Elect - 32. kapitola

Překlad: Mili

Chase

„Jak se chováme k mrtvému, vypovídá nesmírně hodně o tom, jak žijeme. Síla a schopnost sloužit bezmocnému mrtvému...“ Zakuckal jsem se na slově ‚mrtvému‘, a ruce se mi třásly, když jsem pokračoval ve čtení, „a uctívat křehké pozůstatky...“ Pohled mi padl na Trace, jak byla sesunutá na Texovi, její oči byly prázdné, jako by její duše odešla do posmrtného života spolu s Nixonem. „... sahá hluboko do našeho nitra, k základům lidskosti - Paul Gregory Alms.“

Časné odpolední světlo tancovalo po celé Katedrále Nejsvětějšího jména, skoro jako by se posmívalo tmě, která všechny obklopovala. Bylo tady místo k stání. Dva dny nám trvalo naplánovat pohřeb, ani jednou mě nenapadlo, že z toho bude taková veřejná záležitost. Rodiny přicestovaly ze Sicílie, aby nám popřály svou upřímnou soustrast. A lidé, které jsem neviděl roky, ke mně přicházeli a podávali mi ruku, jako by mi to mělo pomoct. Zatracené podání ruky? Že by mohlo přivést zpátky mého přítele? K čertu, ne.

Mo chtěla, abych přednášel chvalořečení. Nezasloužil jsem si tuto poctu - do háje, ani jsem si nezasloužil být ve stejné místnosti jako Nixonova rakev. Snažil jsem se kontrolovat své pohyby, rozhodovat za Mo, ale uvnitř jsem umíral stejně jako ona.

„Nixon byl můj nejlepší přítel.“ Olízl jsem si rty. „Byl jeden z těch dobrých. Byl to muž, kterého nechcete naštvat, ale kterého zároveň chcete mít v týmu. Všechno, co dělal, dělal pro ostatní. ‚Být sobecký‘ nepatřilo do jeho slovníku. Kdybychom si něco měli z jeho zbytečné smrti odnést, bylo by to to, že žil život naplno, ale žil ho pro ostatní.“ Podíval jsem se Trace do očí. Po tvářích jí v rychlém sledu stékaly slzy. „Žil pro ty, které miloval, zemřel při ochraně toho, co pro něho bylo nejdražší. A za to si zaslouží místo v nebi, protože v konečném důsledku byl ochotný všechno obětovat pro rodinu - pro krev. Nevím, jak dlouho budu na zemi, ale modlím se, abych jednou odešel právě takhle - v boji za jedinou opravdovou věc v životě.“

Složil jsem papír a strčil si ho zpátky do kapsy. Bral jsem schody po dvou, když jsem scházel k Trace a sedl si po jejím boku. Vzala mě za ruku tak silně, že jsem sebou trhnul. Neopouštěl jsem ji ani na krok od doby, co jsme se před pár dny dozvěděli ty novinky, a rozhodně ji neopustím ani teď.

Zbytek pohřbu byl depresivní jako peklo. Sledoval jsem, jak kněz pronáší závěrečnou modlitbu o tom, jak nejsou pochopeny boží cesty, ale vážně to šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven.

Bylo to, jako by se jeho ústa hýbala, ale nerozuměl jsem slovům, která z nich vychází. Snažil jsem se zůstat navenek silný. Objal jsem Trace kolem ramen a přitiskl ji k sobě. Chvěla se v mé náruči. Chtěl jsem to napravit.

Byl jsem na Nixona kurva tak naštvaný. Jak mohl jen tak jít a umřít pro nás? S každou buňkou své existence jsem chtěl skočit do té prokleté díry a otevřít rakev. Chtěl jsem s ním zatřást, chtěl jsem slyšet, jak na mě bude křičet a říkat mi, ať dělám zatraceně svou práci.

Ale byl mrtvý.

A já byl naživu.

A držel jsem jeho přítelkyni.

Mo byla neutišitelná. Opírala se o Texe a odmítala se dívat na rakev. Celý den nic nejedla a pořád opakovala, že kdyby Nixon umřel, tak by to cítila - zřejmě to mělo něco společného se záležitostí dvojčat. Kdyby byl jeden v nebezpečí, druhý by cítil ztrátu.

Trvalo nám dvě hodiny ji přesvědčit o tom, že je pryč. I potom nám odmítala věřit a volala jeho jméno po celé chodbě.

Trace se zamknula ve svém pokoji.

Vedle těch dvou jsem byl na nejlepší cestě ztratit svůj zatracený rozum, navíc jsem taky ztratil svého bratrance a nejlepšího přítele. Byl jsem jako vrak, zruinovaný a nebyl jsem si docela jistý, jestli budu kdy stejný.

Očividně nám všem Luca lhal. Nixon šel hájit naši věc a nabídl se mu jako jehně na porážku.

