Elect - 33. kapitola

Překlad: Mili

Chase

Člověk by řekl, že za tu dobu, než se dostaneme k Místu, kde jsme drželi Phoenixe, se uklidním.

Ale neuklidnil.

Chtěl jsem do něčeho střelit - do čehokoliv.

Kdyby mi zkřížila cestu veverka, neskončilo by to pro ni dobře. Zatraceně, kdyby se obyčejný pavouk na mě křivě podíval, skončil by s kulkou.

„Wow, dobře zařízené.“ Nechala se slyšet Mil, když jsme ji pustili do místnosti a rozsvítili světla.

Phoenix seděl na židli, jako by na nás čekal.

Vypadal dobře. Jak to, že k čertu vypadal tak dobře? Neměl ho Nixon mučit? A proč má na sobě tak čisté oblečení? A proč se do háje na mě směje?

Než jsem mohl zhodnotit důsledky svých činů, vyšel jsem k němu a tvrdě ho udeřil do čelisti, až přepadl i s celou židlí dozadu.

„Kurva,“ zabrblal Tex za mnou. „Máme mu pomoct a ne mu způsobit otřes mozku.“

Mil si stoupla vedle mě. „Zřejmě si to zasloužil.“

„A mnohem víc.“ Sehnul jsem se a s trhl jsem s Phoenixovou židlí, abych ji postavil a spolu s ní i sedícího Phoenixe. Zabručel jsem, protože to bylo těžké a začal jsem se potit, když se mi najednou podíval do očí se spalující otázkou.

„Buď jsi pořád nasraný na mě a Trace nebo máš problém s udržováním zuřivosti.“

„Vsadila bych na obojí.“ Mil se usmála na Phoenixe. „Ahoj, brácho.“

„Mil.“ Přimhouřil oči. „Vypadáš stará.“

„Díky. Ty vypadáš jak peklo.“ Sáhla na něho a zmáčkla mu bradu v prstech, aby prozkoumala jeho tvář. Když byla hotová, odtáhla se, vytáhla ze zadní kapsy zbraň a střelila ho do nohy.

„Co to kurva, Mil!“ Zařval Phoenix.

„Jenom kontroluju tvoje reflexy.“ Zamrkala.

Tex se vedle mě usmál. „Vadí to, že je rozsvíceno?“

Zakoulel jsem očima.

„Takže.“ Phoenix si olízl rty. „Kdo bude mít tu čest? A kde je k čertu Nixon?“

„Nixon tě nemusí zajímat.“ Odkašlal jsem si s ochraptělým hlasem. „Už ne, přinejmenším. A ačkoliv bych byl štěstím bez sebe mít tu čest střelit tě několikrát do hlavy, tahle tady“ - ukázal jsem na Mil - „má očividně informace, které tě můžou zachránit. Akorát podle mých výpočtů má asi tak deset sekund, aby začala mluvil, jinak vás zabiju oba dva.“ Otočil jsem se k Mil. „Takže. Mluv.“

Mil zakoulela očima. „Chasi. Vždycky jsi tak dramatický.“

Phoenix vydechl a podíval se na Mil. „Nic, co víš, mě nemůže zachránit.“

„Sleduj a uč se, velký bratře, sleduj a uč se.“ Vytáhla mobil a vytočila číslo, načež řekla. „Jsme připravení.“

Během sekundy se ozvalo zaklepání na dveře. Co to do háje? Nixon sem vždycky měl napojené kamery. Kdokoliv byť jen dýchnul směrem k budově, poslalo by nám to výstražné upozornění. Elektrika fungovala, tak proč kamery nepracovaly? Nebo alarm? Věděla Mil o tomhle zabezpečení?

„Co to do háje?“ Popadl jsem ji za paži. „Jestli nás podrazíš, zabiju tě bez zaváhání.“

Odstrčila mě od sebe. „Nixon řekl, že mi máte věřit, tak ho buď poslechneš nebo zradíš svůj slib.“

Kurva. Musela použít slovo „zradíš“?

