Elect - 25. kapitola

Překlad: Mili

Holky, touto kapitolou se posuneme konečně o něco dál (hurá pro ty, které se nechtějí jen zabývat milostným trojúhelníkem N-T-CH); objevuje se nová - hlavní a důležitá do budoucna - postava! Jsem zvědavá, jak se vám bude líbit, protože nás jen tak neopustí :). Jmenuje se.... to se ostatně dozvíte za pár řádků :) ♥

Nixon

Pospíchal jsem rychle ke svému Range Roveru, než se zlomí moje schopnost se ovládat. Praštil jsem pěstí, jak nejsilněji jsem dovedl, pětkrát za sebou do sedadla řidiče... nepomáhalo to. Potřeboval bych baseballovou pálku nebo něco;  všechno bylo tak zmatený a nevím, jak dlouho ještě vydržím se kolem ní vyskytovat - kolem nich - než vyplave moje předstírání napovrch.

„Připomeň mi, že tě nikdy nemám naštvat,“ řekl hlas za mnou.

Otočil jsem se a uviděl holku okolo mého věku s kaštanovými vlasy a zářivě modrýma očima. Měla na sobě uniformu Eagle Elite, ale nikdy v životě jsem ji neviděl. „Můžu ti pomoct?“ Zeptal jsem se a snažil jsem se neznít děsivě.

„To záleží.“ Nasadila si černé sluneční brýle a přešla ke mně. Na mládě byla celkem vysoká, kolem metru šedesáti.

„Na čem?“ Opřel jsem se o SUV.

„Na tobě, hádám.“ Sáhla do červené kožené kabelky a vytáhla malou flashku. „Vezmi si to.“

„Proč?“ Zaváhal jsem, než jsem vzal flashku do ruky a strčil si ji do kapsy. „Co na ní může být, co bych potřeboval? Odpovědi na závěrečnou písemku na konci semestru?“

„No, částečně máš pravdu.“ Povzdechla si. „Najdeš tam odpovědi, ale nebude to nic, co bys očekával.“

„Oh, jo a pročpak?“

Dech té holky se zadrhl a potom na mě upadla. Chytil jsem ji kolem pasu a rukou jsem přišel do kontaktu s krví. Se spoustou krve.

Mysl mi běžela na plné obrátky, jak jsem ji rychle zvedl do náruče a strčil na zadní sedadlo SUV. Trefili ji do zad, ale nedokázal jsem říct, kam přesně, a nechtěl jsem riskovat.

Rychle jsem vytočil číslo strýčka Tonyho a vyrazil jsem do nejbližší nemocnice.

Zvedl to na první zazvonění.

„Ano, Nixone?“

„Menší problém. Nějaká náhodná holka mi zrovna dala - “

„Co ti dala, Nixone? Nemám čas naslouchat tvým mimoškolním aktivitám.“

Vzpomněl jsem si na způsob, jakým se mnou mluvil předtím, tak jsem zalhal. „Řekla, že má pro mě nějaké informace... ale než mohla cokoliv říct, někdo ji postřelil, mám ji tady zrovna u sebe. Jsem na cestě do nemocnice - “

„Ne, Nixone. Postaráme se o to sami.“

„Mohla by umřít,“ vyštěkl jsem skrz zatnuté zuby. „Nenechám nějakého z našich, aby se o ni postaral. Potřebuje nemocnici, ne nějakého bratrance, který býval chirurg, když byl ještě schopný chodit rovně bez láhve alkoholu.“

„Řekl jsem“ - Strýček Tony si odkašlal - „že se o to postaráme. Nemůžeme si dovolit nevyřešené záležitosti. Nemáme ani ponětí, kdo to je, a nemůžeme zavolat policajty. Střelná rána je, jako mávat jim před očima červenou vlajkou. Budou vyšetřovat a nezastaví se před ničím, aby nás dostali.“

„Já to vím.“ Zakřičel jsem. „Myslíš si, že to nevím? Ale co když - “

„Nixone.“ V tónu, jakým řekl moje jméno, zaznělo podráždění, jako by řekl sprosté slovo a ne oslovení. „Jednou v životě prostě poslechni někoho staršího a zkušenějšího, než jsi ty.“

„Fajn,“ odsekl jsem. „Jsem na cestě.“

Zavěsil jsem telefon a stočil auto směrem k bance. Většina rodiny tam má něco na práci, což znamená, že teď už jim Tony říká, o co jde, a pomalu se připravují.

„Nedělej to,“ ozval se chraplavý hlas za mnou. „Neber mě za ním.“

Ignoroval jsem její prosbu. A celou tu dobu jsem se nenáviděl.

„On mě zabije.“

„Už tak jsi skoro mrtvá,“ řekl jsem jemně.

„Můžu ti pomoct.“

„Málem jsi umřela, když jsi mi chtěla pomoct. Oprav mě, jestli se mýlím, ale jestli tohle má být pomoct, kterou mi nabízíš, tak si ji nechám ujít.“

„Fajn.“ Její hlas slábne. „Řekni mu, že se omlouvám, že jsem selhala.“

„Komu? Říct komu?“ Zastavil jsem na semaforu a otočil se.