Lekce číslo jedna v mafii, nedělejte ušlechtilou věc. Stejně skončíte mrtvý. Nixon nebyl hloupý. Věděl, že je to sebevražedná mise, ale šel tam tak jako tak a nechal mě tady, abych sbíral střepy.

Podle mého otce přiznal svého otce zodpovědného za vraždu Traciných rodičů a řekl, že očekává trest za všechna provinění. Luca řekl život za život a myslel to vážně. Chtěl z Nixona udělat příklad - pro každého z nás.

Jedna kulka do hlavy. To bylo všechno. Ten vyšinutý parchant to dokonce udělal zezadu. Nixon musel vědět, co přichází. Každý, kdo má mozek, by to věděl. A on tam jen tak stál... stál tam a nic neudělal. Přijal tu zodpovědnost.

Ráno po Nixonově smrti obdržel táta balíček s fotkou Nixonova mrtvého těla. K tomu byl přiložený prsten, který nosíval - Nixonův rodinný prsten.

Byl jsem ve fázi popření, takže jsem tomu nedokázal uvěřit, dokud mi otec neukázal tu fotku.

Když kněz konečně přestal mluvit, všichni jsme vstali ze svých sedadel a pomalu následovali dav ven. Průvod k hrobu byl tak dlouhý, že policie musela řídit dopravu. Trace a já jsme jeli celou cestu v tichosti. Nevěděl jsem, co říct, abych jí pomohl - nic by jí nemohlo pomoct a to byl ten problém. Jedna její část chyběla, pohřbená v chladné vlhké zemi, a já tady zůstal, abych se snažil dát dohromady její srdce, které bylo zlomené na dvě části.

***

Později večer, když jsme se vrátili z pohřbu, jsem běžel do koupelny a vyzvracel všechno, co jsem za ten den snědl. Nikdy za celý život mi nebylo takhle strašně zle. Strávil jsem v koupelně hodinu, než dovnitř vešel Tex s tím, že mě potřebuje Trace.

Našel jsem ji v rohu pokoje, jak se houpe dopředu a dozadu. Hleděla na tu zatracenou fotku. Kdo byl tak bezohledný, že ji nechal na pultě?

Chlapi obvykle mívají tuhle šílenou potřebu dávat věci do pořádku. Chtěl jsem oživit její srdce a držet ho ve svých rukou. Chtěl jsem ji vzkřísit, ale jak můžete vzkřísit někoho, kdo má zároveň zlomené srdce?

„Trace?“ Klekl jsem si před ní a vzal jsem jí fotku z rukou. Vůbec nebrečela, což mě děsilo. Měla by brečet, ne? Dokonce i já jsem brečel.

„Nerozumím tomu,“ zašeptala.

Vzal jsem si ji k sobě na klín a držel ji. „Lhal bych, kdybych řekl, že já ano, Trace. Nemám vůbec ponětí, co si do háje myslel.“

Vážně. Co. Si. Do. Háje. Myslel.

Vzal si její panenství. Aspoň jsem předpokládal, že jo, a potom odešel a nechal se zabít? Věděl dost dobře, že když půjde za Lucou, je to vysoce pravděpodobné.

Poprvé v životě jsem na něho byl tak směšně naštvaný. Zlobil jsem se, že ten chlap, který byl posledních pár let nesobecký mnich, udělal něco tak neuvážlivého a hloupého.

Což znovu dokázalo, jak zoufalý byl, aby si s sebou do posmrtného života vzal jakýkoliv kousek Trace. Ale kdybych měl být sám k sobě naprosto upřímný, pravděpodobně bych udělal to samé a ještě víc. A nelitoval bych jedinou zatracenou věc. Ne, že bych jí o tom mohl něco říct.

„Co budeme teď dělat?“ Zeptala se tichým hlasem. Sakra, vyšiloval jsem z ní.

„Nevím,“ odpověděl jsem popravdě. „Budeme chodit do školy, předstírat, že neumíráme o něco víc každou sekundu, kdy není s námi. Budeme žít, půjdeme dál, aby na nás byl hrdý.“ Ježíši, znělo to víc smysluplně, než jsem se cítil.

Zakývala a potom jí spadla na tvář slza, následovaná dalšími. Pažemi mě silně chytla kolem krku, když vzlykla. „Neopouštěj mě, prosím, neopouštěj mě. Já nemůžu - Chasi, nezvládnu to. Prosím, prosím, prosím!“

Cvakaly jí zuby, když se ke mně tiskla jako o život.

Držel jsem ji tak pevně, že bylo těžké dýchat. „Nikdy, Trace. Slyšíš mě? Nikdy tě neopustím. Jasný?“ Sevřel jsem ji, co nejsilněji jsem mohl, a políbil ji na tvář. Bylo nemožné jí ukázat, jak je pro mě důležitá - že udržovat ji v bezpečí a šťastnou byla moje priorita číslo jedna.

