsme na dálnici! Nemůžu tu jen tak náhodou zastavit!“ Zařval na mě zpátky Tex.

„Do prdele, zastav nebo mi pomáhej bůh, že z toho zatracenýho auta vyskočím!“

„Kurva...“ Auto sebou trhlo, jak Tex zastavil na krajnici a celou dobu mluvil sprostě.

Otevřel jsem dveře a začal se dávit.

„No vole,“ zabručel Tex. „To jsi toho tolik vypil?“

„To není chlastem.“ Utřel jsem si pusu. „Musíme se dostat zpátky do domu, hned!“

Vytáhl jsem mobil a vytočil Tracino číslo. Zvedni to, zvedni to, zvedni to.

„Haló?“

„Trace?“ Zakřičel jsem.

„Jo? Co se děje? Jak to šlo?“

„Zamkni dveře.“

„Jsou zamknuté.“

„Trace, já...“ Volnou rukou jsem sevřel dveře auta. „Prostě nikomu neotvírej, okej? Je mi jedno, jestli se najednou rozhodne papež, že chce žehnat naší rodině. Zůstaň vevnitř. Počkej na nás, okej?“

„Okej. Ty mě děsíš, Chasi.“

„Dobře. Měla bys být vyděšená, protože jsem kurva pět sekund od toho, abych ztratil rozum.“

„To není dobrý,“ řekla, zrovna když Tex prohlásil, „Už ho ztratil.“

„Prostě... budeme doma za deset minut.“ Ukončil jsem hovor a praštil rukou do sedadla.

„Klídek. Co do tebe do prdele vjelo?“ Zeptal se Tex.

„Chtěl Nixona mrtvého.“

„Kdo?“

„Můj otec.“

„Jak to víš?“

„Protože chce, abych zabil Tracey.“