Elect - 15. kapitola

Překlad: Mili

Nixon

Sáhl jsem do tašky na rameni a nahmatal svou zbraň. Vím, že asi ztratím svůj zpropadený rozum, jestli budu kontrolovat svou zbraň každých pět sekund dne, ale nemohl jsem si pomoct. Dělal jsem si ohledně všeho starosti.

Zatraceně, kdyby mě tak viděla máma.

Šel jsem na své jediné úterní vyučování a snažil se vypadat děsivě. Ani náhodou jsem nebyl ve formě, abych mluvil se studenty nebo s profesory o celé té situaci s Trace a Chasem, co mi visí nad hlavou. Do háje, jejich jména se dokonce rýmovala. Jak to, že jsem si toho dřív nevšiml?

Zanaříkal jsem nahlas.

„Pane Abandonato, je tady něco, co byste chtěl sdílet se zbytkem třídy?“ zeptal se pan Smith.

Sakra. Ne. „Omlouvám se, bolí mě hlava.“

Zašklebil se, ale neřekl nic. To je pravděpodobně dobrý nápad, protože jsem byl přesně dvě minuty od toho, abych kurva ztratil rozum.

Vyučování skončilo o pět minut později. Mířil jsem k opačné straně kampusu - k Místu.

Říkal jsem tomu místu Místo, protože nazývat to jinak by bylo divné. Používáme tu budovu pro speciální záležitosti; v kampusu jsme si ji šetřili pro zvláštní příležitosti.

A já dnešní den je sakra plný příležitostí.

Zničit Phoenixův život a vrátit sám sobě duševní zdraví. Jednoduché, ne?

Provalil jsem se dveřmi, abych našel Phoenixe, jak na mě zírá z kovové židle. Měl ruce svázané vzadu a v puse roubík.

Vytáhl jsem si zbraň z tašky a strčil si ji za kalhoty.

„Jak ses vyspinkal, sluníčko?“

Z Phoenixových očí kapala nenávist, ale ani nemukl.

S povzdechem jsem přešel ke skříňce smrti, jak ji Tex rád nazývá, a vytahoval odtud své nástroje.

Phoenix se začal na židli nervózně ošívat a já pokračoval ve vyndávání lékařských nástrojů. Nechystám se mu doopravdy ublížit - zatím ne. Nešťastné na tom bylo to, že jsem se snažil vyčistit rodinný obchod - bez vlivu Siciliánů.

Mafie na Sicílii byla činná a měla se dobře, ale tady? Tady jsme udržovali pořádek, nenechali jsme se dopadnout. Pokud v našich obchodech nenastal nějaký průser, relativně nás nechávali na pokoji.

Začalo to zavražděním Traciných rodičů a modlil jsem se k bohu, aby to u toho zůstalo. Věděl jsem, že není cesty ven; vždycky se našel někdo, kdo chtěl moji rodinu dostat. Chamtivost tady bude vždycky. Bylo to pravidlo, se kterým jsem počítal. Siciliáni mají svůj určitý způsob, jak se vypořádávat s problémy, udržují pořádek v rodinách takovým způsobem, který všichni respektují.

Byli tady, protože kdyby se z nějakého důvodu něco posralo, nechtěli, aby to bylo vystopováno až k nim.

V šanci bylo příliš mnoho peněz. A Phoenix to věděl, takže i když ho možná nebudu mučit teď, vím, že to k tomu bude směřovat. Nenávidím pocit, že budu mít na rukou krev svého nejlepšího bývalého kamaráda, stejně tak, jako nenávidím sám sebe za to, že ho chci zabít každou zatracenou sekundu dne.

Nachystal jsem směs cementu a nalil do ní vodu.

Phoenixovy oči se rozšířily, ale neřekl nic.

Byl to rychlo-tuhnoucí cement. Pár minut jsem to míchal a potom jsem k místu, kde seděl Phoenix, přistrčil kbelík.

„Takže.“ Kousl jsem se do spodního rtu a zkřížil paže na prsou. „Chci, aby ses na tohle podíval. Myslím tím, skutečně podíval.“

Phoenixovy oči kmitly směrem k tuhnoucímu betonu ve kbelíku.