Smutně se usmála. „Řekni Phoenixovi, že jsem selhala.“

„Phoenixovi? Jak znáš k čertu Phoenixe?“

„Myslela jsem, že nechceš moji pomoc.“ Udělala obličej a sáhla za sebe. „Díky bohu. Myslíš, že mě ta kulka jen škrábla.“

Na sekundu jsem se kousl do rtu a přemýšlel, co musím udělat. Zatraceně, jestli se ta síť ještě víc nezamotává. S nadávkou jsem zastavil na okraji cesty a otočil se. Vytáhl jsem zbraň a namířil jí na hlavu. „Když jsi mrtvá i tak, tak by to nemělo vadit, že? Teď máš přesně pět sekund, abys mi řekla, proč jsi tady, nebo tě na místě zastřelím. A přísahám, že co mám v plánu, je milejší než místo, kam tě beru.“

„Vím, kdo zabil Traciny rodiče.“

Stáhl jsem zbraň a zíral na ni. „Fajn, kdo je zabil?“

„Tvůj otec.“

Znovu jsem jí namířil zbraň na hlavu, tentokrát s úmyslem ji střelit, až na to, že zakroutila hlavou a vypadala skoro jako, že... mě lituje. Což bylo divné, protože ona byla ta, která umře.

„Ne otec, kterého jsi vždycky znal, Nixone. Tvůj skutečný otec.“

No, kurva.

Sklonil jsem zbraň a střelil ji do nohy. Potřebuju víc krve, abych se dokázal obhajovat.

Zařvala bolestí a padla do sedačky. „Za co to kurva bylo?“

„Jestli lžeš“ - pokrčil jsem rameny - „tak víš, že umím dodržet slovo, že tě zabiju. Jestli mi říkáš pravdu, oficiálně kvůli tobě budu lhát a ukryju tě. Teď se vysvlékni.“

„Cože?“ Začala se chvět. Skvělý; teď se dostane do šoku.

„Nenuť mě to opakovat. Svlékni si to zatracený oblečení.“ Odložil jsem zbraň a natáhl ruku, aby mi ho mohla podat.

Tápala po košili a stáhla si ji přes hlavu, potom následoval zbytek, dokud neležela jen v podprsence a kalhotkách.

„Průkaz totožnosti,“ natáhl jsem ruku.

Zavřela oči a hodila po mně kabelku. „Jsi fakt parchant, že?“

„Ach, lidi o mně mluví, zlatíčko?“

Zachvěla se a přikrčila. „Lidé říkají, že jsi ďábel.“

„Jsem mnohem horší.“ Hrabal jsem se v kabelce, vytáhl průkaz a málem jsem odpadl, když jsem si přečetl příjmení. „Emiliana De Lange?“

„Potěšená, že tě poznávám...“

„Ale to by znamenalo...“ Kurva. „Že jsi Phoenixova nevlastní sestra.“

„Ach, ano, to červenovlasé nevlastní dítě, o kterém rodina nerada mluví. Ano, to budu já. A teď si můžeme prosím konečně pohnout, než omdlím? Nejsem od toho daleko a i když si užívám svou nahotu na tvém zadním sedadle, musíme jet.“

„Phoenixovi se to nebude líbit.“

„Phoenix může jít do háje. Zachraňuju jeho ubohou prdel!“ Zakřičela Emiliana.

S nadávkou jsem vyšel z auta a vzal její zakrvácené oblečení. Strčil jsem ho do kufru spolu s průkazem a vytáhl odsud deku, aby se do ní mohla zabalit.

Skočil jsem zpátky do SUV a když jsem vyjel nejkratší cestou k domovu, vytočil jsem číslo strýčka Tonyho.

„Kde do háje jsi?“ Zařval.

„U Michiganského jezera. Nezvládla to. Udělal jsem, co jsem musel.“

„A nějaký průkaz totožnosti?“

„Ne, ale říkala něco o tom, že ji někdo chce zabít. Nenapadá tě nic?“

Tony si povzdechl. „Jak to mám vědět? Tento byznys je nevyzpytatelný. Spálil jsi její oblečení?“

„Zrovna se to chystám udělat. Potápí se rychle, pochybuju, že ji najdou. Dám ti vědět, jestli budu mít potíže s úklidem.“

„Dobře, Nixone.“

„Čau.“

Zavěsil jsem mobil a praštil dlaní do volantu.

„Díky.“ Hlas měla stále slabší. Musím jí vyndat kulku z nohy. No, ale nejdřív popořadě. Máme další osobu, kterou musíme ukrýt. Ale v prvé řadě musím zjistit všechno, co ví. Očividně jsem bastard. Přidejte tento fakt na seznam mých zatracených kvalit.

Jestli otec, kterého jsem celý život nesnášel, nebyl můj skutečný otec, potom se nabízí otázka - kdo byl? Protože právě teď... to taky znamená... že nejsem boss.

A nikdy jsem nebyl. Jenom mi bylo dovoleno být součástí hry - proč?