Elect - 27. kapitola

Překlad: Mili

Chase

Očima jsem lustroval skotskou, co stála na stole, nalil si další dávku tekutiny a hodil obsah do sebe, než jsem si sedl na zem vedle Mil.

„Takže.“ Snažila se co nejlépe zakrýt dekou, ale zoufale se jí to nedařilo. Nesnáším se za to, že v podstatě zírám. Ale jsem chlap; kdo by mě mohl vinit? Nemohl jsem se rozhodnout, jestli se víc cítím trapně kvůli minulosti, kterou jsme sdíleli nebo kvůli faktu, že každý v té místnosti s největší pravděpodobností ví o mých citech k Trace a lituje mě, zatímco sedím na zemi s dívkou, které jsem vzal panenství. „Vypadáš dobře.“

„Řekl bych to samé“ - zanadával jsem a zamotal ji do deky - „ale ty vypadáš hrozně.“

Pokrčila rameny a přitáhla si deku k tělu, přičemž odhalila nohu. „Zranila ses?“

Vzala mi drink z ruky a naznačila, abych jí ulil skotskou. Poté, co si dala doušek, si povzdechla. „Nixon mě střelil.“

„Do nohy?“

„Jo.“

„Proč?“

„Aby si něco dokázal, blbec.“

Snažil jsem se zakrýt úsměv. „Může být blbec, ale aspoň tě chrání. Proč tě vlastně chrání, mimochodem? A proč jsi tady? Nemáš být na jakési internátní škole na Floridě?“

„Ne, když jsem potřebná tady.“ Její oči poklesly, stejně tak její ruka. Natáhl jsem pro sklenici a položil ji na zem.

„Mil,“ naléhal jsem a snažil se mluvit milým hlasem, když jsem uvažoval, že ještě před chvilkou jsem jí mířil na hlavu. „Co se děje?“

„Lituješ něčeho, Chasi?“

Ehm, vážně? Ohlédl jsem se k chodbě. Lítost. Nesnáším kurva to slovo. Vypadá totiž, že definuje všechno, co se poslední dobou děje v mém životě.

Litoval jsem toho, že miluju Tracey.

Přál bych si, abych nemiloval.

Ale miluju.

Lituju toho, že bych udělal cokoliv, abych ji měl.

A hlavně lituju toho, že v té ložnici je Nixon a ne já. Takže jsem odpověděl, „Jasně, myslím, že každý něčeho lituje.“

„Já lituju hodně věcí.“

„Jsem jednou z nich?“ Zavtipkoval jsem.

Zasmála se. Zapomněl jsem, jak krásný byl její smích. To byla první věc, která se mi na ní zalíbila. Vždycky se smála tak, jako by jí bylo u prdele, jestli ji lidi slyší. Zaklonila hlavu dozadu a dala do toho celé tělo; celý obličej se jí rozsvítil jako vánoční stromeček a já byl chycen do její sítě. Bylo děsivé, že některým čtrnáctiletým holkám bylo dáno do vínku, aby vypadaly spíš na dvacet dva.

„Ne-e.“ Zvedla své modré zářivé oči a pokrčila rameny. „Ty jsi nebyl zklamání.“

„Tak omyl?“

„Jo, na to si připiju.“ Zasmála se znovu. Z nějakého důvodu jsem se díky tomu pocítil líp, jako když soustředění se na minulost neudělá moji budoucnost tak deprimující. „Dlouhou dobu jsem tě nenáviděla, Chasi Wintere.“

„Nenáviděla, minulý čas?“

„Ups, to mi uklouzlo. Mám na mysli ‚nenávidím‘.“

„Poznamenáno.“

„Svedl jsi mě.“

„Bylo mi šestnáct a těžko to bylo svedení, Mil. Věděla jsi moc dobře, co děláš.“

„Ty očividně ne.“

„Strašně vtipné.“

„Olízla si rty. „Nemrzí mě, co se stalo mezi námi Chasi, tak přestaň sám sebe litovat. A jestli se ještě jednou podíváš směrem k chodbě, tak ti jednu švihnu.“

„Jsem tak nápadný?“

Zakroutila hlavou. „Jsi ubohý. Jsi si jistý, že nechceš, abych tě zastřelila a vysvobodila tě z tvého utrpení?“

„Zeptej se mě později.“ Nalil jsem si další skotskou a mrkl.

„Lituju toho, že jsem tady nebyla pro něho,“ řekla Mil tichým hlasem. „Lituju, že když mě nejvíc potřeboval, nevěřila jsem mu. Ne, dokud nebylo už příliš pozdě.“

„Nikdy není příliš pozdě, Mil.“ Položil jsem jí ruku kolem ramene. „Slibuju, že vždycky bude nějaká šance.“ Musel jsem věřit slovům, která jsem říkal, protože jestli se pletu, znamená to, že moje budoucnost byla stejně tak mizerná jako její. Wow, jsme fakt ubozí.

„Mluvíš o Phoenixovi?“ Zeptal jsem se po pár minutách ticha.

„Je to můj nevlastní bratr.“ Zazívala. „A myslím, že jsem přišla pozdě. Nevím, jestli to Nixon může dát všechno do pořádku.“

„Dát do pořádku co?“ Stouply mi chlupy. Co ví, co já nevím? „Mil?“ Trochu jsem s ní zatřásl. „Co jestli Nixon může dát do pořádku?“

„Myslíš, že půjdeme do nebe?“ Změnila znovu téma. Očividně léky začínají působit.

„Mil?“

„Nixon říkal, že ano.“ Oči se jí s mihotáním otevřely a potom zase zavřely. „Jestli se mu to nepodaří dát do pořádku, tak doufám, že ano.“

„Ano co?“ Zašeptal jsem.

„Že půjde do nebe.“ A potom se na mě sesunula.

S nadávkou jsem vyskočil na nohy a zvedl ji do náruče. Nebyl jsem si jistý, kam ji chce Nixon uložit, ale vím, že by měla zatracený bolehlav, kdyby spala jen takhle na podlaze. Tak jsem ji donesl do pokoje vedle mého a položil ji na postel.

Byla fakt škoda, že jsem byl zamilovaný do někoho jiného.

Protože jsem potřeboval nějakou ženskou společnost.

Ne, že by mi to Mil nabízela.

Sakra, jak šťastný jsem byl? Jediná holka, kterou jsem miloval, to ani nevěděla a rozhodně mi tu lásku neopětovala a další, které bych mohl věřit, co se tajemství a životního stylu týče, mě chtěla střelit do obličeje.

Vycouval jsem z ložnice a pomalu procházel kolem Nixonovy.

To ticho tam mě ničilo.

Zabíjelo mě zevnitř.

A potom jsem uslyšel, jak se Trace zasmála.

A já jsem se cítil, jako by mě zabíjeli, znovu a znovu. Kolikrát může chlap umřít, než dovolí smrti, aby ho pohltila? Vydal jsem se nad tím přemýšlet nad skotskou a slíbil jsem si, že se o Trace budu víc snažit. Zařídím, aby mě chtěla. Zařídím, aby si mě vybrala.

Konec konců, já jsem byl pro ni lepší. Ona to jenom nevidí, protože jediné, co vnímá, je Nixon, ale kdybych to dokázal změnit... Kdyby se prostě... do toho Nixon nepletl, jak slíbil. Tak bychom měli šanci. Na druhou stranu - ranit její city, abych ji získal? Možná by to stálo za to. Vím, že být pryč od Nixona, je pro ni těžké - ale mně by vůbec nevadilo, kdyby byl pryč napořád. Protože mi bere důvod k životu. A kdyby odešla, už bych se necítil živý.