„A teď.“ Přistrčil jsem kbelík blíž k němu. „Tohle je tvoje budoucnost. Vidíš ji? Podívej se pořádně. Tvoje budoucnost je v tomhle kbelíku. Věz, že jestli mě znovu podrazíš, nebudu váhat. Budeš mít tak těžké nohy, jak je bude ten beton obklopovat, že jakmile tě hodím do Michiganského jezera, nebudeš mít ani čas se nadechnout posledního vzduchu. Nikdo tě nenajde. Každému to bude jedno. Volba je na tobě.“

Phoenix zavřel oči.

Vytáhl jsem mu roubík z pusy, aby mohl mluvit. „Teď řekni děkuji.“

„Cože?“ Promluvil chraplavým hlasem.

„Za to, že ti dávám na výběr. Řekni děkuji. A řekni mi všechno, co víš. V opačném případě... Ti strčím nohy do toho kbelíku s betonem a budu se modlit za tvou zpropadenou duši.“

Phoenix vypadal, že o tom vážně uvažuje, což dokazuje, jak je pitomej. Když přemýšlí, jestli má raději žít nebo umřít? To znamená, že jeho sračky jsou hluboké a nevidí jako konec jiné východisko než smrt.

„Zatraceně.“ Odtáhl jsem jinou židli a sedl si naproti němu. „Tak špatné, eh? Co tě žere, Phoenixi?“

„To je...“ Zanadával. „To je komplikované.“

„To rodiny bývají.“

Nastala dlouhá pauza, během které nepřestal zírat na kbelík. „Představuju si to.“

„Co?“

„Jaká smrt by byla rychlejší.“

„Nezastřelím tě.“ Zasmál jsem se. „Promiň, ale okamžiku, kdy ses pokusil znásilnit Trace, nastal zároveň okamžik, kdy jsi ztratil právo rychle umřít.“

„Já vím,“ odsekl Phoenix. „Já jen - “

„Přemýšlíš.“ Vytáhl jsem boxera na klouby a nasadil si ho na pravou ruku. „Dovol mi ti pomoct s tvým rozhodováním.“

Boxer se zabořil do masa na pravé straně jeho čelisti, potom jsem ustoupil.

Phoenix zanadával, ale jinak neudělal nic.

„Řekni děkuji.“ Zaklel jsem.

„Děkuji.“ Krev z Phoenixovy tváře mu kapala na bílé triko.

„Děkuji, co?“ Nastavil jsem ucho k poslechu.

„Pane. Děkuji, pane.“

„Za?“

„Za to, že jsi tak laskavý a dáváš mi na výběr.“

„Lepší.“ Sundal jsem si boxera a utřel si ho do riflí. „A teď, máš něco, co bys mi chtěl říct?“

Ušklíbl se a opřel se v židli. „Všichni umřete - a to ani nevíte to nejhorší.“

„Oh, bude to ještě horší?“ Hořce jsem se zasmál. „Mluv, hned.“

„Přijde zkurvená bouře a ty vůbec nic nevíš. Ani rodina Nicolasi. Všichni si myslíte, že jde jen o nějaký starý sračky, o žárlivosti mezi rodinami Alfero a Abandonato? K čertu, vůbec ne. Nejde tady o žárlivost. Jde tady o krev. Jde o vedení se špatnou krví; jde o tajemství, které uchovávala tvoje rodina - pořád uchovává. A víš, co je na tom nejlepší?“ Naklonil se dopředu a zeširoka se kurva křenil. „Vezmu si to s sebou až na dno Michiganského jezera. K čertu, možná, že se naposledy nenadechnu, ale budu umírat s úsměvem na tváři, s vědomím, že nikdy nezjistíš, kdo je tvůj skutečný otec.“

Nepamatuju si, kolikrát jsem ho praštil, než odpadl do bezvědomí. Z rukou mi stékala krev, ale já chtěl pořád víc. Jakou hru to do prdele Phoenix hraje?

Vytočil jsem číslo strýčka Tonyho a řekl mu, že se s ním chci setkat. Musíme se hýbat mnohem rychleji, než jsem si myslel - potřebuju všechny informace, vodítka, která jsme léta sbírali, důkazy. Chci a musím to mít všechno.

Něco mi říká, že nám čas dochází rychleji, než jsem si mohl vůbec představit, a vím, že Phoenix k tomu drží klíč. Jedinou otázkou zůstává? Kde vzal všechny ty informace?