Zakýval jsem hlavou a zkřížil paže na hrudi, když přešla ke dveřím a otevřela je.

Nic mě nemohlo připravit na to, co uvidím.

Dovnitř vešel Frank Alfero, následovaný Lucou.

„Děláte si ze mě kurva prdel?“ Zařval jsem a byl jsem kousek od toho, abych si zúčtoval dluhy s chlápkem, zodpovědným za smrt mého bratrance.

„Pane Winter, prosím kontrolujte výšku svého hlasu.“ Frank mě plácl po zádech a předstoupil před Phoenixe. „A ty pořád zaplatíš za to, co jsi udělal, za to, co jsi chtěl udělat Trace.“

„Já vím,“ zašeptal.

„Pomůžeš nám... lovit.“

Phoenixova hlava vystřelila nahoru. „Co lovíme?“

„Krysu.“ Pronesl Luca.

Nedokázal jsem se na něho podívat. Kdybych to udělal, zastřelil bych ho a tím by se všechno jenom zhoršilo. Proč byl sakra pořád tady? Štvalo mě, že v našem světě bylo střílení tak normální jako jíst snídani. Měl jsem být klidný. Takhle to chodilo. Znal jsem pravidla, ale zatraceně, jestli mě všechno nesvědilo, abych ukončil Lucův život. Vzal mi mámu a teď i bratrance. Ale nejvíc mě bolelo, že zničil Trace život. To mu nikdy nezapomenu.

Možná vycítil moje podráždění nebo prostě cítil zlobu, kterou vůči němu pociťuju. Otočil se tváří ke mně. „Život za život, pane Wintere. Můžete být šťastný, že váš přítel padl za všechny ty vyřčené lži.“

„Ty zkurvysynu!“ Natahoval jsem se po něm, ale Tex kolem mě omotal paže, až se mi v protest zatnuly svaly, a držel mě zpátky.

Luca se zasmál. „Takhle zacházíte s někým, kdo vám pomáhá? Nadávání a vyhrožování vás nikam nedovede, pane Wintere. Buď budeme pracovat společně nebo vás necháme, ať si sbíráte kousky vaší rozbité rodiny sám.“

„Společně.“ Frank už sundával želízka z Phoenixových zápěstí. „Budeme pracovat společně a odhalíme, co mělo být odhaleno už před dlouhou dobou.“

Lucovy oči posmutněly. Přišel k Frankovi a objal ho paží kolem ramen. „Ať se stalo, co se stalo, je mi to líto.“

„Jí to bylo taky líto,“ zamumlal Frank. „Jí taky.“

„No ty vole!“ Tex s hlasitým zařinčením upustil zbraň na podlahu. „Ty vole!“

„Co je?“ Bouchl jsem ho. „Co je to s tebou?“

„Vy chlapi jste...“ Ukázal na pana Alfero a Lucu. „Vy chlapi jste - “

„Bratři,“ zamumlal Phoenix. „Jsou bratři.“

Podíval jsem se na oba dva. Jak to, že jsem předtím neviděl tu podobu? Bylo to podivný. Očividně byl Frank o dobrých patnáct let starší, ale oba dva měli tmavé vlasy, i když Frankovy byly propletené šedými pramínky. Měli ty samé modré oči, nos, bradu. Fakt že jo, bylo zvláštní to vidět.

„Ale...“ Moje mysl nebyla schopná tak rychle reagovat. „Phoenixi, jak jsi to věděl?“

„Phoenix si vydělával peníze jako excelentní špeh. Že, synu?“ Odplivl si Luca. „Probíráním se Tracinými věcmi, čtením osobních deníků. A potom, v okamžiku, kdy ses snažil odhalit něčí malé špinavé tajemství, jsi něco našel. Něco, co jsi neměl vidět. A to je ten problém se špehováním. Nakonec jsi chycen.“

Phoenix beze slova svěsil hlavu.