„Řekni to znovu. P-prosím, řekni to znovu.“

Osvobodil jsem její ruce z mého těla a vzal si její tváře do dlaní. „Slibuju ti to. Nikdy tě neopustím.“

„Okej.“ Vydechla chvějícím se hlasem. „Okej.“

Vůbec netuším, jak dlouho jsme tam takhle zůstali, ale bylo to dost dlouho na to, aby mi odumřely nohy a Trace přestala škytat.

„Chasi?“ Tex zaklepal na dveře a vešel dovnitř. „Musíme se o něco postarat.“

„Jasný.“ Pomohl jsem Trace nahoru a vedl ji ke dveřím. „Jdi za Mo. Za nedlouho si přijdu pro tebe, dobře?“

Bylo jasné, že odejít byla poslední věc, kterou by po mně chtěla; její oči mě prosily, ať zůstanu, ale tohle byla práce. Smrt nebo ne, museli jsme dokončit, co bylo nutné. Nakonec zakývala a vyšla do chodby jako zombie.

„Do háje,“ zamumlal si Tex pod vousy. „Nevím, jak bude schopná vůbec fungovat.“

„Šok,“ zabrblal jsem. „Není to nic, co bych si vybral, Texi.“

„Já taky ne.“ Svraštil obočí. „Ale protože je pryč, potřebujeme nového šéfa. Je nějaký zmatek v tom, kdo je další v nástupnictví, takže zatímco se setkají chlapi a budou o tom diskutovat, musíme se postarat o jeden nevyřešený konec.“

„Jaký nevyřešený konec?“

Tex zaklel. „Phoenix.“

„Nenávidím tuhle rodinu. Nenávidím, co z nás udělali. Jsme na tyto sračky moc mladí.“ Poškrábal jsem se vzadu na hlavě a přišel k pultu v kuchyni, abych si z něho vzal zbraň. Zkontroloval jsem ji, abych se ujistil, že je nabitá, a zajistil ji.

„Já jdu s vámi,“ ozvala se Mil za námi.

„Ne.“ Zastrčil jsem zbraň dozadu za džíny a vyhrnul si přes ni tričko, abych ji zakryl.

„Ano.“ Bouchla rukou do pultu. „Je to můj nevlastní bratr. Je... je rodina. Prostě mi dovolte jít s vámi, prosím?“

„Takže můžeš zachránit jeho ubohou prdel?“ Odfrkl si Tex.

„Stejně tak můžu zachránit tu tvou, kokote.“ Mil strčila Texe do hrudníku a potom se otočila, aby se podívala na mě. „Rodina drží spolu a já jsem teď jediná jistota, kterou máte.“

„Jak jsi na to přišla?“ Vyprskl jsem.

S úsměvem vytáhla ze zadní kapsy lístek a podala mi ho. Byl na něm Nixonův rukopis. Do svaté prdele.

„Protože,“ povzdechla si, „zanechal instrukce.“

Skoro jsem ten dopis nechtěl otevřít. S třesoucíma rukama jsem ho podal Texovi a doporučil svému žaludku, aby se přestal nadouvat, protože jinak odpadnu z dehydratace a nedostatku jídla.

„Co je tam?“ Zeptal jsem se, když ho Tex otevřel. Jeho úšklebek rostl, jak četl, dokud se nakonec nezačal smát. Nedokázal jsem říct, jestli to byl hysterický smích - však víte, ten druh smíchu, který na lidi padne, když začínají být mimo - nebo si fakt myslel, že je ten dopis vtipný. Utřel si oči. A podal mi dopis.

„Podívej se sám, ale Mil jde s náma.“

Vytrhl jsem mu papír z ruky a projel ho očima.

„ ‚Ta mrcha je chytrá. Chraňte ji za každou cenu. Kam jdete vy, tam půjde ona. Pomůže vám ukrýt Phoenixe. Je to jediný způsob. Omlouvám se - za všechno. Nixon.‘ “

Zasmál jsem se, ale ten smích byl spíš nahořklý, víc bolestivý. Kdybych dokázal pozorněji naslouchat, asi uslyšel bych v místnosti Nixonův hlas, a to mě štvalo. Nezasloužil jsem si nic z toho.

Celý svůj život ochraňoval ostatní a nakonec, když jsme byli na řadě my, abychom ochraňovali jeho, když nás potřeboval nejvíc - jsme selhali.

„Jde se.“ Tex popadl klíče. Následoval jsem ho s hlavou skloněnou. Necítil jsem se na to, abych se mohl komukoliv podívat do očí, aniž bych se při tom nechtěl zastřelit. Nebylo to náhodou minulý týden, když jsem uvažoval o tom, že zradím Nixona jen proto, že jsem zamilovaný do toho, co není moje?

Jo.

Měl jsem to být já. Já jsem měl padnout, protože konec konců, Nixon měl mnohem víc, co mohl ztratit, já jsem neměl nic. Zatraceně depresivní, tahle myšlenka.