„A tvůj otec zaplatil cenou svého života.“

Phoenix zakroutil hlavou. „Nemělo to dojít tak daleko. Myslel jsem, že pomáhám. Myslel jsem, že kdybych ho odhalil, nebo aspoň způsobil toho dne neklid mezi rodinami, koupil bych si čas, aby mohli vidět, kolik lží je v sázce a že to nikdy nebylo o mojí rodině. A... bál jsem se, jasný? Dlužili jsme mu peníze a můj otec pro to nic nedělal a potom, když jsem zjistil, že vina nepadne na nás, znejistěl jsem. Chtěl jsem ho vyvést z rovnováhy. Všechno zničil.“

„Co tím myslíš? Není to o tvojí rodině?“ Zeptal jsem se.

„Ne.“ Phoenix vypadal, že se chvěje. „Je to o tvojí.“

„No, kurva.“ Tex si promnul zadní část krku. „Tak co uděláme teď?“

„Budeme ve spojení,“ odpověděl Frank.

Phoenix sebou cuknul, když ho Frank tvrdě bouchl do zad. „Čím méně víš, tím je to pro všechny lepší.“

Mil stála tiše v rohu. Nic nedávalo smysl.

„A co máme teda dělat?“ Namítal jsem. „Musí být způsob, jak můžeme pomoct.“

„Polib svou přítelkyni.“ Zamrkal Luca. „Předstírej, že je všechno v nejlepším pořádku, protože ti slibuju, že za pár dní, nebudeme nic než zlý sen.“

„Ve snech lidé neumírají.“

Frank svěsil hlavu a pronesl modlitbu. Luca vzal svou zbraň a podal ji Phoenixovi.

„Dokud se znovu nepotkáme.“ Luca zakýval a stoupl si po Phoenixově boku, když ho s Frankem vedl z místnosti.

„Mil?“ Zeptal se Tex. „Nějaké další vtipné tajemství, o kterém nám neříkáš?“

Pokrčila rameny a zakroutila hlavou.

S namířenou zbraní jsem ji natlačil na betonovou zeď. Zakroutila se bolestí a zavřela oči, když jsem jí k hlavě přitiskl zbraň. „Mluv.“

„Není toho moc k mluvení,“ řekla skrz zatnuté zuby.

„Dovol mi osvěžit ti paměť,“ všechno ve mně vřelo. „Můj nejlepší přítel umře den poté, co se s tebou potká a necháš svého nevlastního bratra odejít s chlapem, který ho zabil? Který jen tak náhodou drží Traciného dědu v zajetí jako nějakého vězně.“

Přitlačil jsem jí zbraň ke krku a její hrdlo se křečovitě stáhlo proti chladnému kovu. „Nixon říkal, že mě máte ochraňovat za každou cenu,“ řekla.

„A to - “ se škubnutím jsem ji pustil a strčil si zbraň zpátky za džíny - „je jediný důvod, proč ještě dýcháš. Jestli vůči tobě přijdu na něco podezřelého, jestli se vyplížíš ven, aby ses s někým setkala, jestli najednou zmizíš,“ zanadával jsem, „Mil, najdu si tě a budu tě mučit, dokud mě nebudeš prosit, abych tě zabil, a víš, co ti potom řeknu?“

„Co?“ Promnula si krk a v očích se jí hromadily slzy.

„Ne.“ Ušklíbl jsem se. „Řeknu zatraceně ne a budu tě mučit dál. Ochraňuju tě, protože jsem to slíbil svému mrtvému nejlepšímu příteli - nechtěj, abych toho litoval.“

„Něco dalšího?“ Zaskřehotala a v koutku úst se jí tvořil arogantní úsměv. Zatraceně, mám chuť ji uškrtit.

„Ne.“

„Tak jedeme domů.“ Prošla kolem mě a přitom mě odstrčila na stranu, jako by snad měla dost síly na to, aby mě sejmula. Sledoval jsem ji celou cestu k autu, sledoval jsem ji a čekal na nějaký chybný krok. Nic nedávalo smysl - ona musela mít odpovědi.